Je tomu již pár měsíců, co jsem, již poněkolikáté, publikoval tezi, že Slezané jsou Kurdy Evropy. Jsem o tom přesvědčen již skoro půl století, tedy od doby, kdy jsem se začal seznamovat s dějinami Slezska a alespoň částečně nahlédl do současných aktivit některých jeho veřejných činitelů a institucí. Na tehdejší můj text přišla lakonická reakce, cituji: „Jenomže je nikdo nezabíjí…“ konec citace. Dneska se ptám, čí je to zásluha. Tvrdím, že v žádném případě to není zásluha Evropy, konkrétně vlád Německa, Polska či Československa, nyní ČR. Jmenovaní totiž k tomu nemají důvod. Dokud ze Slezska není slyšet ani hlásek touhy po separaci, dokud nikde v něm nevzniká ani zárodek hnutí žádající samostatnost, nadtož aby vzali Slezané někde zbraně do rukou, se záměrem vybojovat si svobodu, což právě dělali, dělají a budou ještě dlouho dělat Kurdové, země Evropy se o Slezsko zajímat nebudou. Kdo má o chování Evropy v této souvislosti nivní představy o jakési lidskosti Evropanů, ten ať se podívá na to, jak dopadají Katalánci. A ti se bouří jen proti jedné zemi, kdežto Slezané by se museli postavit hned proti třem. Holt Slezané si budou muset ještě nějaký čas počkat, až v Evropské Unii konečně zvítězí princip regionů nad zastaralým pojetím svrchovanosti států, mnohdy mnoho etnických a hlavně vytvořených násilím. Osobně si myslím, že největším historickým problémem pro samotné Slezany je fakt, že nebyla kodifikována jejich řeč. Nemají slovník, ani učebnici gramatiky svého jazyka. Což je dáno tím, že na jejich území dominovala vždycky němčina, jež je prakticky hlavním, ne-li jediným vlivným jazykem středu Evropy.

Po rozpadu Sovětského svazu a předcházejícím mu zániku socialistického tábora, spojovaného především vojenskou smlouvou pojmenovanou jako Varšavská, se svět dostal do turbulencí, které jsou jakýmsi mezidobím, než se vytvoří opět epocha poměrně déledobé stability. Politologové i ostatní poctiví učenci humanitních oborů usilovně hledají základní charakteristiky dneška, aby se jim podařilo současnou epochu dějin alespoň nějak pojmenovat, čili odlišit od minulosti i budoucnosti. Objevují se až bizarní názvy, jako „tekutá modernita“, „riziková společnost“, „doba postfaktická“ a mnohé jiné. Osobně preferuji tři charakteristiky současnosti. Ideologicky čili celospolečensky jde o globální dominanci liberalismu, kterou jsem si pracovně nazval GLOBALISMUS. Což je zásadní rozdíl od rozplizlého termínu globalizace, která fakticky započala už dokončením zalidnění naší planety. Ekonomicky jde podle mého soudu dneska o FINANCIÉRSKÝ IMPERIALISMUS. Zatím byly známé pouze teritoriální impéria, nyní však došlo k absolutnímu monopolu peněz, nejen nad všemi ostatními komoditami, ale i nad všemi lidskými činnostmi. Politicky pak je současnost KORPORÁTNÍM FAŠISMEM. Vlastníci největších globálních bank se etablují jako nově vzniklá vrstva současné světovlády, která si z různých elit vybírá své slouhy, zajišťující jim neustálý růst zisku, čili plnění eminentního zájmu vlastníků všeho kapitálu, absolutní většiny bohatství a většiny majetku veškerého lidstva.

Prvních pár dnů po zabití Sulejmáního to vypadlo na ostrý střet mezi USA a Íránem, ba až na světový konflikt. Po údajně odvetném, raketovém útoku Íránu na základny USArmy, při nichž nebyl zabit ani jediný Americký občan, nadtož voják a nebyla poškozena žádná vojenská technika, bylo zajímavé, že Trump vystoupil až po mnoha hodinách. A ještě zajímavější na jeho vystoupení bylo, že bylo „andělské“, a dokonce nabízelo Íránu ruku ke smíru, ba dokonce k další spolupráci. Okamžitě se vyrojilo nesčetné množství spekulací. Do dnešního dne lez zatím konstatovat, že šlo o dohodnutou hru mezi proamerickými silami v Íránu a Americkou CIA. Přesněji institucí, kterou si CIA přímo v Íránu vydržuje. Napovídá tomu především poněkud za divných okolností sestřelené „civilní“ letadlo, na jehož palubě bylo nezvyklé množství cestujících s dvojím občanstvím, konkrétně Kandasko-Íránským. Celý příběh poněkud silně připomíná Hollywoodské filmy. Tady bych své poznatky prozatím skončil. Jen připomínám, že v dnešní etapě globálního vývoje se pomalu přesouvá centrum celosvětové moci z USA do ČLR a z  Británie do Íránu. Vlivové síly, které to nechtějí připustit, mají ovšem zatím stále mnohem větší sílu. Tečka pro dnešek.

