Jakpak že si to letos pražská, intelektuální verbež připomněla konec války?!!

–  Sovětský svaz měl stejnou vinu na vznik války, jako Německo, ne-li dokonce větší.

–  Osvětim osvobodila spojenecká vojska.

–  My Češi jsme z starobylého antisemitismu pořádali hon na Židy a iniciativně je posílali do koncentráků. Takže jsme se podíleli na holocaustu, ba dokonce to byl náš nápad.

–  Německo bylo poraženo Američany, kteří přiznávají, že jim k tomu Rusové hodně pomohli.

–  Sovětský svaz neosvobozoval Evropu, ale okupoval ji.

–  Sovětští vojáci se dopouštěli na dobytých územích, nejvíce pak v Německu, nepředstavitelných zločinů. Jen žen znásilnili na šest set tisíc.

–  Rudá armáda neosvobodila Prahu, nýbrž přišli k hotovému.

–  Nebýt Vlasovců, tak by byla Praha totálně zničena.

–  Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa.

–  Po válce jsme ve zbabělecké pomstě zavraždili nespočet Německých starců, žen a dětí, když jsme je vyháněli z jejich staleté domoviny.

Takže tak!

Prezident Dr. Eduard Beneš už v roce 1946 v projevu k vězňům koncentračních táborů mimo jiné řekl, cituji: „Řekl jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve věznicích a KT. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou „očišťovací“ kampaní. Neboť na válku z let 1938-1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau. v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout…My Češi a Slováci máme na to plné právo“. Konec citace.

Chudák si vůbec nepřipouštěl možnost, že se Němci  v tom směru nebudou muset ani namáhat. Že bude stačit, když si zaplatí pár desítek pražáckých bestií a ty samy zaútočí na naši vlast. Prag, prý starodávné multikulturní město. Houby s octem, pelech všeho svinstva, které kdy postihlo tuto zem. Abnormální koncentrace zrůd nejen „čechozrádných“, ale i lidských. To věděl dobře už Jan Žižka.

Ještě mezi námi pořád žijí pamětníci doby, kdy několik Univerzit v zemi vzdělávalo, jenom z opravdu talentovaných lidí, skutečné specialisty, které vychovávalo rovněž s citem pro morálku, mravnost a vyšší principy mravní. Platilo to naprosto bezvýhradně pro lékaře a právníky. Zvláště těm druhým, doktorům dvojího práva, kteří jediní by do dneška měli mít nárok na titul JUDr., doslova vtloukali do hlav především zásady vyššího principu mravního. Mezi nimi byla i zásada, cituji: „Právní formalismus nesmí být uplatňován na úkor spravedlnosti a opomíjení reality“. Vzpomněl jsem si na toto pravidlo vysoké morálky práva, když jsem se seznámil s rozhodnutím soudce Výborného z městského osudu v Praze, které velice citelně zasáhlo do dějů koronavirové krize v ČR. Jistě o tom budu psát ještě několikrát, protože zmíněné rozhodnutí bude mít dalekosáhlý dopad ještě dlouho po skončení všech omezení života v naší zemi. V slovních šarvátkách kolem škod, náhrad a dalších problémů najde výživnou manu mnoho advokátských slovíčkářů. Dneska jenom tvrdím, že zmíněné rozhodnutí nereflektovalo uvedenou zásadu mravnosti, protože dnešní právnické VŠ nekladou nejvyšší důraz na právo jako vyjádření nejvyšších mravních principů. Dneska je řízení před soudem striktně a byrokraticky jen a jenom bitka o slovíčka, v lepším případě o procesní precedenty, hájen vysokou zásadou Římského práva, že zákon je zákon. Už všichni ti mudrcové nemluví kupříkladu o jiné zásadě téhož Římského práva, které říká, „Zákonu musí každý rozumět“ a nebo třeba: „Čím horší doba, tím více zákonů“, podle níž bych naši současnost musel hodnotit jako nejhorší dobou v dějinách. Nikdy v dnešní době soudy už nehledají spravedlnost, ale pouze a jenom interpretují zákony, čti, prezentují svůj názor na právní normy. Není proto divu, že doby fungování citu pro právo a spravedlnost a používání zdravého selského rozumu při interpretaci práva nenávratně zmizely a jsou nahrazeny chaosem způsobovaným součinností obrovské škály odborníků, chaosem tím větším, čím je takových odborníků víc. Na závěr už jenom podotýkám, že považuji za signifikantní, když se před třemi dny Ústavní soud rozhodl věcí se nezabývat. Jasně tím podpořil bitku výkonné moci a soudů, která je již od vzniku Ústavního soudu jedním z rysů kolabujícího režimu českého pojetí demokracie v dobách bezbřehého liberalismu. Unie Amerických států je nám zrůdným příkladem.

