Teprve dneska jsem četl vyjádření tří našich politiků (dva poslanci a jeden starosta), kteří se jako pozorovatelé mezinárodní instituce zúčastnili referenda na Krymu. Všichni se shodli na tom, že u volebních místností nebyli ozbrojenci, jak tvrdila naše sdělovala, že v celém regionu byl klid a dokonce slavnostní nálada. Rodiny šly volit dokonce i s dětmi, ba dokonce v regionech s tatarským obyvatelstvem se referenda zúčastnilo hodně občanů. Při hovoru s lidmi se naši poslanci dověděli, že pro obyvatele Krymu je Rusko zárukou jistoty, což tvrdili i ti Tataři. Navštívili osm volebních místností v městech i na venkově. Byli i u sčítání hlasů. Urny podle jejich zkušeností byly tak zabezpečeny, že podvod byl vyloučen. Všichni tři prohlásili, že naše sdělovací prostředky o referendu informovaly lživě. Já je jenom doplňuji konstatováním, že naprostá většina našich redaktorů jsou patologicky nemocní rusofobií, kterou se snaží šířit naší zemí jako morovou nákazu.

Výměna na postu ministra zahraničí v mém pohledu nepřinesla žádnou změnu. Bývalý feudální magnát byl sice vystřídán komunistickým vzdělancem, ale to je tak asi všechno. Při tom naše zem měla jedinečnou možnost stát se vyjednavačem mezi Ukrajinou a Ruskem. Zaorálek se mohl stát konečně nejen viditelným českým diplomatem, ale i výrazným politikem Evropy. Ovšem to by musel mít odvahu k samostatnému myšlení a chování. Předpokládám, že u Zemana by našel podporu a ohebný Sobotka by neprotestoval. Tak jsme se ale zařadili do jedné lajny především s Němci, kteří nastoupili do dalšího kola ovládnutí Evropy, čili dokončení toho, co se Hitlerovi nepovedlo. Obama jim k tomu dává dokonce volné ruce. Jisté je, že Němci opět válku nevyhrají. A Zaorálek zůstane jen zvorálkem.

Všichni, kdo byli nadšením bez sebe nad událostmi v Kyjevě, jež od samého počátku nesly pečeť protiruské motivace, a kteří je dokonce velkohubě prohlašovali za revoluci, by si měli minimálně připustit, že si vůbec nepřipustili rizika každé revoluce. Revoluce v prvé řadě nedodržuje platné zákony. Kupříkladu ta v roce 1989 v Československu „rekonstruovala“ pod nátlakem ulice parlament tak, aby mimo jiné za prezidenta zvolil Havla. Nová politická moc měla pouze mandát z emocemi vybičované ulice. Přesto jako první nevyhlásila volby, z nichž by vzešel parlament, který by vytvořil vládu, ale vládu poskládala ze svých řad. Ještě před volbami začala vydávat zákony proti minulému režimu. Neústavně pokračovala revolučním zákonodárstvím dokonce i po volbách, které samy nebyly demokratické, ale pouze revolučním protikomunistickým referendem, když bez souhlasu „lidu“ začala rozkulačovat jeho společné jmění, které si vytvořil za 40 let. Ale vraťme se na současnou Ukrajinu. Prezident, zvolený ve všelidovém hlasování je po dlouhodobých protiruských demonstracích parlamentem zbaven funkce, navíc teprve tehdy, když je obsazeno jeho sídlo. Stejně tak je parlamentem zlikvidována vláda, když jsou obsazeny některé její úřady. Ani jeden akt není v souladu s právním řádem v zemi. Revoluce nejenže nectí současné právo, ale vždycky uvolňuje dlouhodobě utlumené síly vnitřních rozporů a vytváří tím novou konfliktní situaci. Což je druhým velkým rizikem každé revoluce. Již zmíněná „sametovka“ v Československu proto nakonec přivodila rozdělení státu. Bylo při tom provedeno bez jakéhokoliv všelidového vyjádření, tedy daleko nedemokratičtěji, než snaha o odtržení Krymu. Jsem přesvědčen, že plebiscit na Krymu byl určitě demokratičtější, než rozdělení ČSFR. Krymské všelidové hlasování nepochybně proběhlo v emočním vzepětí, ale žádná manipulace ani nátlak by nedokázaly zajistit občanskou účast přes 80 procent a dokonce víc jak 95 procent pro jednu z variant. Jakékoliv stupňování konfliktu kolem Krymu proto osobně považuji za rozdmýchávání dalšího chaosu v regionu a nikdo mi nevymluví, že jejich jedinou motivací je rozdmýchání války, té nejkrutější její podoby, občanské války, což je třetím a nejděsivějším rizikem každé revoluce. Revoluce nikdy nedodržují stávající právní řád a její aktéři nikdy nedovedou předvídat, v jak velkém rozsahu jej budou porušovat a tím eskalovat konflikt. Revoluce vždycky probudí síly a vlivy, které předešlý stav utlumoval a revoltující nikdy neodhadnou, kdo se bude snažit jejich, třeba i poctivé snahy, zneužít. Revoluce vždycky vybudí emoce, probudí konflikty až osobní animozity, v jednotlivostech i extrémní chování. Každé takový, i okrajový jev může být rozbuškou, z níž se rozhoří nechtěný požár občanské války. Osobně jsem přesvědčen, že v posledních dvou desítkách let existují globální síly, které mají doslova existenční zájem na rozpoutávání lokálních jevů všech zmíněných forem, které zvyšují chaos, ničí majetky a budí v lidech strach, což všechno jim dává prostor k jistější nadvládě.

