Nejpozději od druhé kadence Putinova prezidentování jsem zaznamenával nárůst jevů, připomínajících mi dobu studené války. Od konfliktu na Ukrajině je pak jednoznačné, že svět je už zase rozdělen na dva nesmiřitelné tábory. Tak nesmiřitelné, že mnozí představitelé jednoho či druhého, už nejsou ani ochotni vyjednávat s tím opačným. Ozbrojené boje na Ukrajině mne poprvé přesvědčily, že reálně dokonce začíná třetí velká válka. Vstup Ruské armády do konfliktu v Sýrii mne v tom jenom utvrdil. Ne proto, že se k boji proti terorismu ISIL (Daeš) k Rusku nepřidala armáda USA, ale že dokonce její jestřábi koketují s myšlenkou střetu svých pilotů s Ruským letectvem nad územím Sýrie. Američané po čtyři roky vedli i cizíma rukama realizovanou vojenskou kampaň za údajné svržení Asáda, čti, za ustavení nové vlády v Sýrii, která by byla jejich protektorátem, nebo alespoň jejich loutkami. Vůbec jim nevadilo, když mezi jejich spolubojovníky byli i extrémisté „státu“ Daeš. Po vstupu Ruska do konfliktu se musí američtí „světapáni“ před světovou veřejností plně odhalit a svým činy dát jí najevo, zda jim víc vadí extrémní islámští teroristé všeho druhu, nebo diktátor Bašár al-Asád. Jelikož nejméně poslední dva roky démonizovali Putina jako nového Hitlera a Rusko jednoznačně označili za největší nebezpečí své bezpečnosti, tak si přirozeně znemožnili jakoukoliv vojenskou spolupráci s Ruskem. Jestliže je Putin ještě před nálety Rusů v Sýrii pozval ke společné akci, jistě nebyl tak naivní, aby doufal, že se postoj mocipánů USA změní. Jenom jim tím suše oznámil, že teď bude pro změnu zase Rusko bojovat s islámským extremismem. Bylo samozřejmé, že od prvního okamžiku letů Ruských letadel nad Sýrií velení Ruska oznámilo vůdcům USA, ať jim nezavazí. Pýcha dosavadních vládců světa nedovoluje lídrům USA podvolit se vůli Ruska, takže zbaběle ponechávají vývoj zdánlivě náhodě. Větší riziko možného bojového střetu si nelze už představit. Američané už vystupují jako vyslovení provokatéři třetí světové války. Projevem její existence je i válka informační, která probíhá od prvních bojových akcí Ruska. Američany ovládaná, čili fakticky světová média, jsou zaplavena snímky o obětech žen a dětí skoro dřív, než ruská letadla doletěla nad cíl. Na netu probíhá doslova internetová válka. Sám jsem právě před chvílí shlédl video proruské produkce, údajně natočené bezprostředně po prvním ruském bombardování „hlavního města“ Daeš. Na něm jsem nejenže neviděl ani jednu ženu, či dítě, ale ani starší muže, pouze samé mladé a středního věku, ať již mezi zachránci, či postiženými. Zatím mají Rusové štěstí. Válčí nejen se souhlasem Sýrie, ale v koalici s Íránem, Irákem a už nyní do prostorů bojů dorazily i příslušné vojenské jednotky ČLR. Pokud se nepřátelům Ruska nepovede vyprovokovat akce muslimů na území Ruska, nic nebrání poměrně rychlému ukončení vojenských akcí proti Daeš. Jeho bojovníci od prvního dne totiž pochopili, že proti nim stojí skutečně schopný, nekompromisní, navýsost silný a především pro tento boj velice zkušený protivník. Čím dříve Rusové uspějí, tím víc se sníží riziko světového střetu.

V mezinárodní politice byli pro mne dlouhou dobu hlavními nositeli kombinace těchto vlastností vůdčí postavy politiky Polska, především pak Lech Kaczyńsky. V posledních letech je naprosto jednoznačnou jedničkou v tomto směru premiér Jaceňuk, těsně následovaný prezidentem Porošenkem. Ti dva měli tak obrovský náskok, že se mi zdála jejich pozice v této souvislosti neotřesitelná. Až do posledních týdnů, kdy je začal rychle dohánět prezident Francie Hollande. Jeho poslední výrok obhajující bombardování území Sýrie za akt francouzské sebeobrany, je podle mne v žebříčku blbosti, drzosti a zoufalství, naprostou jedničkou. Jenom Porošenko se svým tvrzením že vojenské angažmá Ruska v Sýrii je porušením Minských dohod, mu snad může trochu konkurovat.

