Je rovněž dnem, v němž končí prvých sto dnů Trumpova prezidentování. Starý blondýn s velkou hubou sice nedostal od svých krajanů oněch tradičních sto dnů hájení, ale uběhlo už přece jenom dost času k tomu, aby si udělal v zemi inventuru přátel a nepřátel a světu naznačil, jak se bude Amerika v budoucnu chovat. Nehodlám dělat nějakou bilanci Trumpovy přípravné éry na opravdový výkon funkce, ale neodpustím si několik poznámek, možná že jenom dvě. Obamu jsem si hned při nástupu do funkce pojmenoval jako „Nejlépe placeného manekýny světa“. Trumpa hned po prvním měsíci jsem si zase nazval „Starým blondýnem s velkou hubou“. U Obamy jsem ani za osm let nemusel své označení a faktické ocenění, měnit. Po uplynutí sta dnů, si pojmenování současného vůdce USA měnit nejen nemusím, ale naopak jsem se v něm utvrdil. V Americe vždycky platilo, že je jedno, kdo je prezidentem, protože stejně vždycky ve skutečnosti vládnou dva rozhodující klany oligarchů. Zbrojařský a proizraelská lobby. Trumpovo vítězství ve volbách obě tlupy mocenských mafiánů poněkud znejistilo. Reálně sicezvítězil oligarcha, ovšem příliš velký samorost, o němž nebylo úplně jasno, zda se účinně zařadí do obou uvedených „rodin“. Podle mého soudu zmíněných sto dnů Trumpovi stačilo, aby obě tlupy uklidnil. Zbrojit se bude dál a na Blízkém Východě bude i nadále podporován stát Židů, zase na úkor Peršanů. Situace Ruska se pak bude odvíjet od toho, jak bude silné. Amíci stejně za jediný zákon mezinárodního práva vyznávají možnost vlastního ohrožení. Ostatní okolnosti je nezajímají. Čína, přes všechna silácká slova Trumpa, Pentagonu či CIA, už je mimo hru. Jediná to země v reálném světě, která si už může hledět jen svých zájmů. A svět má štěstí, že se do takové pozice dostala právě Čína, zem kolektivistické kultury a spolupráce mezi lidmi. Tu dnes už neohrozí ani semknuté tlupy těch nejbohatších jedinců, které se zformovaly v USA do makromafie globálních financiérů. Pozdě, bohužel pro ně a šťastně pro zbytek světa. Čína už na ně nemusí brát ohled. Proto hrozí planetě jediné reálné nebezpečí. Že rozhodní mocnáři USA zaslepeně nechají vzniknout Hitlerově kopii, která je dožene k sebevraždě. Tím bohužel i naprostou většinu lidstva. A Trump má k takovému vůdcovství nebezpečně našlápnuto. Už třeba svým vítězstvím ve volbách

…udělá velký randál, načež se skácí a usne. Tak nějak zatím vyznívá páteční útok USA na Sýrii. Nová fakta totiž ukazují, že Rusové byli o něm včas informováni. Natolik včas, že mohli informovat Asada i Írán. Takže z letiště zmizela letadla, která byla schopná letu. Těch šest či sedm zničených nebylo prý schopné provozu. Startovací dráhu po náletu stačilo zamést a letadla z ní za deset hodin už mohla vzlétat. Informovaný Írán reagoval stejně jako Rusové i Číňané, tedy co nejostřeji, leč pouze verbálně. Sýrie se svým letectvem v počtu skoro dvou set vlastně se jen zbavila šrotu. Naskýtá se ale otázka, čeho se zbavily USA, které prý vystřelily na Sýrii 59 Tomahawků vyrobených loni, tedy již inovovaných. Přesto na letiště dopadla ani ne polovina z nich. Trump praštil do stolu, jaksi na efekt, čti, přednostně pro domácí obecenstvo. Hra je to poněkud riskantní, leč Trumpově opozici poněkud vzala vítr z plachet. Díky tomu, že se zatím dál nic významného neděje, to skutečně vypadá, jako když opilec udělá doma randál a pak se skácí a spí.

