Po celý svůj aktivní život jsem se cítil být Česchoslovákem, i když mnozí mí kamarádi Slovci, to neradi slyšeli. Po rozdělní našeho státu jsem svou identitu přizůsobil. Začal jsem o sobě tvrdit, že jsem Moravan z Hané, který se v žádném případě necítí být Čechem. Ba právě naopak Čechy považuje za vyčúrance a Pražáky doslova za lumpy. Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo. Celou tu dobu jsem se víc a víc styděl, že mohu být okolím považován za Čecha, utěšovalo mne ale později pouze vědomí, že jsem Evropan. Během loňského roku jsem definitivně dospěl do stavu, že se stydím za to, že bych měl být považován za Evropana.

Nepovedlo se mi zjistit, proč Rusko, Ukrajina, Německo a Francie jsou souhrnně označovány za „normandskou čtyřku“, jejíž lídři se v noci z 11. na 12. února v Minsku, za číšníkování Lukašenka dohadovali, jak naloží s konfliktem na Ukrajině. Někteří mudrcové vysoce oceňovali již při prvních Minských dohodách skutečnost, že se jednání konala bez účasti USA, dále jen SSSA. Od samého počátku jde ovšem o příliš diskutabilní radování. Vzhledem k tomu, že SSSA byly neoddiskutovatelně jedním z činitelů, ne-li dokonce dlouhodobých původců celého konfliktu, bylo jejich zapojení do jednání o jeho ukončení spíše potřebné, ba až nutné. Každý realisticky myslící politik navíc musí zatím přijmout fakt, že jsou to především SSSA, bez kterých se na celé planetě nic rozhodného nepodaří realizovat a proti jejich vůli již absolutně ne. Pokud se tedy na čemkoliv dohodli vůdci normandské čtyřky, tak je to ze samé podstaty málo významné, dokud s tím nebude souhlasit vůdce SSSA, čti, tlampač globálních financiérů. Podle toho také celé jednání vypadalo. Uskutečňovalo se pod až drsně jasným nátlakem ze strany Putina, shrnuté do jediné věty; pokud SSSA začnou vyzbrojovat Ukrajinu, bude totální válka a basta. Babča Merkelová proto před summitem čtyřky jednala s Putinem a ihned s jeho podmínkou si šla pro další instrukce do Bílého domu. Celou noc se normandská čtveřice unavovala vzájemnými argumenty, aby nakonec jako výstupy z toho maratonu odezněla pouze kusá a jednostranná prohlášení každého z účastníků. Druhá liga účinkujících v této tragikomedii inscenované pro světovou veřejnost, nakonec podepsala několikastránkový „dokument“ nazývaná „Balíčkem…“ vyjmenovávajícím souhrn opatření, která mají být stupínky mírového ukončení konfliktu. Zkušeným politikům nemohlo ujít, že ten ve skutečnosti nezávazný cár papíru neobsahuje to nejpodstatnější, co každé jednání o příměří bezpodmínečně potřebuje. Za prvé jaké reálné síly budou garantovat plnění sáhodlouhého seznamu a za druhé jak bude neplnění sankcionováno, aniž by při tom došlo k rozhoření pokračování války. Kdo se nakonec dopracuje až k přečtení jmen signatářů dohody, tak si sám pro sebe může jenom postesknout, že váha těch podpisů není o nic větší, než kdyby to podepsal třeba náš Zadolárek, či pantáta Bezoušek. Nebudu dneska víc k věci psát, ale konstatuji jediné. Elity SSSA se v žádném případě necítily vázané už původními Minskými dohodami. O to méně se cítí být vázány těmi současnými, když v den jejich zveřejnění oznámily světu, že pošlou v dohledné době na Ukrajinu šest stovek svých vojáků, kteří tam povedou výcvik ukrajinských ozbrojených sil, čti, naučí je ovládat zbraně made in SSSA. Navíc všichni jen trochu znalí situace dobře ví, že Porošenko nemůže garantovat dodržování jakýchkoliv dohod o míru a to nejen proti vůli mužské formy „divoženky“ Jaceňuka ale především ne s ohledem na neovladatelné nacistické bojůvky třeba z Pravého sektoru. Na druhé straně ani Putin nemůže si být jist, že jej budou respektovat všichni etničtí ruští povstalci proti nadvládě Kyjeva. Vůbec se proto nedivím, že lídři z obou vzpomínaných stran nějak nadšeně příměří nepřivítali a Ukrajinští nacionalisté ji kupříkladu odmítají dodržovat hned od počátku. Takže SSSA nebudou muset ani nijak složitě vymýšlet důvody k tomu, aby zpochybnily dohodnuté a chovaly se jako vždy, čili jen podle svých zájmů globálního tyrana, bez ohledů ke komukoliv na široširém světě.

