Včera skončily hry letní olympiády v Rio de Janeiru. Před jejich zahájením jsem poznamenal, že mne nezajímají. Nebyla to úplná pravda. Zajímala mne jedna, vlastně jedna a čtvrt věcí. Byl jsem opravdu zvědav, zda Bolt obhájí všechny tři zlaté medaile a také jestli Špotáková zopakuje Železného. U Bolta jsem trochu pochyboval o vítězství na sto metrů a Špotákové jsem prorokoval tak šesté místo. Když Usain Bolt vyhrál stovku, už jsem nepochyboval. Včera měl tento „nadpozemšťan“ 30 let. V roce 2008 na OH v Pekingu vyhrál stovku, dvoustovku a donesl kolík Jamajských sprinterů ve štafetě 4x100m do cíle jako první. Svým svérázným vystupováním si navíc získal sympatie diváků a od té doby byl jistě celosvětově nejpopulárnějším atletem všech dob. V Londýně svůj trojnásobný triumf zopakoval. Tehdy už se stal legendou. Po olympiádě v Riu se už zařadil mezi nesmrtelné. Sám o tom říká, že dokázal, že je nejlepší. Byl totiž jeden, vlastně dva sprinteři, kteří do té doby dokázali trochu víc. Jesse Owens, který na OH v Berlíně v roce 1936 získal čtyři zlaté medaile. Kromě zmíněných sprinterských i za skok daleký. Což po něm zopakoval Carl Lewis až v roce 1984. Ten se ale v mých očích morálně propadl, když první světové rekordy Bolta označil za podporované dopingem. Uboze neunesl, že je někdo lepší, než býval on. I když on má z OH celkem deset medailí, devět zlatých a jednu stříbrnou. To se totiž Boltovi už nepovede, protože prohlásil, že je to poslední olympiáda, na které soutěží. Jestli se někdo stal miláčkem diváků, tak o Boltovi to platí snad nejvíc. Určitě i pro sport ve své zemi, ale i na celé Zemi udělal opravdu hodně.

Již loni se šéf NATO Jens Stoltenberg omluvil za bombardování Bělehradu v roce 1999. Před několika dny tomu dal korunu sám viceprezident Biden, když se omluvil všem rodinám, jejichž příbuzní při zmíněném bombardování přišli o život. Když navíc před nedávnem Haagský soud konstatoval, že Miloševič je nevinen, tak mne zajímá jediné. Jak se nyní zachovají všichni ti čeští mediální protisrbští psavci a především známí političtí válkychtivci, především Šlafzenberg. Kecy nějakých viceprezidentů mne totiž vůbec nezajímají. Pokud Obamův zástupce nepřivezl šek alespoň na 35 miliard dolarů, tak není o čem hovořit. Obamovci na tom musí být sakra špatně a celá demokratická strana se teď, ze strachu před Trumpem, může doslova podělat. Přesto mne napadá celá přehršel otázek. To bude nyní standard americké politiky, napřed někomu „zabít strýčka“ a pak se za to rodině omluvit? Takže tak za deset let můžeme čekat omluvu Afghánistánu, za patnáct Iráku, pak Libyi, nebo dokonce Sýrii? Samozřejmě že ne. Srbsko je přece jediným Slovanským státem, který ještě americká, protiruská kamarila nezmákla. A dostat ho do NATO, to by byl sakra gól. Ono by v prvém kole určitě docela stačilo koupit si ho nějakou smlouvou podporující zájmy USA na asijskoevropském superkontinentu. Co tak nějakou tu vojenskou „základničku“ někde v Srbsku – za tučný pronájem. Už jsem zaregistroval, že EU zahájila vstupní rozhovory o vstupu Srbska do tohoto byrokratického superstrátu. Zároveň jsem si všimnul, že Lavrov hovořil o nepřípustném nátlaku na Srbsko. Začne tedy přetahovaná o Srbsko? Pak jeho občany předem lituji. Nemůže to v žádném případě pro ně dopadnout dobře. Šelmy se přece rvou teprve o mrtvou kozu!