Brát spravedlnost do svých rukou zakazují právní řády všech států světa. Jediným důvodem pro takové chování je mravní přesvědčení, že pomsta není výkonem spravedlností. Kultury, v nichž se kdysi uplatňovalo zvykové právo krevní msty, totiž názorně ukázaly, že tento typ výkonu spravedlnosti není ničím jiným než eskalací zločinnosti. USA si v mezinárodních vztazích již od první světové války a snad už od válek s Mexikem a Španělskem vypěstovaly zvláštní formu chování. Normy mezinárodního práva uznávají, ba dokonce zneužívají tehdy a pouze tehdy, když to podporuje jejich zájmy. Ve všech ostatních případech mezinárodní právo vůbec neberou na vědomí. V žádném případě pak neuznávají autoritu jakkoliv mezinárodní instituce nad svým právním řádem. Jinými slovy chovají se v mezinárodním prostředí jako suverén, ba doslova jako subjekt, který si může dovolit cokoliv. Stačí mu k tomu prohlásit, že tím brání svou bezpečnost. V praxi to již nejméně sto let vypadá tak, že vládci USA napadnou vojensky každého, kdo se jim nehodlá podřídit. Dopouštějí se tak podle norem mezinárodního práva soustavně zločinů. Mohou si to dovolit. Jsou přece nejsilnější. Jsou přesvědčeni, že celá planeta je jejich lénem, které jim svěřil do opečovávání sám Bůh. Samozvaní světovládci. Takové chování má jeden velice rizikový rys, tvořící základ veškeré zločinnosti. Při uplatňování své doktríny nemají USA mnohdy dostatek času na nějaká vyšetřování, nadtož vyjednávání či dialog se svými protivníky. Proto v mezinárodní politice dávají přednost principu „rychlejších koltů“. Všechno ostatní považují za slabošské, ne-li až zbabělé chování. Trump svým prvním mezinárodním aktem se projevil jako skutečný globální kovboj. Pokud to nebyla alespoň částečně domluvená hra, pak nastoupil cestu, která opět víc přiblíží USA k jejich konci. Ani ten nejrychlejší kovboj není totiž schopen vzdorovat několika vyzrálým pistolníkům. To by si měli vůdcově současné administrativy Bílého domu nechat dobře projít hlavami.

Na můj vkus měla hra včerejší noci na severozápadě Sýrie příliš hodně rozporných expozicí. V prvé řadě to byla návštěva ministr zahraničí USA v Turecku, jež se uskutečnila koncem března. Bylo mi na ní podezřelé, jak příliš se rozcházely komentáře o výsledcích návštěvy. Jedny tvrdily potvrzení faktu, že Turecko je nejspolehlivějším spojencem USA v oblasti. Na druhé straně jiné kontrovaly, že rozpory se vůbec nepovedlo odstranit, ba dokonce že se Turecko od USA vzdaluje. Veřejnost ani nezaregistrovala druhou zajímavou událost. Asi týden před uvedenou návštěvou obdrželo OSN od Syrského ministerstva zahraničí dopis, v němž se oznamuje, že opoziční rebelanti vozí do Sýrie z Turecka chemické zbraně. Překvapivé rovněž bylo prohlášení ministra zahraničí USA o tom, že odstranění Asada už není pro Bílý dům prioritou. Za zmínku rovněž stojí fakt, že Rusko bylo o útoku informováno natolik včas, aby nebylo zničeno ani jedno jeho letadlo a zabit nějaký voják. Není samozřejmě možné opomenout, že Trump vytýkal Obamovi především jeho váhavost při některých incidentech v průběhu války v Sýrii. A samozřejmě je nejdůležitější  si uvědomit, že Trump je v USA pod nebývalým tlakem a jeho popularita prudce upadala. A jaká je prozatímní katarze celého incidentu? Chválí ho Erdogan a dokonce jej považuje za nedostatečný. Na první pohled jasná facka Rusku, ke kterému se Erdogan v posledním měsíci lísal. Jenže pozor, za pár dní má být referendum o změně ústavy v Turecku a Erdogan potřebuje získat i ty hlasy, které jeho politiku sbližování s Ruskem nesnášely. Nadšení jsou předáci SI, hodnotící akci jako spojenectví s USA. Rusko je překvapivě klidné a přijímá formální kroky. Syrská vláda křičí, ale podezřelé je, že nesahá po mezinárodních právních krocích, což nechává na Rusku. Když si to tak dávám všechno dohromady, vychází mi, že incident s chemikáliemi v Sýrii provedlo Turecko, aby odčinilo svou protiamerickou aktivitu po potlačení puče v minulém roce. Trump se tajnými kanály dohodl s Ruskem, že třískne do stolu, leč tak, aby to Rusko nebolelo, ale aby se ukázal jako rozhodný vojevůdce. Když by se akce vymkla z předpokladů, mohl vždycky v tom Pentagon nechat vymáchat a dokonce zkompromitovat zpravodajské služby za špatné informace. Rakety toho moc nezničily, vždyť víc jak polovina skončila bůhvíkde. Vůdcové IS se mohou naivně těšit, že jim byla poskytnuta možnost útočení. Ovšem budoucnost ukáže, zda právě to nebyla pro ně past. Jsou to všechno spekulace. Ovšem brzy se podle dalšího vývoje ukáže, jaký byl skutečný smysl útoku, protože od začátku všichni věděli, že Asad v chemickém útoku prsty nemá. Na to je příliš inteligentní a za sedm let válčení taky pěkně zkušený. Trumpův poněkud zbrklý a tvrdý úder měl určitě naprosto jiného adresáta, než o kterém se tak velkohubě hovoří.

