Přiznám se, že jsem rád, že nemám americké státní občanství. Neměl bych koho volit. Pokud jsem sledoval předvolební kampaň z internetových zdrojů, pak vím, že především mladí lidé v USA jsou na tom stejně. Jinak podle vlezdoprdelistů je jasným vítězem Hitlary a podle těch ostatních Trump. Obecně se považují šance za velmi vyrovnané, takže podle mých znalostí rozhodnou manipulační techniky, rozuměj vlivy CIA, klany bilionářů okolo Sorose, Rockefellera, Rotschilda a dalších, či konečně skryté podvody přímo ve volebních místnostech. Nebo to nakonec rozsekne úplně „nepolitický“, jak také v Americe jinak, soud. Pokud všechno toto selže, tak bude Trump zlikvidován. A pokud ani to Amíkovské nejobvyklejší řešení se nezdaří, tak armáda provede puč. To by se mi nejvíc líbilo. Konečně by se USA před světem vysvlékli do reálné podstaty svého zločineckého systému.

Bude to, jako když atomová bomba protrhne přehradu verbálního hnusu, splašků a zhovadilostí, které byly dominantním znakem letošní předvolební kampaně na dalšího nájemníka Bílého domu. Zítra se konečně uzavře první jednání spektáklu s titulkem „Volby čtyřicátého pátého prezidenta USA“. Nedá se sice odhadnout, jaká přesně budou následovat další jednání „dívadla“ pro prostý lid, která mohou být zahájena až po zdvižení opon tajného hlasování. Osobně mne vůbec nezajímá, jakým výsledkem volby skončí, která persona se nakonec bude prezentovat veřejnosti v posledním aktu, provedeném až v příštím roce, nazývaným inaugurace, poslední to akt celého zdánlivě dramatického kusu. Od samotných začátků existence USA je prezident stále více pouhým moderátorem a interpretem událostí, o nichž rozhodují jiní. Neurčuje obsah, ale pouze vnější formy politiky ať již doma, či v mezinárodní sféře. V období po poslední válce je dokonce pouhým hercem, někdy i profesionálním, který svou vůli vyčerpává pouze na svou image. Prozatímním vrcholem tohoto přerodu byl zatím Obama, jenž zdevalvoval prezidentský úřad na ubohou roušku marně zakrývající zlořády globálních mocichtivých zrůd všeho druhu, vojensko-zbrojních oligarchů zvláště.

Tento web nese ve svém názvu, mimo jiné, také slovo a tím charakteristiku, „nehorázné názory“. Pohříchu je jich zde v poslední době velice málo, protože doba je asi víc jak vážná. Takže alespoň pro odlehčení dneska hned dva. Nedávno zemřela Věra Čáslavská a intelektuálská luza se mohla přetrhnout v oceňování její tak silné nenávisti vůči Rusku, ze které brala sílu porážet tehdy suverénní ruské soupeřky.  Jsou však vedle jako obvykle. Sportovní gymnastika je jedním ze sportů, kde hraje velkou roli osobní faktor rozhodčích. Zatímco vítězství v atletické disciplině je naprosto nesporné, „vítězství“ v gymnastice je z jiné operetky. Troufám si proto tvrdit, že především o medaile z OH v Mexiku pro Čáslavskou se nebetyčnou měrou zasloužil spíše Brežněv, než ona sama. Jednak gymnastice rozumím a druhak jsem tehdejší soutěž vnímal. Ne, že by si Čáslavská medaile nezasloužila, ale tak suverénní nebyla, aby získala všechny zlaté.

Zoologové celého světa jsou vydiveni doslova z míry neobyčejným objevem v českých zemích. Byla tu totiž nalezena největší veš planety. Dostala pojmenování Veš Kernová. Asi na památku vyznavače absurdity, Václava Veškerny-Havla.