Během tohoto týdne jsem narazil na rozhovor s poslancem EP Ransdorfem. Mimo jiné se vyjadřoval k projednávání smlouvy TTIP, čili obsáhlé soustavě připravovaných dokumentů pod společným názvem Transatlantické obchodní a investiční partnerství, o jejichž přípravě řekl, cituji: „Jako místopředseda Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku v EP se o chystané dohodě snažím získat co nejvíce informací. Když jsem si chtěl prostudovat podkladové materiály, co měli k dispozici vyjednavači za Evropskou unii, tak jsem musel podepsat závazek mlčenlivosti, abych se s nimi mohl vůbec seznámit. Dopředu jsem musel říct, co přesně chci, a to mi připravili. Měl jsem to k dispozici hodinu, ale předtím jsem musel odevzdat mobil, abych si to náhodou nevyfotil. Navíc po celou dobu tam se mnou seděla jako dohled úřednice Evropského parlamentu“. Konec citace. Jestliže ani funkcionáři Evropského parlamentu nemohou pracovat s materiály, které má jeho plénum schvalovat, tak jde podle mého posouzení o jev, který je už prvkem politického režimu, který není jen diktaturou, ba ani onou proklínanou totalitou, je něco mnohem horšího pro normální občany. Podle mého posouzení se konsoliduje globální politický režim mnohem komplexnější, než zatím kdy v dějinách lidstva existoval. Pro tento jev ještě ani není termín. Kdo si k tomu kupříkladu ještě přečte text politologa Robejška na webu http://institut2080.cz/publikujeme/totalitarni-tendence-zapad-pred-zrusenim-bankovek , ten musí dospět k názoru, že příslušníci mafie globálních predátorů konsolidují, prostřednictvím své obslužné elity, systém novodobého zotročení veškeré světové populace. A kdopakže jsou ti mafiáni? Mocichtivci mezi špičkami bankovní, politické, mediální, vojenské a podnikatelské vrstvy. Klan snažící se ustavit globální vrchnost ovládající svět. Oni dobře ví, že současný lidský svět je v krizi, která musí najít řešení pro další existenci lidského rodu. Že se už nahromadilo tolik nerovnováhy v globalizující se společnosti, že musí dojít v blízké budoucnosti k nutnému zlomovému bodu, který bude začátkem nové rovnováhy, jež pak může trvat možná až několik staletí, pokud bude dobře připravena. A oni na očekávaný zlom budou dobře, ba nejlépe připraveni.

„Těžké váhy“, jak je prezentovala především americká média, promluvily v jeden den na víceméně slavnostním zasedání VS OSN. Putina jsem poslouchal pozorně, včetně sledování jeho nonverbálního projevování, Obamu jenom zběžně, protože byl příliš emotivní, a až rozvláčný. Putin mluvil velice krátce a se svými dobře skrývanými emocemi. Dovolil si jen jedinou emotivní otázku, kterou položil politikům Západu: „Uvědomujete si , co jste udělali?“. Obama naopak naprosto nediplomaticky přímo napadl Rusko. Putin vystoupil velice tvrdě, ovšem státnicky korektně a nikoho nejmenoval. Podle mne ani nemusel, protože hovořil tak jasně, že o jménech nebylo vůbec pochyb. Obamu fakticky už nemá ani smysl poslouchat, protože i když učiní i nějaké závažné kroky v mezinárodní politice, je už nyní ve své zemi vnímán jako dosluhující persona a obě hlavní strany kandidující své osobnosti na funkci prezidenta mají už připravenu další strategii pro mezinárodní prosazování zájmů USA. Vzhledem k tomu, že Putin naopak přechází do ofenzivy, roste ve mně velká obava. Vůbec nepochybuji o tom, že síly, které mají zájem obnovit pozici USA ve světě, připraví určitě opět nějakou provokaci typu „pádu dvojčat“, aby zase na nějaký čas strhly světovou veřejnost k souhlasu se svými dryáčnicemi činy státního teroru.

