Firma CZ.NIC, která před třemi měsíci na žádost vojenské tajné služby, ministerstva vnitra a Fialovy vlády protizákonně vypnula devět údajně dezinformačních webů (pak postupně přibylo jedenadvacet dalších), se před pár dny stejně svévolně rozhodla, že je už dál blokovat nebude.  Tolik zkrácené sdělení z jednoho postiženého webu, zveřejněné minulý týden. Firma své rozhodnutí zdůvodnila tím že prý jí Fialova vláda slibovala, neprodlené vydání zákona, který zrůdnost blokace svobodných, na vládě, tajných službách a miliardářských majitelích nezávislých médií umožní legalizovat. Jelikož ani za čtvrt roku žádná právní norma nebyla vydána, firma už nadále nechce nést sama odpovědnost za neústavní chování mocenské mašinérie.

Zajímal jsem se o to, proč vláda nepředložila zákon o předmětné věci. Oficiální tvrzení je, že jde o složitý problém, a proto se připravuje celkový zákon o řešení krizových situacích. Neoficiálně jsem se dověděl, že se právní poskoci vlády snažili takový zákon sesumírovat, ale prý se to nepovedlo. Ze svých znalostí vím, že neexistuje mocenská podlost, kterou by ochotní právníci nebyli schopni zdůvodnit, a vyrobit na ni zákon. Jenže podle mě problém je tak očividným zneužitím politické moci, že se žádný právník s tím nechce pošpinit, a především odborně dehonestovat. Je totiž víc jak jisté, že by i případně schválený zákon sněmovnou ovládanou pětikoaliční smečkou, byl přímo zrušen Ústavním soudem, a to i teď, kdy mu předsedá zombie jménem Rychetský. A kdyby čirou náhodou nebyl, tak by k tomu určitě došlo později, navíc pro všechny zúčastněné s těžšími následky.

Již nějaký čas si všímám textů publikovaných pod jménem Jane Kaufman, pocházejících z blogu, jehož název je v titulku mého dnešního příspěvku. Udivuje mě jejich rozsáhlost i obsáhlost. Jde vždy o několik stran textu vesměs doslova nabytých informacemi. Ovšem nejvíc mě udivuje, že vychází někdy denně. Nejsem ochoten uvěřit, že je píše jedna osoba. Tolik informací denně jen těžko může posbírat, vyhodnotit a ještě komentovat.

Texty jsou silně proruské a obvykle mají ve svém závěru poznámkou, cituji: „Na některé odkazy v tomto článku se s českou IP adresou nedostanete. To proto, že jsou blokovány Evropskou Unií. Musíte změnit svoji IP adresu na americkou, pak to funguje“. Konec citace. Už tím jsou mi zmíněné texty poněkud podezřelé. Druhým důvodem mé nevíry v jejich informační hodnotu jsou mnohdy neověřená tvrzení o spolupráci ozbrojených složek NATO s Ukrajinskou armádou, které Pentagon popírá. Takže nelze zjistit, kdo má pravdu. Někdy mi připadají jmenované texty jako snaha ovlivnit myšlení veřejnosti, že ruské velení je nekompetentní, když nevyvíjí adekvátně tvrdší reakce proti Západu. Jenže když ony informace nejsou pravdivé, tak by ona tvrdší reakce měla za následek vyprovokování Západní odvety, což je krajně nebezpečné pro eskalaci konfliktu. Proto sice registruji sdělovaná fakta, ale moc nevěřím jejich propojování a mnohdy i interpretaci.

     Historie území, na němž žijí Ukrajinci je jednou z nejdivočejších v Evropě. Při stěhování národů se v 9. století kolem Kyjeva zformovala slovanská říše, Kyjevská Rus. Ta se už ve 12. století rozpadla. Půl tisíciletí se na něm pak neustále střídali různí cizí vládci. Ukrajinci se pokusili osvobodit až v polovině 17. století. Bohdan Chmelnický v čele kozáků ale podepsal smlouvu s Ruskem a od té doby Rusko je někdy patronem, jindy doslova okupantem území Ukrajiny. Z celé historie přesto nevyplynulo žádné velké nepřátelství mezi Ruskem a Ukrajinou, nadtož doslova ničivá nenávist ze strany Ukrajinců.

Reálný zlom vztahů zavinil hladomor v letech 1932 a 1933. Prokazatelně se jednalo o celosovětský problém a nikdo rovněž nemůže popřít, že souvisel s velkou hospodářskou depresí Západní ekonomiky, která začala pádem akcií na americké burze v říjnu 1929.