Dneska je in pouze chválení globalizace, ba až fanatické vyznávání jejích kladů. Ovšem vznik letošní pandemie potvrzuje starou lidovou moudrost, že není všechno zlatem, co se třpytí. Od začátku tisíciletí jsou zatím pozorovatelné tři jevy, které globalizace zesílila natolik, že dokonce zpochybňují její pozitiva. Terorismus, masová migrace a šíření nákaz. Kdo se zamyslí nad pozitivy globalizace, ten postupně zjistí, že z ní profitují jenom někteří. Pohříchu jich není zase tak moc. Zainteresovaní sociologové počítají, že je to tak maximálně 10é až 15 procent všeho lidstva, tedy 1,2 miliardy. Jenže. Nejvíce z globálního zisku urvou dolaroví miliardáři, kterých prý nejsou ani tři tisíce. O čemž já již dlouhá léta pochybuji, protože agentury, jež je pro „potěšení“ veřejnosti sčítají, neuvádí mezi nimi ani jednoho vlastníka největších bank světa, jejichž majetek se vyjadřuje v bilionech ndiolarů, podle Evropské aritmetiky. Z globalizace profitují především nejvyšší vrstvy střední třídy světa. Těch je asi oněch 10 a o málo víc procent. Ti všichni si ale neužívají globalizace ve smyslu planety coby jedné vesnice. Těch, kteří lítají mezi kontinenty, žijí na svých ostrovech či tráví část života na opačné straně glóbu, než kde „pracují“, není podle mého odhadu ani tisícina všelidské populace, čili ani ne deset milionů. A kvůli nim sedm miliard trpí rizikem terorismu, migrace a epidemií, z čehož ti nejbohatší mají navíc obrovskou šanci se uchýlit do bezpečí. Další příklad kdy pozitiva shrábnou jen někteří, lež rizika nebezpečí prakticky nese obrovská většina. Učeně se tomu říká distribuce rizik. Hlavně, že už to umíme pojmenovat

Narodil jsem se na jihovýchodním okraji Hané, kde jsem žil do svých čtrnácti let. Před patnáctými narozeninami jsem odešel na Horní Slezsko a naprostou většinu svého života jsem prožil v nejvýchodnějším cípu dnešní České republiky. Území ohraničené městy Olomoucí, Zlínem, Uherským Hradištěm, Bystřicí pod Hostýnem a Kojetínem je tedy mým rodným krajem, jemuž dominoval kopec Svatý Hostýn, po dlouhá léta pak jenom Hostýn a nyní opět Svatý. Tam se pravidelně vracívám s nostalgickými vzpomínkami na dětství a nic víc. Ovšem za svou vlast, kraj kde dneska žije naprostá většina mé rodiny, považuji Slezsko. Obzvláště když jsem se ve zralém věku začal zajímat o jeho velice komplikovanou historii. Vlast, to jev mém pojetí zem, za kterou bych kdysi šel bojovat, jak se říká. Ovšem krajinou mého srdce, méně pateticky to vyjádřit nedovedu, je a zůstane Moravské Slovácko. Konkrétně území kolem řeky Moravy od Starého Města u Uherského Hradiště po Lanžhot. Ten je v mé duši idylickou krajinou, kde jsem už od dětství chtěl žít. A asi je dobře, že se tak nestalo. Protože jenom tak tamější končiny pro mne navždy budou dýchat všemi atributy mých představ o pozemském ráji s upřímnými vztahy mezi lidmi. Dodneška tam proto velice rád jezdívám, ale vždycky jen na několik krátkých dnů, abych nepřišel o snivou představu pěstěnou od dětství. Skutečný citový vztah k Moravskému Slovácku jsem získal až na průmyslové škole. Na jejím internátu totiž žilo se mnou několik spolužáků z té oblasti a ti se všichni stali mými nejlepšími kamarády. Všichni, naprosto bez výjimky a to bylo pro mne víc jak pozoruhodné. Na internátu nás totiž žilo kolem třicet, a asi polovina byli kluci z Čech. Bylo zvláštní, že za celé čtyři roky se ani jeden jediný, mimo Moraváky, nestal mým kamarádem.