Spojené klany pracující od počátku Trumpova prezidentství na jeho svržení, jsou vůči klice podporovatelů nového prezidenta ve velké přesile. Především proto, že pro ně pracují desetitisíce státních byrokratů, ať již oněch, které Trump už vyhodil, nebo těch, kteří jsou dosud ve svých kancelářích ve Washingtonu DC a slouží svým bývalým pánům ve strachu, že rovněž budou trumpem převeleni. V prvním kole, které pořád ještě úplně neskončilo, se snaží Trumpa zlikvidovat vykonstruováním obviňování ze spolupráce s nepřátelskou velmocí, s Ruskem. Tato snaha zatím vyvrcholila politickou likvidací jednoho z blízkých spolupracovníků nového prezidenta, poradce pro otázky bezpečnosti, Michaela Flynna. Druhou vhodnou cestou k politické likvidaci Trumpa se jeví zavlečení USA do války s Ruskem. V zápase proti svému obviňování ze spolupráce s Ruskem byl Trump donucen k silně chladnému vztahu vůči Rusku obecně a Putinovi specielně. To vytvořilo jestřábům dostatečně dlouhý časový prostor, aby vykonstruovali záminku, jež vytvoří podmínky nesmiřitelnosti Trumpa s Ruskem. Povedlo se. Jen několik dnů potom, co ministerstvo zahraničí USA vyhlásilo změnu politiky vůči Asadovi, čili že již státní department a Bílý dům netrvají na jeho odchodu, se stav dneska zásadně změnil. V dost nepřehledné situaci bojů v Sýrii došlo údajně k použití chemických zbraní. A chudák Trump, již dávno osedlaný tajnými službami, ještě pořád ovládanými Obamovými pohrobky, na ten průhledný špek bez přemýšlení skočil. Už dneska se nechal slyšet, že situace se zásadně mění, že vztah k Asadovi a celá válka v Sýrii je nyní docela něčím jiným. Prostě se chová jako nezkušený blbeček, kterého oblafne každý, jenom trochu přemýšlející podvodníček. Nebo je to všechno jinak. Konečně mají skuteční vládci Ameriky Trumpa natolik v hrsti, že nyní už jim bude zobat z ruky.

26. března 2017 zemřela Věra Špinarová – zpěvačka. 30. března 2017 zemřel Vladimír Kočandrle – kardiovaskulární a transplantační chirurg, ředitel pražského institutu klinické a experimentální medicíny, první lékař, který v Československu i v celém východním bloku v roce 1984 provedl úspěšnou transplantaci srdce. Jeho pacient měl tehdy 44 let, dostal srdce o devět let mladšího dárce a žil s ním ještě 13 let. O smrti první osoby neopomněly v rozsáhlých pořadech referovat všechna naše média. „Vysoce objektivní“ ČT změnila v den úmrtí dokonce program, aby mohla odvysílat vzpomínkový pořad a do pohřbu vytvořila další dvě změny. Na pohřeb přišlo přes deset tisíc lidí. Fandové v den pohřbu pořádali koncert třeba i v chatě na Lysé hoře. O smrti druhé osoby se prakticky nereferovalo, nadtož aby se měnil program, nebo vytvořil dokument. Při tom první osoba měla teprve 65 let a druhá 84, čili média na smrt druhé už mohla být připravena. Pro dnešní kulturu Západu je naprosto signifikantní, že celebritami jsou baviči, zpěváci popu, herci a někteří politici, leč v žádném případě ne vědci, interpreti klasického umění, či osobnosti, které opravdu posunuly lidstvo na vyšší úroveň. Mají ti islamisté s vysokou pravděpodobnsotí pravdu, když o nás tvrdí, že jsem úpadková kultura.

