V lednu vystříleli v Paříži, údajně islámští radikálové, redakci jednoho obskurního časopisu. Před dvěma dny zase v Tunisu postříleli radikální islamisté na dvacet turistů z Evropy. V té Paříži mohlo jít ve skutečnosti o provokaci, která měla v Evropě vzedmout vlnu antimuslimství, která od doby Bushovy „svaté války“ už v Evropě poněkud skomírala. Následná divadelně-televizní jednota prezentovaná prostému lidu některým státníky Evropy, by tomu docela nasvědčovala. A v Tunisu? Zatím jsou informace nepřehledné, ale nedivil bych se, kdyby i tam šlo o řízenou provokaci, se kterými má jistá, celosvětově již působící instituce původem z USA, bohaté zkušenosti a která měla zvednout poněkud upadající bojechtivost Evropanů. Nechuť Evropanů bojovat je již velmi dlouho trnem v oku jejich protektorů z USA. Proto jim připravují válečnou frontu, přímo za humny. Při každém případu terorismu, jsou naše média plná žvanění o civilizaci Západu a o Evropských hodnotách. Jenže, co to vlastně je?!! Tak zvaná Západní civilizace, není ničím jiným, než predátorskou kulturou celosvětových tyranů, prokazatelně půl tisíciletí plundrujících zdroje celého světa, včetně bezprostředního zotročování jeho obyvatel. Evropské hodnoty pak pro změnu jsou pyšným přesvědčením, že státní režim, politická kultura a životní styl Němců, Francouzů a Britů jsou to nejdokonalejší, čeho lidstvo za celé dějiny dosáhlo a jsme je proto přímo prozřetelností určeni šířit všechny po celé planetě. Nejhorší na tom je, že samotné predátorství znamená v lidské aplikaci reálně pouze válčení a šíření Evropanských „hodnot“ také nelze provádět mírovou cestou. Jsem skálopevně přesvědčen, že nad vším tím Západem a Evropou je nejvyšší hodnotou lidstva, nejméně od dob vzniku prvních zbraní hromadného ničení jenom a pouze mír. Jde o hodnotu nadřazenou všem náboženstvím, každé ideologii a samozřejmě je bezpodmínečným příkazem každé politické moci. Od konce poslední velké války je dokonce mír základní podmínkou přežití lidského druhu. Takže konečně se všichni vzpamatujme, přestaňme žvanit a každého, kdo nás začne štvát, kdo nás ponouká k násilí a dokonce žene do války, preventivně zbavme jakékoliv funkce ve veřejném životě. A pokud bude i tam štvát, pak se nedá nic dělat a je třeba jej izolovat od společenství slušných lidí. Způsobů jak to provést je mnoho. Car je kdysi posílal na Sibiř. My tu možnost nemáme, ale asi by se i dneska ještě našlo území, kam bychom je vyvezli, dali jim zbraň a několik nábojů. Pokud tak neuděláme, tak lidstvo skončí. Dneska několik tisíc jednotlivců prakticky dokáže prostřednictví peněžního systému ovládat celý svět a krytý zbraněmi supermocného NATO mu dokonce diktovat svou vůli. Nepřipusťme proto, aby nás skutečně uvrhli do otroctví pod pohrůžkou ztráty naší osobní svobody, dokonce i existence. Je ale naopak bezpodmínečně zapotřebí zbavit aktivity všechny válkychtivce a možná i mocivhtivé závisláky.