Po nezdařeném puči v Turecku se najednou začalo veřejně hovořit o skladu vodíkových bomb na americké základně v tureckém Incirlku. Američané se strachují, že by mohly být zcizeny teroristy. Je to, jako vždy od Amíků, falešný poplach. Pravé důvody jsou jiné. Erdoganova nová moc už dvakrát uzavřela základnu, dokonce pro ni „vypnula“ přívod elektřiny, protože její velitel, ale i další vysocí důstojníci podporovali pučisty, jak „dokazuje“ vyšetřování. USA dokonce dostávají výstrahu. Buď vydají Gülena, duchovního otce opozice proti Erdoganovi, kterého nyní nová moc obviňuje přímo z inspirace puče, nebo…vyberte si Amíci, zvláště po setkání Erdogana s Putinem. Nepíši tyto řádky kvůli Turecku, Erdoganovi a už vůbec ne kvůli jakémusi zapšklému disidentovi kdesi v USA. Stavím tady totiž zásadní otázku. Neměla by o umístění jaderných zbraní na svém území rozhodovat veřejnost v plebiscitu, který by byl uložen vládě dokonce Ústavou?!!

Slabost západní kultury se projevuje i ve způsobu trestních postihů za terorismus. Poprvé se to děsivě projevilo v případu Breivika. Dostal za smrt 77ti lidí 21let žaláře a hned po několika letech měl tu drzost, že žaloval stát za to, že s ním špatně zachází. Teroristé lidské civilizaci ve skutečnosti vyhlašují válku. I když jsem s tím nesouhlasil, Bush mladší to dokonce ztvrdil svým prohlášením už v roce 2001. A ve válce se zabíjí. Podle mého soud by každý terorista měl být přímo v akci zastřelen, jako je tomu v boji. Později chycení a ve skutečnosti „zajatí“ teroristé, pokud se dobrovolně nevzdají, by měli být souzeni válečným právem a zastřeleni. Jakékoliv jiné chování považuji za slabost naší kultury, při nejmenším za neúctu k obětem a v neposlední řadě k sobě samým.

Jsem zásadně proti profesionálnímu sportu. Ten patří do cirkusů a podobných atrakcí. Za naprostý nonsens pak považuji když, je profesionálním sportovcem člověk s hendikepem. Divák, který se jde za peníze dívat na takového „sportovce“, je v mých očích sadista, nebo jinak psychicky vyšinutý. Nemám samozřejmě nic proti tomu, když takoví lidé sportují, ba ani, když se pro ně pořádají soutěže, ale aby se tím živili, to považuji za jeden z projevů úpadku naší civilizace. Stejně jako hypertrofii profesionálního sportu. Sport je nutná aktivita každého člověka, v mládí naprosto nezbytná. Jde o problém tělesného i duševního zdraví. Olympijské hnutí, které vzniklo v předminulém století, vycházelo tehdy z idejí amatérismu, čili právě oné tělesné výchovy a sportu pro zdraví. Cirkusoví akrobaté kupříkladu, ač byli dokonalejšími gymnasty, než třeba sokolové, nikdy na olympijské hry neměli přístup. Dokonce i mnohé prvky jejich cviků se nesměly v amatérském sportu používat. Tehdy bylo ještě olympijské hnutí zdravým, čestným a především čistě sportovním hnutím. Problém začal, když jednotlivé státy začaly považovat vítězství svých příslušníků na hrách olympiády za vývěsní skříň jejich celkové vyspělosti, ekonomické, politické a celospolečenské. Olympijské hnutí tím ze sportovního hnutí degenerovalo na politikum. Spojené státy Americké vymyslely jakousi poloprofesionální metodu výchovy sportovců. Talentovaní jedinci dostávali stipendium na vysokých školách, na nichž mohli sportovat a studium bylo pouhou kamufláží. Na to z opačné strany železné opony odpověděli tím, že perspektivní sportovce povolali do armády, kde jim umožnili trénovat a bojová příprava byla rovněž jen kamufláží. Jestliže do té doby někteří umanutí sportovci užívali podpůrné látky, tak deklasace olympijského hnutí na politickou prezentaci státu, vytvořila doslova boom dopingu. Začaly se užívat nejen podpůrné látky, ale dokonce celé technologie, jako například odběr krve několik týdnů před soutěží a její vrácení těsně před závodem. Podle mého vnímání tehdy nastoupilo olympijské hnutí na sestupnou křivku svého vývoje. Vadilo mi tehdy nejvíc, že nebyly zastaveny války na planetě, když byl čas olympijských her. Definitivní ránu olympijskému hnutí ovšem zasadilo rozhodnutí jeho papalášů, že se her olympiády mohou zúčastňovat profesionálové. Profesionální sport, který začínal kdysi živelně boxem, zápasy, později golfem, tenisem a především fotbalem a ledním hokejem, totiž přestal být cirkusovou atrakcí, a změnil se na obrovský obchod. Dneska už jde o čistý byznys, v němž se nejen točí miliardy, ale dokonce perou špinavé peníze. Vstupem profíků na hry začalo definitivní odumírání olympijského hnutí. Dneska už nemá s původní myšlenkou zakladatelů prakticky nic společného a kupříkladu současná aféry ruského dopingu se z uboze marné snahy nějak ozdravit celé hnutí, stala jenom další politickou fraškou.