Z toho, o čem jsem psal minulé dny jasně plyne, jaký je stěžejní problém globalizující se civilizace. Ještě zřejmější pak je, že by se musel realizovat na úkor zájmů superbohaté vrstvy. Jelikož ta ale zatím třímá pevně ve svých rukách veškeré mocenské otěže, dělá všechno proto, aby onen, pro záchranu lidstva bezpodmínečný vývoj, co nejvíc oddálila. Jednou z technik získávání času je šíření „demokracie“. Jelikož jde o krásný ideál, leč realizovaný v mnoha formách od něho mnohdy i velmi vzdálených, je vždycky lákavou návnadou pro emoce „lidu“, který je v té zástupné ideologii vymyšlené nejmocnější vrstvou, podvodně povyšován na mocenského suveréna. Z toho úhlu pohledu je současné dění na Ukrajině jedním z takových oddalovacích taktik. Celý svět se již po dlouhou dobu vyžívá v kecech, emocích a planých gestech. Několik tisíc až milionů je ve stresu a nebo dokonce trpí. Nepatřím k vyznavačům konspirativních hypotéz, takže netvrdím, že existují vždycky vlivové síly, které iniciují konflikty podobné Ukrajinskému, aby odvedly pozornost veřejnosti od závažnějších problémů. Ovšem podobnost mezi pádem zemí Východního bloku, událostmi posledních let v Arabském světě, občanskými válkami v Libyi, či Sýrii se mi nezdá být náhodnou. Válčení bylo, je a bude ještě dlouho hlavním zdrojem nadvlády. Dneska není možné rozpoutat velký světový konflikt, protože třída světavládců by se nezachránila. Proto tato globální vrchnost praktikuje metodu lokálních konfliktů, kde jednak amortizujíc vyrobené zbraně aby mohli vyrábět nové, ale rovněž zničí obrovské majetky a bohatství, jehož obnovou si vytvoří jinak nedosažitelné zisky. Především ovšem účinně oddalují svůj neodvratný konec.

Zdá se, že zpravodajské služby jsou nepoučitelné. Zběsilý antikomunismus způsobil, že CIA nakonec zplodila Al-Káidu, stejně jako ortodoxie reálsocialistické StB dala vzniknout „sametovému“ převratu. Komplot zpravodajských služeb přivodil tragédii Libye, či Sýrie, minimálně chaos v Egyptě a nyní se snaží rozpoutat dokonce válku Ukrajiny s Ruskem. Pro koho vlastně ty superpolicejní služby pracují? Možná, že se nám trochu rozjasní, když se podíváme na několik čísel. V roce 2005 se odhadoval celosvětový HDP na 43 bilionů dolarů. V roce 2012 už byl vyčíslen ve výši 82 biliony, počítáno v paritě kupní síly. Za zmiňované období nerostl jen v jediném roce po finanční krizi. Na konci zmíněného období 85 nejbohatších lidí světa vlastnilo celou polovinu všelidského bohatství. K tomu připomínám, že 33 bilionů dolarů je uklizeno do daňových rájů. To všechno svědčí o jediném; politická moc nevládne. Konkrétně to znamená, že nedokáže zajistit, aby na světě nebyl hlad, ba nedokáže ani zastavit chudnutí stále většího počtu lidí na planetě. To vše za situace, kdy svět jako celek je stále bohatší a bohatší, kdy na každého jednoho z nás připadlo jenom v roce 2012 za 12 tisíc dolarů produkce. Chamtivci, shrabující majetek, bohatství, či kapitál by se dobře, ba velice dobře, měli dívat na svět okolo sebe. Majdan, to vzepětí lidí proti politické moci může být totiž velice inspirativní. Lidový odpor se může konečně obrátit proti těm, kdo vládnou v zákulisí politických mocnářů. První náznaky už tu byly. Vzpomeňme jen hnutí na „Rozhořčených“ ve Španělsku či „Okupujte Wall Street“ v USA. Obě se sice unavila, ale jednou takovým podobným dojde trpělivost jako v Kyjevě a dokáží vydržet, třeba i v zimě. Vždyť i ten československý samet se přece konal v zimě. Pokud politické vlády nedokáží zajistit, aby se bohatství rozprostíralo mezi všechny lidi rovnoměrně, může se stát, že se nakonec lid sám postará, aby bylo v tom směru zásadně a jednou pro vždy, pomoženo té poněkud mystické,„neviditelné ruce trhu“.

