Dneska to tedy napravím. Od její ho podpisu totiž právě dnes uplynulo magických 77 let. Pokusím se najít méně známé souvislosti jejího vzniku, protože je myslím jasné, že nespadla z čistého nebe, nýbrž navazovala na mnohé předešlé děje. V prvé řadě tedy připomínám Mussoliniho návrh z roku 1933 na Pakt čtyř velmocí, který měl na vedlejší kolej odsunout Společnost národů. Tento pakt předpokládal ustavení direktoria čtyř evropských mocností s vyloučením Sovětského svazu. Zároveň se měly revidovat mírové dohody mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Týkalo se to zejména států Malé dohody a Polska. (Československo bylo součástí Malé dohody). Hitler a Mussolini předpokládali, že přijetím tohoto paktu se Francie a Velká Británie přemístí se svými zájmy do zámoří a Evropu ponechají oběma diktátorům. Pakt byl 15. 6. 1933 sice podepsán, ale nikdy nebyl ratifikován. Do roku 1936 se ale i tak Malá dohod rozpadla, když Jugoslávie i Rumunsko ji fakticky vypověděly. Beneš v zoufalém postavení uviděl pomoc v Rusku. Tím ovšem z Československa, v očích evropských politiků a dalších činitelů, udělal „baštu bolševiků“ uprostřed Evropy, čehož Hitler velmi účinně zneužíval ve své propagandě. Smlouva o vojenské pomoci Sovětů při tom byla „vyprázdněná“, protože Polsko již od 26. ledna 1934 mělo uzavřenou smlouvu s Hitlerem. Poláci ve své tehdejší pýše dokonce navrhovali Němcům, aby společně napadly Sovětský svaz, že během několika měsíců budou v Moskvě. Ještě před uzavřením smlouvy mez ČSR a SSSR Polsko jasně řeklo, že nepovolí přelet „Ruských“ letadel nad svým územím. Když se k tomu všemu přidali bankéři a průmyslníci v Československu, kteří sdělili Benešovi, že nehodlají financovat válku proti Hitlerovi po boku SSSR, mohl Beneš celé své meziválečné snažení skrečovat. Poslední kapkou do poháru hořkosti českých národovců nebyli ani tak sudetští Němci, jak by se dalo čekat, ale politici Slovenska, kteří jasně proklamovali separaci. V Evropě začaly válečné konflikty, kupříkladu občanská válka ve Španělsku a v jediných dvou „demokratických“ mocnostech se pod tím tlakem stále více prosazovala politika appeasementu, čili ustupování agresorům toužícím revidovat Versaileský mír v naivní víře, že tak uchrání alespoň své země před válečnou vřavou. 13. listopadu 1936 nabídl Hitler Benešovi návrh na deklaraci obdobnou, jakou už měl s Polskem. Měla znamenat, že by mezi oběma státy nemělo dojít k válečnému konfliktu. V druhém plánu ovšem smlouva předpokládala omezení československých vazeb na Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz včetně vypovězení závazků ve Společnosti národů. Součástí dohody měla být také otázka sudetských Němců. Nacisté vyjadřovali zájem o jejich práva a kulturu, a to velmi mírnými a uvážlivými – tedy neupřímnými – slovy. Když ČSR návrh odmítla, bylo definitivně rozhodnuto. V březnu 1938 připojuje Hitler k říši Rakousko a Francie s Brity ve snaze zachránit si kůži nakonec likvidují Československo. Mnichovská smlouva byla tedy de facto realizací onoho původního, ač parlamenty neratifikovaného. Paktu čtyř.