Puč proběhl podivně, čehož si všimli mnozí. Patřil jsem k těm, kteří z toho vyvodili špatné závěry. Potvrzuje se, že se nemají dělat ani částečné pokusy o závěry, při neúplných informacích, protože pak jsou z toho ubohé spekulace. Puč byl prozrazen a je jedno jak, kým a proč. Důležité je, že Erdogan o něm věděl a když se o prozrazení dověděli i pučisté, tak akci spustili o několik hodin dříve. Tím vznikl nekoordinovaný zmatek. Erdogan na Turecké poměry vtipně zneužil ulici, aby mu pomohla vytvořit pro svět iluzi, že má coby vládce vysokou legitimitu. Jak říkají odborníci, v každém poválečném puči v Turecku měli prsty Spojené Státy, nebo alespoň jejich CIA. Nepochybuji, že tomu bylo i tentokrát. Američtí mocnáři k tomu měli dost důvodů, především okaté sbližování Erdogana s ďábelským Putinem. Ale hlavně Erdoganova rostoucí protiamerickost spojená se zájmem o členství v rodícím se euroasijském společenství. Vládci USA Turecko nutně potřebují ovládat. Má přece druhou největší armádu v NATO a tak může být využito proti Evropě, kdyby si chtěla vyskakovat. Třeba se začít domlouvat s Ruskem. Proto předpokládám, že nezdařeným pučem to neskončilo. Zvláště když Erdogan přehání represe natolik, že proti sobě štve miliony. Ať se vývoj v Turecku, na východní hranici EU, pohne kamkoliv, vždycky na tom EU bude ztratná. Erdogan totiž má EU v hrsti smlouvou o migrantech. Jestliže v této souvislosti píši o kleštích, v nichž je EU, pak proto, že na její západní hranici už úplně prohrála. Jestli se světovým financiérům podaří dokončit celý trik s brexitem, tak za nějaký čas může padnout euro a bude v „nové“ Evropě nahrazeno britskou librou, kterou kontrolují titíž lidé, co mají v rukou dolar. Evropa se tak dostane úplně pod kontrolu USA a jejího FEDu.

Nejsem sám, komu se zdá být armádní pokus o státní převrat v Turecku, poněkud podivný. Je-li na světě nějaká armáda s bohatými zkušenostmi v realizaci politických pučů, tak je to právě turecká. Víc zkušeností má snad jen armáda v Řecku a některé další ve státech v Jižní Americe, třeba Argentinská. Při tom puč z pátku na sobotu byl velmi diletantsky provedený. Sice začal v době, kdy byl prezident na dovolené, ale vůbec nebylo zajištěno, aby se nemohl vrátit, aby byl ihned internován, pokud by se o to pokusil a nejpodivnější je, že měl možnost vyzývat obyvatele k obraně „demokracie“. On, který je minimálně nacionalisticky autoritářským vůdcem, ne-li přímo diktátorem. Stejně podivné je, že nebyl eliminován ani premiér, který mohl nejen hovořit k obyvatelům, ale i se zahraničím a organizovat odpor pod velením zástupce generálního štábu, když jeho náčelník byl držen jako rukojmí. Doslova jako směšné mi připadá blokování mostů přes úžinu mezi Evropou a Asií. Naprosto stačilo si je hlídat, aby nebyly poškozeny. Naprosto nepochopitelné pro mne bylo, že byl bombardován parlament, když povstalci ve svém vyhlášení zdůrazňovali, že jim jde o obnovu demokracie v zemi, což ona opravdu potřebuje. Nejpodivnější v mých očích je také angažovanost „lidu“ na ulicích, což je v těchto zemích víc jako neobvyklé. Občané beze zbraní, vlastně holýma rukama napadali dokonce tanky,nejen ozbrojence a pokud jsem mohl vidět, „pučisté“ se jim dokonce vzdávali a místo aby se bránili, ba dokonce jim spíše pomáhali vniknout do tanku. Abych to uzavřel. Podle mne nešlo o armádní puč, ale o provokaci tajné policie a ten odvážný lid v ulicích, to byla především armáda, která má přes čtyři sta tisíc členů aktivního personálu. Samozřejmě, že v ulicích nemuseli být jen příslušníci armády převlečení za lid, čili v civilu. Přece na výzvu prezidenta se k nim mohlo přidávat opravdu mnoho dalších rváčů. Vyprovokovat pouliční nepokoje dokáže přece vždycky vyprovokovat hrstka, k níž se ráda přidá další horda frustrovaných. Uvidíme, co budou tvrdit hlavně ti, co odletěli do Řecka a především, jak se bude odvíjet další politika Erdogana. Osobně jsem čekal na to, kdo první najde v puči ruskou, či dokonce přímo Putinovu stopu. Ještě štěstí, že tři týdny před tím se Rusko s Tureckem alespoň na oko usmířili, takže každému musí být jasné, že Rusko by si za této situace v Turecku tak primitivně nerozlévalo ocet.