Ještě před druhou velkou válkou měli mladí úctu ke starším, protože se od nich učili životní moudrosti pro řešení osobních i kolektivních problémů. První poválečná generace, tedy ti, co onu velkou válku přežili, se nedívali na věk a zapojili se s plnou vervou do obnovy svých zemí s nadějí na stálé zlepšování vlastních životních podmínek. První generace, která válku nezažila, tedy především aktivisté revolt konce šedesátých let, po své porážce hlásali heslo, cituji: „Nevěřte nikomu, komu je víc jak třicet“. Konec citace. Vzpomněl jsem si na ono motto, když jsem v posledních letech zaznamenával nejen ztrátu úcty ke starším, ale doslova volání až po jejich likvidaci. Objektivním faktem je, že v současné, technologicky ukrutně zrychlené době, nejen mladší generace, ale už každá jen o dekádu věkově mladší skupina se nemá od svých předchůdců co učit. Naopak je to ona, kdo musí učit třeba jen o deset let starší lidi, jak užívat nejnovější technologické prostředky. Je to možná právě tato jednostranná vědomostní převaha, která způsobuje pomalé přerůstání úcty až k opovrhování staršími. Což pak zákonitě přivádí mladé ke zdánlivě, či oprávněně kvalifikovaným odsudkům předchozích generací. Osobně se mladým mnohdy nedivím, protože vím, že velice brzy se i oni dostanou do pozice oněch opovrhovaných, zavrhovaných a dokonce obviňovaných. Jediné, co mi na mladších zásadně a opravdu vadí je, když začínají vyprávět, psát a dokonce mne poučovat co si mám myslet o době, kterou jsem sám prožil, ale oni ne. Píši to všechno jako úvodní slovo ke dvěma komentářům z minulých dní, které se mi líbily a týkají se mezigeneračních problémů dneška. První napsal umělec Michal Gulyáš, cituji: „…se pozvolna vžívá, že tato doba patří mladým, a že my starší už máme prý držet jazyk za zuby. Tak tedy…Ve svých třiapadesáti letech nemám pocit, že by mi život na téhle planetě nepatřil, a že svou zemi odevzdám jen tak do rukou lidí, jejichž hranice adolescence se posouvá ke stále vyšší věkové hranici. Budu si dělat podle sebe a žádný smrkáč mi nebude nic doporučovat ani diktovat! Nejdřív ať si provětrá hlavu od marihuány, protáhne karpály od klávesnice a pak mi laskavě sdělí svůj životní program. Pokud je založený na výkřicích a proletářském srocování, pak si nemáme co říci. A než začne mluvit, tak by měl naslouchat, přemýšlet a pak můžeme přistoupit k dialogu! Jinou verzi nepřipouštím. Pokud začne například větou, ať jdu do hajzlu s národem, s rodinou, a že tahle země je i pro africký breberky, tak rovnou fackuju! …Ale jinak je mám opravdu rád,…“ konec citace. USociolog a zkušený politik Jan Keller o jednom současném, konkrétním, mezigeneračním problému napsal, opět cituji: „…část mládeže, která pociťuje ,klimatickou tíseň´ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost?…Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní…To víte, že ti starší jsou za to zodpovědní. Úplně stačilo, aby si nepořídili tolik mladých, a tlak na přírodu by poklesl. A dokonce mnohem dříve než do roku 2050“ konec citace.