Dominantním rysem zastupitelské demokracie je institut voleb. Voleb všeobecných, přímých a rovných, s tajným hlasováním. V epoše nadvlády, ba až panstvím korporací nad státy, čti v době, kdy společnost je pod komandem klanů oligarchů, se volby stávají vysoce nákladným a hlavně stále pro společnost dražším, přežitkem. Tak zvané volby se totiž v jejich režii stávají stále propracovanějším střetem všech představitelných forem manipulací s veřejným míněním, nevyhýbajících se i zločinným podvodům. Nejhorší je, že prakticky nikdo už  nepovažuji takové volby za skutečný projev vůle veřejnosti, nadtož většinové. Z čehož logicky plyne, že ve „volbách“ poražení nehodlají jejich výsledek respektovat. Začaly se tedy o výsledku soudit, čímž se z demokratických voleb stalo pole nadvlády soudů. V posledních letech se už odmítání výsledků voleb zvrhlo na demonstrace s prvky násilí, jaké byly organizovány po posledních prezidentských volbách v USA. Prozatímním vrcholem destrukce institutu voleb jsou tak zvané „barevné revoluce“ ba až „majdany“, které jsou jakousi slabou odrůdou občanské války. V tom nejhorším případě zrealizovanou se zahraniční pomocí, čili vesměs za peníze z neznámých zdrojů. V mých očích se soutěž politických stran v systému zastupitelská demokracie zvrhla na souboj anonymních, nebo alespoň skrývaných sil, který je veden bez jakýchkoliv pravidel. Ta nerespektují ani dominantní institut zastupitelské demokracie, jímž jsou nepochybně volby. Přiznám se, že pouze čekám, kdy bude za prvek systému takovéto demokracie konečně vydáváno i ozbrojené povstání proti legálně zvolené vládě, tedy stará známá revoluce. Čímž bude konečně za demokracii považováno nejen mnohaleté válčení v Sýrii, devastace Ukrajiny, ale dokonce vojenský puč, jaký provedl Pinochet v Chile, blahé paměti. V nastalém prostředí proto považuji volby za zbytečné plýtvání penězi a časem. Bylo by mnohem efektivnější, kdyby z klanů oligarchů soutěžící o politickou moc co čtyři roky vyhrál ten, kdo kupříkladu na účet celé společnosti složí největší finanční částku. Ta by propadla ve prospěch nejubožejších a její užití by bylo distribuováno tak, aby už na něm nikdo nemohl parazitovat. Tedy na činnosti vyloženě neziskové.

Před několika dny jsem četl vzpomínky člověka, který byl jen o generaci starší než já. Pocházel z Kysucka na Slovensku a napsal, že jeho rodiče ještě v roce 1928 museli v letních měsících odpracovat, i se svým potahem, čtyři dny v měsíci na polnostech katolické farnosti. Řečeno řečí práva, ještě v dobách první Československé republiky existovali lidé, kteří museli robotovat na církevním a to i přesto, že robota byla zrušena císařem pánem již 7. září 1848. V souvislosti se současnou glorifikací šlechty a církve, o níž jsem psal minule, by podle mého názoru mělo být kupříkladu neustále veřejnosti připomínáno, jak vznikaly menší, větší, až obrovské majetky šlechticů a církve katolické. Každý zámek, každý palác, obecně veškerý majetek příslušníků modré krve by měl být označen velkou tabulí, na níž by bylo napsáno, že je výsledkem potu, často krve, někdy i životů a mnohdy též slz všech poddaných „slovutného“ panského rodu. V poslední době lze vidět skoro na každé nové investici tabulku, která oznamuje, že objekt byl postaven za finanční spoluúčasti fondů Evropské Unie. Někdy se dokonce uvádí i kolik zmíněná centralizovaná správa Evropy proinvestovala. Považuji to sice za hloupost, ale když už, tak potom vždycky. Na každém majetku šlechty či církví by měla být tabulka, která by veškeré veřejnosti oznamovala, že daný architektonický skvost byl vytvořen za rozhodující spoluúčasti poddaného lidu, který k vybudování daného díla byl donucen násilím své doby.