. Ještě za bývalého SSSR existovala na pobřeží Sýrie v městě Latákiji vojenská námořní základna sovětské armáda. Po rozpadu SSSR byla ale v roce 1991 rozpuštěna 5. operativní eskadra, ruští námořníci opustili Středozemní moře, kotviště v Tartusu rychle osiřela a osud této materiálně-technické základny doslova visel na vlásku. Po čase se stalo jasným, že bez základny v oblasti Tartusu se Rusko nebude moci vrátit do Středozemního moře. Nyní proto ruská vláda řeší přeměnu 720. materiálně-technické základny na první plnohodnotnou ruskou vojenskou námořní základnu ve Středozemním moři. Je již známo, že se má osazenstvo základny zvýšit na 1700 osob. Nedávnou vojenskou angažovaností Ruska v Sýrii, veřejnosti prezentovanou jako pomoc legální vládě s v boji s islámským státem, si Rusko plní tři úlohy. Vrací se do Středozemního moře a buduje zde strukturu schopnou odolávat 6té flotile USA, která v něm operuje v přípravách na třetí světovou válku. Hodlá v boji s islámskými teroristickými skupinami a za spolupráce s vládním vojskem Sýrie, co nejvíce eliminovat rozšíření teroristických bojůvek na území Kavkazu, především toho svého. A v neposlední řadě dává tím opět najevo, že nedovolí nikomu, aby v bezprostředním okolí Ruska se roztahoval bez odezvy. I já si myslím, že Putina ve skutečnosti politický osud Asáda vůbec nezajímá. Jde mu výhradně o to, aby v Sýrii vládla mocenská skupina, která by nebyla natolik nepřátelská k Rusku, že by vykazovala jeho základnu. A pokud bude ochotna s Ruskem dokonce spolupracovat, bude to jen bonus navíc.

Dneska to tedy napravím. Od její ho podpisu totiž právě dnes uplynulo magických 77 let. Pokusím se najít méně známé souvislosti jejího vzniku, protože je myslím jasné, že nespadla z čistého nebe, nýbrž navazovala na mnohé předešlé děje. V prvé řadě tedy připomínám Mussoliniho návrh z roku 1933 na Pakt čtyř velmocí, který měl na vedlejší kolej odsunout Společnost národů. Tento pakt předpokládal ustavení direktoria čtyř evropských mocností s vyloučením Sovětského svazu. Zároveň se měly revidovat mírové dohody mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Týkalo se to zejména států Malé dohody a Polska. (Československo bylo součástí Malé dohody). Hitler a Mussolini předpokládali, že přijetím tohoto paktu se Francie a Velká Británie přemístí se svými zájmy do zámoří a Evropu ponechají oběma diktátorům. Pakt byl 15. 6. 1933 sice podepsán, ale nikdy nebyl ratifikován. Do roku 1936 se ale i tak Malá dohod rozpadla, když Jugoslávie i Rumunsko ji fakticky vypověděly. Beneš v zoufalém postavení uviděl pomoc v Rusku. Tím ovšem z Československa, v očích evropských politiků a dalších činitelů, udělal „baštu bolševiků“ uprostřed Evropy, čehož Hitler velmi účinně zneužíval ve své propagandě. Smlouva o vojenské pomoci Sovětů při tom byla „vyprázdněná“, protože Polsko již od 26. ledna 1934 mělo uzavřenou smlouvu s Hitlerem. Poláci ve své tehdejší pýše dokonce navrhovali Němcům, aby společně napadly Sovětský svaz, že během několika měsíců budou v Moskvě. Ještě před uzavřením smlouvy mez ČSR a SSSR Polsko jasně řeklo, že nepovolí přelet „Ruských“ letadel nad svým územím. Když se k tomu všemu přidali bankéři a průmyslníci v Československu, kteří sdělili Benešovi, že nehodlají financovat válku proti Hitlerovi po boku SSSR, mohl Beneš celé své meziválečné snažení skrečovat. Poslední kapkou do poháru hořkosti českých národovců nebyli ani tak sudetští Němci, jak by se dalo čekat, ale politici Slovenska, kteří jasně proklamovali separaci. V Evropě začaly válečné konflikty, kupříkladu občanská válka ve Španělsku a v jediných dvou „demokratických“ mocnostech se pod tím tlakem stále více prosazovala politika appeasementu, čili ustupování agresorům toužícím revidovat Versaileský mír v naivní víře, že tak uchrání alespoň své země před válečnou vřavou. 13. listopadu 1936 nabídl Hitler Benešovi návrh na deklaraci obdobnou, jakou už měl s Polskem. Měla znamenat, že by mezi oběma státy nemělo dojít k válečnému konfliktu. V druhém plánu ovšem smlouva předpokládala omezení československých vazeb na Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz včetně vypovězení závazků ve Společnosti národů. Součástí dohody měla být také otázka sudetských Němců. Nacisté vyjadřovali zájem o jejich práva a kulturu, a to velmi mírnými a uvážlivými – tedy neupřímnými – slovy. Když ČSR návrh odmítla, bylo definitivně rozhodnuto. V březnu 1938 připojuje Hitler k říši Rakousko a Francie s Brity ve snaze zachránit si kůži nakonec likvidují Československo. Mnichovská smlouva byla tedy de facto realizací onoho původního, ač parlamenty neratifikovaného. Paktu čtyř.

