Plátek Charlie Hebdo, se původně jmenoval Harakiri. V mém způsobu vidění to byl mnohem přiléhavější název, než ten současný Týdení Karlík, nebo jak by se jeho titulek dal nejlépe vystihnout v češtině. Že redakce ve skutečnosti páchá harakiri, dokazuje hned svým číslem, jež následuje po masakru redaktorů. Na titulní straně je v pitoreskní karikatuře zobrazen prorok Muhammad, držící poněkud podezřele jednotnou tabulku s heslem „Já jsem Karlík“. Jestli si kdokoliv z redakce myslí, že je to další a snad dokonce hrdinský, projev svobody slova, tak je s odpuštěním osel. A jestli si mnozí „bílí“ křesťané a ateisti provokativně časopis kupují před objektivem kamer, či mobilů, tak nejsou žádnými bojovníky za svobodu slova, leč nenapravitelnými hlupáky. Už jenom proto, že opakovaný fór není fórem, ale hlupstvím, čti nedostatkem nápaditosti, či kreativity, ale zato nadbytkem kretenity. Jenže čeho je moc, toho je příliš a komu není rady, tomu není pomoci, může si říci i mnohý upřímně věřící, nejen radikální muslim. A nedivili bych se, kdyby se nějaký hlouček takových rozhodl jednou provždy skoncovat s urážkami své víry. Humor je opravdu solí života a legrace skutečně potřebná pro duševní zdraví. Ovšem to se v žádném případě nedá tvrdit o všech jeho formách. Jsou naopak způsoby humoru, které jsou evidentně projevem duševních indispozic až nemocí, jako je kupříkladu nepřekonatelná nenávist, či pohrdavá nadřazenost. První se pak projevuje satirou a druhá ironií. Duši dovede léčit pouze laskavě lidský humor, který pěstoval Horníček, nebo třeba člověčí sranda, tryskající z Wericha. To, co jsem ale viděl z tvorby „Karlíkovců“ se mi jeví jako nenávist s pohrdáním dohromady, tedy duševní choroba „nadruhou“. Je to kombinace našeho týdeníku Dikobraz z padesátých let a mobilizačních letáků Ku Klux Klanu. V mých očích jednoduše hnus. Myslím si, že ne všichni Evropané jsou fandy mazalů z exHarakiri. A doporučoval bych proto politické reprezentaci zemí, kde je islám státním náboženstvím, aby to Evropě daly jasně znát. Třeba útlumem diplomatických vztahů.
Celý ten virvál kolem vystřílené (??? – mrtvé redaktory jsem snad nikde neviděl) redakce dává podnět k konspirativním spekulacím. Komu to nakonec prospělo? Předtím téměř krachující plátek se najednou prodává s mnohamilionovými náklady. Člověk by čekal, že si daji nějaký čas pokoj. To tam nemaji ani trochu strach? Já být svědkem takové události, pujdu radši uklízet veřejné hajzly někam hluboko pod zem…