Před několika dny skončilo zasedání obou komor parlamentu ČLR, které trvá obvykle dva týdny a uskutečňuje se jednou za rok. V „našich“, čti tvrdě proamerických médiích, nebylo ani kousíček místa na referování o této události. Světovládou zhlouplá vůdčí smečka USA a její evropští drábové ještě pořád nepochopili, že toto století bude čínským, ať se to komu líbí či ne. Jedinou alternativou k tomuto stavu je světová jaderná válka, po níž už nebude Západu, a možná ani lidstva. Jednoroční zasedání zákonodárců ukazuje, že ČLR má politický systém, který je na míle vzdálen od „demokracií“ západního typu. Pro dogmatiky ideologie svobody, demokracie a lidských práv jde o nepřijatelný režim, ale nikdo z nich by určitě nedokázal reálně uskutečnit zastupitelskou demokracii ve státě s jednou a půl miliardou obyvatel a navíc s tak velkým počtem národnostních menšin. V takové zemi je podle mne vrcholem demokracie maximální míra přenesení rozhodování do regionů, velkých měst a reprezentací národností, čili uplatňování principu subsidiarity. V ČLR se legislativa připravuje v diskusích politiků a odborníků a je předkládána k odsouhlasení Všečínskému shromáždění lidových zástupců, jakési to dolní komoře parlamentu a Čínské lidové politické poradní radě, která má mnohem menší zákonodárné pravomoci než kupříkladu náš Senát, ale právě ona je tvořena osobami, které po celou dobu připravují programy, plány a konečně i návrhy zákonů. Letošní jejich samostatné zasedání schválilo hlavní tezi dlouhodobého ekonomického programu země, vyjádřené v čínské květnaté řeči termínem „nová normálnost“. Spočívající ve snížení hospodářské dynamiky z dvouciferných čísel na pět až sedm procent ročně. I tak je to ve srovnání se Západem a jeho jedněmi až dvě procenty, pořád ještě obrovské, i když už ne závratné, tempo. V mých očích je ale nejinteresantnějším výsledkem definitivní schválení projektu s názvem „strategie pásu a stezky“, což je jakási obdoba „hedvábné stezky“ pro jedenadvacáté století, projektovaná ve dvou proudech. Jeden přes superkontinent kontinent, druhý dokonce kolem pobřeží včetně východní Afriky. Kolosální plán, který je největším projektem lidské civilizace všech dob, nemá představovat jen dopravní a komunikační spojení 16ti států, ale především vybudování jakýchsi hospodářských uzlů na obou trasách, které by měly být středisky rozvoje v daných zemích a regionech. Číňané v té souvislosti zásadně odmítají výplody Západního zvrhlého myšlení, které projekt považuje za geopolitickou expanzi. Nazývají celý projekt „čínským snem“. Od tohoto místa si dovolím citovat Oskara Krejčího z webu http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/oskar-krejci-cinsky-sen-a-nova-hedvabna-stezka-vs-americky-sen/ který jsem zde doposud ve velké zkratce interpretoval . Cituji tedy: „…pojem čínský sen. Je to vědomá narážka na známý „americký sen“ s tím, že je vymezen zásadní rozdíl: americký sen je od 19. století spojován s tvrdým individualismem, čínský sen má naopak být moderním vyjádřením kolektivismu. Což odpovídá jak konfuciánské tradici, tak i socialistickým ideálům“… Vím jediné: na ekonomické dynamice Číny je do značné míry závislá celá světová ekonomika. A když selže čínská vzpoura proti měšťáckému individualismu, bude to prohra globálního významu. Asi na více než jednu generaci“. Konec citace. K tomuto vyznání významného levicového myslitele nemám osobně nic víc co přidat.

Všechna rusofobní, proamerická, studenoválečnická a jinak válkychtivá média propírají již delší čas Putinovo zdraví. Tak jsme se z nich dověděli, že je těžký autista, že má rakovinu, že…prostě se můžeme těšit na brzký konec „Putlera“, jak jej s nebývalou rozkoší pojmenovává nový psavec na webu http://www.czechfreepress.cz/ . Vyjmenovaná média mají již několik dní nový „putinovský“ hit. Nebyl prý už víc jak týden spatřen na veřejnosti, ba ani v televizi. Ihned se osvědčení „investigativci“ vrhli do spekulací, z nichž jim vyšlo, že je po mrtvici, že se v Kremlu pracuje na jeho odstranění a podobné pikantnosti. Ti ideově nejvyspělejší dokonce přišli na to, že zatajování Putinova zdravotního stavu je nezpochybnitelným důkazem, že v Rusku vládne diktátor, protože pouze takové politické režimy tají před veřejností zdravotní stav diktátora do té doby, dokud se z temnot mocenského boje nevynoří nový mocnář. K celé situaci si dovoluji přičinit pouze jedinou poznámečku. Nikdo ať se netěší na Putinův konec v politice. Soustředěný tlak republikánů, neoliberálů, jestřábů a ostatních antiruských osob v USA vyprodukoval za poslední rok v Rusku největší transformaci jeho občanské společnosti. Pokud by dneska padl Putin, pak na jeho místo přijde mnohem „vlastenečtější“ a protiamericky rozhodnější vůdce. Vedoucí představitelé Ruska již v žádném případě nehodlají respektovat touhu vůdců USA o světovládu. Mnohem důležitější pak je, že většinová společnost země je téhož, či alespoň podobného názoru. V mých očích Putin. především v poslední době, brzdil hlavně bojechtivé vojenské vůdce Ruska, takže pokud by zmizel, měli by právě oni navrch. Protiputinovští štváči by si měli proto uvědomit, že po něm může přijít jen a jenom mnohem větší a zarputilejší nepřítel jejich zájmů a v neposlední řadě, že na ně válka dolehne mnohem tíživěji.

