Česká televize je od samého svého vzniku tlampačem vládnoucí moci. Nějaký čas to skoro nikomu nevadilo. Jednak proto, že lidé v tom popřevratovém chasu a hlavně zběsilém tempu změn, neměli už sil všímat si její skutečné činnosti, ale především proto, že se, i když dost amatérsky, snažila o objektivitu. Fakt, že už tehdy vyloženě bojkotovala některé názory, se považovalo za součást popřevratového politického boje se „starými strukturami“. Jenže toto vydělování celého spektra názorů se v ČT nesnižovalo, naopak se jejich prezentace doslova autocenzurou rozmnožovala. K definitivní názorové diktatuře šířené z ČT dolšo na přelomu tisíciletí při tak zvané spacákové revoluci.  Tehdy se z veřejnoprávní instituce stala ČT novou institucí. V prvé řadě se dostala do správy představitelů jedné jediné pravdy. Hlavně ale přestala být v reálu veřejnoprávní institucí, nýbrž hlasatelem jednostranných mocenských pravd. Tuto její pozici spolehlivě pak hlídla Rada volená zákonodárným, čili mocenským centrem státu. Situace již tak neúnosná se stala veřejnosti doslova nebezpečnou v období, kdy došlo k silné diferenciaci ve společnosti. Ne sice té majetkové, ale myšlenkové, až ideové. Řekněme to otevřeně. Nejpozději od našeho vstupu do NATO v zemi začala nerůstat nevole s rozhodováním mocipánů. A od převratu na Ukrajině se národ začal rozdělovat dokonce na nové nesmiřitelné části. Česká Televize naprosto jednoznačně se ale stala fanklubem jedné z nich, bohužel ovšem té, jejíž počty neustále klesají. Docházím k názoru, že po brexitu a především zvolení Trumpa se komunita okupující již víc jak patnáct let ČT stala nejen mizivou menšinou, ale především tak jednostrannou, že začíná ohrožovat bezpečnost celého státu. Změn statutu ČT, ale i tvorba institucí, které ji spravují je tedy bezpodmínečná. Proto volám: „Vraťte Českou televizi veřejnosti“.