Od počátku mně byl prezident Francie Francois Hollande nesympatický, nějak podivně fyzicky. Teprve nedávno jsem se dověděl z bulváru, že má svého osobního kadeřníka, který mu musí být k dispozici po celých 24 hodin, aby ho před každou událostí učesal. Onen holič má plat ve výši poloviny platu samotného prezidenta. Když si uvědomím, že je to údajně socialistický politik, pak je mi doslova na zvracení. Až do jaké to zvrhlosti se může „transformovat“ původně nicotný člověk. A že je Hollande opravdovou nulou, to dokázal kupříkladu ve svém prvním vystoupení po teroristické události v Nice v podvečer letošního státního svátku Francie. Prezident ve svém projevu konstatoval, že teroristou byl sice občan Francie, leč původem z Tunisu. Takže šlo jednoznačně o teror islamisty. Francie se ale, podle Hollandeho, nenechá islamistickým terorismem zastrašit a naopak zintenzivní útoky na Sýrii a Irák. Bác. Ten podprůměrný politik, který se nikdy neměl stát ani starostou v nějaké vsi, je ve funkci státníka už naprostým bláznem, nebo duševně postiženým. Terorista byl z Tunisu, tak proto bude Francie bombardovat Sýrii, dokonalá to logika idiota. A to ještě ani nemohl, podle stavu vyšetřování, ani tvrdit, že šlo o teror motivovaný islamismem. Jednoduše dvojnásobný idiot. A takoví lidé vedou Evropu. Má pravdu každý, kdo je přesvědčen, že současní vůdčí politici v EU a dokonce v Evropě, nedorostli svého postavení. Když si k tomu všemu uvědomíme, že vojáci Francie působí v Sýrii ilegálně, proti vůli Syrské vlády, pak nelze chování „socialisty“ Hollandeho klasifikovat jinak, než válečný zločin. Taková je v reálu odpovědnost idiota ve státnické funkci.  Asád by podle mne měl okamžitě podniknout všechny potřebné kroky k mezinárodnímu postihu tohoto zločince. Být já Asádem, tak na něj pošlu dokonce zabijáky. Vždycky jsem totiž souhlasil s terorem vůči válečným zločincům a přísně odsuzoval terorismus vůči nezúčastněným a nevinným.