Dneska již nikdo nemusí pochybovat o tom, že na této planetě existují síly, osoby struktury, které chtějí vládnout celému světu. Nic proti tomu, lidstvo je přece tak „konstruováno“. Vždycky se v něm vyskytovali jedinci, kteří se cítili povoláni vládnout jiným. Ti se dokonce se na úsvitu historie vydávali za bohy, či jejich příbuzné, nebo alespoň prokazatelně jimi „pomazané“. Dějiny vedle nich navíc znají také šedé eminence moci, tedy osoby, které veřejnosti nebyly mnohdy vůbec známy, ale měly obrovský vliv na viditelné vládce. Dnes takovou skrytou vládou, fakticky nadvládou, je v mých očích vrstva globálních financiérů. Včera jsem se dočetl, že jiní ji označili za ATLANTICKÉ VLIVOVÉ SUPERSTRUKTURY, čímž chtějí autoři asi naznačit, že nejde o jednolitou vrstvu, ale že i uvnitř těchto nesporných vládců probíhají skryté, či až otevřené boje různých frakcí. Jedna z takových je identifikována jako GLOBÁLNÍ INVESTIČNÍ PREDÁTOŘI, což asi tak odpovídá mé představě o globálních financiérech. Ideologickou strukturu globálních vládců vytváří pečlivě vybraní a neustále sledovaní příslušníci INTELEKTUÁLNÍ OBSLUHY GLOBÁLNĚ VLIVNÝCH. Politickou strukturou, která vystupuje na planetě ve funkci správce zájmů, přání a příkazů „atlantických vlivových struktur“ jsou především politické vrstvy USA a částečně i EU. Přesněji ti z představitelů EU, kteří jsou bezvýhradně proameričtí. Jmenované politické struktury jako používají tři hlavní nástroje nadvlády nad světem. V časech stability KOMPUTERIZOVANOU EKONOMICKOU TOTALITU. V čase konfliktů pak globálně nejsilnější vojenskou strukturu NATO a vždy a především neustále, prostředky ideového vymývání mozků většiny veřejnosti – MAINSTREAMOVÁ MÉDIA. Jak je vidět, forma současné světovlády je zorganizována velmi systematicky, vždyť se také vládychtivci učili celá tisíciletí. Ovšem pořád zapomínají na obsah své nadvlády. Po rozpadu SSSR se zdá, že natolik zpychli, až sklouzli k ideologii neoliberalismu, hlásící se k absolutní svobodě jedince, tedy prakticky k nadřazenosti nejschopnějších, nejsilnějších, nejbohatších až nejmilitantnějších. Při tom všem nějak zapomněli, že každá struktura vládců musí být nepočetná, aby se vnitřními rozpory prakticky nerozložila. Takže vždy tvoří minoritu daného společenství. V současném globálním světě ovšem proti světovládě stojí superobrovská a superstrukturovaná většina veškerého lidstva. Kdo chce i jí vládnout, musí ji dobře poznat a udělat všechno, aby byly pod nespornou nadvládou spokojeny všechny její významné skupiny. Je největší chybou politických struktur USA a EU, že spoléhá převážně na násilí proti zbytku světa, na svou zdánlivě vojenskou převahu. Zdánlivou proto, že je vykonávána pouze žoldáky. Ti sice vysoce technologicky převyšují klasické ozbrojence, leč nikdy nebudou schopni fyzicky ovládnout svět. A tady je podle mne jádro pudla. Fyzicky ovládat svět není ani cílem, ani zájmem „Atlanťanů“. Jejich jediným zájmem je neustále zvyšovat své bohatství, čehož dosáhnou nejlépe tehdy, když zmínění žoldáci zničí materiální hodnoty určitého regionu, aby do jejich obnovy mohli finanční predátoři investovat. Vydělají tedy jak na drahých, ničivých zbraních, tak na obnově životaschopného prostředí. Cyklus, který Kondratěv sice nepopsal, ale o to spolehlivěji funguje.