Ukrajina již tehdy byla obilnicí Evropy, a tak bylo logické, že musela své obilí věnovat celému Sovětskému svazu. Tehdy ještě bez asijských republik. Stejně logické je, že každé násilí vzbuzuje nenávist. A tato nenávist byla navíc zveličována odpůrci bolševiků, jichž bylo tehdy v SSSR a konkrétně na bohaté Ukrajině velké množství, ne-li většina. Ukrajinci si vytvořili smyšlenku o o hladomoru pouze na Ukrajině. Celý svět odpůrců Sovětského svazu onu bajku pak doslova hýčkal, čímž nenávist Ukrajinců jen a jenom zvyšoval. Mystifikace o oné době vyvrcholila v éře Chruščova po jeho voluntaristickém „odhalení kultu Stalina“. Historie tím byla definitivně přepsána. v celosvětovém vědomí zvítězila nevyvratitelná legenda o „Ukrajinském hladomoru“, a ukrajinský nacismus byl na světě.

Jako obvykle „legenda“ zvítězila v myslích lidí nad skutečností, protože realita je vždycky složitější, takže znesnadňuje celkové pochopení dění. Vžila se ve veřejném prostoru například ve formulaci Wikipedie, cituji: „Hladomor jako tragédie, rozsah který nelze pochopit, zanechal na obyvatelstvu Ukrajiny hluboké sociální, psychologické a demografické stopy, kterých se dodnes nezbavilo a vrhl černý stín na metody a všechny dosavadní dosažené cíle sovětského systému“. Konec citace.

Skutečnosti se už doslova nelze dopátrat, ovšem v tehdejších dokumentech, které se v neúplnosti dochovaly, se dostatečně jasně prokazuje, že hladomor nebyl jenom na Ukrajině, ale v celé zemi sovětů. Mimo jiné to dokresluje i epizoda, podle níž lidový komisař pro potraviny Curjupa omdlel hlady.

Ovšem proč hledat pravdu, přesněji konkrétní fakta, když se nám do krámu hodí legenda, kterou jsme si tak dlouho pěstovali.

Jelikož si nedovedu dohledat čísla o mrtvých z důvodu hladu v tehdejším SSSR, a dokonce po jednotlivých republikách, tak si v sobě alespoň hřeji názor, že tehdejší vládci SSSR, čti lidoví komisaři, žili životem řadových občanů, tedy ne ještě jako papaláši. Byli to tedy přesvědčení komunisté, jako kdysi Pařížští komunardi.

Dvacátého třetího května jsem tady citoval názor jednoho blogera, který tvrdil, že válka, jež se rozhořela ze „Speciální operace…“ je 30 let odloženou občanskou válkou postsovětských republik. Zatím to podle mne tak nevypadá, je to spíše válka bývalých satelitů SSSR proti Rusku. Západ vychytrale zneužil animozity pohlavárů těchto zemí vůči SSSR. Typickým příkladem je případ Česka, jehož politická špička, většina pracovníků sdělovacích prostředků a další aktivisté podlehl emocím ze vzpomínek nejen na rok 1968, ale na dobu normalizace. Žádné emoce nikdy nebyly dobrým rádcem, ale na druhé straně dlouho nevydrží, takže musí být propagandou neustále živeny. Navíc propagandou čím dál více nepravdivou. Podobně jako Česko je na tom samozřejmě i Slovensko, ale i Bulharsko a Rumunsko. V obou vzpomínaných je ale veřejnost více vyrovnaná ve svých sympatiích k Rusku a Ukrajině než v Česku, kde prý je 90 procent lidí pro Ukrajinu a jen 10 procent proruských trolů. Ten výzkum je v mých očích poplatný atmosféře, kterou v zemi vynořila mediální smršť jednoho názoru, spojená s cenzurou, a dokonce s výhružkami trestním postihem za projevení jiného názoru.

Specifickým případem „vyřizování si účtů“ je ale Polsko. Jeho pohlaváři pokračují v protiruské tradici, jež se vytvořila především po získání samostatnosti v roce 1918. Ne žeby Polsko s Ruskem nemělo své účty i z daleka staršího období, ale emoce z posledního století jsou přece jenom dominantní. Nebudu se tady rozepisovat o podrobnostech, které si každý může dohledat. Přejdu hned k tomu, co se událo v posledních dnech. Polská politická věrchuška uzákonila pravidla, podle nichž občané Ukrajiny mají v Polsku postavení prakticky spoluobčanů vyjma účasti ve volbách.Není v tom žádný projev skutečné solidarity s Ukrajinci. Jde o zastření chtíče politiků Polska po Haliči, kdysi území polském, nyní území Ukrajiny. Správně očekávali, což Zelenskyj potvrdil, že Ukrajinští politici schválí zrcadlový zákon pro Poláky na Ukrajině. Tím vytvoří příležitost pro polské aktivisty, a dokonce úředníky, aby postupně ovládli Halič. Vše je zakrýváno rouško pomoci Ukrajině dostat se do EU i NATO. Nebudu rozebírat právní problémy především proto, že Polsko není plně „samostatný stát“, ale součást EU a jen těžko může zrušit Schengenský prostor bez souhlasu pohlavárů EU, ba dokonce všech zemí EU.