Jelikož jsem po celý aktivní život žil blízko hranic se Slovenskem a především jsem byl třicet let horolezcem, naprostou většinu dovolených jsem prožil ve Vysokých Tatrách. I později, coby už jen turista, jsem o víkendech jezdil prakticky výhradně na Slovensko. V Čechách jsou jenom dvě oblasti, kde jsem prožil poněkud víc týdnů. Krakonoše a tak zvaný „lázeňský trojúhelník“ v Západních Čechách. Kromě toho jsem z důvodů svého povolání poslední tři roky aktivního života působil v Praze. Tam jsem ale už od vysokoškolských studií pravidelně každým rokem pobýval nejméně jeden týden, abych navštívil co nejvíc divadel, výstav a památek.

Necítil jsem se nikdy Čechem, vyjma kratičkého období svého dětství za války a těsně po ní, což bylo spíše projevem nenávisti k Němcům. Vždycky jsem byl Moravanem, mluvícím až skoro spisovnou češtinou, oproti Čechům, kteří mne doslova provokují se svou koncovkou –ej u sloves i přídavných jmen. Tedy ne jak říkával František Palacký, že je Čechem mluvícím moravským jazykem. Většinou se cítím nyní Hanákem, žijícím ve Slezsku. A čím jsem starší, tím víc se mi líbí zdejší mluva, tak zvaně „po našimu“.

To všechno píši proto, abych si ujasnil jednu myšlenku. Ani ne tak, kam patřím, jak zní titulek, ale jaký mám vztah k etnikům až národům ve svém okolí. Vím, že je nesmyslem hovořit o nějakém charakteru určitého národa či etnika. Ovšem zkušenost mi říká, že existují konkrétní vrstvy každého z nich, velice nerad používám toho podivného slova „elity“, jež přece jenom mají v sobě něco, co je obvyklejší než u ostatních obyvatel. Tak kupříkladu v Čechách ti „lepší lidé“ mají mezi sebou více „vyčůranců“, než je obvyklé. A v Praze je zase nebývale hodně poťouchlých podrazáků, než je v běžné populaci postřehnutelné. Alespoň tak to vnímám já. Nejhorší na tom ale je, že se mi zdá, že v té Praze se jejich počet zvyšuje, místo opačně.

Je absurdní, že po celou dobu světového třídního boje nebylo v politické části veřejného prostoru tolik nenávisti, jako za současnosti. Což platí nejen pro naši zem, ale fakticky pro celý Západní svět. Je to dáno tím, že třídní boj byl jevem kolektivistickým, tedy vůči jedincům anonymní. To za prvé. Za druhé třídním nepřítelem se nemusel stát ani největší buržoust, či jiný vlastník výrobních prostředků. Jestliže je věnoval společnosti a sám se zapojil do „budování socialismu“, nebyl nejen pronásledován, ale měl dokonce možnost kariérního postupu. Tím se zásadně lišil „komunismus“, od fašismu, nacismu a hitlerismu. Židem se totiž člověk narodí a nic s tím neudělá. Stejně tak neárijcem, či bědným. Snad jenom ti supertalentovaní se dokáží z bědnosti vysekat i ve fašistické společnosti, což je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Ale zpět k tomu třídnímu boji. Za třetí. Třídní boj nikdy ze samé své podstaty neznamenal likvidaci lidí, ale pouze jejich rolí, čili postavení ve společnosti. Jenom ten, kdo se protivil nové moci, se stal nepřítelem ze své vlastní vůle a záleželo pouze na pevnosti a sebevěpomí nové moci, zda jej mohla tolerantně nechat žít a dokonce působit, nebo je musela ve vlastním zájmu nějakým způsobem eliminovat, čili uvěznit, až popravit. Za čtvrté. Třídními nepříteli se stala pouze malá, až menší než malá hrstka občanů, takže jejich odpor vůči moci byl nevyhnutelně již předem odsouzen k neúspěchu, takže nebyl pro společnost toxický. Za páté, v socialistické společnosti byl boj o moc s konečnou platností vyřešen a i nejvyšší političtí představitelé byli pouze správci státu, služebníky společnosti a kdykoliv vyměnitelní. Alespoň do doby, než se celý systém zabetonoval v diktaturou byrokratiátu.