Exfráter Herman se propůjčil k dalšímu spektáklu namířenému proti zájmům našeho státu. Poprvé to bylo, když se jak nějaký autista vymkl vládě v polovině května letošního roku se zúčastni 67. Srazu sudetských Němců. Dokonce tam vystoupil s oficiálním projevem, který zahájil slovy „Milí krajané“, za což sklidil velký aplaus tří tisíc pomstychtivých staromilců. Zločinům Němců vyslovil pardon a poválečnou mstu marginálního počtu Čechů prohlásil za zločin. Není známo, že by ho vláda pověřila účastí na sudeťáckém mítinku a už vůbec ne, aby se tam za kohosi omlouval. Jelikož se ale nikdo z vlády neozval s jasným protestem, lze oprávněně usuzovat, že šlo o čin s nímž vláda jako celek souhlasila. Jelikož ani premiér se od Hermanova konání nedistancoval, je nutné přiklonit se k názoru tehdy dominujícímu v ČT, že šlo o historický zlom. Herman si ve své umanutosti nepřipouštěl, že tím fakticky urazil všechny oběti, které měli sudeťáci na svědomí. Možná proto asi nyní žebronil u prezidenta, aby jeho rodinnému příslušníku, jemuž nacisti zkazili kus života, dal státní vyznamenání. Nezáleží už nyní na tom, jaký motiv vedl Hermana k lobbování za svou rodinu. Kolem celé aféry je dneska nezodpovězena pouze jediná otázka. Jakou roli mělo setkání Hermana s dalajlámou na neudělení vyznamenání do aféry naprosto neznámému cizinci. Ti co nenávidí Hrad, věří tomu, co tvrdí Herman. Věří tomu, že byl ministr vydírán a jeho příbuzný z pátého kolena nedostal ocenění proto a jenom proto, že on, velikášský neovladatelný, se sešel s dalajlámou. Naopak ti, co znají Hermana, nebo sledují již delší čas jeho kotrmelcovou kariéru a mnoho lží, které ji provázelo, soudí o Hermanovi, že je součástí dalšího spiknutí proti Zemanovi. Čímž se stal představitelem hlavní role letos již druhého „dívadla“ pro prostý lid. Spektáklu, který poškozuje zájmy naší země ať o tom hovoří kdo chce, jak chce. A basta. Kdyby premiér nebyl hadr na holi, tak by nejen okamžitě odvolal Hemana s postu ministra, ale rekonstruoval celou vládu, v níž by se obešel bez lidovců.

Včera se sešli nejvyšší ústavní činitelé, aby si potlachali o údajné mezinárodní bezpečnosti jejich státu. Proto zmíněná skupina nejvyšší výsostnosti byla doplněna o ministry zahraničí a obrany. Právě tito dva dodali celé sešlosti ten správný odér. Obrtlíkař „Všezorálek“ a roduvěrný kejklíř „Strop nicky“. Není mi jasné, proč cítili za potřebné o své bezvýznamné sešlosti informovat českou, ba světovou veřejnost. Přece si naivně nemyslí, že občané jim uvěří, že se sešli, aby zkoordinovali své působení v zahraničí, což je při současné personální skladbě této grupy zhola nemožné. Málokdo jim také věří, že se shodli na společném přístupu k migrační krizi, zvláště když nejméně polovina z nich nemá žádný svůj vyhraněný názor na věc. Za naprostý nonsens považuji odsouzení puče v Turecku. Stačí si jenom vzpomenout, že s pučem na Ukrajině nejenže souhlasili, ale se na něm podíleli – někteří. Rovněž „několik vět“ o brexitu je přitrouble velikáškou pózou. Mne osobně zaujala pouze věta, cituji: „Nelze přehlížet flagrantní porušení mezinárodních norem a závazků, jakým byla anexe Krymu a zapojení do konfliktu na východě Ukrajiny ze strany Ruské federace“. Konec citace. Docela by mne zajímalo, kdy se sešli naši nejvyšší, aby odsoudili tisíceronásobně zločinnější „flagrance“ slouhů globálního panstva, tedy USArmy na nespočetných částech glóbu. Nemám pro počin politické věrchušky jiné vysvětlení, než to, že se někteří její příslušníci připosrali z kritiky, kterou jim na hřbety naložila zdivočelá pražská lumpeninteligence, za poněkud pročínsky trapné prohlášení k návštěvě dalajlámy v Praze. Dokument, který veřejnosti předhodili včera, je jen potvrzením toho, jak stupidní máme v současné době dokonce i nejvyšší politickou kamarilu. Před několika dny vypotila prohlášení, které rozzuřilo intelektuální luzu a včera to doslova pohnojila užvaněným cancátem. Hanba, hanba, jenže nikde neslyším ono sláva, sláva, o které zpívá ve svém novém songu Nohavica.

