Matka mojí manželky byla Polkou, no…přesněji Slezankou. Jelikož tam měla hodně příbuzných, tak i já jsem do Slezska sem tam jezdíval. Setkával jsem se tam i se skutečnými Poláky, jejichž názory mne vždycky z mnoha důvodů zajímaly. Od nich jsem se mimo jiné dověděl, že v Polsku odjakživa rodiče strašili malé děti „Rusáky“, stejně jako u nás třeba čerty. Oni mne také přesvědčovali, že katolická církev byla vždycky uchovatelkou a ochránkyní polského národa, především pak v době, kdy polský stát vůbec neexistoval. Když se stal papežem Wojtyla, posílilo to v Polácích přesvědčení, že jsou národem nejryzejšího katolictví, přinejmenším pak v celé severní Evropě. Od Walesy jsem se přímo na radnici v Českém Těšíně dověděl, že Poláci jsou militantní národ a od Churchilla jsem již dávno znal, že jsou vředem Evropy. Když si k tomu přidám ze starší historie příběh Jana III. Sobieskiho, který porazil Turky u Vídně, vychází mi z toho mé současné přesvědčení o polské politické věrchušce. Její iracionální nenávist k Rusku nemá jen protisovětské kořeny včetně Katyně, jak se veřejnost snaží přesvědčit opoždění antikomunisté. Je mnohem starší a ve velké části toho národa silně zakořeněná. I když se to na první pohled vůbec nezdá, tak jejím hlavním rysem je, jako tak často v dějinách, náboženská nesmiřitelnost. Marx odsuzoval náboženství jako opium lidstva. Já ho odsuzuji ještě silněji jako zdroj fanatismu, absolutní nesmiřitelnosti a nenávisti vedoucí až k vyhlazovacím válkám. Už jenom tento důsledek všech náboženství, především však ale těch abrahámovských, je v mých očích dostatečným odůvodněním k nevíře v existenci boha.