Česká televize je od samého svého vzniku tlampačem vládnoucí moci. Nějaký čas to skoro nikomu nevadilo. Jednak proto, že lidé v tom popřevratovém chasu a hlavně zběsilém tempu změn, neměli už sil všímat si její skutečné činnosti, ale především proto, že se, i když dost amatérsky, snažila o objektivitu. Fakt, že už tehdy vyloženě bojkotovala některé názory, se považovalo za součást popřevratového politického boje se „starými strukturami“. Jenže toto vydělování celého spektra názorů se v ČT nesnižovalo, naopak se jejich prezentace doslova autocenzurou rozmnožovala. K definitivní názorové diktatuře šířené z ČT dolšo na přelomu tisíciletí při tak zvané spacákové revoluci.  Tehdy se z veřejnoprávní instituce stala ČT novou institucí. V prvé řadě se dostala do správy představitelů jedné jediné pravdy. Hlavně ale přestala být v reálu veřejnoprávní institucí, nýbrž hlasatelem jednostranných mocenských pravd. Tuto její pozici spolehlivě pak hlídla Rada volená zákonodárným, čili mocenským centrem státu. Situace již tak neúnosná se stala veřejnosti doslova nebezpečnou v období, kdy došlo k silné diferenciaci ve společnosti. Ne sice té majetkové, ale myšlenkové, až ideové. Řekněme to otevřeně. Nejpozději od našeho vstupu do NATO v zemi začala nerůstat nevole s rozhodováním mocipánů. A od převratu na Ukrajině se národ začal rozdělovat dokonce na nové nesmiřitelné části. Česká Televize naprosto jednoznačně se ale stala fanklubem jedné z nich, bohužel ovšem té, jejíž počty neustále klesají. Docházím k názoru, že po brexitu a především zvolení Trumpa se komunita okupující již víc jak patnáct let ČT stala nejen mizivou menšinou, ale především tak jednostrannou, že začíná ohrožovat bezpečnost celého státu. Změn statutu ČT, ale i tvorba institucí, které ji spravují je tedy bezpodmínečná. Proto volám: „Vraťte Českou televizi veřejnosti“.

Poměrně všeobecně se, jak v samotných USA, tak ve světě soudí, že Trump porazil nezdravě sebevědomé, do sebe zahleděné a především ve skleněném paláci uzavřené elity. Vymstilo se jim, že neposlouchali hlas veřejností, protože již příliš dlouho vytváří sociálně uzavřenou skupinu, ke které jiné názory ani doléhat nemohou. V některých komentářích se dokonce hovoří o revoluci. Trump měl to dravé sebevědomí, že vyhlásil svou kandidaturu doslova proti všem. S drzostí pak vyhrál i nominaci za svou stranu přes všechen odpor jejích pohlavárů. Nakonec svou revoltu dovršil tím, že jako absolutní politický amatér deklasoval příslušnici vysoce profesionální státnické branže. Ten, kdo hodnotí celé konání Trumpa jako revoluci proti establishmentu úředníků a politických profíků, musí zákonitě předpokládat jejich odvetu. Nebojme se v tom případě hovořit o kontrarevoluci. Sám patřím k těm, kdo uvěří v Trumpovo vítězství teprve tehdy, až po inauguraci zasedne do Oválné pracovny. Odpůrci mají hodně prostředků, aby zabránili Trumpovi stát se nájemníkem v Bílém domě. Od manipulace s hlasy volitelů až po fyzickou likvidaci. A i když nakonec Trump bude instalován, ocitne se v čistě nepřátelském prostředí. Washington DC totiž volil Clintonovou v absolutní výši větší, než 90 procent. Obyvatelé metropole jsou vesměs státní byrokraté a ty všechny nejde vyměnit. Taková opozice je sama o sobě vražedná. Když k tomu připočteme, že republikánská strana ve většině