Majitel televize Barrandov zahájil v uběhlém týdnu tažení proti České televizi. Probudil tím ze spánku dřevní demokraty, pohrobky Havlovy a dokonce i celou pražskou kavárnu. Už prý začaly padat na Soukupa trestní oznámení. Jen houšť a větší kapky, řekl bych s klasikem. Soukup ví dobře, co dělá. Má silné spojence, počínaje prezidentem, Babišem, Okamurou a konče třeba exředitelem ČT Jiřím Janečkem. Ten v rozhovoru pro Parlamentní listy tvrdě a nekompromisně prohlásil, že dřevní demokraté, kteří si po spacákové revoltě přivlastnili televizi, fakticky manipulují managementem tohoto veřejnoprávního média. Proto prý je v ČT tolerováno neúplné informování veřejnosti, nálepkování názorových proudů a dokonce „netransparentní nakládání veřejnými zdroji v rámci výroby a koprodukce pořadů skrze loajální tvůrce“, jak řekla doslova. Ve Švýcarsku probíhá referendum o koncesionářských poplatcích. Sám jsem byl od počátku proti této „supermani“. A jenom doufám, že nastal čas zahájení procesu transformace veřejnoprávních médií. Musí se dostat pod skutečnou „moc lidu“. Nemají žádný důvod hrát si na hlídače demokracie. Oni ji mají vytvářet a ne dozorovat. Na to jsou jiní.

Několikrát v životě jsem si u státníků kladl tuto otázku. Nejčastěji v případě Gorbačova. V případě politiků zase nejčastěji u Havla. Oba mi připadali natolik málo vychytralí, že jsem nakonec usoudil, že byli hlupáci. Tedy na tu funkci, ke které se dorvali. Včera jsem se dověděl o dalším kandidátovi na jeden z oněch titulů. Ve sněmovně se hlasovalo o zdanění církevních náhrad. Proti byl, mimo jiné i Sobotka, expremiér, aby bylo jasno. V rozhovoru pro Hospodářské noviny pak řekl doslovně, cituji: „Dnes jsem v pozici, kdy si mohu dovolit větší luxus a postupovat hlavně se svým svědomím…“, konec citace. Co tím vlastně sdělil veřejnosti? V prvé řadě odhaluje velký paradox celé zastupitelské demokracie. Považuje totiž za luxus, že se v ní zastupitel může rozhodovat podle svého svědomí. Čímž jasně upozorňuje, že naše Ústava si protiřečí. Tedy minimálně, pokud dokonce nelže. Za druhé tím otevřeně říká, že systém zastupitelské demokracie doslova znásilňuje svědomí jednotlivých zástupců lidu. Musí totiž většinou hlasovat podle rozhodnutí stranické věrchušky a ne podle svého přesvědčení. To jsou hned dva důvody pro hledání alternativy vůči zastupitelské demokracii, což je v současné době vysoce frekventovaným tématem demokratizace politiky. V mých očích ale vyzrála zásadní otázka. Sobotka jako politik, jako lídr ČSSD a premiér její vlády, dlouhodobě lhal. Před volbami v r. 2013 byla v kampani hlavním heslem sociální demokracie revize církevních restitucí. Za čtyři roky premiér Sobotka v tom směru nejenže neudělal nic, ale jasně veřejnosti sdělil, že s věcí nic vláda dělat nebude. Prý pod tlakem Lidovců, kteří seděli v jeho vládě. Jak je vidět, nebyla to celá pravda. On sám osobně neměl zájem, jako praktikující katolík. Takže mně napadá dominantní otázka. Sobotka přivedl stranu na okraj zániku. Záměrně, nebo z hlouposti. Tady mi to ale na hloupost nevypadá.

Jakmile byl Zeman zvolen znova prezidentem, tak jsem se rozhodl, že budu sledovat ve čtvrtky pořad televize Barrandov, nazvaný „Týden s prezidentem“. Zatím jsem ke každému měl nějaké připomínky, ale nechával jsem si je pro sebe. Včera už mne ale jeho neznalost přece jenom ponoukla k tomu, abych se k jedné věci dneska vyjádřil. Projevila se v ní totiž jedna zásadní Zemanova vlastnost, jíž je povrchní znalost problémů, k nimž se suverénně vyjadřuje. Už když jsem byl v Praze, tak jsme se se znalci shodli, že Zeman u žádného problému nejde do hloubky a proto mnohdy jeho argumentace je lehce vyvratitelná. Včera v části, kdy se hovořilo o starobních důchodech, Zeman opět zaperlil. Už tím, že neopravil Soukupa, jak to s chutí novinářům dělá, že přece nejde o důchody, ale o penze, což je naprosto něco jiného. Ale to byl jenom maličký detail. Hlavním problémem byl vznik sociálního pojištění. Soukup, který vede dialogy se Zemanem totiž řekl, že „důchody“ zavedl již Bismarck. Zeman se toho hned chytil a zdůraznil, že je zavedl proto, aby sebral vítr s plachet socialistům, což se mu prý podařilo. Pravda je však poněkud jiná. Bismarck skutečně byl prvním státníkem, který zavedl penzijní pojištění. Už v roce 1881. Koncem devatenáctého století byl v Německu průměrný věk dožití 55 let a hranice pro získání starobní penze byla stanovena na 70 let. To hovoří za všechno. Lidé, kteří se tehdy z 90ti procent živili manuální prací, se prakticky penzijního věku nedožili, takže je zřejmé, pro koho byla penze vymyšlena. A to nemluvím o dalších drobnostech, které znemožňovaly inkasování penze, i když člověk dosáhl patřičného věku.

