Před několika dny skončilo zasedání obou komor parlamentu ČLR, které trvá obvykle dva týdny a uskutečňuje se jednou za rok. V „našich“, čti tvrdě proamerických médiích, nebylo ani kousíček místa na referování o této události. Světovládou zhlouplá vůdčí smečka USA a její evropští drábové ještě pořád nepochopili, že toto století bude čínským, ať se to komu líbí či ne. Jedinou alternativou k tomuto stavu je světová jaderná válka, po níž už nebude Západu, a možná ani lidstva. Jednoroční zasedání zákonodárců ukazuje, že ČLR má politický systém, který je na míle vzdálen od „demokracií“ západního typu. Pro dogmatiky ideologie svobody, demokracie a lidských práv jde o nepřijatelný režim, ale nikdo z nich by určitě nedokázal reálně uskutečnit zastupitelskou demokracii ve státě s jednou a půl miliardou obyvatel a navíc s tak velkým počtem národnostních menšin. V takové zemi je podle mne vrcholem demokracie maximální míra přenesení rozhodování do regionů, velkých měst a reprezentací národností, čili uplatňování principu subsidiarity. V ČLR se legislativa připravuje v diskusích politiků a odborníků a je předkládána k odsouhlasení Všečínskému shromáždění lidových zástupců, jakési to dolní komoře parlamentu a Čínské lidové politické poradní radě, která má mnohem menší zákonodárné pravomoci než kupříkladu náš Senát, ale právě ona je tvořena osobami, které po celou dobu připravují programy, plány a konečně i návrhy zákonů. Letošní jejich samostatné zasedání schválilo hlavní tezi dlouhodobého ekonomického programu země, vyjádřené v čínské květnaté řeči termínem „nová normálnost“. Spočívající ve snížení hospodářské dynamiky z dvouciferných čísel na pět až sedm procent ročně. I tak je to ve srovnání se Západem a jeho jedněmi až dvě procenty, pořád ještě obrovské, i když už ne závratné, tempo. V mých očích je ale nejinteresantnějším výsledkem definitivní schválení projektu s názvem „strategie pásu a stezky“, což je jakási obdoba „hedvábné stezky“ pro jedenadvacáté století, projektovaná ve dvou proudech. Jeden přes superkontinent kontinent, druhý dokonce kolem pobřeží včetně východní Afriky. Kolosální plán, který je největším projektem lidské civilizace všech dob, nemá představovat jen dopravní a komunikační spojení 16ti států, ale především vybudování jakýchsi hospodářských uzlů na obou trasách, které by měly být středisky rozvoje v daných zemích a regionech. Číňané v té souvislosti zásadně odmítají výplody Západního zvrhlého myšlení, které projekt považuje za geopolitickou expanzi. Nazývají celý projekt „čínským snem“. Od tohoto místa si dovolím citovat Oskara Krejčího z webu http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/oskar-krejci-cinsky-sen-a-nova-hedvabna-stezka-vs-americky-sen/ který jsem zde doposud ve velké zkratce interpretoval . Cituji tedy: „…pojem čínský sen. Je to vědomá narážka na známý „americký sen“ s tím, že je vymezen zásadní rozdíl: americký sen je od 19. století spojován s tvrdým individualismem, čínský sen má naopak být moderním vyjádřením kolektivismu. Což odpovídá jak konfuciánské tradici, tak i socialistickým ideálům“… Vím jediné: na ekonomické dynamice Číny je do značné míry závislá celá světová ekonomika. A když selže čínská vzpoura proti měšťáckému individualismu, bude to prohra globálního významu. Asi na více než jednu generaci“. Konec citace. K tomuto vyznání významného levicového myslitele nemám osobně nic víc co přidat.