Včerejší dohoda v Minsku je obrovským úspěchem Putina a Lavrova. Naopak není v žádném případě v zájmu rozhodujících elit USA, aby se reálně naplnila, i když ji Bílý dům oficiálně přivítal. Je rovněž, i podle německého tisku, velkou prohrou exkomsomolky Merkelové a nepochybně všech válkychtivců v EU počínaje Tuskem a konče lídry pobaltských zemiček. Já osobně proto oprávněně očekávám, kdo a co si vymyslí a pak provede za provokaci, aby dohody byly nakonec zneplatněny. Podezřelé je mi totiž v prvé řadě už prohlášení Porošenka, že on chtěl příměří hned, zatímco druhá strana prý údajně chtěla 72 hodin. Jinými slovy, nejlepší by pro všechny rusofoby bylo, kdyby do osmé hodiny rána dne 15. února došlo k nějaké otřesné události, která by příměří znemožnila. Jelikož celý proces až k dosažení stabilní situace bude ještě dlouhatánský, bude i tak dost času na vymyšlení a realizaci nějaké podlosti. Nepochybně alespoň zase k nějakému pokusu o ni.

Poslankyně Bundestagu Sahra Wagenknecht loni 4. 6. ve svém projevu šla příliš na tělo kancléřce Merkelové. O projevu se tehdy hodně psalo, ale jeho obsah si mohli vychutnat jen znalci němčiny. Včera na webu http://www.novarepublika.cz/2015/01/sahra-wagenknecht-ukazala-jak-je-treba.html byl publikován úryvek a mně to nedá, abych jeho závěrečnou část na svém blogu neocitoval: „Není mír a žádná bezpečnost bez Ruska nebo proti Rusku.
Záleží proto na bezpodmínečné zodpovědnosti spolkové vlády, aby se jasně a rozhodně vyjádřila proti Obamově strašné válečnické rétorice a ohlášenému rozmístění jednotek ve Východní Evropě . Nepotřebujeme další vojenskou provokaci. Nepotřebujeme také více zbraní v tomto na zbraně plném světě.
Kdo přesně sto let po začátku První světové války a hrůzách Druhé světové války ještě stále přemýšlí a fantazíruje o možnosti vedení válek uprostřed Evropy, ten je, musím říci, na hlavu a musí být odkázán do příslušných mezí a je jedno, jak se jmenuje, zda Obama, či Rasmussen.
     Proto, paní Merkelová, uvolněte se konečně z vlečného lana této válečnické politiky USA.
Zasaďte se – pokud možno společně s Francií – o to, aby Evropa tento eskalační kurz odmítla.
Francouzský historik Emanuel Todd vystavil Německu zničující vysvědčení. Pokud jste toto jméno ještě nikdy neslyšeli, měli byste si přečíst.
Cituji: „ Nevědomky berou dnes Němci opět na sebe roli přinášející katastrofu pro ostatní Evropany, a jednoho dne i pro sebe.“
Když to pro vás není k zamyšlení, když to znevažujete jako drzost, pak je mi to opravdu líto.“
Paní kancléřko, německá evropská politika měla jinou tradici. Měla tradici, která byla založena na přátelském polibku Charlese de Gaulles a Adenauera v Elysejském paláci, stisku ruky Mitteranda a Helmuta Kohla nad hroby ve Verdunu a pokleknutí Willyho Brandta ve Varšavě, kterým zavázal Německo k postupu proti nenávisti vůči Židům a rasismu a kterým symbolicky vyjádřil duch jeho východní politiky a politiky uvolňování napětí.