V prvé řadě jde o stát, založený přivandrovalci z Evropy, kteří „vyčistili“ celý kontinent od původních obyvatel. Čili stát vzniklý aktem nejtěžšího zločinu proti lidskosti, jímž je genocida celých národů. Šlo o největší genocidu v dějinách lidstva. Za druhé stát, jehož většinu bohatství v podobě prvotní akumulace kapitálu vytvořili otroci dovezení z Afriky, jejichž dovoz byl zakázán až teprve v roce 1808. Za období 250ti let dovozu otroků jich bylo do Ameriky přivezeno 5 milionů. Jen pro doplnění. Celkem bylo z Afriky na celý Americký superkontinent vyvezeno na 20 milionů otroků, z nichž polovina se cestou utopila, nebo zemřela. Což byla největší násilná migrace v dějinách lidstva. Otroctví samotné pak bylo zrušeno 13tým dodatkem k Ústavě ze dne 18.12.1865. Ovšem definitivně bylo otroctví zrušeno až v únoru 2013, kdy stát Mississippi jako poslední ratifikoval článek 13. Takže USA je zemí, v níž existovalo otroctví nejdéle v moderní době. Předposlední byla Brazílie, v níž otroctví zaniklo  už v listopadu 1889. Za třetí jde o stát s nejdelší a nejkrutější rasistickou segregací na světě. Platila nejen po celou dobu dovážení otroků, ale i po občanské válce. Tehdy se v jižních státech zformovalo hnutí Ku-kiux-klan, která se vypracovala v nejzločinější teroristickou organizaci světa.  Zabíjejí černochy prakticky ještě dneska, i když zcela výjimečně. Rasová segregace v USA byla nejdrsnější v celých dějinách člověčenstva. Oficiálně skončila až v roce 1954 rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale v praxi neskončila dodneška. Ba dokonce se zdá, že s přílivem Hispánců se v posledních letech, především ve velkoměstech, ještě zvyšuje. Za čtvrté, USA je jedinou zemí, která použila ve válce jadernou zbraň, čili se dopustila nejtěžšího válečného zločinu v dějinách lidstva. Za páté, USA se dopustila největšího podvodu v dějinách, když jednostranně a bez konzultací zrušila směnitelnost dolaru za zlato. Tento největší hospodářský mezinárodní zločin dovršila pak tím, že jednostrannými smlouvami se zeměmi produkujícími ropu prosadila prodej ropy pouze za dolary, čímž byl zaveden globální dolarový imperialismus, platný dodneška. Za šesté USA vydává na své vyzbrojení třetinu nákladů celého světa. Desetkrát víc než Rusko a 2,5 krát víc než ČLR. Čína ovšem zvyšuje své náklady teprve v posledních pěti letech. Takže je největším válečným štváčem. Za sedmé je zemí, která má stovky vojenských základen po celém světě. Za osmé je jedinou zemí, která od konce druhé velké války vede nepřetržitě ozbrojené konflikty prakticky po celé planetě. Za deváté díky dolarovému imperialismu všechny války a většinu zbrojení jí platí zbytek světa, takže je největším parazitem na celé planetě. Za desáté, je jedinou zemí, která neuznává mezinárodní soudy a své vnitrostátní právo nadřazuje nejen mezinárodnímu právu, ale dokonce právu kterékoliv jiné země světa takže je zemí nejvíce realizující světovládu.

Jenom připomínám, že zatím jsem žádný válečný konflikt nepovažoval za světový, protože se doposud nikdy nebojovalo po celé planetě. Nedávno se Evropský Parlament (EP) usnesl, že za vznik zmíněné války nesou stejnou odpovědnost Hitler i Stalin. Což znamená, že si v budoucnu mají Evropané už napořád myslet, že zatím poslední velkou válku nezačalo jen Německo. Jako důkaz pro takové tvrzení posloužila smlouva označovaná všeobecně jako pakt Ribbentrop – Molotov. Uvedenou opravu dějin dlouhodobě prosazuje Polsko. Vedou ho k tomu dva důvody. Především historicky podmíněná, fanatická až hysterická nenávist k Rusku. Druhým důvodem je pýcha Poláků, kteří si od porážky Turků pod Vídní stále víc a víc vsugerovávají, že jsou pupkem Východní Evropy. Logicky jim pak z tohoto supernacionalistického nadhodnocování vychází, že teprve zásah do suverenity jejich země, provedený vojenským napadením jejich území, mohla opravdu začít skutečná válka. Nějak prapodivně zapomínají, že nebyli první zemí, jejíhož území se Hitler zmocnil. Války totiž nezačínají jen tím, že někam vtrhnou nepřátelská vojska. Ty začínají i tak, že stát si přisvojí část území jiné země. Nikdy jsem nepovažoval za začátek tak zvané druhé světové války napadení Polska, dokonce ani ne Mnichovskou smlouvu, což často zase tvrdili historici Českoslovenští. Pro mne jmenovaná válka začala anexí Rakouska. Nenávist Polska k Rusku, se tedy v současnosti promítla do revize dějin provedené politiky, nikoliv odborníky, což je klasický jev počátků nové války. Polsko zmíněné usnesení prosazovalo, ale v pozadí je hlavním inspirátorem Německo, kterému takový novodobý výklad minulosti přenáramně vyhovuje. Mimo jiné kupříkladu jeho sdružení, které se pojmenovalo Sudetendeutsche Landsmannschaft. Jemu může pomoci k dalšímu nátlaku na náš stát, kterým se neustále dožadují návratu majetku po válce odsunutých Němců. Na závěr už jenom přidávám, že jsem už od mládí tvrdil, že Němci jednou budou Hitlera oslavovat jako velikána svých dějin. Vzorem pro tento názor mi byl vztah Francouzů k Napoleonu Bonaparte. Platí podle mne totiž historická zkušenost, že až vymřou vnuci účastníků některého historického jevu, o kterém slyšeli od svých dědů, začíná čas na jeho fundamentální revizi.

