Právo na slušný život, čti, minimálně na práci, jídlo, zdravou vodu, hygienu, lékařské ošetření a bydlení, je vyšším právem, než obecné právo na svobodu. Na co vám je svoboda, když v zimě mrznete pod mostem?!! Vztah lidí k těmto právům je základním rozdílem v myšlení autentické levice a pravice. Pravice, zvláště ta dnešní, která svobodu povýšila nade vše, je ideologií individualistů všeho zrna od chorobných sobců po bezohledné sociální predátory. Reálná politika o sobě tvrdí, že je uměním možného. V rovině, o níž dneska píši, by to na první pohled znamenalo, povinnost hledat rovnováhu mezi socialistickým upřednostňováním sociálních práv a liberálním právem na svobodu. Jenže tomu tak být nemůže. Člověk je společenským tvorem a chce-li aby lidstvo přežilo, musí vždycky podřídit právo na svobodu právu na slušný život všech, čti každého. Nejen absolutizace svobody musí totiž zákonitě vést k nepřiměřené diferenciaci, konfliktům a válkám, až po konečné vyhlazení většiny lidí. Ke stejným důsledkům může vést i snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými koncepcemi lidských práv. A ne, že ne.

Jedním z vysokých principů státoprávnosti je teze o nezpochybnitelném právu národů na samostatnost. Toto poněkud idealistické právo se ovšem ve všednodenním životě dosud vždy srazilo s reálným právem mocných, které se dostalo do mezinárodních zvyklostí pod tezí „o nedělitelnosti již existujících států“. Především po druhé světové válce a za studené války zajišťovalo právo na nedělitelnost států jakousi větší stabilitu a tím i vyšší mezinárodní bezpečnost. Mezinárodní právo dosud nikdy nevyřešilo střet dvou zmíněných oprávnění, i když se učebnicově uznává, že právo na svrchovanost národů je naprosto nejvyšším konstitučním právem. Svět to dokazoval například tím, že neprotestoval, když se, naštěstí mírumilovně, rozdělovalo Československo, ale dokonce ani tehdy, když se občanskou válkou dělila Jugoslávie. V současnosti je vystaveno Španělsko problému řešit střet práva svrchovanosti národa a uchování celistvosti státu. Že jsou Katalánci národem, nikdo nikdy nezpochybnil, leč jim ale nikdo neumožnil a dosud neumožňuje, státní samostatnost. Jsou pouze provincií Španělska. V poslední době ovšem se situace vyostřila. Katalánsko uskutečnilo referendum o samostatnosti, jeho parlament schválil a vláda poté vyhlásila vznik samostatného státu. Reakce Španělské moci byla okamžitá. Vláda Katalánska byla zatčena, v zemi byla nastolena nucená správa a nařízeny nové volby. A…ve světě následuje VELKÉ TICHO PO PĚŠINĚ. Nikdo z mocných tohoto světa se Katalánců nezastává. Ale i veřejnost mlčí, především ti vždy aktivističtí ochránci lidských práv, občanských svobod a především bojovníci za práva slabších, utiskovaných a menšin, jakoby najednou oslepli a oněměli. Dovoluji si proto zeptat se jich, v prvé řadě pak těch našich vyvěšovačů Tibetských vlajek, kdy na jejich radnicích konečně zahlédnu vlát Katalánské vlajky?

Poslouchal jsem dneska „chytrosti“ jednoho starého supersoudce. Rozdával chytrosti na všechny možné strany, ačkoliv prakticky většinu aktivní život byl neznámým právníkem jednoho bytového družstva. Čímž jsem řekl víc, než jsem dneska chtěl. Napadlo mě při tom, divím se tomu že až dneska, že soudci jsou státními zaměstnanci s nejvyšší možnou pracovní výhodou, praktickou definitivou. Soudci si prosadili, že svou funkci mají až do smrti, pardon, penze. Svou neodvolatelnost zdůvodňují jakousi hrozbou odvety za rozsudky, které vyřkli a jiné nesmysly. Je to nehorázná a sprostá lež, ba lehce odhalitelná podlost. Mnohem větší „zásluhy“ na odhalení zločinců má totiž policie. Při tom kriminalisté nejsou nikterak chránění doživotním zaměstnáním u policie. To za prvé a za druhé copak nějakému pomstychtivci bude vadit, že zabije soudce, či jenom třeba komerčního právníka, kterým by bývalý soudce byl, když by mu uplynula doba výkonu jeho funkce? Zákon o soudech a soudcích sice říká, že soudci zaniká funkce uplynutím kalendářního roku, v němž dovrší 70-ti let, ale v mých očích je to další neoprávněná výhoda. Soudce by měl „odevzdat talár“ v den vzniku nároku na penzi. A basta. Vrchovatě jim musí stačit jedno nezasloužené privilegium. Být totiž na mně, dávno bych realizoval svůj dlouhodobý názor, vybírat soudce losem a to pouze na maximálně šest let.