Mám k této situaci jen dvě poznámky. Za prvé, Poláci chtějí využít nového vztahu s Ukrajinou k tomu, že se jejich vojsko zapojí do války s Ruskou armádou, s níž mají své dlouhodobé účty už z prvních let po získání svobody a rovněž z druhé světové války, a ve své pýše jsou přesvědčeni, že spolu s Ukrajinci jsou schopni Rusko porazit. Pokud se skutečně zapojí jejich armáda do bojů na Ukrajině, hrají si s ohněm. V prvé řadě neposlouchali Putina, když řekl; k čemu by nám byl svět bez Ruska. Ale hlavně již delší čas existují síly, které mají připraven plán na nové rozdělení Polska. Druhá poznámka se týká atmosféry na Ukrajině. Krok, který prosadil Zelenskyj, mu může být osudný. Skuteční vlastenci Ukrajiny, a ne oni nacisté totiž tuší v jednání Poláků podraz. Pokud se myšlenky chopí relevantní síla v zemi, obviní Zelenského z velezrady, či alespoň vlastizrady. Připočtu-li k tomu současný stav bojů, kdy velení Ukrajinské armády už fakticky Zelenského neposlouchá, jelikož pochopilo že Ukrajinu žene do sebevraždy, pak jde o kombinaci, která by mohla poměrně brzy být rozhodující v celém konfliktu. Víc o situaci nehodlám spekulovat, ale vůbec bych se nedivil, kdyby nakonec právě Rusko společně s Ukrajinou zlikvidovaly Polsko.

Všeobecně se uznává, že svět prochází enviromentální krizí. Nejde jen o změnu klimatu, ale především o devastaci životního prostředí lidskou činností, která ničí biodiverzitu regionů a celkově způsobuje ubývání živočišných druhů na planetě.

Nikdo nepochybuje o tom, že lidstvo je už nějaký čas v energetické krizi. Ta se nyní sankcemi Západu proti Rusku stává naprosto neřešitelnou.

Ještě horší je začínající potravinová krize, hrozící hladomorem nejchudším krajinám, a mnohdy ani ne nejchudším, viz Srí Lanka.

Stojíme před měnovou krizí, způsobenou dolarem, který není ničím krytý, takže je hrubě prosazovaný pouze zbraněmi.

Roste politická krize, což se nejlépe projevilo v pandemii koronaviru, která ukázala, že světové společenství se potajmu mění v diktaturu.

Dostihla nás i mediální krize, reprezentovaná nejen cenzurou všeho druhu, ale především bezbřehou propagandou jednoho názoru, šířením strachu za postih opozičního názoru a soukromé vlastnění velkých sociálních sítí.

Jde o celkovou krizi kapitalistického systému založeného na bezohledném čerpání zisku z každé lidské činnosti.

Tato komplexní situace má vliv na psychiku a tím chování všech lidí, včetně vládců, takže se pomalu, leč jistě mění v krizi všelidské civilizace.

Je to výčet vytvořený jen tak jedním dechem, a proto v něm není systém, leč o ten se jistě již postarají vzdělanější a informovanější. Něco z toho už se objevuje i na netu.

Profesor Mearsheimer spočítal, že od konce studené války zahájily USA sedm válek. Z každých tří let byly tedy dva roky ve válce. Za tu dobu bylo v čele Unie šest prezidentů a jenom Trump z nich žádnou válku nezačal, pouze v pokračoval v těch již probíhajících. Žádný z nich není při tom na Západě prohlašován za válečného zločince, či alespoň agresora. To jenom Putin je Putler, horší Hitlera. Aby to srovnávání s Hitlerem ještě víc sedělo, objevují se „informace“, že na něj už bylo spácháno jedenáct atentátů. No. Spácháno. Mnohé prý byly včas odhaleny a jiné byly teprve „plánovány“. Svatá ty prostoto, nenávist skutečně zatemňuje mozek, mnohým totálně. Emoce nejsou dobrým rádcem. To ví obrovská většina zamilovaných, a to láska je kladnou emocí, zatím co nenávist jednou z nejhorších. Takže vystřízlivění může být pro mnohé celoživotní frustrací.

