Všichni, kdo byli nadšením bez sebe nad událostmi v Kyjevě, jež od samého počátku nesly pečeť protiruské motivace, a kteří je dokonce velkohubě prohlašovali za revoluci, by si měli minimálně připustit, že si vůbec nepřipustili rizika každé revoluce. Revoluce v prvé řadě nedodržuje platné zákony. Kupříkladu ta v roce 1989 v Československu „rekonstruovala“ pod nátlakem ulice parlament tak, aby mimo jiné za prezidenta zvolil Havla. Nová politická moc měla pouze mandát z emocemi vybičované ulice. Přesto jako první nevyhlásila volby, z nichž by vzešel parlament, který by vytvořil vládu, ale vládu poskládala ze svých řad. Ještě před volbami začala vydávat zákony proti minulému režimu. Neústavně pokračovala revolučním zákonodárstvím dokonce i po volbách, které samy nebyly demokratické, ale pouze revolučním protikomunistickým referendem, když bez souhlasu „lidu“ začala rozkulačovat jeho společné jmění, které si vytvořil za 40 let. Ale vraťme se na současnou Ukrajinu. Prezident, zvolený ve všelidovém hlasování je po dlouhodobých protiruských demonstracích parlamentem zbaven funkce, navíc teprve tehdy, když je obsazeno jeho sídlo. Stejně tak je parlamentem zlikvidována vláda, když jsou obsazeny některé její úřady. Ani jeden akt není v souladu s právním řádem v zemi. Revoluce nejenže nectí současné právo, ale vždycky uvolňuje dlouhodobě utlumené síly vnitřních rozporů a vytváří tím novou konfliktní situaci. Což je druhým velkým rizikem každé revoluce. Již zmíněná „sametovka“ v Československu proto nakonec přivodila rozdělení státu. Bylo při tom provedeno bez jakéhokoliv všelidového vyjádření, tedy daleko nedemokratičtěji, než snaha o odtržení Krymu. Jsem přesvědčen, že plebiscit na Krymu byl určitě demokratičtější, než rozdělení ČSFR. Krymské všelidové hlasování nepochybně proběhlo v emočním vzepětí, ale žádná manipulace ani nátlak by nedokázaly zajistit občanskou účast přes 80 procent a dokonce víc jak 95 procent pro jednu z variant. Jakékoliv stupňování konfliktu kolem Krymu proto osobně považuji za rozdmýchávání dalšího chaosu v regionu a nikdo mi nevymluví, že jejich jedinou motivací je rozdmýchání války, té nejkrutější její podoby, občanské války, což je třetím a nejděsivějším rizikem každé revoluce. Revoluce nikdy nedodržují stávající právní řád a její aktéři nikdy nedovedou předvídat, v jak velkém rozsahu jej budou porušovat a tím eskalovat konflikt. Revoluce vždycky probudí síly a vlivy, které předešlý stav utlumoval a revoltující nikdy neodhadnou, kdo se bude snažit jejich, třeba i poctivé snahy, zneužít. Revoluce vždycky vybudí emoce, probudí konflikty až osobní animozity, v jednotlivostech i extrémní chování. Každé takový, i okrajový jev může být rozbuškou, z níž se rozhoří nechtěný požár občanské války. Osobně jsem přesvědčen, že v posledních dvou desítkách let existují globální síly, které mají doslova existenční zájem na rozpoutávání lokálních jevů všech zmíněných forem, které zvyšují chaos, ničí majetky a budí v lidech strach, což všechno jim dává prostor k jistější nadvládě.