Všichni vlastníci jaderných zbraní se při jejich získání dušovali, že je nepoužijí jako první. Že je mají jen a jenom jako odstrašující prostředek proti nepřátelům. Samozřejmě, že šlo o lež od samého počátku. Jelikož jejími prvními vlastníky byli dvě vojensky nejsilnější, územně nejrozsáhlejší a počtem obyvatel skoro nejpočetnější země planety, dalo se tvrdit, že jim jde jen o to, získat takovou převahu, aby mohla ta úspěšnější tu druhou přepadnout. Ve skutečnosti se ale dvě nejvlivnější země té doby nemohly odvážit vojenského střetu, i kdyby byly bez jaderných zbraní, protože by si v každém případě způsobily tak vážné vzájemné škody, že by se mohly stát kořistí mnohem menších států. Velké, ba největší státy nikdy nepotřebovaly a nepotřebují jaderné zbraně. Pokud je někdo opravdu potřebuje, tak pouze a jenom ten, kdo je zmíněnými velestáty ohrožován. Správně proto mají jaderné zbraně třeba Izrael, či KLDR. Souhlasím proto s autorem následujících otázek.

1. Bylo by roku 1999 napadeno vojsky USA Srbsko, kdyby měl Miloševič taktické rakety středního doletu vybavené jadernou hlavicí, zacílené třeba na Řím, Milano či Neapol?? Odpověď zní: NEBYLO!
   2. Byl by roku 1964 žoldáky USA přepaden Vietnam, kdyby měla Hanoj jadernou zbraň? Nebyl! a byly by tak zachráněny 2 miliony životů a to včetně životů 50 000 žoldnéřů USA.
   3. Byl by roku 2003 přepaden žoldáky USA Irák, kdyby měl jadernou zbraň?? Nebyl! Jen těžko by se tam chtěli američtí žoldáci prodírat krátery jaderných výbuchů v protiatomových gumových oblecích při 50 stupních ve stínu.
   4. Napadlo by NATO roku 2011 Libyi, kdyby měl Kaddáfí rakety středního doletu s „A“ hlavicemi zamířené na Barcelonu, Madrid a Marseille?? Nikoli! Vražedné bomby z letounů NATO by na jeho vlast nedopadly.

Takže silní mají jaderné zbraně k nadvládě nad světem a pouze slabí jako zastrašující nástroj své obrany. To je nejen paradox dnešní militaristické globalizace, ale především doslova tragedie lidstva.

…v tehdejším Rusku začala druhá fáze protifeudální revoluce, tentokrát výrazně protirežimní. Lenin, který se jí postavil do čela, tím v praxi revidoval Marxe. Vzniklo předčasně narozené dítě a ještě k tomu v zemi, kde se tak vůbec nemělo stát. Marx i Lenin ovšem nebyli proroky a tak se oba ve skutečnosti mýlili. Marx si ve své době nedovedl představit, jak adaptabilní bude kapitalismus, takže předpokládal jeho poměrně brzký konec. Lenin zase předpokládal, že svět, alespoň v tehdy nejvyspělejší části – Evropě – už splnil předpoklady pro velkou transformaci vlastnictví. Přes tyto omyly tak přesto před sto lety vznikl první stát s komunistickými prvky, který, díky obrovskému potenciálu zdrojů, od lidských po nerostné, dokázal vzdorovat nejmocnějším silám globalizujícího se světa tři celé čtvrtiny století. Vznikl politický systém, který ještě pořád nezmizel úplně z povrchu naší planety. Nejdůležitější však je, že v historii vzniklo první reálné uskutečňování dávné a zdánlivé utopie. A bylo natolik úspěšné, že po sobě zanechalo nemalé množství lidí, kteří od té doby věří, že ji uskutečňovat lze. Což v mých očích přivádí její odpůrce k děsivé nenávisti, živené fakticky existencionálním strachem, že oni konečně přijdou o svou nadvládu, trvající prakticky od úsvitu dějin, tedy více jak pět tisíciletí. Díky socialistické revoluci v Rusku zahynulo na světě obrovské množství lidí, ale v mých očích právě tyto oběti se jednou lidstvu zúročí. Při neodvratné globální revoluci proti tradičním vrstvám vládců, už se může vytvořit nová situace, která zabrání obětem apokalyptických rozměrů. Tehdy půjde o opravdu největší změnu v lidských dějinách a její odpůrcům prakticky o všechno. Pokud aktéři pochopí její nevyhnutelnost, tak jak ji pochopily vlády zemí reálného socialismu, nemusí nakonec skončit pro lidstvo nijak děsivě, čti s hekatombami mrtvol. Pokud se tak opravdu stane, tak to bude největší odkaz Velké Říjnové Socialistické Revoluce, která začala právě před sto loty v Rusku, jež podle svého kalendáře tehdy žilo teprve v říjnu.