Navažte konečně opět na tuto tradici německé zahraniční a evropské politiky!“. Konec citace. K tomu mám jen jednu poznámku. Situace se za posledního roku ještě zhoršila. Americké zrůdy, které kalkulují s válkou v Evropě, dokonce připouštějí i válku jadernou. Opět tedy reprezentanti státu, který se jako jediný dopustil jaderného válečného zločinu, s ním kalkuluje ve svých plánech. Pokud by existovala nějaká kosmická spravedlnost, pak by právě je měl zato stihnout onen nový očistný trest. Místo potopy z dob legend, prorokovaný zkázonosný oheň, třeba ten i vědci předvídaný výbuch Yeloustonského megavulkánu.

Dneska jsem našel na netu http://www.novarepublika.cz/2015/01/uz-vim-proc-nebudu-volit-cssd-nevolte.html zprávu o tom, že včera se na letišti Ostrava-Mošnov nakládaly tanky do Ukrajinského velkoletadla Mrija. Pokud naše vláda lokajů USA už dokonce s cynickou podlostí prohlašuje tanky za teplé oblečení, tak se nedivím, že považuje benderovské nacisty za demokraty. Sralbotka se Zadolárkem se tak definitivně zařazují mezi ty sociální demokraty v dějinách celé Evropy, kteří se podíleli na vzniku obou světových válek.

V Praze nyní vzniká mezinárodní Centrum pro občanskou společnost, kde si mají vyměňovat zkušenosti demokratičtí aktivisté z východní Evropy, Ruska a Střední Asie. O zřízení začal vyjednávat s Američany a Švédy ještě bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Jeho nástupce tento nápad převzal a byl to shodou okolností jeden z prvních bodů, které řešil v roli šéfa diplomacie. Informovaly o tom včerejší Lidové noviny. Zaorálek zřízení centra probíral s náměstkyní amerického ministra zahraničí Victorií Nulandovou a veřejně o tom informoval loni začátkem února, kdy mimo jiné řekl, cituji: „Rádi bychom v Praze dali dohromady jakýsi think tank, který by se soustředěně věnoval tomu, jak pomoci občanské společnosti a zvládat procesy na hranicích Evropy, které vypadají velice složitě“. Konec citace. Co si máme představit konkrétně pod činností centra, se zatím tají, vše prý bude oznámeno při jeho slavnostním otevření 19. února 2015. Centrum zatím vzniká pod anglickým názvem „Prague Civil Society Centre“. Jedním ze tří zakladatelů centra je organizace Člověk v tísni. Prvním ředitelem centra má být dosavadní vedoucí východoevropských projektů Člověka v tísni Rostislav Valvoda. Dalšími zakladateli centra podle listu jsou polský Instytut Spraw Publicznych a norská nevládní organizace Human Rights House Foundation. Jedním z těch, kdo na provoz centra přispějí, bude česká vláda. Kteří další přispěvatelé budou a jakými částkami přispějí, bude prý oznámeno také až při slavnostním otevření centra. „Teď mohu jen říct, že donorů je pět a jsou mezi nimi čeští i zahraniční, vládní i soukromí dárci,“ řekla deníku Gabriela Dlouhá z přípravného týmu střediska. Součástí českého příspěvku má být i zvýhodněný pronájem prostor pro centrum. Mluvčí pražského magistrátu listu potvrdila, že město má pro centrum připravené tři kanceláře v Opletalově ulici v Praze 1 za „nekomerční nájem“, čti „za korunu“, jak kdysi Havel pronajal budovu Federálního shromáždění manipulativnímu lžirozhlasu Svobodná Evropa. Předpokladem pro podepsání nájemní smlouvy je souhlas Rady hlavního města Prahy. Tolik zatím uveřejnila naše média. Česko se tak stává zemí, která bude školit aktivisty, čti agenty, schopné organizovat státní převraty v zemích mimo území EU. Tyto činnosti ještě před deseti až dvaceti lety vykonávala přímo CIA. Takže naše mocenské skupiny se nyní stávají financiérem agentury zpravodajských služeb USA. Otrocká závislost naší státní moci na geomocenské struktuře USA se tím mění doslova na bezpečnostní riziko pro obyvatele naší země. ČR se totiž stane regionem protiamerické odvety a rejdištěm všemožných antiamerických zpravodajských služeb. K tomu mám zatím jedinou poznámku. Za druhé světové války chtěli někteří českoslovenští politici usídlení v Moskvě, udělat z ČSR republiku SSSR. Hlavně Široký to žádal. Ač tehdy byla mnohem vypjatější doba, než dneska, přece naši politici úplně nezblbli, jako trubec „Zadolárek“, který dělá z ČR neformálně další stát Americké Unie.  Minulé zkušenosti a lidová moudrost říkají, že čím kdo zachází, tím také schází, což platí nejen pro Zaorálka.