. Ještě jsem se neseznámil s projevy Obamy a Putina na probíhajícím jubilejním zasedání Valného shromáždění OSN. Přesto, nebo možná právě proto, se dneska hodlám zamyslet nad jedním z aspektů mezinárodní politiky. O realitě partnerství. Příběh právě probíhající migrace do Evropy a především jejího řešení opět ukazuje, že EU není společenstvím států sobě rovných. A řekněme si to rovnou, nikdy ani nebude. Dominuje v ní spojenectví Německa a Francie a v konečném účtu je rozhodující zájem pouze Německa, který je Francií sice kritizován, ale nenarazí na její rozhodný odpor. Partnerstvím sobě rovných nebylo ani Atlantické spojenectví, nadtož Sovětský blok. V žádném případě není dneska ani NATO spojenectvím rovných. Každá nerovnost je ovšem zdrojem nesouladů a rizikem rozpadu kteréhokoliv nadstátního seskupení, nadtož útvaru. Proto s velkým potěšením sleduji sbližování ČLR a Ruska. To jsou v mých očích v současnosti jediní relativně sobě rovní partneři na globální scéně. Pokud budou mít k sobě tak dostatečnou důvěru, že si dovolí ČLR věnovat se ovládnutí trhu civilní spotřeby světa a Rusko zase vojenské, vytvoří se síla, která bude na dlouhou dobu neohrozitelná, protože je primárně partnerstvím sobě rovných. Předpoklady k tomu mají obě strany. Rusko především nadbytek zdrojů a Čína svou kulturu a duchovní tradici, která zaručuje, že její představitelé nebudou v reálném chování tak silně znásilňovat své společenství, jako to musela dosud dělat Evropa, USA, či Sovětský svaz, což byl ze všech jmenovaných doslova hybrid naprosto nesouměřitelných entit. Zdá se, že Rusko v osobě Putino opět pochopilo a tím i nachází své místo v dějinách. Aby si ho pojistilo, k tomu v současné globalizaci nezbytně potřebuje právě Čínu. Zvláště, když Evropa ve své hlouposti zapomněla, kde se na glóbu vlastně nachází a dostala se do otrockého postavení vůči USA.