Naprosto jinak je tomu dneska, čili v liberálních demokraciích. V nich se může, třeba i za schopného vykonávat funkci prezidenta, považovat každý ambiciózní zaslepenec z řad cirkusových šašků.  Boj o politickou moc je tak prostorem individuální války každého proti všem. V takové situaci zákonitě musí růst agresivita soupeření, takže se stupňuje nenávist, vulgarita až jiné, měkké formy násilí, jakým je kupříkladu trestní oznámení na rivala, o závisti ani nemluvě. Především ale ona část veřejného prostoru, kterou chápeme jako politika, je svou bezohledností vůči soupeřům prezentovaná veřejně, čímž prakticky „kazí“ zbytek společnosti. Bezbřehý liberalismus, který v sobě nese, mimo jiné, maršálskou hůl pro každého mocichtivce, je společensky patologický. Scestné sebevědomí i těch nejneschopnějších a dokonce těch naprosto nekompetentních, je nejen zrůdné, ale ve své absurdnosti pro celou společnost sebezničující. Boj o moc v liberálních demokraciích je ve skutečnosti rovněž vyřešen, jako v tom socialismu. Jenže za socialismu i nejvyšší představitelé, vyjma rozhodovací pravomoci, nějaké absurdně vyšší požitky neměli. Jinak je tomu dneska, kdo získá určitý stupeň politické moci, získá tím šanci k příslušnosti ve vrstvě absolutních vládců. Pokud se jim nevzepře, dosáhne pro něj do té doby nedostižného majetku, bohatství a dokonce kapitálu, čti práva na bezmezné rozhodování o osudu jiných. A to je takové lákadlo, že v boji o zmíněné posty je prakticky dovoleno vše. Kolbiště o nejvyšší politické funkce je proto tím nejhnusnějším sociálním prostředím a protože se musí odehrávat před zraky všech, mravně degraduje celou společnost.