Bylo to brzy po válce, kdy elita Západu prosadila v OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Za jedno z nich pak deklarovala ideál oprávňující každého obyvatele zeměkoule žít tam, kde si přeje. Brzy na to se začala rozpadat koloniální impéria především Británie a Francie, ale i Španělska, či Portugalska. Díky tomu se do Evropských zemí odstěhovalo mnoho lokajských příslušníků koloniálních vládců, kteří by v osvobozených zemích byli vydáni persekuci vlastenců. Německo, ačkoliv prakticky nemělo kolonie, mělo po válce vážný deficit nejen mužské populace, ale především pracovní síly pro svou obnovu. Oba zmíněné důvody byly hlavním zdrojem velkého počtu muslimských přistěhovalců do vůdčích zemí Evropy. Muslimové v nich byli vítáni jak laciní pracovníci především na práce, které leniví i rozežraní Evropané nebyli ochotni vykonávat. Ta situace trvala celá desetiletí, aniž si Evropané všimli, že se v jejich zemích vytváří početné muslimské komunity. Vzdělání muslimů v Západních zemích z rozličných příčin pokulhávalo za průměrným vzděláním ostatního obyvatelstva, takž po čase pro nekvalifikované pracovníky nebyla práce a stali se vyloučenými, čti žijícími ze sociálních dávek. A tedy také frustrovaní ve společnosti hojnosti, v níž si mohli přijít k větším penězům spíše kriminalitou, než svou manuální prací. Tehdy, tedy již nejméně před třiceti lety si Západní elity měly uvědomit skutečný stav muslimské migrace v Evropě a měly začít konat. Jelikož ovšem politici myslí, pokud vůbec, tak jen na jedno volební období, nic kloudného nevytvořili pro začlenění muslimů do svého společenství. Navíc se z liberálních předsudků ani nepokusili změnit pravidla pro přistěhovalectví z tak zvaných rozvojových zemí. Po rozpadu SSSR se všeobecný chaos rozšířil prakticky na celý glóbus, migrace se zintenzivnila, a přesto se nikdo nepokoušel zásadně změnit migrační politiku. Poslední kapkou v procesu bylo vyhlášení „svaté“ války s terorismem. Západ, ať o sobě tvrdí co chce, zahájil tím válku nikoliv s radikálním islamismem, ale s islámskými zeměmi jako celky. Američané, jako vůdci tažení byli od počátku ve výhodě, protože jsou „za vodou“, jinými slovy pro utečence všeho druhu méně dosažitelní. Západní Evropa se stala cílem všech vln migrace a navíc i zoufalého teroru zneuctívaných, ohrožovaných a jinak globálně diskriminovaných. V islámském světě se pod tlakem sociální vyloučenosti, neokolonialistických praktik a přímé vojenské agrese Američanů a vlivem politické podpory ze Západu, vytvořily skupinky náboženských fanatiků a jiných radikálů. Pokud terorizovaly své vlastní země, Západní obyvatele to nevzrušovalo, i když jejich oběti se počítaly na tisíce. Stačilo ale jen několik zavražděných Evropanů a přičinlivá média vyvolala doslova běsnění. Pod jejich tlakem se uskutečňovala divadla demonstrací, projevy nenávisti vůči idejím islámu a všeobecná muslimofobie. To všechno je pokryteckým pseudohrdinstvím. Kdyby měl Západ opravdový zájem na tom, aby v muslimských zemích vládli umírnění islamisté, pak by nasadil veškeré své ozbrojené síly, aby radikály porazil přímo na jejich území. Bombardovat je z výšky 6ti kilometrů není ničím jiným než zbabělostí a produkcí dalších radikálů, mstících se za své nevinné civilní oběti. Evropa se tím prezentuje jako směšná parta „hrdinů“ pouhých nic neřešících demonstrací a zlovolného žvanění.