není stranou Trumpa, i když za ni kandidoval, pak se Trump nachází nejen v nezáviděníhodné, ale doslova beznadějné situaci. Beznadějné v možnosti uskutečňovat alespoň něco ze svých předvolebních slibů. Navíc za situace, kdy nejde jenom o panskou třídu USA. Trumpovo vítězství je globálního významu, přesněji výrazem odporu proti všemohoucnosti globalistů. Lidí, kteří se jako sopečný prach po výbuchu supervulkánu šíří kolem planety. Tito pánové tvorstva se zapojují do „změn režimů“ které se jim znelíbí a svrhávání vlád, kterým se nelíbí jejich imperiální výsady, manipulují měnami, „řídí“ světovou ekonomiku a běda těm, kteří napadají jejich panování! A epicentrum této globální vládnoucí elity se nachází ve Washingtonu DC, s Bílým domem jako vnitřní svatyní celého shnilého systému. A nyní byla tato pevnost moci porušena. Proto ta panika elit. Ovšem jejich síla ve srovnání se silou klanu samotného Trumpa je skoro nekonečně větší. Vůbec nejhorší je, že miliardář bude bojovat proti anonymní moci „hlubinného státu“ jíž není jen permanentní státní bezpečnostní byrokracii, která si žárlivě střeží moc, ale především tajuplný svět milionářů, čti své vlastní třídě. Jejich kontrarevoluce se nezastaví před ničím, jde jí o všechno, o absolutní moc na glóbu i celosvětové panství, o udržení sociální skupiny tvořící vrchnost lidského světa.

Madeleine Albrightová se také nedokázala zdržet spekulací o budoucím chování Trumpa. Sebejistě prohlásila, že jakmile se Trump seznámí s poznatky zpravodajských služeb, tak určitě změní svůj názor na Ukrajinu. Přečteno v komplexu to znamená, že Čechoameričanka je jistá, že nový prezident po složení přísahy zásadně změní svůj postoj a chování vůči Rusku. Co nám tímto výrokem fakticky sdělila? Prozradila na Americký establishment, že rozhoduje o osudu národů, ale i svých obyvatel, především, ne-li jenom, podle informací, které nejsou veřejné. Což znamená, že vláda USA se vymyká kontrole občanské veřejnosti. Vskutku učebnicově vzorová to demokracie. Kladu si pouze otázku, zda „Krvavé Mary“, jeden z předních válečných zločinců z minulých vlád je tak drze sebejistá, nebo jenom prostořeká jak každá pavlačová drbna.

Naše média „hlavní stoky“ pořád hořekují nad prohrou Hitlary, spekulují o tom, že všichni, kdo jsou u nás a v Rusku nadšeni zvolením Trumpa, budou nepříjemně překvapeni a ve zpravodajství z USA nepíší o ničem jiném než o protitrumpovských demonstracích a alších aktivitách. Ve zprávách z USA jsem ale zaznamenal poněkud jiné tóny. Demokraté si oddechli, že se snad s konečnou platností zbavili zločinného klanu Clintonů. Republikáni zase fakticky poděkovali Obamovi, že to bylo jeho počínání, co přineslo vítězství jejich kandidáta. I když se jejich strana od Trumpa distancovala, přesto ve volbách získala většinu v obou komorách Kongresu.Zatím jen zasvěcení ještě dodávají, že to byla agentura WikiLeaks, kdo pomohl zavřít truhlu nad Clintony, ovšem zostudila veškerý establishment. V Americe se hovoří hlavně o vzpouře vůči establishmentu. V tom bude hlavní Trumpův problém. V očích veřejnosti stojí proti moci úřednictva a to bylo, je a bude ještě dlouho ve všech státech nejsilnějším činitelem moci. Jsem opravdu zvědav, uda Trump přežije proti této kamarile, od FBI, přes CIA až po Pentagon a dneska už i totalitní, nadvládní NSA.