Pentagon s velkým halasem už několik měsíců vytrubuje do světa, že provede mohutnou vojenskou operaci na osvobození iráckého města Mosul, jež je v moci teroristů DAEŠ. Dává tak dítěti CIA a faktickému chráněnci nejvyšší mocenské elity USA dostatek času, aby jeho příslušníci z města odešli. Je víc, jak podivné, když vojenské velení prozrazuje své záměry tak, aby je nepřítel věděl natolik včas. Pokud tak koná, pak má k tomu víc jak závažné důvody. Prvním jsou prezidentské volby v USA. Obama pro svou prezentaci před dějinami zoufale potřebuje, alespoň nějaký úspěch. „Dobytí“ Mosulu, z něhož předem odejdou nepřátelé, by s patřičnou propagandou bylo z toho úhlu pohledu velice efektní. Rovněž jeho politické straně by prospělo, kdyby Hitlary se mohla prezentovat alespoň nějakými konkrétními výsledky boje s islámským státem. Z dlouhodobého hlediska je ale mnohem důležitější zvýšit počet bojeschopných a bojechtivých teroristů v Sýrii, aby se co nejvíc prodlužovala válka Asada a Ruska s tak zvanou opozicí. Tento druhý důvod je natolik významný, že Amíci proto nejen po několik týdnů podporují odchod bojovníků za chalífát z Iráckého Mosulu, ale je dokonce vlastními prostředky přemísťují skoro až do Sýrie. Chovají se jako pečlivý opatrovatel vojenského předvoje USArmy.

Od politického převratu v roce 1989 se v naší vlasti upevňuje vliv zvláštní sorty našich občanů, která se stále s větší jistotou považuje za elitu národy a z toho důvodu oprávněnou, ba až prozřetelností pověřenou, vystupovat jako politická síla. Tato samozvaná vrstva politických aktivistů je charakterizována několika základními rysy. Je v prvé řadě bludně přesvědčena, že to byla ona, kdo odstranil vládu KSČ. Její příslušníci sou skálopevně jisti, že právě jejich posuzování společenské situace je jedině správné. V mezinárodních problémech se řídí svými emocemi a ne rozumem, což v praxi znamená mýlit se až po zapojení se do zločinvosti mocenské elity USA. Z čehož pro ně vyplývá, mimo jiného, z celé hloubi své zavilosti nenávidět a proto považovat za našeho nepřítele Rusko, ČLR a další země, které se snaží vymanit z vlivu USA. Ač nikým nevolení, považují, coby svou posvátnou povinnost, realizovat velmi silný odpor vůči voleným politikům, pokud tito nejsou poslušnými sluhy USA a její armády. Na letošního 28. října si našli záminku, pokud ji dokonce nevytvořili, aby svolali na Staroměstské náměstí trucpodnik zaměřený především proti prezidentu Zemanovi. Vymyšlené to měli, jako vždycky, velmi dobře, takže je vidět, že se na věci podíleli profesionálové. Správně předpokládali, že v den volna bude Staroměstské náměstí plné návštěvníků, i kdyby se tam nic neorganizovalo. Věděli, že za té okolností bude stačit pár desítek aktivistů, kteří, třeba se zapálenými svíčkami, místo minulých červených karet, budou středobodem zájmu všech vizuálních médií. Tím dosáhli situace, že celou akci bylo možné, nezúčastněné veřejnosti, prezentovala jako mnohatisícový protest. Zmíněná skupina samozvaných aktivistů prý se inspirovala protestní atmosférou a vyzvala dokonce občany ceéu zem k „Týdnu občanského neklidu“. Jsem všemi deseti pro. Nasměroval bych inzerovaný neklid ke konečné likvidaci zmíněné společenské smetánky, považující se za duši národ. V první řadě navrhuji, třeba na 17. listopadu, pořádat velká shromáždění, kde by se prosazovalo zrušení koncesionářských poplatků pro televizi, jejíž mnozí činovníci z řad tak zvaných herců, tvoří podstatnou část celé vrstvy sebezvané elity. Na uvedených shromáždění bych dále prosazoval skončení státních dotací pro umění a kulturu, s výjimkou Národního divadla a Státní filharmonie, amatérských tvůrců, folklorních souborů a podobně. Ostatní hochštalpleři ať si laskavě na sebe vydělávají stejně, jako všichni ostatní. Nebudou mít alespoň z rozežranosti čas na angažmá ve věcech, kterým nerozumí. V té souvislosti si troufám tvrdit, že opravdu moudrá byla společnost tehdy a pouze tehdy, když „umělci“, ta kočující šmíra, byli ostatními lidmi považováni za okraj společnosti a museli žít fakticky z milodarů diváků. Jsem hluboce přesvědčen, že právě do takového a jenom do takového postavení, patří zmíněná samozvaná elita. Obrovská většina společnosti by onen týden občanského neklidu měla prodloužit na tak dlouhou dobu, dokud nezlomí příživnickou a státní rozpočet doslova vysávající pozici samozvané pseudoelity. Veřejnost by měla přestat navštěvovat představení jejich příslušníků, ignorovat jejich vystupování při zájezdech „na venkov“, nekomunikovat s nimi, odmítat být hostem všelikých jejich televizních, pro ně především výdělečných, „šou“, nekupovat časopisy s jejich mudrlantstvími a podobně. Jednoduše totálně je ignorovat. Jen tak by je přešla pýcha, se kterou již skoro celé století se považují nejen za elitu, ale především si drze na společnosti vynucují plnění svých zájmů, od soukromých po skupinové.