Dalo se očekávat, že v letošním roce budou antikomunisté pořádat orgie. Jejich první díl byl očekáván v únoru. Před sedmdesáti lety totiž došlo k politické krizi. 17. února 1948 nekomunističtí členové Gottwaldovy vlády podali demisi a přesvědčovali prezidenta Beneše, aby vládu rozpustil. Jenže nejmladší syn z deseti dětí chudého rolníka byl ve své podstatě socialista, i když do komunismu měl daleko, jako třeba i TGM. Navíc dobře znal atmosféru v zemi a vliv SSSR, který většinu Československa osvobodil. Demisi politiků měšťáckých a dalších stran proto přijal a dal šanci Gottwaldovi, aby sestavil vládu svou. Ten toho dokonale využil a vytvořil čistě komunistickou vládu, kterou Beneš 25. února jmenoval. Zmíněný týden byl pak v naší zemi mocnými oslavován jako Vítězný Únor. V třídně nepřátelském světě bylo od počátku celé řešení krize označováno za komunistický puč. Je nabíledni, že po pádu vlády KSČ v roce 1989 se o oné události jinak nehovoří. Pro každého člověka jedinečný, učebnicově ukázkový příklad „dvojakosti“ historie. Komunisté vždy a všude budou onen historický jev považovat za úspěch, kladný dějinný jev a celou dobu po něm za alternativu vůči nenáviděnému kapitalistickému řádění. Naopak všechny typy antikomunistů budou onu událost hodnotit jako zločin a to dokonce nejen politický, Benešovo chování za zradu demokracie a následnou etapu našich dějin za úpadkovou až zločineckou. Jenže?? Není všem dnům konec!!! Komunismus sovětského typu, jako první reálný pokus o opravdovou změnu vlády bohatstvím privilegovaných, reálně skutečně skončil. Díky tankům Jelcina, které rozstřílely první, demokraticky zvolený parlament SSSR. A to pro další vývoj v oné části světa nebylo dobrým začátkem. Což se v dějinách vždycky nakonec projevilo.

Přikázání desatera jsou vyjmenována ve dvou knihách Starého Zákon. V knize Exodus a v knize Deuteronomium. V obou je jeden zákaz, který říká, cituji: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního…“, konec citace . V druhé knize Mojžíšově jde o přikázání pod číslem deset, v páté knize Mojžíšově je tento zákaz už uveden pod číslem devět. V modlitbě podle katolického Katechismu jde o přikázání deváté a zní doslova, cituji: „Nepožádáš manželky bližního svého“, konec citace. Uvedené citace jsou podle českých ekumenických překladů Bible. Už dávno považuji uvedené přikázání za nerovnoprávné. A v současné době zostřené generové aktivity tvrdím, že jde o diskriminaci mužů. Uvedu to na příkladu z Katechismu. Muž nesmí požádat manželku bližního svého. To je v pořádku. Leč ženám není zakázáno požádat manžela bližní své. Což už v pořádku není. Takže žádám patřičné autority o přepracování desatera božího. Čím si samozřejmě nedovoluji Boha kritizovat.

Před krátkou chvílí se stal Hamáček předsedou ČSSD. Vyhrál druhé kolo, i když v prvém dostal jeho protikandidát více hlasů. Jak je vidět, diktátoři z řad byrokratů stranických sekretariátů drží neustále uzdu členské základny pevně v ruce. Do čela strany se nyní dostal člověk asi tak výrazný, jako je předseda Senátu Štěch, čili politický pan „nemo“. Uhlazený panák, ba až doslova manekýn. S ním to strana nikam nedotáhne, spíše se propadne do nicoty. V prvé řadě se ihned může, podle mého přesvědčení, nechat vyškrtnout ze skupinu levicových stran Evropy, pokud tam vůbec kdy po listopadu byla. Od Sobotky se pan Ham liší skutečně jen tou poměrně dostatečnou vlasovou pokrývkou hlavy. Nerad si hraji na proroka, ale připadá mi to, jako když by se do čela umírajícího Německa, se snahou o jeho záchranu, místo Hitlera postavil do jeho čela Göring.

