Bylo to brzy po válce, kdy elita Západu prosadila v OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Za jedno z nich pak deklarovala ideál oprávňující každého obyvatele zeměkoule žít tam, kde si přeje. Brzy na to se začala rozpadat koloniální impéria především Británie a Francie, ale i Španělska, či Portugalska. Díky tomu se do Evropských zemí odstěhovalo mnoho lokajských příslušníků koloniálních vládců, kteří by v osvobozených zemích byli vydáni persekuci vlastenců. Německo, ačkoliv prakticky nemělo kolonie, mělo po válce vážný deficit nejen mužské populace, ale především pracovní síly pro svou obnovu. Oba zmíněné důvody byly hlavním zdrojem velkého počtu muslimských přistěhovalců do vůdčích zemí Evropy. Muslimové v nich byli vítáni jak laciní pracovníci především na práce, které leniví i rozežraní Evropané nebyli ochotni vykonávat. Ta situace trvala celá desetiletí, aniž si Evropané všimli, že se v jejich zemích vytváří početné muslimské komunity. Vzdělání muslimů v Západních zemích z rozličných příčin pokulhávalo za průměrným vzděláním ostatního obyvatelstva, takž po čase pro nekvalifikované pracovníky nebyla práce a stali se vyloučenými, čti žijícími ze sociálních dávek. A tedy také frustrovaní ve společnosti hojnosti, v níž si mohli přijít k větším penězům spíše kriminalitou, než svou manuální prací. Tehdy, tedy již nejméně před třiceti lety si Západní elity měly uvědomit skutečný stav muslimské migrace v Evropě a měly začít konat. Jelikož ovšem politici myslí, pokud vůbec, tak jen na jedno volební období, nic kloudného nevytvořili pro začlenění muslimů do svého společenství. Navíc se z liberálních předsudků ani nepokusili změnit pravidla pro přistěhovalectví z tak zvaných rozvojových zemí. Po rozpadu SSSR se všeobecný chaos rozšířil prakticky na celý glóbus, migrace se zintenzivnila, a přesto se nikdo nepokoušel zásadně změnit migrační politiku. Poslední kapkou v procesu bylo vyhlášení „svaté“ války s terorismem. Západ, ať o sobě tvrdí co chce, zahájil tím válku nikoliv s radikálním islamismem, ale s islámskými zeměmi jako celky. Američané, jako vůdci tažení byli od počátku ve výhodě, protože jsou „za vodou“, jinými slovy pro utečence všeho druhu méně dosažitelní. Západní Evropa se stala cílem všech vln migrace a navíc i zoufalého teroru zneuctívaných, ohrožovaných a jinak globálně diskriminovaných. V islámském světě se pod tlakem sociální vyloučenosti, neokolonialistických praktik a přímé vojenské agrese Američanů a vlivem politické podpory ze Západu, vytvořily skupinky náboženských fanatiků a jiných radikálů. Pokud terorizovaly své vlastní země, Západní obyvatele to nevzrušovalo, i když jejich oběti se počítaly na tisíce. Stačilo ale jen několik zavražděných Evropanů a přičinlivá média vyvolala doslova běsnění. Pod jejich tlakem se uskutečňovala divadla demonstrací, projevy nenávisti vůči idejím islámu a všeobecná muslimofobie. To všechno je pokryteckým pseudohrdinstvím. Kdyby měl Západ opravdový zájem na tom, aby v muslimských zemích vládli umírnění islamisté, pak by nasadil veškeré své ozbrojené síly, aby radikály porazil přímo na jejich území. Bombardovat je z výšky 6ti kilometrů není ničím jiným než zbabělostí a produkcí dalších radikálů, mstících se za své nevinné civilní oběti. Evropa se tím prezentuje jako směšná parta „hrdinů“ pouhých nic neřešících demonstrací a zlovolného žvanění.