. Ještě jsem se neseznámil s projevy Obamy a Putina na probíhajícím jubilejním zasedání Valného shromáždění OSN. Přesto, nebo možná právě proto, se dneska hodlám zamyslet nad jedním z aspektů mezinárodní politiky. O realitě partnerství. Příběh právě probíhající migrace do Evropy a především jejího řešení opět ukazuje, že EU není společenstvím států sobě rovných. A řekněme si to rovnou, nikdy ani nebude. Dominuje v ní spojenectví Německa a Francie a v konečném účtu je rozhodující zájem pouze Německa, který je Francií sice kritizován, ale nenarazí na její rozhodný odpor. Partnerstvím sobě rovných nebylo ani Atlantické spojenectví, nadtož Sovětský blok. V žádném případě není dneska ani NATO spojenectvím rovných. Každá nerovnost je ovšem zdrojem nesouladů a rizikem rozpadu kteréhokoliv nadstátního seskupení, nadtož útvaru. Proto s velkým potěšením sleduji sbližování ČLR a Ruska. To jsou v mých očích v současnosti jediní relativně sobě rovní partneři na globální scéně. Pokud budou mít k sobě tak dostatečnou důvěru, že si dovolí ČLR věnovat se ovládnutí trhu civilní spotřeby světa a Rusko zase vojenské, vytvoří se síla, která bude na dlouhou dobu neohrozitelná, protože je primárně partnerstvím sobě rovných. Předpoklady k tomu mají obě strany. Rusko především nadbytek zdrojů a Čína svou kulturu a duchovní tradici, která zaručuje, že její představitelé nebudou v reálném chování tak silně znásilňovat své společenství, jako to musela dosud dělat Evropa, USA, či Sovětský svaz, což byl ze všech jmenovaných doslova hybrid naprosto nesouměřitelných entit. Zdá se, že Rusko v osobě Putino opět pochopilo a tím i nachází své místo v dějinách. Aby si ho pojistilo, k tomu v současné globalizaci nezbytně potřebuje právě Čínu. Zvláště, když Evropa ve své hlouposti zapomněla, kde se na glóbu vlastně nachází a dostala se do otrockého postavení vůči USA.