Euroskeptikové vesměs kritizují EU za její byrokratičnost, centralizaci a podobné. Eurofobové jí především vytýkají nedemokratičnost až diktátorství, což prý, mimo jiné, zaviňuje ztrátu suverenity jejích členských států. Je mi vysoce podezřelá slepost všech, kdo hořekují nad ztrátou suverenity svých národních států, současných členských zemí EU, že, asi omámení uvedeným žalem, vůbec nezpozorovali, že mnohem horší je ztráta suverenity samotné EU. Jednotlivé národní státy při vstupu do jakékoliv formy integrované Evropy totiž část suverenity jí nepředaly, ale ji prakticky zahodily. Od samého počátku vytváření EU totiž nevznikaly instituce nutné pro existenci společenství. Nevznikaly složky hájící její mezinárodní postavení, prakticky tedy její bezpečnou existence v globálním veřejném prostoru. Země, které zakládaly EU, měly v prvé řadě vytvořit společnou doktrínu mezinárodní politiky, konstituovat ministerstvo vnějších vztahů a vybudovat jedinou složku reálně zajišťující bezpečnost společného svazku, silnou, moderní armádu. Dneska, obzvlášť po svém překotném růstu, je sice Evropa možná ještě pořád bohatá, ale už víc jak jistě nesvobodným regionem. Nedokáže se bránit ani před nicotným nepřítelem, nemá nejen na nikom nezávislou koncepci své mezinárodní politiky, ale nemá ani reálnou moc uvnitř své struktury. Naprosto viditelně jí chybí Evropská armáda, ale stejně silně, i když méně viditelně evropská policie, a nejméně pak ještě jednotná hospodářská a sociální politika. EU je ve skutečnosti nadstátem bez k tomu potřebných mocenských institucí. Každá zem, která do ní vstoupila a nepředala, protože ani nebylo komu, část svých suverénních pravomocí nadstátním institucím, nejenže podvedla fakticky sama sebe, ale zavinila, že celek je tak slaboulinkým, že ve skutečnosti žádným celkem ani není. EU nemá prakticky žádnou suverenitu a tím svobodu. Od samého počátku nemá především vojenskou, čti jedinou reálnou moc, postupně proto nezkonsolidovala ani svou samostatnou mezinárodní politiku a blíží se k definitivní ztrátě ekonomické svobody, která skončí přijetím balíku transatlantických obchodních smluv, označovaných zkratkou TTIP. Evropská Unie je vydána napospas mafii globálních oligarchů. A jsem přesvědčen, že její vznik byl v tom směru zmíněnou mafií a jejími slouhy vědomě řízen.

Islámský stát, čili z arabštiny hanlivě Daeš, není státem už proto, že jej nikdo v prostoru mezinárodní politiky, čti, diplomaticky neuznal. Ani nemohl, protože je to „stát“ bez pevného území, což by sice vadilo nejméně, ale především nemá státní instituce, se kterými lze diplomaticky jednat. Tedy alespoň moc vládní a soudní, když už ne i zákonodárnou, která v tyraniích bývá s vládní mocí sloučena. Daeš je prozatím tvořen jen několika bojovými uskupeními, operujícími na území Iráku, Sýrie a možná i jinde. Jejich velitelé, či vůdčí skupinky jsou na okupovaných územích absolutní mocí, vykonávající vládu i soudy, když za zákonodárnou moc považují ortodoxní výklad Koránu. To v lepším případě, v tom horším a reálnějším pak svou zvůli. Snad se tedy dá konstatovat, že Daeš je hnutím. Hnutím fanatiků, kteří na základě některých příznaků došli k závěru, že nastal čas konečného boje se zlem. A ten se má podle islámské ortodoxie uskutečnit u města Dábik v dnešní severní Sýrii. Vyzbrojen těmito znalostmi jsem začal pozorovat chování současných mocných USA. Dospěl jsem k názoru, že na globalizující se Zeměkouli jsou USA ekvivalentem Daeš. Jejich reprezentanti také blábolí cosi o boji se zlem, nad kterým musí definitivně zvítězit. Snaží se na mnoha místech celé Zeměkoule vykonávat nadvládu formou moci výkonné, čti vojenské a soudní podle zákonodárství, jež má jediné pravidlo. Kdo nejde s námi, je proti nám a je tedy oním absolutním zlem, za což musí být zničen. Američané, i my Evropané, potomci to aktivistického bílého muže, odsuzujeme zdivočelé chování fanatiků Daeš, kteří se prezentují pro celosvětovou veřejnost uřezávánim hlav, či jinými svéráznými metodami mučení a zabíjení nevěřících. Oni bláhově věří, že právě brutalita těchto prezentací přinutí nevěřící světa přijít do Sýrie, kde oni, ač nepočetní, díky Alláhovi nad nimi s konečnou platností zvítězí. Chování světapánů z USA se mi zdá být velice podobné. Po celé planetě provokativně rozmísťují svá vojska, každou chvíli si vyhledají nové bojiště, na kterém hodlají svést rozhodující bitvu. Místo v Alláha ovšem věří ve svou technologickou nadřazenost. Mají však nevýhodu. Alláh bude v lidské mysli zakotven na věky, ale technologická převaha USA nad zbytkem světa, je pouze dočasná.

