Bill Gates, George Soros, stejně jako Tomáš Halík, či Karel Janeček jsou lidmi z rodu nýmandů, kteří se dopracovali jednostranného úspěchu. A teď ho nedokážou unést. Ve své pýše dospěli k přesvědčení, že celé lidstvo zajímají jejich názory a že právě oni mohou planetu a člověčenstvo na ní zachránit. Dál toto tvrzení nebudu komentovat, protože každý si může najít dost faktických dokladů o jejich chování, které mou tézi potvrzují. Je pak absolutní tragédií, když se osoba s takovou psychickou indispozicí dostane do mocenského postavení. Jak říkávala babička: „Nejhorším pánem je ten, kterému ještě čouhá sláma z bot“. Žádná společnost by proto neměla dopustit, aby takoví psychopati se dostali k jakékoliv moci, nadtož politické.

Nejen státy se chovají podle idejí, za nichž vznikly, ale i jednotlivé vlády. Například to současná v ČR, ta RYCHETSKO-FIALOVA. Vznikla podvodem prvního a drzou pýchou druhého. Jen tak dál. Uvidíme jak dlouho.

     Od roku 2000 byla předsedkyní CDU. Od roku 2005 kancléřku Německa až do lounského roku. Po tři volební období rovněž významně kočírovala celou EU. V roce 1954 se narodila sice v Hamburku, ale rodina se odstěhovala do tehdejší Německé demokratické republiky. I když byl otec l protestantským kazatelem či farářem, tak se angažovala v organizacích vedoucí strany od mládežnických let. Takže byla obeznámena s marxismem, a vládnutím reálně socialistických bafuňářů. Právě ta skutečnost mi byla na ní vždycky podezřelá. Takže v posledním funkčním období jsem dospěl k přesvědčení, že byla spícím agentem KGB. Ještě sovětské. A už tehdy dostala za úkol zničit Německo. Nedovedu si totiž jinak vysvětlit její chování v období migrační krize a už vůbec ne v době klimadiktatury. Každý jen trochu přemýšlející člověk musí totiž vědě, že ony vrtuláče a fotovoltaika možná zajistí dostatek elektřiny pro domácnosti, leč nikdy ne pro tak rozvinutý průmysl, jaký má Germánie. Zavřít jadrné i uhelné elektrárny a v tutéž dobu prosadit zákaz pohonu vozidel spalovacími motory, na to musel přijít opravdu čirý antitechnický mozek. A prosazovat to mohl jen a jenom politik, který si přál absolutní závislost Německa na plynu z Ruska, ať při tom vedl ty nejostřejší řečičky.

Tak nám Bartoš zůstává „kapitánem“, nebo snad dokonce „admirálem“? Pirátů. Myslím, že v polistopadovém období ještě nebylo politika s tak drzým chováním. Trapně drzým. V polovině loňského roku už začal vystupovat jako budoucí předseda vlády. Dokonce v takové pozici se prezentoval v Bruselu. Ba se s pýchou dotazoval prezidenta Zemana, zda jej jmenuje premiérem, pokud Piráti vyhrají volby. Po volební katastrofě nejenže se neplížil kanálama, ale drze, či spíše podle se domáhal hned čtyř ministerstev. Přitom před volbami měli Piráti 27 poslanců a dneska mají jenom čtyři. Po takovém průs,,,, pardon propadu každý stranický boss vyklízí pozici. Toto pravidlo ale asi u „zločinců“, jimiž přece piráti vždycky všude byli, jsou a budou, neplatí. Minulý týden dokonce byl zvolen do vůdčího postavení ve své straně. Pokud to všechno sjezd Pirátů nevyhodnotil jako neschopnost, pak zvolení Bartoše je spíše vizitkou celé té partaje, či spíše partičky lidiček, co spolu mluví. Jeho vystupování po vítězství ve volbě předsedy jeho drzost jenom vystupňovalo. Jeho vystupování se už se nedá hodnotit jinak než onou lidovou moudrostí, kterou jsem dal do titulku tohoto textu.

Když sleduji vyjadřování a hlasování poslanců za stranu Piráti, ať již těch domácích, nebo europoslanců, tak jsem dospěl jsem k následujícímu nezvratitelnému názoru. Je bezpodmínečně zapotřebí změnit v Ústavě ČR věk kandidátů voleb do sněmovny. Pléduji pro věk 40ti let, jako je tomu už dnes pro senátory. Jsem naprosto přesvědčen, že žádný ústavní činitel by neměl být mladší, takže i členové vlády by měli mít nejméně oněch čtyřicet let. Svět je dneska totiž velmi složitý a orientovat se v něm potřebuje specifické vzdělání, které musí být doplněné alespoň desetiletou životní praxí. Jinak je nebezpečí, že jedinec toužící po politické kariéře bude žít v bublině svého zájmu, která je doslova zesílena současnou komunikační technikou, tedy v jakémsi virtuálním světě. Odtrženost politiků od reality života řadových občanů ba obyvatel, je v mých očích totiž největší katastrofou pro celou společnost. Mladí ať se vzdělávají, a to nejen v politických problémech. Ať získávají politickou praxi ve stranách a řídící třeba jako zastupitelé v obcích. Hlavně ale ať prokážou, že se umí uživit také jinak než v politice. To všechno dřív jak do čtyřicítky nestihnou. Takže tak asi.

