Za komunistů nebyla společnost ve skutečnosti rozdělená. Existovaly prakticky pouze dvě skupiny. Malinkatá vrstva několik tisícovek vyvolených, majících veškerou moc. Devadesát devět procent společnosti tvořil zbytek, který se v průběhu času „věrchušce“ čím dál víc vzdaloval. S malou výhodou oproti milionům žilo deset procent obyvatel, kteří byli členy KSČ. Ovšem ani ti neměli žádnou praktickou šanci rozhodovat o společných věcech. Takže společnost prakticky byla jednolitá. Po změně režimu se situace začala s velkou rychlostí měnit. Nově se tvořící společenství ze svého středu vyhřezla potomky „předstarých“ struktur, čili kastu předkomunistické moci a jejich potomků. Její nejaktivnější příslušníci se doslova a do písmene zmocnili veškeré moci v zemi a s použitím revolucionářských praktik bleskově změnili celý systém. Reprezentanty bývalé komunistické moci a jejich příznivce označili za „staré struktury“ a prohlásili za přímé nepřátele svého systému. To bylo první dělení společnosti, navíc s vytvořením absolutního nepřítele. Následně, doslova bleskově, vytvořili revolučně radikalistickou metodou – privatizací – vrstvu bohatých a dokonce superbohatých. Následovala celá plejáda dělení ideologických, na jejichž základě se vytvořily politické strany, jež si šly nejen obrazně či verbálně po krku. V průběhu několika let vznikla pak kasta vyloučených. Nejvíc společnost rozdělily rvačky kolem realizace státních ideologií. Příznivci a odpůrci NATO, vyznavači integrace v EU a její odmítači, dogmatici ničím neregulované svobody, především obchodu a podnikání, proti příznačně asi devadesáti procentům zaměstnanců a konečně, v posledních letech, milci Západu a tak zvaní globalisté, či multikulturalisté. Nikdy nebyla společnost rozdělenější a nerozdělil ji snad až teď prezident. Rozdělila ji celé čtvrt století působící