Letošní volby prezidenta světového hegemona sledovalo neobvyklé množství lidí v přímém přenosu a to dokonce i v Evropě a u nás. Bezprostředně po vyhlášení výsledků se mnozí přiznávali, že celou noc nespali. Jejich první reakce byly ve všech případech pouze emotivními reakcemi na výsledek. První poněkud uváženější prohlášení se objevila po Trumpově „vítězném“ projevu. Zaujaly mne, jak první citové výlevy, tak o něco pozdější spekulace. Ty první proto, že se v nich všichni odhalovali, ty druhé svou naivitou. V prvých se vyjevovalo, že vztahy k Trumpovi jsou z velké většiny opravdu černobílé. Je buďto nenáviděn, nebo milován. Druhá etapa veřejných projevů k výsledku voleb se zdánlivě opírala o jeho první projev po vyhlášení výsledků. A i tak šlo vždycky o čiré spekulace. Podle mého vidění každý, kdo se pokoušel a pořád ještě pokouší predikovat jakoukoliv maličkost z budoucích činů nového nájemníka Bílého domu, činil tak spíše z nevědomosti. On totiž ani Trump neví, co bude dělat, přesněji, co mu dovolí temné síly doposud plně ovládající americkou politiku. Proto mne velice příjemně překvapil hned první Trumpův čin. Považuji jej za gesto vyspělého státníka a ne jenom politika náhodně povýšeného do pozice státníka, a už vůbec ne jednání údajného politického učně. Právě skončené volby následovaly po kampani, v nichž emoce, až ty krajní, vysoce převyšovaly věcnost a programovost. Média místo toho, aby kandidáty nutila k věcnosti, tak je spíše ještě provokovala až k podpásovým úderům. V neposlední řadě i nezisková společnost WikiLeaks, ba dokonce i FBI, přilévaly oleje do ohně tak, že až jitřily citově založenější lidi do revoltující nálady. Nebylo proto divu, že na mnoha místech Států vypukly nepokoje způsobené frustrací těch, co se cítili poraženi. Reakce Trumpa na všechny ty demonstrace, okázalé pálení americké vlajky a ostatní negativní chování, příliš neobvyklé v tak „vzorově“ demokratické zemi, byla jedinečná a skutečně státnická. Svým odpůrcům, ba spíše nepřátelům poděkoval, že dokazují sílu občanské společnosti v „naší společné zemi“. Kromě určitého nadhledu na věc samu tím totiž především podstatně ztížil možné a hlavně mnohem nebezpečnější chování mocných a vlivných sil za kulisami veřejné politické scény, protože si tak otevřel prostor k eventualitě naprosto jiného chování. Činy anonymních mocných, namířené k jakékoliv aktivitě proti své osobě, může nyní v krajním případě označit za neslučitelné s občanskou demokratičností a i tvrdě proti nim zakročit.

Mocipáni USA nejméně celé poválečné dějiny v mezinárodních vztazích uplatňují metodu „vývozu“ svého typu demokracie. CIA a její pomocné instituce se v tomto exportu neštítily ničeho. Podněcovaly vzpoury proti státníkům, kteří nebyli ochotni poslouchat světové četnictvo. Realizovaly provokace, které vytvářely záminku k napadání nepoddajných států. Vymýšlely si lži, aby mohly odstranit údajné diktátory a konečně v posledních letech se netajily iniciováním barevných revolucí v arabských zemích, kteroužto metodu si před tím vypilovaly při likvidaci režimů zemí východního socialismu. Z celé hloubky svého přesvědčení si proto přeji, aby se konečně naplnila lidová „spravedlnost“, vyjádřená příslovím, cituji: Čím kdo zachází, tím také schází. Konec citace. V USA se od dob Reagana enormně zvýšila sociální diferenciace. Zem má dlouhodobě velké problémy s negry, pardon Afroameričany a stále více roste rovněž napětí bílých s Hispánci. Objevují se dokonce tendence k odtržení některých států od Unie. Tradiční individualismus spojený s neomezenou svobodou hromadění majetku zem štěpí na další a další „zájmové“ skupiny až klany a mafie. Rovněž některé náboženské skupiny jsou agresivnější. Vrcholem všeho je podle mne posvátnost „kovbojského práva“ na neomezené nošení zbraní, jehož