V Německu od 1. října letošního roku platí „cenzurní“ zákon pro sociální sítě. Mimo jiné se v něm říká, cituji: „Společnosti, vlastnící sociální média, jsou povinné mazat nebo blokovat jakékoliv online „trestné činy“. jako jsou hanobení, pomluvy, urážky nebo podněcování nenávisti, a to do 24 hodin od přijetí stížnosti – bez ohledu na to, zda je stížnost oprávněná nebo ne. Na vyřízení složitějších případů mají sociální sítě 7 dní. Pokud tyto termíny nedodrží, může jim za porušení zákona německá vláda uložit pokutu do výše 50 milionů EUR.“ Konec citace. Postihovat se mají především projevy nenávisti proti islámu a migrantům. Trestný čin šíření nenávisti platí v Německu již delší čas, ale zatím byly trestány pouze skutky, které někdo udal soudu. Jako například případ žurnalisty Michaela Stürzenbergera, který byl odsouzen k šesti měsícům vězení s podmínkou za to, že na svém Facebooku vyvěsil historickou fotografii, na které si Velký jeruzalémský muftí Haj Amin al-Husseini potřásá rukou s vysokým nacistickým úředníkem v Berlíně v roce 1941. Žalobce obvinil Stürzenbergera, že zveřejněním fotografie se dopustil „podněcování nenávisti k Islámu“ a „hanobení Islámu“. Na tomto místě jenom poznamenávám, že někteří politologové Ruska již léta tvrdí, že z Evropy bude v dohledné době vytvořen chalífát. Ale zpět k tématu. V mých očích je zavádění totální cenzury pod vlajkou „vítězství lásky nad nenávistí“, pouhým tréninkem, jakousi zkouškou, kolik si toho svobodomyslná veřejnost ještě nechá líbit. Islám totiž vůbec není tím, kdo současné mocné opravdu zajímá. Nejmocnější globální mafii jedné promile superbohatých je totiž jasné, že po pádu SSSR nastoupený trend nekonečné diferenciace mezi nimi a ostatními, nemůže mít věčné trvání. Ví, stejně dobře jako já, že se proti nim v dohledné době zvedne obrovská tsunami odporu, o níž říct že je projevem nenávisti, bude slabé slovo. Aby tu dobu co nejvíce oddálili, zahajují totalitní informační cenzuru, především na sítích, které jsou základním prvkem sebeorganizace veřejnosti. Současné zavadění cenzury sítí, ať již v Německu, Velké Británii, Španělsku, ale i ten obskurní Chovancův úřad „JanDOhledu“, není pro nadvládu zdánlivě anonymních vlastníků globálních korporací ničím jiným, než základnou nevyhnutelně se blížícího třídního boje. Ten není tentokrát zahajován utiskovanými, vykořisťovanými, znectěnými, vyloučenými a jinak sociálně postiženými, ale právě jejich protipólem. Mafie globální nadvlády nesouměřitelně bohatých, jak o nich mluví někteří sociologové, podle mne superbohatých, zaváděním cenzury projevů „šíření nenávisti“ ve skutečnosti ukazují jak obrovský strach už supervládci mají. Jsou zmíněným strachem již natolik zhlouplí, že odhazují i nejvyšší „hodnotu“, fundamentální kámen svého současného postavení, svátost svobody, zde konkrétně svobody slova. Právě pro ně totiž byla zabsolutizovaná svoboda nedotknutelným božstvem, leč v praxi pouze ničím neomezovanou šancí na hromadění majetku, vlivu a v konečném stavu až absolutní moci. Je nasnadě, že proti ní se jednou zvedne dosud v dějinách nevídaný odpor, vedle něhož všechny dosavadní vzpoury, rebelie i revoluce byly procházkou libosadem.