Zmenšující se partička Havlových pohrobků se rozhodla nejen nedorazit letos na Hrad ke slavnostnímu odevzdávání řádů a medailí, ale uspořádat si, na nejvýznamnější státní svátek, svůj soukromý mejdan na kterémsi náměstí v Praze. Ne, že by na to neměli právo, ale jejich soukromá protizemanovská rochňanda je veřejně vyhlášena jako bojkot oficielní oslavy státního svátku našeho národa, která je tradičně pořádána Prezidentskou kanceláří na Hradě. S nafoukanou drzostí sobě vlastní, ze své ubožácké, privátní šprajcovány, si usmysleli udělat mobilizační sraz široké veřejnosti, kterou za pomocí posluhujících médií zvou k následování svého lotrovského chování. Je mi srdečně jedno, zda nějaký vězeň z Osvětimi, který měl to štěstí, že přežil a další, že ještě pořád žije, měl či neměl slíbeno vyznamenání. V prvé řadě na ně nemá žádný právní nárok. Za druhé je určitě tisíce takových, kteří by si ho zasloužili víc. Ale hlavně, i kdyby šlo o čistou Zemanovu zvůli, tak jde o osobní věc jeho a údajného nedoceněného. Jako v případech nejmenování vysokoškolských profesorů a podobně. Jen pro zajímavost. Kdo někdy slyšel o jméně údajného neodměněného? V mých očích státní vyznamenání má dostávat osoba všeobecně známá a ne naprosto neznámá a ještě k tomu nežijící vůbec v naší zemi. Truc pražské lumpeninteligence je minimálně neúctou k státotvorné funkci prezidenta. Její příslušníci, ba dokonce každý z účastníků dnešního zlovolného sletu tím dokazuje, že své osobní zájmy povyšuje nad národní soudržnost. Což je v mých očích neprominutelný politický přečin, zasluhující sankcionování. V případě veřejných činitelů zbavením všech veřejných funkcí v našem národě. U lidí typu Herman mne takové chování vůbec neudivuje, vždyť to je onuce ve vojenských bagančatech našich odvěkých nepřátel, nic víc. Od samého počátku celé kauzy nešlo o „dajli, či nedajli medajli“, ale prvoplánově o další promyšlený útok na politika, který nehodlá držet krok s intelektuálskou pražskou lůzou, sloužící v prvé řadě, vesměs za vysoké odměny, cizí mocnosti. Jejich veškerá činnost je tak vlastně fakticky vlastizrádná.