Filozofující spisovatel, který v euforii po rozpadu SSSR tvrdil, že vítězství demokracie je koncem dějin, byl sice doslova převálcován svými oponenty i reálnými událostmi, jenž on může mít nakonec přece jenom pravdu. Pokud se totiž zásadně nezmění politický systém zastupitelské demokracie, v jednom balíku s demagogickým uplatňováním liberální ekonomiky a z toho plynoucí nadvlády globálních investorů opírajících se o celosvětového vojenského hegemona USArmy, pak se lidstvo už nyní jednoznačně nachází na sestupné větvi vývojové křivky. Ideologie jmenovaného společnostního režimu je totiž založena na tak zvané lidské přirozenosti, za kterou je vydáván boj, v lepším případě soupeření o přežití lidských jednotlivců. Preferování soutěžení před spoluprací jedinců i skupin. Jelikož při tom na Zeměkouli dříve, či později bude kritický nedostatek zdrojů, především sladké vody a energie, tak se zákonitě při takovém „náboženství“ volné soutěže, musí lidstvo vyvraždit.

Nikdy jsem nesouhlasil a nikdy souhlasit nebudu s existencí systému, režimu, společensko-ekonomické formace, či jak kteří odborníci nazývají mocenskou realitu světa, v níž skoro všichni pracují, či vyvíjí nějakou činnost, při čemž mají sotva na přežití, maximálně na poměrně slušný život, a naproti tomu doslova mikroskopická menšina ve svém osobním vlastnictví shromažďuje veškeré přebytky všelidského bohatství. Pokud přesto, a plně věřím že jen dočasně, takový systém přece jenom existuje, pak tvrdím se vší vážností, že svou legitimitu, i když ne oprávněnost, si zajistí tehdy a jenom tehdy, když naprosto bezpodmínečné vrstva vlastníků zmíněného bohatství se vždy postará o slušný život všech. Zásadně takové společenské odpovědnosti odmítám říkat solidarita. Je to totiž neodmyslitelná povinnost každého shromažďovatele majetků. A není-li bohatci splněna, mají ostatní plné právo je zlikvidovat. Lid má nejen svatou povinnost svrhnout tyrany, jak už dneska deklaruje mezinárodní právo, ale podle mne má stejnou povinnost povstat a zrušit všechny, kdo mají přebytky, když on trpí nedostatkem. V současné konkrétní situaci tedy globální vládci, čili financiéři a jejich korporace, jsou výsostně povinni zabránit nejen hladu, nedostatku zdravotně nezávadné vody, umírání dětí z důvodů chybějících léků a zdravotní péče či chudobě miliardy lidí, ale dokonce i vytvořit všem ostatním lidem šanci na zlepšování si své sociální situace, to znamená zajistit jim pracovní příležitosti. Považuji za zločin proti lidskosti, ba až genocidy, když zmínění superboháči dneska na svých kontech kdesi shromažďují biliony dolarů, aniž jim umožňují oběh. Zrušení možnosti takového skrblictví vidím jako první stupeň globální revoluce dneška.

