Brzy po 21. srpnu 1968 jsem měl možnost hovořit několik hodin s důstojníkem sovětské armády, který byl specialistou na Československo. Uměl dobře česky, takže on hovořil rusky a já česky, což nám dávalo možnost přesně formulovat své myšlenky. Od něj jsem poprvé slyšel názor, že se nám diví, jak už dvacet let přitrouble kopírujeme veškeré, dokonce i špatné dění v SSSR, když naopak se oni v mnoha věcech učí od nás, protože dobře ví, že jsme v tom či onom lepší. Konkrétně tehdy mluvil o školství, kultuře, zemědělství atd. Vzpomněl jsem si na onen rozhovor v minulém roce několikrát. Od posledního společensko-politického převratu ještě nikdy totiž nebyla česká veřejnost, alespoň ta politicky se angažující, tak děsivě rozdělená, jako od poloviny minulého roku. Vytvořily se dvě velmi početné skupiny, s příliš emotivním přístupem k problému Ukrajiny. Doslova se dá říct, že je možné hovořit o rusofobech a rusofilech. Obě skupiny nekriticky přijímají informace pouze jedné z bojujících stran, takže se prakticky stávají součástí celého konfliktu, do něhož svým chováním zprostředkovaně zatahují celý náš stát. V dobách války je přece naprosto jasné, že každá z bojujících stran „lže“, přesněji řečeno popisuje situaci ve svůj prospěch, podle svého zájmu a provádí cílenou propagandu jako součást celého boje. Zaujmout pozici plně korespondující s propagandou jen jedné strany je důkazem neobjektivity a fakticky duševní nedostatečnosti. Považuji proto každého, kdo operuje pouze jednostrannými informacemi za troubu, doslova za politického trotla. S jedinou výjimkou. Pokud vezme do ruky zbraň a vydá se bojovat na jedné, či druhé straně, pak ať si hloupě, pardon zainteresovaně žvaní. Pokud ale k reálnému boji nemá odvahu, pak ať laskavě drží hubu a nezvyšuje napětí v zemi, protože tím velmi silně zvyšuje bezpečnostní riziko každého z nás.