Již v osmnáctém století Americký teolog Jonathan Edwards tvrdil, že Američané nahradili Židy, jako Bohem vyvolený národ. Dokonce i zakládající otcové Ameriky viděli ve svém úsilí jakousi osudovost světových dějin. Dnešní projevy politiků a jiných vlivných občanů USA o jakési americké jedinečnosti, popisované jako ideální svobodná společnost, maják demokracie a poslední naděje světa, jsou více než uhlazenými frázemi, či reklamními spoty. Reprezentují totiž to, jak většina Američanů, především onoho bílého muže s evropskými předky, vnímá sama sebe. Považují se za elitní hybnou sílu této planety. Ke konci dvacátého století, prezident Ronald Reagan, který nazval Sovětský Svaz „impériem zla“, otevřeně mluvil o USA jako o „impériu dobra“. V tomto smyslu, Bushové, Clintonové a Obamové nedělají nic nového, jen používají jiná slova k popsání této mesiášské role USA. Pod praporem zmíněné ideologie je rovněž realizována celá zahraniční politika moderních Spojených států, přinejmenším od vzniku SSSR, kdy se světu prezentovala jako politika zadržování a později likvidace komunismu. Mocní a vlivní Američané praktikují politiku „exportéra demokracie“ a „světového rozhodčího a policajta“. Jejich poskoci, především mediální, rozpracovávají ideologii výjimečnosti a předurčenosti na každou konkrétní situaci, která vládcům USA navíc umožňuje zmocňovat se zdrojů jako je ropa, zemní plyn a další. Především ale finančního bohatství, což všechno jsou jen bonusy a nástroje, kterými se vylepšuje dosahování plnění vymyšlených ideálů. Klíčovým konceptem je posvátnost „svobody“, která je údajným cílem idejí „exkluzivity“. Veřejnosti je představována coby svoboda člověka, jakési „svaté požehnání“ pro každého jedince. Jenže skuteční vůdcové světa ho realizují jako svobodu kapitálu, kterému je vše dovoleno. Dle jejich konceptu a hlavně reálného chování, by ideální svět měl být tržištěm pro zboží a služby, ve kterém se lidské bytosti stávají jak jedním, tak druhým. Peníze se chápou jako veškerý pohyb vesmíru a stejně tak i za jeho samotnou podstatu. Jestli je něco největší humanitární katastrofou dneška, pak je to právě zmíněná degradace člověčenství, která je ideologií panské sekty vytvořena za účelem  ovládnutí veškerého lidstva.

Jmenovaná událost nejenže byla dlouho opakována všemi světovými médii, ale je dodnes perličkou, kterou si média nikdy neodpustí, když vzpomínají na tohoto sovětského politika. Při tom jsme se nikdy nedověděli, proč se Chruščov tak choval. Mediální zájem tehdy i kdykoliv potom byl jediný. Zesměšnit sovětského státníka. Což platí o události ještě dneska. proto jsem se rozhodl pověsit ba svůj web celý text, který jsem včera našel na netu. Tady je:

UBOHÉ POKUSY O UMLČENÍ RUSKA:

jak OSN odsekává Kremlu mikrofony…

Ruskému řečníkovi nebylo umožněno promluvit na jednání OSN ….
Během projevu ruského diplomata na zasedání o ​​lidských právech v OSN se stala zajímavá věc. Stálému zástupci v příslušné sekci OSN byl během vystoupení vypnut mikrofon. A. N. Borodavkin nemohl dokonce říct ani polovinu z toho, co chtěl, když si uvědomil, že jeho mikrofon je vypnut. Mluvil o tom, že existuje podezření, že britská mise lidských práv v Sýrii speciálně ignoruje rozhodnutí Ruska o uskutečnění humanitární pauzy v Aleppu proto, aby pomohla teroristům. 
     Předseda zasedání o lidských právech vyzval Borodavkina, aby přerušil své vystoupení, potom mu bez upozornění jednoduše vypnul mikrofon a neumožnil mu cokoliv říci.
OSN se ne poprvé snaží takto umlčet člověka, který říká pravdu, jež je pro ně nepříjemná a jež je vyslovena na zasedání. Připomeňme si nejznámější případ. V říjnu 1960 byl Nikita Chruščov podobným způsobem odříznut od mikrofonu, v důsledku čehož musel bušit botou o stůl, aby se alespoň nějak doklepal k přítomným.
Tomuto jednání nejsou vystavováni pouze ruští diplomaté. Během diskuse o Ukrajině byl jednomu z maďarských politiků také vypnut mikrofon, protože řekl, že Zakarpatí dříve mnoho let patřilo Maďarsku a bylo součástí země.
Pro diskreditaci Ruska v OSN jsou používány i jiné metody. Například nedávno stálý zástupce Ruska při OSN Vitalij Čurkin mluvil o tom, že zástupkyně USA v OSN, Samantha Power mu neumožnila vyjádřit se před tiskem a okamžitě začala ze všeho obviňovat Rusko. Přestože jednání bylo svoláno z toho důvodu, že americké letectvo provedlo letecký úder na armádu Bašára Asada.
Tyto pokusy o diskreditaci zemí, které OSN nevyhovují, svědčí o tom, že tato organizace nemá smysl. Vytvářela se proto, aby se zástupci jednotlivých zemí vyjadřovali a aby pak mezinárodní společenství nacházelo obecný názor, ne proto, aby některé země vnucovaly své názory ostatním….

zdroj

23. 10. 2016 Publikováno na: http://www.novarepublika.cz/2016/10/ubohe-pokusy-o-umlceni-ruska-jak-osn.html