V posledním svém textu jsem zde psal o vulgaritě v našem veřejném, ba dokonce politickém prostoru. Je to v mých očích jenom špička ledovce, naznačující mnohem komplexnější a především globální problém. Za zdroj vulgárnosti jsem označil nezvladatelnou nenávist. Vojenský analytik Miloš Balabán nazval před necelým měsícem současnou dobu érou nenávisti. To je podle mne onen toxický pramen, otravující svět a tedy i naši společnost. Nevím, jakou to má souvislost s koncem studené války. Jsou autoři, kteří již léta tvrdí, že v epoše studené války všechny ostatní rozpory světa byly přehlušeny střetem dvou supervelmocí. Přesněji civilizaci tehdy ovládal fundamentální konflikt mezi celosvětovými superboháči a říší znárodnění výrobních prostředků. Sovětský tábor hovořil o třídním boji s celosvětovým imperialismem a vládci USA zase o zadržování komunismu s cílem jeho likvidace. Po rozpadu dvou protikladných bloků zbylo na Zeměkouli obrovské množství zbraní. Ale především ještě větší kapacity na jejich výrobu, které přinášely nejvyšší představitelnou míru zisku. Bylo proto naivní předpokládat, či dokonce požadovat, aby byly zbraně postupně ničeny a zbrojní průmysl transformován na mírovou výrobu. Ta by totiž v žádném případě nebyla schopna přinášet vlastníkům tak obrovské zisky. Z životní zkušenosti každý z nás ví, že vytvořit si nepřítele je poměrně snadné. Což podle mne platí i pro celá společenství. Z této zkušenosti vznikající globální vládci vycházeli. Navíc celkem uznávaný učenec začal hovořit o válce civilizací. V lidské společnosti vždycky platilo, že co je jednou vysloveno, to se neztratí, a ve většině případů je i inspirací k jednání. Konec studené války asi opravdu vytvořil šanci k hypertrofii utlumovaných problémů. Především oživil nenávist vůči bývalým kolonizátorům a nebývale posílil odpor vůči současnému vykrádání rozvojových zemí státy bohatého Západu. Jsem zapřisáhlý materialista, proto i ve všech současných náboženských střetech, především v islámské agresivitě, vidím sociální podhoubí. V mých očích je toho migrace jasným důkazem. Migranti z jihu i východu se netlačí do Evropy proto, aby zde vytvořili chalífát, ale aby se především zmocnili blahobytu Západu. Toto skupinové násilí je pouze kryto náboženskou ideologií. Individuální násilnosti jsou pak projevem fanatiků, kteří se vždycky objeví jako paraziti na jakémkoliv společenském pohybu. Stále ještě jsem přesvědčen, že prapůvodcem prakticky všeho současného násilí je touha především, ne-li pouze, po plně saturovaném životě. Zmíněný Balabán je především voják, a tak jeho text v deníku Právo ze dne 22. 2. 2020 vyznívá skepticky. Přijmout jeho skepsi znamená nejen to, co on ze svého názoru vyvozuje. Tedy že se budou v Evropě opakovat tragické události způsobené individuálním terorismem. Přijmeme-li, ba dokonce propadneme-li jeho skepsi, vývoj bude mnohem horší. Zákonitě se musí roztočit na Západě kola „rasové“ nenávisti, pomsty až všeobecné mstivosti, která přeroste v globální válku. A od ní by pak nebylo daleko k sebezničení lidské civilizace. Jak se zdá, éra třídního boje byla přece jenom výsledkem rozumu, navíc kolektivního rozumu a proto nepropadala primitivismu individuálních emocí, které jsou pro veřejnost nejcitelněji vnímaným rizikem současné éry nenávisti. I když pravé zdroje veškeré této nenávisti jsou už dneska indikovatelné především v jednání supervelmocí, ba i některých regionálních mocností. Toto tvrzení ovšem potřebuje mnohem preciznější analýzu.

Se státní podporou se rozbujela cenzura sítí. Fízlové, nebo jen sledovací programy hledají Fake News, taxty šířící obecnou nenávist či konkrétní obdiv k Číně nebo Rusku. Osobně mi ovšem nejvíc vadí rozbujelá vulgárnost ve veřejném prostoru. Tolik sprostoty jsem nikdy v politické části veřejného prostoru nevnímal. Jejím zdrojem je neovladatelná nenávist určité společenské vrstvy, kterou proto považuji za duševně postižené osoby. V podstatě mne nezajímá předmět jejich nenávisti, pouze to, že ho nedovedou ovládat. Čímž se silně podobají našim zvířecím bratrancům, šimpanzům. Jejich jedinci se totiž také nedokáží ovládat a své stresy, vztek vůči silnějším, na něž si nedovolí zaútočit a další problémy, jež nezvládají, si vybíjejí v záchvatech vzteku. Amok nezvladatelného vzteku postihuje častěji osoby s dominancí emocí nad rozumem. Proto právě z řad herců slyším v posledních letech nejvíc vulgárních projevů vůči představitelům moci, vůči nimž jsou herci naprosto bezmocní. Jejich slovní vulgarity jsou svou odporností jednoznačným důkazem, že jim chybí základní dimenze lidství, tedy rozumové zvládané emocí, jako je tomu u vzpomínaných šimpanzů. Tito jedinci šíří ve společnosti velice nebezpečnou atmosféru. Klíma nezvládnuté nenávisti, totiž byla, je a vždycky bude velkým rizikem, rizikem nepředvídatelných činů na obou stranách konfliktu.