výsledkem je, že v zemi mají občané víc lehkých střelných zbraní, než armáda a policie dohromady. A do toho všeho současné zvolení Trumpa, kterého lze buď jen milovat, či nenávidě, protože jeho chování, alespoň prozatímní, nelze pojmout racionálně. Ideální to situace pro vnitřní občanské nepokoje. Nemusí jít hned o občanskou válku, protože při přirozenosti Amíků by se mohla přelít do světa. Z celého srdce jim ale přeji alespoň několik let chaosu, který vyvezli do mnoha zemí světa. Nebylo by na škodu, aby si prožili strach o život, který díky jejich politice je běžný prakticky na všech kontinentech. Přeji jim rovněž trochu retra, čili návratu do dob, v nichž rozhodovalo právo, čti kolty, rychlejšího. Tedy návrat k samotným kořenům liberalismu, až po „právo“ silnějších. Ať si konečně užijí všeho toho, co rozsévají po několik generací po většině planety. Když nic jiného, tak by to znamenalo, že nebudou mít čas dozorovat svět, který by konečně mohl vytvořit základy nového světového řádu bez globální hegemonie USA. Svět by mědokonce povinnost využít takového oslabení Američanů k vytvoření stavu, který by už nešlo zvrátit zpět, k zrůdně globální nadvládě USA a jejích mocichtivých korporací. Tomu všemu nám i světu dopomáhej Bůh, jak rádi říkávají Američtí prezidenti.

Nepamatuji se, že by někdy před volbami prezidenta v USA, bylo v médiích tolik textů, které předpovídaly občanskou válku, či dokonce vojenský puč, zvítězí-li určitý kandidát. Letos jsem to zaznamenal vůbec poprvé v případě zvolení Trumpa. Dokonce byl popsán i návrh scénáře, jak onu občanskou válku lze s malým počtem lidí začít. A i proti nebývalé jednostrannosti médií byl nakonec Trump zvolen! Mám proto oprávněný důvod uvažovat nad tím, co se bude dít ve Státech nyní. Skoro všechna média v USA, ale i v Evropě a tím spíše u nás, se doslova bila za Hitlary. První reakce po volbách podle toho vypadaly. Neskrývané zklamání a zoufalé otázky – PROČ? Předseda KSČM Filip je přesvědčen, že vystihl hlavní důvod prohry klanu Clintonů. Prý jím bylo přílišné řinčení zbraněmi. Já si myslím, že je to při nejlepším asi tak třetina reálné skutečnosti. Američané nepovažují mezinárodní problémy své země zase za tak důležité. Mnohem víc je zajímají vnitřní problémy země. Právě v tomto prostoru Trump bodoval u velké většiny lidí. Za prvé jako prozatímní nepolitik mluvil jazykem, kterému všichni jasně rozuměli, protože to byl jejich styl mluvy a ne verbální mateníky politiků. Za druhé bezohledně posuzoval dlouhodobě chování vládní moci, ekonomické moci a dokonce i finanční moci způsobem, který relativně stejně, již celá desetiletí, pociťuje většina Američanů. Jasně nabízel změnu, dokonce třeba i daňovou úlevu, když několikrát zopakoval, že svou bezpečnost si musí Evropa platit sama. Média mainstreamu, čti „hlavní stoky“, se rychle vzpamatovala a zahájila po Trumpově vítězství bezprostředně první kolo revolty, jakousi dělostřeleckou přípravu, možné občanské války. Informační válku, čili jednostrannou propagandu. Přináší ve velké míře zprávy o občanském odporu po celé zemi proti Trumpovi. Nevidí prý v něm záruku slušného prezidenta, když se celý život choval „neslušně“. Dokonce prý celá města se bouří proti jeho, ve volební kampani slibovaným, záměrům. Nezvykle rychle se rozšířila petice, jíž prý už podepsalo na dva miliony Amíků, ve které jsou vyzýváni volitelé, aby nedbali výsledku voleb v jednotlivých státech a volili Hitlary. To už je skutečná výzva k revoluci, k nerespektování zákonů, jednoduše řečeno k občanské válce. Všichni podněcovatelé odporu proti vítězi by si ale měli uvědomit, že veřejnost USA je nejen rozdělená, ale stále víc a více nesmiřitelněji rozdělená. To není dobrou atmosférou pro volání po porušování zákonů. To není podhoubí lesa, v němž by se požár dal lehce uhasit.