Všichni obyvatelé planety by si v prvé řadě měli vzpomenout, že USA nedovolí, aby mezinárodní soudy soudily jejich občany, kteří se dopustili válečných zločinů. Dokonce Američtí mocní prohlásili, že budou v takovém případě bombardovat sídlo mezinárodního soudu v Haggu, což není zas tak dávno. Za druhé musíme si všichni uvědomit, že USA si dovolují tak masivně zbrojit a neustále ve světě válčit proto a jenom proto, že takové počínání fakticky celý svět financuje tím, že v mezinárodním obchodě používá dolar. A za třetí všichni by si měli Osvojit Masarykova upraveného tvrzení, že každý stát se udržuje metodami svého vzniku. A USA nepochybně mají ve svém zrodu punc genocidy obyvatel celého kontinentu, čili nejtěžší zločin proti lidskosti. Je přece i metafyzickou zásadou, že z žádného zla nemůže vzniknout nic pozitivního. Podlá, připravovaná vražda nejvyššího stupně na osobě s diplomatickým posláním byla, je a navždycky by měla být, nejtěžším mezinárodním zločinem dokonce i v době války. Teď už nejde jenom o Írán, ba ani jen o region Blízkého východu. Jde o celé lidstvo. Konečně by měl celý svět přestat financovat Americké války. USA tak masivně zbrojí a válčí proto a jenom proto, že dolar je celosvětovou měnou. Všechny země světa, používající ty tapety, kterých FED tiskne v hodnotě bilionů bez jakýchkoliv skrupulí, fakticky platí svou možnou, ba vysoce pravděpodobnou záhubu. Odpověď světa Trumpovi musí být rázná a nepředstavitelná. Okamžitě zastavit činnost OSN. Co nejrychleji ho přestěhovat do ČLR a Brazílie. Především ale přestat užívat v mezinárodním obchodu dolar, nekrytý ničím jiným než zbraněmi hromadného ničení příslušníků zpupné mafie globálních vrahů.

Sulejmání byl na seznamu OSN veden jako terorista. Jenže se na něj dostal především, ne-li jenom proto, že zásadním způsobem pomáhal Asádovi v Sýrii ještě v dobách, kdy poskoci USA vyřvávali Americké bojové heslo: „Asád musí odejít“. Při tom byl prokazatelně velice úspěšný i v boji s Islámským státem, nevlivnější to teroristickou organizací všech dob. Sulejmání pomáhal Arabům v boji za jejich svobodu, především proti Američanům a Izraeli, od Libanonu přes Palestinu po Irák. V době vražedného útoku byl na návštěvě v Iráku, aby vyjednával o spojenectví všech sil v boji proti islámskému státu stejně jako proti USA. Američané svou akci provedli na území Iráku, kde podle smluv už nesmějí mít vojáky a nesmí tam provádět vojenskou činnost, dokonce ani výcvik Iráčanů. Irák jako hostitelská země zmíněného vyjednávání je nyní povinována odvetou útočníkovi, aby jeho vláda před Arabským světem neztratila tvář. A možná dokonce větší povinnost, než samotný Írán. Především se ale v celém světě musí prosazovat pravdivé hodnocení, podle něhož USA v regionu nemají co dělat a zabíjí v něm tisíce lidí nejméně dvacet let jenom proto, aby Američané měli levnější benzin. Podole mne je hlavním, ne-li jediným problémem Arabského světa nesmiřitelná nenávist mezi sunnity a šíity. Právě této nesmiřitelnosti Američané po celou dobu své nekoloniální politiky, tedy od konce druhé světové války, skvěle využívají k nadvládě nad regionem, který je benzinovou čerpací stanicí světa. Pokud by si Arabové, po tomto příliš bezohledném Trumpově gestu uvědomili, že se musí k odporu proti okupantům spojit, bylo by to skvělé uctění památky perského „Che“!!