Matka mojí manželky byla Polkou, no…přesněji Slezankou. Jelikož tam měla hodně příbuzných, tak i já jsem do Slezska sem tam jezdíval. Setkával jsem se tam i se skutečnými Poláky, jejichž názory mne vždycky z mnoha důvodů zajímaly. Od nich jsem se mimo jiné dověděl, že v Polsku odjakživa rodiče strašili malé děti „Rusáky“, stejně jako u nás třeba čerty. Oni mne také přesvědčovali, že katolická církev byla vždycky uchovatelkou a ochránkyní polského národa, především pak v době, kdy polský stát vůbec neexistoval. Když se stal papežem Wojtyla, posílilo to v Polácích přesvědčení, že jsou národem nejryzejšího katolictví, přinejmenším pak v celé severní Evropě. Od Walesy jsem se přímo na radnici v Českém Těšíně dověděl, že Poláci jsou militantní národ a od Churchilla jsem již dávno znal, že jsou vředem Evropy. Když si k tomu přidám ze starší historie příběh Jana III. Sobieskiho, který porazil Turky u Vídně, vychází mi z toho mé současné přesvědčení o polské politické věrchušce. Její iracionální nenávist k Rusku nemá jen protisovětské kořeny včetně Katyně, jak se veřejnost snaží přesvědčit opoždění antikomunisté. Je mnohem starší a ve velké části toho národa silně zakořeněná. I když se to na první pohled vůbec nezdá, tak jejím hlavním rysem je, jako tak často v dějinách, náboženská nesmiřitelnost. Marx odsuzoval náboženství jako opium lidstva. Já ho odsuzuji ještě silněji jako zdroj fanatismu, absolutní nesmiřitelnosti a nenávisti vedoucí až k vyhlazovacím válkám. Už jenom tento důsledek všech náboženství, především však ale těch abrahámovských, je v mých očích dostatečným odůvodněním k nevíře v existenci boha.

Brzy po 21. srpnu 1968 jsem měl možnost hovořit několik hodin s důstojníkem sovětské armády, který byl specialistou na Československo. Uměl dobře česky, takže on hovořil rusky a já česky, což nám dávalo možnost přesně formulovat své myšlenky. Od něj jsem poprvé slyšel názor, že se nám diví, jak už dvacet let přitrouble kopírujeme veškeré, dokonce i špatné dění v SSSR, když naopak se oni v mnoha věcech učí od nás, protože dobře ví, že jsme v tom či onom lepší. Konkrétně tehdy mluvil o školství, kultuře, zemědělství atd. Vzpomněl jsem si na onen rozhovor v minulém roce několikrát. Od posledního společensko-politického převratu ještě nikdy totiž nebyla česká veřejnost, alespoň ta politicky se angažující, tak děsivě rozdělená, jako od poloviny minulého roku. Vytvořily se dvě velmi početné skupiny, s příliš emotivním přístupem k problému Ukrajiny. Doslova se dá říct, že je možné hovořit o rusofobech a rusofilech. Obě skupiny nekriticky přijímají informace pouze jedné z bojujících stran, takže se prakticky stávají součástí celého konfliktu, do něhož svým chováním zprostředkovaně zatahují celý náš stát. V dobách války je přece naprosto jasné, že každá z bojujících stran „lže“, přesněji řečeno popisuje situaci ve svůj prospěch, podle svého zájmu a provádí cílenou propagandu jako součást celého boje. Zaujmout pozici plně korespondující s propagandou jen jedné strany je důkazem neobjektivity a fakticky duševní nedostatečnosti. Považuji proto každého, kdo operuje pouze jednostrannými informacemi za troubu, doslova za politického trotla. S jedinou výjimkou. Pokud vezme do ruky zbraň a vydá se bojovat na jedné, či druhé straně, pak ať si hloupě, pardon zainteresovaně žvaní. Pokud ale k reálnému boji nemá odvahu, pak ať laskavě drží hubu a nezvyšuje napětí v zemi, protože tím velmi silně zvyšuje bezpečnostní riziko každého z nás.