V ČLR ještě pořád politika ovládá ekonomiku. V Rusku se o to Putin stále úspěšněji snaží. Naproti tomu v USA a v EU ekonomika jednoznačně stále víc a víc ovládá politiku. Nehodlám dneska argumentovat co je lepší, či horší, ale jenom připomínám – mimo jiné s ohledem na vichřici z Majdanu -, že každý režim se musí nakonec legitimizovat. Přesněji nadvláda jeho panské vrstvy. A jedinou legitimizací není opěvovaná svoboda, ale především zajištění živobytí a ostatních nezbytných potřeb pro všechny. Dále pak stále se zlepšující stav vzdělanosti, ale i technologických inovací, zdokonalování péče o zdraví a nutné péče o potřebné. Pokud to vládnoucí moc zajistí, tak jí lidé budou tolerovat nejen autoritativní vládnutí, ale i diktaturu či totalitu. Ukázal to mimo jiné i nedávný výzkum mez našimi občany.

Britský „Agent 007“, stejně jako československý „Major Zeman“, byly ve své době tak zvané masové kultury výplodem dominantně třídní nenávisti. Žánr těchto krimipříběhů je ovšem v literatuře věčný, jelikož je divácky vděčný. Proto je přítomen i v dnešní popkultuře mírou víc než vrchovatou. Na první pohled jde o pohádky pro dospělé, v nichž vždycky vítězí dobro nad zlem. V současném multikulturním světě je ale podivné, že představitelé dobra jsme vždycky „MY“ a reprezentanty zla „oni“. Jak jsem již vzpomenul, ještě nedávno v Západních filmech komunisti, sovětští špióni a agenti z Východu, byli těmi špatnými a na revanš kapitalističtí zločinci zase v našich pokleslostech. S koncem studené války se nic nezměnilo. I v době postupující globalizace, především pak mísení lidstva, jsou opět určité lidské skupiny předváděny jako naši nesmiřitelní nepřátelé. Především popkulturní produkce USA ve svých apokalyptických výtvorech, za všesvětové hrdiny, zachraňující svět před zločinci všeho druhu, vždycky představuje své občany. I tímto jevem se nedávno zabýval Chomsky, kterého jsem tady připomínal včera. Ten studiem populární kultury od doby kolonialismu až po nynějšek, dospěl k zajímavému výsledku. Píše doslova, že filmy a romány proniká jedno společné téma: Jsme na hranici katastrofy, nepřátelé nám jdou po krku. A v poslední vteřinu nás někdo zachrání. Kdo však byli (a nyní jsou) ti nepřátele? Často právě ti, které Amerika utlačovala. Indiánští divoši hodlající přepadnout a zničit mírumilovnou společnost. Později to byli otroci, kteří se vzbouří a zabijí všechny muže a znásilní ženy. Potom to byli Rusové, pak Číňani a Vietnamci a nyní to jsou fašističtí muslimové. K tomu já navíc dodávám, že dneska se podstata zmíněného žánru populární kultury z třídní nenávisti změnila na nenávist nacionální. Na první pohled tak pohádka fakticky vždycky a dneska v globalizujícím se světě je zrůdně nebezpečnou propagandistickou taktikou, která doslova pěstuje v divácích ducha největšího zla současnosti – války kultur, kterou jejich šiřitelé nazývají dokonce válkami civilizací. Již v tom povýšení vlastní kultury na civilizaci je totiž zakleto ono pověstné jádro pudla ZLA. Civilizace člověčenstva na této planetě je jenom jediná, všelidská, i když se různí do rozličných kultur. Globální lidstvo bude muset být jednotné v různosti, nebo prostě a jednoduše nebude.

Hitlerův ministr propagandy Goebbels se nikdy netajil svým obdivem k propracovanosti reklamy na spotřební zboží v USA. Podle jejího vzoru pak vypracovával svou metodu propagandy ve Třetí říši. Dnes nejcitovanější myslitel světa Noam Chomsky s Andre Vltchkem v knize „On western terrorism“ mimo jiné píší o současné reklamě a konstatují, že podvrací trh. Argumentují tím, že liberální teorie svobodného trhu je založena na předpokladu informovaných spotřebitelů, kteří dělají racionální rozhodnutí. Ale když se podíváme na televizní reklamy, jsou vyrobené tak, aby vytvořily neinformované spotřebitele dělající nerozumná rozhodnutí. Takže tím dochází minimálně k deformaci, ale čím dále více k znevažování až konečně k podvrácení trhu. Ještě horší je, že média pod vlivem agentur public relations(PR)postupují vůči občanům podle stejného mustru i v předvolebním období. Média se rozhodně nesnaží vytvořit dobře informované voliče dělající rozumová rozhodnutí. Jelikož jde o stejné techniky jež podlamují trh, pak média ve volbách ve skutečnosti  realizují podlamování demokracie.