Středověký suverén, jak jsem se již včera zmínil, byl vlastníkem veškerého území, na němž dokázal svou suverenitu uplatňovat. Jeho majetek mu byl podle tehdejších doktrín svěřen samotným bohem, či bohy. Kromě toho, že byl jeho vlastníkem, mohl rovněž vykonávat nadvládu nad obyvateli, žijícími na zmíněném území. Za což jim musel zajišťovat především bezpečnost. Ze všech těchto vztahů plynulo, že majetek nebyl jeho soukromým vlastnictvím, leč určitou formou vlastnictví veřejného, které bychom mohli označit za správcovství. Je pochopitelné, že se musel obklopovat věrnými, kteří mu ve zmíněném „bohulibém“ díle pomáhali. Na počátku jimi byli příslušníci rodiny, pak širší rodiny, klanu známých a podobně. Ti všichni obvykle za své zásluhy obdrželi od suveréna část usurpovaného majetku. Nikoliv však jako soukromý majetek, ale pouze coby léno s určitými povinnostmi vůči suverénovi a mnohdy dokonce pouze na dobu časově omezeného držení. Takže majetek šlechticů, ba i kléru, který rovněž dostával oprávnění k jeho držení od vládce, se tím udržoval pořád ve formě veřejného vlastnictví. Zdánlivě byl soukromým, ale pořád nad ním svrchovanou moc měl panovník, který jej mohl za určitá provinění držitelům odebrat. Jestliže komunisté a dokonce už některým i jejich mocenští předchůdci, uvedený majetek z držby šlechty a církve odňali, tak jenom zlegalizovali jeho veřejnoprávní statut. Řečeno jinak, jednoduše ho předali do vlastnictví všech, tak jako od samotných počátků všem rovněž patřil. Nešlo v žádném případě o krádež, jak začali tvrdit dnešní mocipáni. Opravdovou krádeží naopak byly teprve restituce uvedeného majetku. V restitucích byl okraden všechen lid v zájmu několika jedinců, což je doslova superkrádež, ve srovnání s převodem majetků, který uskutečnili komunisté. Ti vzali majetky nejbohatším jedincům své doby a věnovali jej ve prospěch všem. Krádeží by to snad bylo, kdyby sebrali majetky jedněm jedincům a věnovali je jiným jednotlivcům. Z toho vyplývá, že opravdovou nápravou majetkových křivd bude, až se majetek šlechty a církví vrátí do rukou jediného oprávněného vlastníka – veřejnosti.

Nejsem televizní divák, ale přesto mi v poslední době velmi vadí seriál o šlechtických rodech, který byl vyprodukován veřejnoprávním médiem, čti z poplatků všech koncesionářů, což jsou občané státním násilím přinucení financovat prakticky soukromou produkci jmenovaného média. Seriál Modrá krev je údajně dokumentem o české šlechtě. Její tvůrkyně a samozřejmě celý realizační štáb, si nějak neuvědomují jak historickou realitu, tak význam žánru s označením dokument. O žádném šlechtickém rodu se nedá odpovědně tvrdit, že je český. Jejich historie se začínala vesměs v příliš dřevních dobách, kdy se původ neodvíjel od národností, ale od vazalství k svrchovanému panovníkovi, praktickému to vlastníkovi určitého území. Po bělohorské tragedii pak už je úplně nesmyslné považovat nějaký šlechtický rod za český, i když se třeba za něj vydával a dokonce ještě dneska dušuje, že byl, je a bude vždycky vlasteneckým. 300 let totiž všechny současné šlechtické rody pokorně sloužily nečeskému, ba někdy otevřeně protičeskému, vládci. Příslušníci většiny nejvýznamnějších rodů se dokonce aktivně, kratší či delší dobu, podíleli na vrchnostenských až panských manýrách mocnářů v různých „státnických“ funkcích jasně nečeského mocipána. Tak jaképak češství. A to nemluvím o hlavním mýtu současnosti, podle něhož šlechta byla a snad ještě dneska je, elitou své společnosti. Není to pravda. Elitářství dneska se nedědí, příslušnost k elitě si musí svým životem a činností každý osobně a sám zasloužit. Takže celý seriál je v mých očích ubohou propagandou současných mocipánů, snažících se svou nadřazenost, čti oprávněnost na nadvládu, alespoň nějak odůvodnit, třeba i podvodným dovoláváním se tradice. Jako už celá tisíciletí mocní vždycky najdou dostatečné množství úslužných poskoků, kteří plní jejich přání. Nic proti tomu, ale ať si takovéto choutky platí za svého nezneužívá ve svůj prospěch prostředků vyzískávaných ze všech občanů státním násilím.