Když v soutěži o Evropské hlavní město kultury pro rok 2015 porazila Plzeň Ostravu, bláhově jsem si myslel, že Plzeň má skutečně mnohem víc kulturních nabídek, než třetí největší město republiky. Včera jsem si to tak trochu prověřoval a dospěl jsem k přesvědčení, že Plzeň vyhrála především proto, že jde o „skoro“ Bavorské město a že byla osvobozena armádou USA. Takže výběr byl fakticky poplatný již tehdy v politickém zákulisí probíhající „nové“ studené válce. Ostrava je přece městem dělníků, Ostravsko udržuje přátelské styky s regiony Ruska a ještě ke všemu je zde mnoho památek připomínajících velká vítězství Rudé armády na samém konci největší války dějin. Že nemám pravdu? dokažte mi to někdo!

Konečně jsem se zmátořil z letošní virózy, takže mám zase chuť psát. A navážu, jakoby se nic nestalo, na poslední text starý dva týdny. V něm jsem tvrdil, že naprostá většina veřejně viditelných politiků je zbabělců poslušně sloužících současné globální moci, aniž jsem se pokusil alespoň jenom naznačit, kdo je tou světovou supertřídou. Ve skutečnosti po celé lidské dějiny vládli lidem ti vlastníci bohatství, kteří propadli duševní indispozici, již lze označit za mocichtivost. Platilo to nejen pro šlechtu, ale později dokonce i pro mnohé z podnikatelů. Od samých začátků kapitalismu jednotlivým státům vládla třída, kterou již identifikoval Marx a nazýval ji „finanční aristokracie“. V jeho očích šlo o největšího parazita na těle společenství neprivilegovaných, ovládaných a zneužívaných. Já této supervrstvě dneška říkám globální financiéři. Po pádu SSSR se v zemích socialistického tábora, jak ho nazývali lokajští intelektuálové té části světa, vytvořila příliš viditelná skupina, kterou současná média nazývají oligarchové. Ti jsou novými, leč zatím většinou neplnoprávnými příslušníky oné veřejnosti dobře skryté nejvyšší sociální třídy reálně ovládající svět. Příslušníci zmíněné supertřídy, až na ojedinělé výjimky, nepatří k veřejnosti viditelným vládcům, tvořenou třídou politiků. Veřejnosti viditelní politici nejsou ale ničím víc, než přičinliví správci zájmů celosvětové extratřídy již zmíněných globálních financiérů. Po pádu SSSR se vytvořila pro globální financiéry šance stát se opět reálnou finanční aristokracií celého světa. To oni ženou politickou třídu USA a jí posluhujících intelektuály k politice unipolární vládě na celé zeměkouli. Zatím se jim daří ovládat mediální veřejný prostor, který vdechl dokonce průměrné americké populaci přesvědčení o výjimečnosti USA a z toho plynoucího poslání ovládat svět. K definitivnímu ovládnutí světa ovšem je zapotřebí reálné síly, kterou po celé dějiny představovala pouze armáda. Globální financiéři vždy velkou část svých investic vkládali do zbrojního průmyslu a pak své politické správce nutili k jejich využití k praktickému ovládnutí světa. V současnosti je politická třída USA reálným správcem zájmů globálních financiérů, snažících se vytvořit celosvětové impérium a NATO je v té snaze jejich hlavním prováděcím nástrojem. Jednotlivým společenstvím až národním státům vždycky vládli největší boháči trpící indispozicí mocichtivosti, jimž bezvýhradně sloužili mocichtiví příslušníci jiných tříd a vrstev. V dobách rozvinutého kapitalismu se zmíněné dvě vrstvy zkonsolidovaly a nyní za pomoci ovládnutí mediálního prostoru dělají vše proto, aby si podmanily celý svět. Současná mezinárodní situace je tedy projevem zvůle triády USA-NATO-EU. Triáda je ale pouhou výkonnou institucí globálních financiérů. Třída mocichtivých globálních financiérů s pomocí zmíněné triády působí proti zájmům naprosté většiny lidské populace. S ohledem na ničivé schopnosti zbraní NATO je ohrožením existence lidstva na planetě. Mocichtiví globální financiéři chtějí definitivně ovládnout celý lidský svět a zneužívají k tomu zmíněnou triádu. Obě vrstvy lidských příživníků jsou největším zločincem proti lidskosti v celých dějinách lidstva.