Za komunistů nebyla společnost ve skutečnosti rozdělená. Existovaly prakticky pouze dvě skupiny. Malinkatá vrstva několik tisícovek vyvolených, majících veškerou moc. Devadesát devět procent společnosti tvořil zbytek, který se v průběhu času „věrchušce“ čím dál víc vzdaloval. S malou výhodou oproti milionům žilo deset procent obyvatel, kteří byli členy KSČ. Ovšem ani ti neměli žádnou praktickou šanci rozhodovat o společných věcech. Takže společnost prakticky byla jednolitá. Po změně režimu se situace začala s velkou rychlostí měnit. Nově se tvořící společenství ze svého středu vyhřezla potomky „předstarých“ struktur, čili kastu předkomunistické moci a jejich potomků. Její nejaktivnější příslušníci se doslova a do písmene zmocnili veškeré moci v zemi a s použitím revolucionářských praktik bleskově změnili celý systém. Reprezentanty bývalé komunistické moci a jejich příznivce označili za „staré struktury“ a prohlásili za přímé nepřátele svého systému. To bylo první dělení společnosti, navíc s vytvořením absolutního nepřítele. Následně, doslova bleskově, vytvořili revolučně radikalistickou metodou – privatizací – vrstvu bohatých a dokonce superbohatých. Následovala celá plejáda dělení ideologických, na jejichž základě se vytvořily politické strany, jež si šly nejen obrazně či verbálně po krku. V průběhu několika let vznikla pak kasta vyloučených. Nejvíc společnost rozdělily rvačky kolem realizace státních ideologií. Příznivci a odpůrci NATO, vyznavači integrace v EU a její odmítači, dogmatici ničím neregulované svobody, především obchodu a podnikání, proti příznačně asi devadesáti procentům zaměstnanců a konečně, v posledních letech, milci Západu a tak zvaní globalisté, či multikulturalisté. Nikdy nebyla společnost rozdělenější a nerozdělil ji snad až teď prezident. Rozdělila ji celé čtvrt století působící

Dneska jenom první dojmy, protože píši něco jiného a nemám čas. První důležitá podmínka na Trumpově cestě do Bílého domu je splněna. Ne samotné vítězství, ale prohlášeni Clintonové, že uznává porážku. Tím se totiž celý proces nekomplikuje o soudní a další tahanice. Mne osobně zajímají pouze dvě věci. Za prvé, zda Tramp zásadně změní politiku vůči Rusku, čili odvrátí současné napětí riskující až nukleární střet. Za druhé, zda, jak vyhrožoval, požene Clintonovou před soud za její minulou mezinárodní angažovanost. To mne zajímá jedině proto, že podle hegemonistického zákonodárství USA nemůže být občan toho státu souzen žádným mezinárodním soudem, nadtož soudem cizího státu. Jinak si myslím, že lidé v USA to vezmou jako vždycky, čili že dolních devadesát procent ví, že se stejně jejich úděl nezmění a třída vlivných už je dávno připravena na vítězství kteréhokoliv ze dvou finalistů. Pokud ale Trump na své vítězství nebyl připraven stejně dobře, jako oni, tak bude zlikvidován. Jeho ekipa musí totiž v prvé řadě rychle a plně ovládnout FBI, CIA a zavázat si Pentagon. Jeho koexistence s ostatními miliardáři asi nebude problematická, tedy bude nadále „zdravě“ konkurenční, leč vztah k bilionářům se mu nemusí podařit zvládnout. Mezi mými prvními dojmy dominuje pouze směšnost komentářů typu, překvapivé vítězství Trumpa. Zase tím jenom dokazují svou nadřazenost, když vlastní volební preferenci považují za „nepřekvapivou“, čti jedině správnou. Osobně mne jaksi mrzí, že Trumpova první manželka, Češka  Ivana Zelníčková, se nestane první dámou USA.