Už na základních školách by se proto děti měly učit, jak rozpoznají člověka, který je duševně postižen nezvládnutelnou nenávistí, aby věděly, že se mu mají bezpodmínečně vyhýbat. Nestačí jenom nevést s ním debaty, či jakékoliv jiné komunikace. Jde totiž o vysoce nakažlivý jev, který častějším působením postihuje každého, kdo se sníží ke komunikaci s postiženým. Při tom poznávací znamení, takto deklasovaných osob je Jednoznačné. Znakem nezvládnuté nenávisti totiž je, že o předmětu své nenávisti se postižený nedovede vyjadřovat jinak než vulgárně. Jsem toho názoru, že takový člověk by měl být v každém případě léčen. Třeba i soudním rozhodnutím. Právě proto, že jeho chování je pro okolí silně toxické. Pokud se takto vyjadřuje ve veřejném prostoru, musí být před jeho slovními „výkaly“, které, jak jsem řekl, jsou vysoce nakažlivé, veřejný prosto spolehlivě chráněn. Cenzura v takovýchto případech je nejen oprávněná, ale povinná, protože ochraňuje zdraví nás všech. Vulgární vyjadřování o osobách veřejně činných by mělo být bezvýjimečně  trestné. Dopustí-li se ho dokonce veřejně aktivní osoba, pak zcela automaticky. Je doslova katastrofou, že herci si navykli mluvit vulgárně. Jako osoby vesměs rozumu mdlého si bláhově myslí, že nedostatek argumentů nahradí drzostí a její údernost že zvyšují vulgárností. Herec, který mluví na veřejnosti vulgárně, by měl být zbaven možnosti veřejně vystupovat a to nejen jako herec. Šmytec.

Není to rak dávno, co jmenované chovní mělo být v našem právním systému kriminalizováno. Škoda, že se tak už nestalo. Alespoň bychom se na chvíli zbavili placatě myslících fanatiků, kterým jejich jednostranná nenávist už dokonale zatemnila mozky. Před víkendem partička podobně postižených blábolistů vykadila tvrzení, že ČLR zneužívá situace a proto nemáme chválit, ba někdy vůbec přijímat její pomoc v boji s epidemií. Čína prý to všechno dělá nikoliv z humánních důvodů, ale že chce světu ukázat, že jejich státní systém je lepší, ba nejlepší. Když jsem zběžně proletěl jména zmíněných pseudomudrců, viděl jsem v nich všechno vysokoškolsky vzdělané absolventy humanitních obor. Takže všichni určitě prošli studiem historie. A ta na příkladu mnoha minulých říší ukazuje, že v kritických situacích je diktatura vždycky nejúčinnější metodou řízení. O tom nás nemusí přesvědčovat až současné vedení ČLR. Je jenom otázkou, zda v současnosti i bez koronoviru není svět v tak kritické situaci, že by se mělo zvážit, zda „zavřít“ hubu všem rádoby demokratům a do nastolení nového světového řádu přikročit ke krizovému řízení alespoň rozhodujících států. Dnes by se asi už lidstvu vyplatilo, kdyby existovala jakási centrální světovláda. Když sleduji jednání jednotlivých vlád, sám sebe se ptám, jakápak asi katastrofa musí naši planetu postihnout, aby všechny, alespoň zmíněné mocné, začaly spolupracovat.

Trump se nechal slyšet, že USA bude soudně po ČLR vymáhat náhradu škody způsobené rozšířením nákazy koronaviru. Prý to nechtěl původně hrotit, ale reaguje tak až na útoky z Číny. Pokud si vzpomínám, tak Trump od samého začátku výskytu onemocnění v USA tvrdil, že virus je cizího původu. Samozřejmě, že ČT už od samého počátku měla jasno. O koronaviru hovořila pouze jako o „viru z Wu-chanu“, nebo o čínském viru. Docela se těším na tu řež u mezinárodního soudu, před nímž se bude muset s opravou ven. A právě proto předpokládám, že se nic dít nebude. Prozradilo by se příliš. Je víc jak jisté, že oba partneři se v zájmu klidu velmi rychle dohodnou, protože nesporně mají oba máslo na hlavě a jejich odborníci budou mít víc jak pádné důvody postarat se o to, aby se veřejně o problému nemluvilo.