Včera na webu První zprávy uveřejnil jejich pravidelný přispěvatel Zdeněk Zbořil, historik a analytik politiky zajímavou úvahu o naší zahraniční politice. Protože bych to líp nevystihl, tak podstatnou část jeho názoru pouze bez komentáře cituji: „Naše nová zahraniční politika se utíká do stínu zahraniční politiky Evropské unie, která jak dobře víme neexistuje a pokud existuje, tak je to jenom z vůle některých velmocí. Dokonce, a dělá to většina médií, se realita skrývá za aféry s Covidem. To je celosvětově organizované spiknutí, které má zakrýt oč vlastně ve světové politice jde, oč jde v nastávající ekonomické krizi. Zajímavé je i to, že tyto mimikry přijaly a považují za důležité všechny strany diskutující problém Covidového nebezpečí nebo Covidové pandemie…“ Konec citace.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Za dobu existence postovětského Ruska vznikly vážené nepokoje až války v Bělorusku, na Ukrajině, v Gruzii, Ázerbájdžánu a teď v Kazachstánu. Kdopak to bude příště mocnářové USA, NATO a EU, kteří všichni jste vyhlásili Rusko za svého nepřítele?!! Vyčerpala se totiž množina sousedních států Ruska, v nichž zůstalo po rozpadu SSSR hodně obyvatel Ruské národnosti, což by dávalo Rusku záminku zasáhnout vojensky, pokud by v nich došlo k nějakému jejich pronásledování. Po rozpadu Sovětského svazu prý zůstalo za hranicemi Ruska až 24 milionu Rusů. Žijí i ve státech, které s Ruskem nesousedí. Takže možnosti tu ještě pořád jsou. Revolty proti režimu provedené jako přes kopírák mají ale neblahý osud. Na Ukrajině se sice povedla změna, ale je silně úpadková. V Bělorusku skončila po několika týdnech, v Kazachstánu, jak se zdá, tak skončí po několika dnech. Vypadá to, že byla spuštěna nepromyšleně, pouze jako „hurá akce“ reagující na Ruské ultimativní nabídky pro USA a NATO. Pokud bude doslova udušena jako protistátní terorismus, pak s potentáty NATO, ale hlavně USA bude teď Rusko jednat jako s poraženými.

Do kakofonie špatných zpráv o zvyšování cen energií, a tím vlastně všeho, nejvíce pak potravin včera zpravodajské agentury přinesly děsivou zvěst o zvýšení cen plynu v Polsku až o tisíc procent, tedy 11krát. Tuto poplašnou zprávu vnímám zatím jako další protiruskou provokaci vykonstruovanou určitými politickými kruhy v Polsku. K tak obrovskému zvýšení ceny za plyn totiž opravdu není důvod, i když z politických důvodů polští antirusisté odebírají raději čtyřikrát dražší plyn z USA, nebo kupují ruský plyn z Německa, který Němci také řádně předražují. Němci totiž využívají potrubí, kterým kdysi šel plyn z Ruska přes Polsko do Německa, aby v současnosti obrátili směr proudění a ruský plyn jako „svůj“ transportovali protisměrně do Polska. To je jen jeden z důkazů zrůdnosti vítězství politiky nad rozumem, ne snad nad trhem, protože jak vidno politikaření jedněch dovedou jiní tržně využít.

Jak velká je inflace u nás, nadtož kdekoliv jinde, to mě vůbec nezajímá. Od roku 2008, kdy všechny centrální banky zahájily tak zvané „kvantitativní uvolňování“, čti živelný tisk papírků nazývaných bankovky, je celé vykazování inflace dobře řízeným podvodem. Kdyby se poctivě vyhodnocoval růst peněz v oběhu, musela by se vykazoval inflace v řádu desítek procent, a ne pouze kolem tří až pěti, jak se oficiálně uvádí. Mě proto zajímá jediné, o kolik se zvedla cena spotřebního koše pro sociální skupinu penzista. Kupříkladu za měsíc prosinec roku 2021 oproti stejnému měsíci roku 2020. Pokud se to vůbec na ministerstvu PaSV vůbec sleduje.

Politická moc v naší zemi má formu zastupitelské demokracie od obcí po stát. Celostátně je jejím vrcholem dvoukomorový parlament, který akceptuje vládu. Zastupitelé v obcích i ve státě jsou voleni v přímých, rovných a všeobecných volbách. O politickou moc ve státě soutěží politické strany. Tolik Ústava ČR. V mých očích je ovšem celý proces již od vzniku ČR degenerací demokracie. Především proto, že politické strany mají tak malé množství členů, že nikdy nemohou mít dostatečný počet odborníků na funkce ve státě, které si „vysoutěží“. Politická strana, to má být podle mých představ masová organizace, a ne uzounký klub politických kariéristů, kteří se rvou o nejvyšší funkce ať již ve státě, či v obci. Má-li politický systém s názvem demokracie být plnohodnotným, pak soutěžící subjekty nemohou být pouze sborem členů, kteří chtějí vykonávat politické funkce, Má být jakýmsi korpusem, jehož členové se pro výkon funkcí vzdělávají, a i jinak připravují, ba dokonce komparsem členů, kteří mají pouze zájem o politické dění a touhu někdy se podílet na spolurozhodování ať již radou funkcionářům, či jinou pomocí. Jsem přesvědčen o tom, že strana, která nemá v ČR alespoň sto tisíc členů by vůbec neměla mít oprávnění soutěžit o politickou moc. Nemá totiž v samotné své členské základně zpětnou vazbu svých rozhodnutí. Subjekt, který nemá v každém kraji svůj profesionální sekretariát a v každé obci nad pět tisíc obyvatel alespoň kancelář veřejně přístupnou po tři dny v týdnu, není pro mě subjektem hodným soutěže o politickou moc v zemi.