SSSR existoval tři čtvrtiny století. Jinak řečeno, po tři generace. Za tu dobu došlo k silnému promísení národností, žijících v jeho hranicích. Rusové, národ v této soustavě jistě nejpočetnější, infiltroval do všech svazových republik a schopní lidé i z nejvzdálenějších koutů velestátu se dostávali do Ruska, především do Moskvy, Leningradu a dalších velkých ruských měst. V takové situaci muselo vznikat mimo jiné i mnoho smíšených manželství. Z toho plyne, že v Sovětském svazu bylo málo regionů jedné národnosti. Ve všech jeho svazových republikách, nyní samostatných státech, jsou proto jazykové „menšiny“ podstatně početnější, než bývá kdekoliv v jiných národních státech světa. Rozbíječi SSSR, pod velením Jelcina samozřejmě neměli nejmenší zájem přemýšlet o následcích zničení sovětské unie. Je až s podivem, že za následnou dobu došlo jen k několika větším národnostním konfliktům. Prakticky jen ke dvěma. Za první může ještě Stalin, který svévolně rozdělil národy Kavkazu do svazových republik, bez ohledu na skutečnou národnostní složitost tohoto nacionálně svérázného klubka Evropy, kde každé údolí původně hovořilo jiným jazykem. Druhý, současný konflikt na Ukrajině, je důsledkem voluntarismu jiného vůdce – Chruščova. Putin jen z uvedených důvodů nemá v současnosti moc variant pro své rozhodování. Každý, kdo jenom trochu zná Rusko, tedy mentalitu lidí a myšlení jeho elit, musí uznat, že Putin nemohl nechat Krym protiruské Ukrajině. Byl by poměrně rychle vyměněn a následky by byly mnohem horší, i když ještě nyní není všechno skončené. Všichni protiputinovští mudrlanti by měli myslet hlavou a nenechávat se unášet na jedné straně nenávistí k Rusku a na druhé jakýmisi mezinárodními paragrafy, které si vždycky silnější státy ohýbají podle svých zájmů. Pokud je v demokracii nejvyšším suverénem lid, pak žádné mezinárodní právo mu nemůže zakázat, aby si vybral svou budoucnost. Ohánět se jakýmsi principem nedělitelnost států v době, kdy je svět jedním velkým supermarketem, je nejen směšné, ale poněkud zastaralé.