Co jsem psal před několika dny o Hitlerovi v celosvětovém měřítku, to platí v rámci ČR o Kalouskovi. Jeho jméno je nejfrekventovanějším v médiích a politické části veřejného prostoru, aniž v něm má jakoukoliv adekvátní pozici. Příklad. Velké, celostránkové rozhovory s politiky, které publikuje Právo každou sobotu, věnuje svou pozornost hned 10.2. právě Kalouskovi. Že první sobotu po prezidentských volbách, tedy 3.2. dostal tu možnost Babiš, jsem ještě překousl, protože připravit celostránkový rozhovor je asi pro maloschopné novináře problémem. Ale čtrnáct dní pom nich dát prostor Kalouskovi a ne prezidentovi, je výrazem zpozdilé nenávisti, či dokonce něčeho horšího. Právo se po změně svého názvu zbavilo přídavného jména „Rudé“ a hned také svůj titulek přebarvilo do oranžova. Ovšem již nejméně deset let by mělo mít barvu oslí kůže a v tiráži ksicht šklebícího se Mitrofanova.

Včera byla popeleční středa. A nějaká pofiderní katolická iniciativa uspořádala jakoby poslední, předpostní spektákl pod okny arcibiskupského paláce v Praze. Již několik dní předem tato iniciativa dostala příležitost publikovat svůj veřejný dopis, který byl včera údajně odeslán do Vatikánu. Jeho obsahem bylo asi toto. Duka už bude mít 75 let, jmenujte prosím nového arcibiskupa pražského. Kohokoliv, jenom ne Duku. On nám hnědne. Ne že by už neudržel stolici, ale podpořil Okamuru. Tolik samozvaní ochránci katolické církve. Jak je vidět, odvíjí se u nás další kolo nesmiřitelného chápání politiky. Onen nenávistný antagonismus v pojímání politiky, je jediným opravdovým přežitkem totalitarismu v naší zemi. Je případné, že se tak projevují pozdní antikomunisté a jejich nohsledi nejmladší generace, kteří o reálném socialismu vědí pouze z vyprávění. Absolutní nesmiřitelnost je natolik zrůdná, že je schopná plodit právě takové podlosti, jakým je dopis údajně podepsaný asi stovkou laiků. Že by obdoba dopisu 99ti pragováků z roku 1968? Jenom víc takových lumpáren, možná že se o církvi alespoň dovíme nějaké zajímavé věci. V emocích se všelicos vyžvaní. Osobně mne na věci zajímá ona „pseudorevolučnost“ spočívající v názoru, jmenujte si koho chcete, jenom ne Duku. Je to stejné, jako kampaň před prezidentskými volbami v podání havlérky a ostatních skupin lepšolidí, kteří se stejnou zarputilostí rozeštvávali veřejnost – chceme kohokoliv, jen ne Zemana.

…takže může konat, lečnemusí. Ale celosvětová vrchnost ta pro své zájmy je vše-uskutečňující. Za vrchnost pokládám uzounkou vrstvu superboháčů v pozici mocichtivých financiérů. Aby mohli fungovat jako kdysi bývalá šlechta, opět se musí obklopit obslužnou elitou, čili správci svého bohatství, politickými slouhy hájícími jejich eminentní zájmy, novináři manipulujícími veřejným míněním, generalitou velící jediné reálnu síle světa. Ti všichni pak tvoří novodobou panskou vrstvu, která se od bývalých feudálů liší především tím, že je prakticky neviditelná a vesměs rovněž plně anonymní.

Pokud má pravdu vrchní nositel Havlova odkazu, Michael Žantovský, tak protizemanovská kamarila je buďto nesmiřitelně roztříštěná, nebo naprosto organizačně neschopná. Vždyť už 21. května r. 2016 vydali někteří její příslušníci tak zvanou Kroměřížskou výzvu s podtitulem „Hledáme prezidenta“, která měla již při vyhlášení přes deset tisíc signatářů. Hledání osobnosti příštího prezidenta se dělo, jako vždy, pod rouškou obrany svobody a demokracie, oněch zlatých telat současného politického režimu. Konkrétní hledání protikandidáta Zemanovi však bylo hůř než laické. Sice prý se shodli na tom, že jej vyberou mezi vědci, ale na přesnějších kriteriích nominace se nedohodli. Takže začali oslovovat známé vědce a prvý, který s kandidaturou souhlasil, toho začali propagovat. Takový naivismus nemohl uspět i přes pozdější masivní marketing a různé ty PR agentury. Z lejna prostě bič neupleteš. Z nýmanda možná uděláš populární osobnost, ale to je tak asi vše. V přímém duelu o nejvyšší funkci se musí ukázat, že ten panák je jako dutý sud. Chvála přírodě, že jsou Havlodii, různí ti lepšolidi takoví političtí neumětelové, kteří neumí myslet mozkem, leč jinými orgány.