Pro dnešek jeden citát prakticky skoro bez komentáře. Cituji z https://www.litterate.cz/tvrzeni-nelze-nezavisle-overit/ s datem 19.5.22 „…celá ta válka na Ukrajině je úplně jinak. Žádný boj dobra se zlem ani z jedné strany. Je to prostě sovětská občanská válka, která byla o třicet let posunuta. Všechno je jen propaganda, na žádné video není spoleh. Na obou stranách fronty se dějí děsné věci, protože na obou stranách jsou síly, které si toto měření sil přály. Nemá smysl v tom hledat vojenskou logiku, protože tam nic takového není. Prý se do konfliktu postupně zapojí prakticky všechny země Sovětského svazu, protože si mají co vyřizovat a za co se mstít“. Konec citace. Podle mě je to ještě jinak. Vyřizovat si své účty mají s Ruskem spíše některé země bývalé Varšavské smlouvy, a naopak mnohé republiky SSSR nemají tento motiv. Leč o tom až někdy jindy, až si ověřím některé dnes získané informace.

Rozvinula se zajímavá móda, alespoň v Evropě. Z jednotlivých zemí jsou vyhošťováni diplomaté Ruska. Ze 3panělska 27, z Francie 34, či z Itálie 24. Pořád tvrdím, že Rusko mělo už dávno zrušit všechna svá velvyslanectví v zemích EU a vytvořit jen jedno v Bruselu, pro celou EU. Teprve na výslovnou žádost té či oné země by pak v ní mohlo vybudovat pobočku Ruského velvyslanectví při EU. Mělo by jít o lidnatější zemi, ovšem v žádném případě ne takový stát, který Rusko prohlašuje za nepřátelský.

Teď se dovídám, že v ČT dneska večer hořekovali nad tím, že na hoře Smrk v Beskydech někdo zničil pamětní desku Jana Palacha. Co se diví ta naše provládní tlučhubna. Jestliže lidé jednoho politického směru mohou bourat sochy, proč by výtečníci jiného názoru nemohli rozbíjet jakési amatérsky provedené pamětní destičky, kdesi na kopci, kde Palach určitě nikdy nebyl! To je to nejmenší, co se zatím u nás děje. Podívejte se na USA, kde si klidně tento týden nějaký bílý americký, neonacistický teenager s insigniemi Ukrajinského nacistického pluku Azov zastřílel v obchodním domě a zabil na místě deset černochů a další čtyři prý zemřeli později. Vezměte prosím na vědomí, že ï tento smrad se k nám může doplazit. Vždyť USA jsou v takových věcech jen pár roků před Evropou.

Jan Campbell Německý občan České národnosti napsal k letošnímu výročí konce druhé světové války zajímavý text, jehož nosnou myšlenkou je výrok, cituji: „…jeví se mi faktem, že 9. května 1945 nebyl vytrhnut a zničen kořen, který umožnil znovuzrození nové formy fašismu…“. Konec citace. Definicí fašismu je nespočet. Postoji pana Campbella však nejlépe odpovídá ta, kterou ve svém projevu před Kongresem USA v roce 1938 popsal tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt, cituji: „První pravdou je, že svoboda demokracie není bezpečná, pokud lidé tolerují růst soukromé moci do té míry, že se stane silnější než jejich demokratický stát sám. To je ve své podstatě fašismus – vlastnictví vlády jednotlivcem, skupinou nebo jakoukoli jinou ovládající soukromou mocí… Mezi námi dnes roste koncentrace soukromé moci, která nemá v dějinách obdoby“. Konec citace. Dnes by se tento sociálně demokratický, ba až socialistický politik divil i ušima, kam až může soukromá moc dosáhnout. V současnosti už je soukromá moc silnější nejen než nejmocnější stát, ale než politická moc celého Západu. Chobotnice rodů největších finančníků světa si vydržovala už v jeho době Mussoliniho i Hillera a dneska prokazatelně politické ovládá loutky představující politické potentáty v USA, Británii, Německu, Francii, Izraeli a ti co problém studují určitě ví i o dalších zemích. Já jenom pořád přemýšlím, zda je to ještě pořád ten starý, známý fašismus. Jsem přesvědčen, že jde o jeho mnohem vyšší kvalitu, kterou jsem si zatím pojmenoval jako globalismus. I když jsem už zjistil, že jiní mu říkají neofeudalismus. Jelikož nemám rád pojmy s předponou neo-, tak zůstanu u svého globalismu, už jenom proto, že pokud se splní nejpesimističtější předpovědi o budoucnu Západu, ba dokonce všeho lidstva, tak bude i pojem neootrokářství slaboučkou charakteristikou totalitního systému, který veřejnost světa, alespoň toho Západního čeká.