Už čtyři roky rozněcují Američané v Sýrii bratrovražednou, čili občanskou válku. Činí tak údajně podle jedné z tezí lidsko-právní doktríny, jež říká, že k odboji proti tyranovi lze použít všechny možné prostředky. Tato deklarace, jako konečně všechny pouhé deklarace, neříká ale to podstatné a sice nedefinuje přesně tyrana, ani tyranii. Viditelná část moci USA sice nehovoří o Asádovi jako o tyranovi, ale jako o diktátorovi. Ještě například před několika dny ministr zahraničí USA s tvrdohlavostí osla opět opakoval zásadní prohlášení, že Asád musí odejít. Učinil tak při příležitosti Ruskem vyhlášené zvýšené podpory Asádově boji s islámským státem, který mezinárodní společenství prohlásilo za teroristickou organizaci. Podobné siláctví světová veřejnost, z úst reprezentantů politické moci USA, již zná. Samozvaní vládcové světa takovým jazykem hovořili o tálibánu v Afghánistánu, ale především o Husajnovi v Iráku či Kaddáfím v Libyi. Jak je tomu u správců americké politiky, pevně ovládaných skutečnými mocenskými loutkoherci běžné, jejich tvrzení sice není lživé, ale je hůř jak lživé, protože je polopravdou. Američané neříkají to podstatné. Bašár al-Asád je diktátorem, ale diktátorem, který odporuje zájmům USA. A to je jediný důvod proč musí být „odejít“. Diktátorem, ba v očích jiných mnohem děsivějším tyranem, je kupříkladu královská rodina v Saudské Arábii, leč ta je dlouhodobým spojencem USA, takže z hlediska světapanské zahraniční politiky USA je to úplně v pořádku a není tak žádný důvod proti Saudům zasahovat. Američané provádí na území Sýrie už nejméně rok hned dvojí vojenské operace, přesněji jejich obvyklé bombardování drony i ostatními letadly. Jedněmi bombami podporují povstalce proti Asádově režimu a druhými údajně napadají bojovníky Islámského „státu“. Problém ovšem je, že vládní vojska Sýrie jsou již nejméně dva roky jednou ze stěžejních sil v boji proti fanatickým bojovníkům nikým neuznaného, ba dokonce neexistujícího státu, který znalci proto raději označují slovem Daeš. Což vypadá na první pohled jako zkratka sousloví Ad-Dawla al-Islámija, což znamená Islámský stát, ale rovněž v Arabštině také někoho, kdo ničí věci tím, že po nich šlape. Ironicky řečeno je chování vojsk USA ukázkou vrcholného pojetí vojenské taktiky. Musí kupříkladu dokázat útočit na jednu stranu vždycky tak, aby ta druhá z toho neměla výhodu, nebo aby o tom ani nevěděla. Američané bojují proti dvěma armádám, které si jdou vzájemně po krku. New York Times proto tvrdí, že americké letectvo bombarduje Daeš při jakékoli příležitosti, s výjimkou situací, kdy je Daeš zapojený do přímých bojů se syrskými vládními vojsky, aby se tak „předešlo dojmu, že USA napomáhají vůdci, po jehož svržení Obama volá“. Reálným výsledkem uvedené taktiky je, že Amíci Daeš bombardují jen jako, dokonce „zlé“ jazyky tvrdí, že roztroušené bojovníky IS „bombardují“ zbraněmi, včetně dopravních prostředků. I když to mohou být pomluvy, je naprosto jasné, že USA si v existenci Deaš udržují nástroj ke svržení Asáda. Jednu pikantnost zmíněné vrcholné taktiky připomínám nakonec. Američané skoro rok cvičili několik set bojovníků „ umírněných rebelů“ proti Asádovi. Byl to ale pro „cvičence“ spíše docela slušný způsob obživy, což se prokázalo tím, že před koncem výcviku skoro všichni utekli a asi padesátičlenný zbytek se pak rozutekl při prvním bojovém nasazení. Na závěr se lze proto oprávněně ptát, kdo je tedy nepřítelem USA na území Sýrie, že se tam jejich vojska vůbec angažují? Asád, či Daeš? Nebo dokonce oba dva, či snad žádný z nich? Bingo. Poslední je správně. Je to válčení pro válčení, aby měl americký vojenskoprůmyslový komplex radost z pokračujících miliardových zisků.