Včera tomu byly tři roky, co jsem na facebooku vyvěsil text, který sice není ryze předvánoční, ale v mých očích přece jenom na něm ani dneska nic nemusím měnit. Tady je, cituji: „HOŘKÁ PŘÍCHUŤ SLOVA PŘÍTEL. Čím dál hůř snáším slovo přítel. Považuji ho za klasický prvek „novořeči“, přesněji korektního vztahu dneška, charakterizujícího reálné pokrytectví. Jsem totiž dítětem doby, kdy azylový dům byl prostě chudobincem, domov důchodců zase starobincem, dětský domov sirotčincem a diagnostický ústav mládeže nekompromisně polepšovnou. Jako děcko jsem měl kamarády, čili soukmenovce, se kterými jsem si rád hrál. Ostatní, ti jednoduše mými kamarády nebyli. S věkem jsem se pak naučil lidi, se kterými bych se nebál společně válčit proti nepřátelům, nazývat a taky považovat za soudruhy, což bylo víc než jenom kamarádi, se kterými jsem se někdy i pro malichernosti rozešel. Bylo pro mne štěstím, že jsem do opravdové války nikdy nemusel. Vyhnul jsem se tak určitě zklamání o některých soudruzích, kteří možná mi nebyli ani opravdovými kamarády. Slovo přítel jsem nikdy nepoužíval a když, tak jenom ve svém protikladu. Existovali totiž lidé, kteří byli od dětství mými nepřáteli. Nacisti, hitlerovci, fašisté, všichni příslušníci panské vrstvy a nejvíc pak panstvo, jemuž ještě trčela sláma z bot. Ale zpět ke slovu přítel. V současné novořeči není pro mne ničím víc, než pokryteckým označením pro sexuálního partnera. Člověka, který mi fakticky nestojí ani za to, abych jej považoval za milence, čili adepta na budoucí celoživotní partnerství, ba co hůř, kvůli kterému v mnoha případech jsem si zničil své dosavadní dlouholeté partnerství, mnohdy s dobrovolným slibem celoživotnosti.

Nikdo z odborníků již dneska nepochybuje o tom, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi. Máme tedy podle mne smůlu. Kdybychom měli společné předky s gorilami, či orangutany, měli bychom jinou šanci. Jelikož větev šimpanzí je masožravá, přirozeností jejích příslušníků je zabíjení. Moudří, kteří studují šanci lidstva na styk s mimozemskými civilizacemi, jsou totiž přesvědčeni, že se mu to nikdy nepovede. Vesmírné civilizace se totiž, v zájmu své vlastní bezpečnosti, musí bezpodmínečně před lidstvem s jeho agresivitou chránit. Takže osud lidstva je jasně geneticky předurčen. Vyvraždit se. Připomněl jsem si to před deseti dny, kdy došlo k tragedii v Ostravské nemocnici. Hledal jsem novější čísla, ale nějak se mi to nepovedlo. Ale i ta dva roky stará ilustrují trendy až moc dobře. V roce 2017 byla ve světě přibližně jedna miliarda lehkých střelných zbraní, přičemž 857 milionů z nich, tedy 85 %, byo v rukou civilistů (v roce 2006 to bylo „jen“ 650 milionů kusů). Pouze 100 milionů kusů těchto zbraní mezi civilisty je oficiálně registrováno. Největší nasycenost zbraněmi je v USA, kde na 100 obyvatel připadá 121 zbraní, zatímco v Japonsku či Indonésii je to na 100 obyvatel méně než jedna zbraň. Ve vojenských arzenálech bylo v uvedeném roce 133 milionů kusů těchto zbraní a 23 milionů jich bylo v rukou policie a dalších oficiálních orgánů.  A výsledek? Podle téhož zdroje v roce 2016 bylo ve světě během osobního a kolektivního násilí těmito zbraněmi zabito přibližně 560 tisíc lidí – z toho ve válečných konfliktech 99 tisíc. Téměř polovina malých a lehkých zbraní se pašováním dostává z jednoho místa válečného konfliktu na druhé. Dalšího komentáře netřeba.