. Obě období „prezidentování“ Putina byla charakterizována nezpochybnitelnou přístupností vůči Západu, jak vůči USA, tak i EU. Nedávno ovšem na otázku západního novináře, co se změnilo v zahraniční politice Ruska, řekl Putin jednoznačně. „To že Vám už nevěříme!“. Nejenže se takto vyjádřil, ale Rusko se především podle toho axiomu začalo chovat. Už stále nenabízí spolupráci, už nečeká, že se najdou na Západě politici vstřícní k debatě a vůbec už nevěří dokonce ani různým vstřícnějším krokům, u nichž se vždycky za nějaký čas ukázala jejich nefalšovaná, čti podlá až podrazácká, stránka. Tvrdý postoj si Rusko už může dovolit. Ne snad jenom proto, že na mezinárodní scéně prokázalo svou reálnou vojenskou sílu, ale především proto, že, alespoň na nějaký čas, má krytá záda velmi těsnou spoluprací s ČLR. Tato dvojice kupříkladu až příliš jasně naznačila Trumpovi, ať na vojenskou agresi proti KLDR zapomene, protože na ni odpoví rovněž vojenskou sikou. Rusko si už přestalo brát servítky i v problému východních, převážně rusky mluvících oblastí Ukrajiny. Bez obalu sdělilo Trumpovým úředníkům, že si sice mohou na Ukrajině tlachat co chtějí, leč Ukrajina musí především plnit Minské dohody. Každé jejich porušení bude totiž mít za následek takové kroky ze strany Ruska, které budou ochraňovat občany ruské národnosti jak v Doněcku, tak Luhansku. Putin tedy jasně opustil tezi, že Rusko nezasáhne na pomoc separatistickým republikám. Nyní jasně kupříkladu říká, pokud USA pošlou na Ukrajinu zbraně, Rusko pošle do DLR a LLR své úředníky, aby hromadně vystavovali rusky mluvícím občanům ruské pasy. Jakmile by pak Kyjev zaútočil na zmíněné oblasti, Ruská armáda zakročí, aby ochránila své „krajany“. Každý ať si k těmto aktivitám Ruska připočte právě nyní v platnost vstupující dohodu mezi Ruskem a ČLR o společném obchodování v národních měnách. Ať si uvědomí, že už je projednaná stejná dohoda s Íránem a vedou se debaty o podobných se Saudskou Arábií a Tureckem. To všechno jasně dokazuje, že Rusko už nepovažuje USA za možného partnera. A co EU?!! Té už dávno nezbývá nic jiného, než přilézt do Moskvy doslova jak ti Tibetští kajícníci doslova po kolenou.

Největším paradoxem a dokonce vysokou nespravedlností je, ve sněmovně za ČSSD i KSČM zasednou osoby, které jsou přímo odpovědné za jejich děsivý propad ve volbách. Proto jsem toho názoru, že by obě měly strany velice rychle rozhodnout o tom, aby se tito lidé vzdali svých poslaneckých mandátů a odešli ze sněmovny. Za ČSSD především Zaorálek, který svou činností jako ministr zahraničí naprosto propadl, samozřejmě pak Sobotka i podrazák Chovanec. Za KSČ především Dolejš a Filip. První za faktický odklon od socialismu a druhý za nevýrazné vůdcovství.

