Celý týden jsem reflektoval volby v USA. Je to pro mne velice nezvyklé a proto s tím končím. Takže dnes už zase o něčem jiném. Existuje řada politiků a dalších veřejných činitelů, především v Evropě, kteří považují jakékoliv sdružování států do společných celků za ztrátu suverenity. Otázkou v prvé řadě je, kdo ztrácí suverenitu. V ideologii demokracie, základním to prvku hodnot Západu a tedy především Evropy, je jediným suverénem lid, takže by všem mělo jít o to, aby tento subjekt neztrácel svou suverenitu. Jenže on ji neztrácí, protože ji nikdy ani neměl. Považovat volby, navíc v dnešním světě v němž korporace dovedou zmanipulovat a když se to nepodaří, tak zfalšovat vše, za suverénní projev lidu je cynické. Pokud příslušníci mocenské elity a její poskoci tedy hořekují nad ztrátou suverenity, tak v praxi vždycky a bez výjimky jim jde jenom o to, že se musí o svou osobní moc podělit. V tomto případě kdysi naprosto suverénní národní elity s těmi nově se tvořícími – globalizačními. To je stěžejní problém současných bojů o moc. A nemyslím tím jenom moc formální, tedy osob viditelných, veřejných, leč i, a možná především, onu moc hlubinnou, moc neviditelnou, moc anonymních korporací, konkrétně jejích rozhodujících vlastníků.
Tento úvodní odstavec předesílám před krátkou úvahou o jednom problému současného Ruska. Mnoho let v zemi sílí aktivita „Národně osvobozovacích hnutí“, čtěme patriotů Ruska. Těm se nikdy nelíbilo, že už za Gorbačeva začal proces nadřazování norem mezinárodního práva nad právo Ruska. Za Jelcina dospěl tento proces do stavu, ve kterém se ruští patrioti rozhodli k ráznému odvetnému kroku. Žádají změnu Ruské Ústavy. Považují takový čin za začátek dlouhodobého úsilí ruského národního obrození. Mají pravdu, když tvrdí, že nadřazování mezinárodního práva nad právo země způsobuje ztrátu suverenity Ruska. Rusko je natolik velká a hlavně na přírodní zdroje tak bohatá zem, že podřízení mezinárodnímu právu může pro ni znamenat ztrátu kontroly nejen nad svými zdroji, ale dokonce nad částmi svého území. V dnešním světě zdivočelé honby za ziskem by se totiž lehce mohlo stát, že by se anonymní, nadnárodní korporace staly vlastníky velkých částí území Ruské federace. Z toho hlediska je opravu nutné vytvořit základní právní normu, která nic podobného nedovolí. Nyní má k takovému činu vládní moc Ruska jedinečnou příležitost. Putinova strana získala totiž v obou komorách parlamentu ústavní většinu. Putin má jedinečnou šanci zajistit na dlouhou dobu své zemi postavení adekvátní skutečné síle Ruska. Pokud vládě v takové snaze pomůže dokonce velmi vlivné občanské sdružení ruských nacionalistů, je vysoká šance na uskutečnění cílů, zajišťujících co nejsvobodnější Rusko v celé globalizační módě. Ono totiž vůbec nejde o módu. Jde o dlouho připravovaný, velice úspěšně po víc jak půl století utajovaný, plán třídy superboháčů na podrobení si světa, na vytvoření nové vrchnosti, na vznik celoplanetární panské třídy.