Přisvojil jsem si název veselohry o třech jednáních, kterou stvořil v polovině devatenáctého století dramatik, překladatel a novinář Emanuel Bezděch. Jeho hra tenkrát parodovala císaře Napoleona. Já dneska hodlám psát o babráku Obamovi, údajném caru všech Amíků. Nebudu už opakovat všechno, co jsem tvrdil při jeho prvním volebním vítězství. Pouze připomenu, že jsem tehdy mimo jiné napsal, že bude daleko lokajštějším služebníkem světových hegemonů, než všichni předešlí prezidenti USA. Proč? Protože má otrockost ve svých genech. Je již v polovině svého druhého volebního období a prakticky nesplnil nic z těch velkohubých slibů o změnách, díky nimž získal křeslo. A do budoucích dvou let je zaručeno, že už z nich ani nic nesplní. Řečeno slovy Oskara Krejčího, cituji: „Vlivu neokonzervativců na rozhodování prezidenta Baracka Obamy se už nedá zabránit“. Konec citace. Neokonzervativci jsou při tom učebnicovým ztělesněním ideálu amerického nadčlověka, nebo alespoň bohem pověřeného člověka, který má pro své kvality samým stvořitelem dané oprávnění vést, ba řídit svět. Ne všichni Američané jsou špatní, jak dneska píše pan Kašuka, nová hvězda na levicovém mediálním nebi. Ne všichni jsou, rovněž podle mého přesvědčení, pýchou zblblí neokoni. Leč velká většina Amíků si je skálopevně jistá výjimečnosti své země. Jejich „národní“ vědomí už dávno přerostlo od vlastenectví přes patriotismus k přesvědčení o oprávněnosti „globálních privilegií“ občanů USA a nadřazeném postavení jejich státu v pospolitosti globálního lidství. Pro neokony je mezinárodní právo doslova pouhým vyjádřením eminentních zájmů vládnoucích sil USA. Zeměkoule jako celek je podle nich územím státního zájmu USA. Něco jako „lidstvo“ nejenže neuznávají, jako kdysi Thatcherová, ale je pro ně pouze souborem bytostí sloužících potřebám globální elity USA. Kdo se ve světě chce vymknout americké nadřazenosti, je teroristou, ať již jde o islamisty, či Putina. Proto a jen proto má USArmy své vojenské základny ve sto padesáti zemích světa, bojuje v desítce zemí a vedla za současného prezidenta podivné války, čti bombardovací eskapády proti kde komu. A Obama, ten se stal doslova válečným zločincem, když osobně podepisoval rozkazy k zabíjení lidí za pomocí bezpilotních letadel. Holt světapán v županu. Tak drzý nebyl ani Stalin. Na jeho rozkazech k popravám byly vždy podpisy alespoň té nutné, rozhodující většiny členů tehdejšího politbyra.