Nedávno skončený summit NATO ve Warszawe doslova skvěle vyhodnotil -vlk- na svém webu https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/07/11/summit-nato-ve-varsave-a-pracka-mych-rodicu/ . Dodal bych dneska k tomu, mimo jiné, následující poznámku. Zmíněný sjezd válkychtivců z Abendlandu, Atlanťanů, Západu, USA a jeho satelitů, prostě jak kdo chce, je prostičkým vymezením teritoria, které kdysi všemocnému a celý glóbus ovládajícímu bílému muži, zůstává v současném stavu globalizujícího se lidstva. Nejméně půl tisíciletí domýšlivý, arogantní, agresivní a zlovolný rádoby pán světa cítí, že končí jeho nadvláda. Jelikož hranice území se jen těžce „značkuje“ na moři, začíná s tímto procesem na pevnině. Pochopil, že prohrál Rusko, které chtěl pohltit a zařadit tak do svého teritoria. Proto musí právě vůči němu své území co nejjasněji určit. V této fázi globalizace tedy Evropa nekončí na Urale, ale na linii pobaltských státečků a někde bude pokračovat až po Řecko či Turecko. V tom není ještě plně rozhodnuto, protože je ve hře příliš hodně místních zájmů. Jde ještě o to, zda se Atlanťanům povede svést do své náruče Bělorusko a jak bude vybojována situace na Ukrajině. Tento detail ale už nic nemění na tom, že Abendlandu se v současnosti vystavila na východě jeho teritoria jasná hráz. I když ještě pořád existuje v Rusku vlivná skupina „Západniků“, která od dob Petra Velikého si myslí, že Západ je jejich přítel a tak by ráda, aby Rusko s ním spojilo svůj osud i v nastávající globalizaci. Kdysi světovládné impérium bílého muže, nad nímž slunce nezapadalo, počínaje Španělském přes Británii, pardon kdysi přece Velkou Británii, po současnou USA-NATO, se pomalu, leč jistě scvrkává. A tak se NATO stává skutečně obranným spolkem, zatím ale natolik silným, že si může myslet, že nejlepším obranou je útok. Leč. Svět je už jinde. Bývalý střed světa, Mackinderův „Heartland“ začíná měnit svou polohu. Jako se v průběhu časů mění zemské póly, tak se to nyní přihází s póly světového panství. Při všem tom halasu je NATO fakticky v defensivě. Na asijskoevropském superkontinentu se situace mění. Doslova se vytváří nový globalizační vůdce, ne pouze jeden z jeho činitelů. Mám důvod předpokládat, že země od Indie, po Indonésii si jsou vědomé toho, na kterém kontinentu sídlí, takže jeho lídr se stane jádrem reálně globálního světa. Pokud zapomenou, kdo je po několik staletí okupoval a přikloní se přesto k Západu, pak sice pozdrží nutný vývoj, ale na konečném výsledku nic nezmění. Ledažeby se Abendlanďané, fakticky pouze jeho vládci, rozhodli raději spáchat sebevraždu, než ztratit moc, jak to dělají mocichtiví jedince po celou historii.

Vláda jedné strany je podle jejích protagonistů lidově demokratickým zřízením. Podle odpůrců ale totalitou. Americký politický režim vlády dvou stran je jeho realizátory nazýván zastupitelskou demokracií, podle jeho kritiků polyarchií, čili vládou několika rodin. Evropský systém koaličních vlád je dle jejích zastánců demokratičtější Amerického systému, ale je prokazatelně méně efektivní. Proto prakticky vždy přerůstá v oligarchii. Pokud je politický systém prezidentskou demokracií, nebo alespoň poloprezidentskou, tak se stejně zase blíží polyarchii. Jelikož ve všech jmenovaných typech se politická vláda vytváří volbami, lze tvrdit, že jde pouze a jenom o různé varianty jednoho systému, systému zastupitelského vládnutí. Jeho reálná podoba se odvíjí od toho, co veřejnost svým politickým aktivizmem si může na politické reprezentaci vymoci. Díky promyšlenému zákonodárství, toho není mnoho. Veřejnost může mnoha způsoby protestovat, ale politická vláda to může prakticky vždy ignorovat. Dlouhodobě módní jsou různá hnutí prosazující tak zvanou přímou demokracii. Bohužel si pod ní představují jenom referenda, jaká jsou tradicí ve Švýcarsku. Je to naprosto nedostatečný způsob správy veřejných věcí  a na druhé straně dokonce vůči občanům jakési násilné vyžadování aktivity i v případech, které větší, či menší část veřejnosti vůbec  nezajímají. Levice dneška musí začít pracovat na úplně novém systému participace občanů na rozhodování o svých věcech. Začínat musí od Ústavy, v níž by mělo být kodifikováno, ve kterých problémech nesmí rozhodovat vláda sama, ale musí vypsat plebiscit. Za základní metodu participace by měl platit princip subsidiarity. Zastupitelé by měli umožnit podíl na rozhodování každému, kdo projeví odborný zájem o ten či onen problém. Veřejné diskuse, stejně jako zainteresovanou veřejností sledované polemiky odborníků, by měly být základní součástí každého rozhodnutí zastupitelů, svými důsledky překračující dobu jejich mandátu. Pod tlakem liberálů se vytvořilo ve veřejnosti přesvědčení, že současná demokracie je vyhovující a nepotřebuje korekcí. Opak je pravdou. Je naopak bezpodmínečně nutné vypracovávat nové prvky existujících systému politické moci, čili demokratizovat zastupitelskou demokracii, která je prokazatelně v hluboká a hlavně stále se prohlubující krizi.