Senátor Jaroslav Doubrava se nedávno vrátil z Luhanska a 20. února poskytl rozhovor webu Parlamentní Listy http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Senator-Doubrava-natvrdo-k-Rusku-a-Zapadu-Nemcova-by-si-mela-vice-nastudovat-fakta-A-Havel-by-zemi-prospel-vice-kdyby-tenkrat-zustal-ve-vezeni-362655 . V něm mimo jiné sděluje čtenářům, cituji: „Když jsem se vrátil z Luhanska, vykládala mi celá řada senátorů: „´Jsi borec, že ses nebál tam jet,“´ a když jsem jim řekl, ať tato slova sdělí nahlas, když vidí, jak mě veřejně skandalizují, odpověděli: „´Neblázni, to si nemohu dovolit´.“ Doubrava ale zdaleka nezůstává jen u konstatování o zbabělosti našich politiků. Nebojí se otevřeně říct, proč se naprostá většina českých politiků bojí k veřejnosti promluvit jinak, než jak je jim diktováno současnou globální mocí. Senátor konstatuje, že ten problém se netýká jen ČR. Podle něj celá Evropa dneska nejenže nemá samostatně myslící politiky, ale všichni veřejně vidění jsou služebníky USA, kteří se umně skrývají za činnost byrokratického aparátu v Bruselu.

Obama poskytl v první dekádě února síti VOX poměrně dlouhý rozhovor, který se mi nechtělo celý překládat. Dlouho jsem čekal na spolehlivý překlad, který jsem našel až včera, takže si z něj troufám zveřejnit několik citátů, které podle mne dostatečně charakterizují celý kontext Obamovy zahraniční politiky. Tady jsou, cituji: „Ale celkovým směrem a celkovým cílem je svět, ve kterém bude Amerika pokračovat ve své vedoucí roli…Amerika, jsem si naprosto jist, bude dál nepostradatelným národem pro celý zbytek tohoto století, jak byla i ve století minulém…Nyní musíme mít nejsilnější vojenskou sílu světa a příležitostně musíme zkroutit ruce zemím, které by nebyly ochotny dělat to, co potřebujeme, aby dělaly…Kdyby nebylo ekonomické, nebo diplomatické, nebo v některých případech i vojenské páčivé síly, kterou jsme uplatnili – nebo kdybychom neměli tu (správnou) dávku realizmu, neměli bychom také nic tzv. pod střechou…Takže to, co já si skutečně myslím, že jde přesně v popisu mé zahraniční politiky, je pevná víra, že nemáme vojenská řešení pro každý problém 21. století. Že nemáme sobě rovného ve smyslu státu, který by se chystal nás napadnout či nás přechytračit, k čemuž by se svým nukleárním arzenálem mohlo mít nejblíže Rusko, ale všeobecně řečeno nemohou nic takového projektovat v měřítku celého světa, což my můžeme. A nemůže to udělat ani Čína. Na naše vojenství vydáváme víc prostředků, než dalších 10 zemí dohromady“. Konec vybraných citátů. Poznamenávám, že zatímco Hitler považoval příslušníky mnohých národů za podlidi, Obama se netyjí tím, že považuje elity amerického státu za nadlidi. Vrcholem absurdnosti jeho politického života pak je transformace z nositele mírové ceny na realizátora globální světovlády jen a pouze silou zbraní. Obludná proměna, která nenapadla ani Kafku.