Komu prospěly všechny ty atentáty v Evropě? Fakticky se není ani třeba ptát. Je to nad slunce jasné. Islámu? Muslimům? Arabům? Emigrantům z Východu do Evropy? V žádném případě nikomu z nich. Vládám evropských států? Pohlavárům EU? Jejich americkým „velitelům“? Vyznavačům neokonzervativní demagogie? Světovládným financiérům? Bingo. Těm všem dohromady. Především ale vlivným silám Americké světovlády a jejím inspirátorům z Izraele. Ti poslední dva vydělávali na všech dosavadních válkách a doslova obrovsky zbohatli na těch dvou posledních, v nichž se Evropa stala jediným velkým obětním oltářem židoamerického mamonu. Ta tlupa po světovládě šílících jedinců dokonce vydělala i na holocaustu a to hned dvakrát. Poprvé při jeho realizaci hitlerovskými služebníky zmíněných, skrytých světovládců a podruhé po celou poválečnou dobu až do dneška. Nejméně od počátku tohoto tisíciletí, po porážce komunismu a komplexním oslabení socialistů, pak uvedené vlivové struktury globální světovlády potřebují skoncovat s politickou ideologií liberálů, svých posledních vážných odpůrců. Musí ukončit érau demokracií v jakékoliv formě, tedy i s tou její fraškou nazývanou zastupitelská demokracie. A v neposlední řadě i s rádoby filosofickou demagogií jakýchsi všeobecně rovných lidských práv, čili posledním výpotkem socialistických egalitářů. Obojí je již, pod vlivem událostí z 11. září, podstatně omezeno v zemi všestranných možností, tedy v USA, v nichž Patriot Act skoncoval s mnoha občanskými svobodami, ba až lidskými právy. Tato sbírka státně diktátorského zvyšování dohledu nad všemi jedinci je pokrytecky vydávána za ochranu celé společnosti. Což je absurdním tvrzením především u věrozvěstů neokonzervatismu, kteří existenci společnosti prakticky popírají. Strach, který je generován neodhadnutelnými teroristickými činy a živený tou správnou mediální manipulací, má ve veřejnosti natolik silný účinek, že si její příslušníci ani nevšímají, že přichází o poslední zbytky všech politických úspěchů, které si za předešlá dvě století jejich předkové vybojovali. Nadvláda globálních financiérů se pomalu, leč jistě blíží k absolutistické nadvládě, k novodobé totalitě a tedy k tyranii. Naštěstí dějiny dokazují, že v každém totálním vítězství už je zárodek budoucí prohry. Takže je pořád prostor pro pokračování dominantního třídního boje. Boje globální extratřídy boháčů proti zbytku světa.

Plátek Charlie Hebdo, se původně jmenoval Harakiri. V mém způsobu vidění to byl mnohem přiléhavější název, než ten současný Týdení Karlík, nebo jak by se jeho titulek dal nejlépe vystihnout v češtině. Že redakce ve skutečnosti páchá harakiri, dokazuje hned svým číslem, jež následuje po masakru redaktorů. Na titulní straně je v pitoreskní karikatuře zobrazen prorok Muhammad, držící poněkud podezřele jednotnou tabulku s heslem „Já jsem Karlík“. Jestli si kdokoliv z redakce myslí, že je to další a snad dokonce hrdinský, projev svobody slova, tak je s odpuštěním osel. A jestli si mnozí „bílí“ křesťané a ateisti provokativně časopis kupují před objektivem kamer, či mobilů, tak nejsou žádnými bojovníky za svobodu slova, leč nenapravitelnými hlupáky. Už jenom proto, že opakovaný fór není fórem, ale hlupstvím, čti nedostatkem nápaditosti, či kreativity, ale zato nadbytkem kretenity. Jenže čeho je moc, toho je příliš a komu není rady, tomu není pomoci, může si říci i mnohý upřímně věřící, nejen radikální muslim. A nedivili bych se, kdyby se nějaký hlouček takových rozhodl jednou provždy skoncovat s urážkami své víry. Humor je opravdu solí života a legrace skutečně potřebná pro duševní zdraví. Ovšem to se v žádném případě nedá tvrdit o všech jeho formách. Jsou naopak způsoby humoru, které jsou evidentně projevem duševních indispozic až nemocí, jako je kupříkladu nepřekonatelná nenávist, či pohrdavá nadřazenost. První se pak projevuje satirou a druhá ironií. Duši dovede léčit pouze laskavě lidský humor, který pěstoval Horníček, nebo třeba člověčí sranda, tryskající z Wericha. To, co jsem ale viděl z tvorby „Karlíkovců“ se mi jeví jako nenávist s pohrdáním dohromady, tedy duševní choroba „nadruhou“. Je to kombinace našeho týdeníku Dikobraz z padesátých let a mobilizačních letáků Ku Klux Klanu. V mých očích jednoduše hnus. Myslím si, že ne všichni Evropané jsou fandy mazalů z exHarakiri. A doporučoval bych proto politické reprezentaci zemí, kde je islám státním náboženstvím, aby to Evropě daly jasně znát. Třeba útlumem diplomatických vztahů.