Babiš ještě než byl pověřen prezidentem úkolem sestavit vládu, si promluvil se zástupci všech stran, zda se chtějí s ním podílet na vládnutí. Všichni odmítli. Jak jsem již napsal dříve je to jednání naprosto bezvýchodné, protože bez hnutí ANO nelze většinovou vládu sestavit. Musely by strany popřít celý svůj polistopadový vývoj, protože by najednou šly do vlády s KSČM, nebo se spojily se stranou, kterou označují za fašistickou, jmenovitě se stranou Okamury – Stranou Přímé Demokracie. Babiš hned nato veřejně oznámil, že tedy sestaví menšinovou vládu, do níž zařadí i nestranické odborníky. Veřejnosti tím jednoznačně sdělil, že jedině jeho hnutí má pocit odpovědnosti vyplývající z voleb, čili že přijímá povinnost spravovat stát a všechny ostatní strany hodlají v budoucnu pouze jemu a celé budoucí vládě, házet klacky pod nohy a ve sněmovně „kalouskovsky“ exhibovat a zpozdile se vykecávat. Babiš tím u veřejnosti získal první bod za vyhraný „gem“. Ovšem hned v následující fázi vyhrál celý set. To když většina stran prohlásila, že Babišovu menšinovou vládu nepodpoří. Čímž veřejnosti učebnicově dokázaly, že nejenže nemají zájem plnit alespoň část svého programu, kvůli němuž dostaly od voličů hlasy a mandáty, ale že hodlají udělat všechno, co je jenom v jejich silách, aby ani ANO nemohlo plnit své předvolební sliby. Jinými slovy, všechny strany, které se rozhodly nepodpořit menšinovou vládu, veřejnosti bez obalu sdělily, že jsou rozhodnuty sabotovat pověření udělené jim voliči a že raději povyšují jakési své, nepříliš jasné a veřejnosti nesdělené zájmy za daleko důležitější, než je bytostná starost o stabilitu státu. Čímž prohrávají u občanů prakticky celou hru a možná mnohé i svou existenci.

Všeobecná zkušenost říká, že chybami se člověk učí a ten moudrý především chybami jiných. Ovšem pořád ještě jsou lidé, kteří se ani z vlastnících chyb neumí poučit. Učebnicovým příkladem tohoto poznání  jsou „pracanti“ ČT a dalších mainstreamových médií. Dostali ve volbách do sněmovny od veřejnosti, čili svých diváků a čtenářů výprask, jaký v této zemi ještě nezažili a přece ani kapánek nezměnili své chování. Dokazuje to jejich neustálé dehonostování prezidenta Zemana. Kdo nepochopil, že Babiš vyhrál volby především jako protest médiím, je buďto úplný blbec, nebo člověk postižený negativistickou metamorfózou „havlismu“, především pak jeho zvráceného hesla o polistopadovém režimu jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Za necelého půl roku se bude volit prezident a všichni, kdo si úporně nepřejí, aby vyhrál Zeman, veřejně prezentují vůči němu tolik nenávisti, že mnozí občané natruc Zemana budou volit, i když ho původně volit nechtěli. Pro tak zvanou pražskou kavárnu, která je již víc jak dvacet v mých očích směskou lumpeninteligentů a intelektuálské luzy, je zmíněná metamorfóza charakteristickým, ba až dominantním znakem. Jsou to navíc odchovanci ideologie třídního boje, i když mnohdy jím byli postiženi, ale si prostě jeho metody dobře pamatují. Jejich dnešní jednání je proto nejen odkoukané od metod třídního boje, ale je mnohem zuřivější. Potvrzuje se tak zkušenost, že největší nenávist produkuje zmarněná láska a nejděsivějšími fanatiky jsou lidé přesvědčení o jediné pravdě, samozřejmě té své. Tuhle zrůdnost měl v sobě už český apoštol pravdy a lásky, což se nejlépe projevilo již v prvních dnech jeho bitvy o moc. Nikdo totiž od prvního dne listopadového převratu nelhal o budoucnosti tak hnusně, jen aby se dorval na prezidentskou funkci. Každý si určitě vzpomene na jeho televizní projev před prezidentskou „volbou“ v prosinci  1989, kde obviňoval komunisty ze lhaní, aby se ani ne za dva roky potvrdilo, že pravdu měli oni a naopak on sprostě lhal. A nikdo v té době v boji o své koryto nezneužil tajných služeb. Opět jistě každý pamatuje, jak podrazácky s Rumlem odstranili Bartončíka. Havel sám se podle svého rádoby „reprezantačního“ hesla nechoval fakticky nikdy, pokud se politicky angažoval, takže se nelze divit, že jeho nohsledi a pohrobci jsou postiženi chorobou představující transformaci pravdy a lásky na stupidní lhaní a zuřivou nenávist.