Ze všech rozborů rozhodnutí tří soudců NS je v mých očích daleko nejlepší text z deníku PRÁVO ze dne 20.7.2013. Především svým návrhem na opravu stávajícího rozhodnutí i díky navrhované legislativní změně aby se něco podobného nemohlo opakovat. Tlak veřejnosti by se skutečně měl zaměřit na to, aby plénum NS stupiditu svých tří „kolegů“ napravilo. Zveřejňuji proto celý text bývalých poslanců ČBR, kteří Ústavu schvalovali:

VÝKLAD NEJVYŠŠÍHO SOUDU ODPORUJE SMYSLU ÚSTAVY

Rozhodnutí soudů je sice nutno v právním státě respektovat, ale to neznamená, že nemůže být podrobeno kritice jak odborné, tak laické veřejnosti. I přes důvody uvedené v usnesení soudců Nejvyššího soudu Vladimíra Jurky, Petra Šabaty a Pavla Šilhaveckého, nic z toho v něm uvedené nemůže změnit na názoru autorů tohoto článku v tom, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR.

Autoři tohoto článku se připojují k celé řadě právníků, odborníků na ústavní právo, ale i bývalých ústavodárných poslanců, kteří výrok NS kritizují. Mimo chodem ještě nikdy jsme se ne setkali s tak většinovým názorem o nesprávném výkladu úmyslu zákonodárce, jak se to povedlo Nejvyššímu soudu.

Autoři tohoto článku jsou bývalými poslanci, kteří schvalovali v prosinci 1992 Ústavu ČR. Považuje-li senát NS za projev poslance chráněný imunitou jakékoli jeho jednání v souvislosti s politickou činností učiněné na, půdě sněmovny, pak vykládá Ústavu v naprostém rozporu s úmyslem ústavodárce, kterým byla Česká národní rada.

Jednou z metod výkladu zákona je výklad z hlediska úmyslu zákonodárce. Pokud by si soudci NS přečetli zápisy z jednání vládní a parlamentní komise pro přípravu Ústavy, V ústavně-právním výboru a celé řadě dalších orgánů České národní rady, čerpali z literatury a komentářů a pečlivě se zabývali rozpravou při schvalování Ústavy na plénu, nikdy by nemohli provést takto vadný výklad, který za projev poslance považuje jakékoli jeho jednání při výkonu politické funkce.

Oba autoři ubezpečují senát Nejvyššího soudu, že při hlasování pro Ústavu, jejíž součásti je i diskutovaný čl. 27 odst. 2, bylo jejich úmyslem imunitou chránit projevy poslanců ve smyslu verbálních výroků, proslovů a vyjadřování politických názorů učiněných na plénu sněmovny a v jejích orgánech, ve výborech, komisích a na obdobných oficiálních jednáních. Smysl této imunity byl absolutně chránit svobodu slova, svobodu projevu poslance při vyjadřování a prosazování jeho politických názorů, aby poslanci nemohli být za své proslovy ve sněmovně persekvováni.

V žádném případě nebylo úmyslem ČNR krýt imunitou jiná jednání poslanců učiněná třeba i na půdě sněmovny, v kuloárech či kdekoli jinde, pokud by naplnila znaky trestného činu, například přijetí úplatku, podplacení, zneužití pravomoci úřední osoby či další trestné činy. To by odporovalo nejen principům tradičních ústav, ale bylo by to vnímáno jako naprosto neobhajitelné porušení základních demokratických principů, zejména rovnosti občanů před zákonem.

Imunita má být pouze výjimečným opatřením sloužícím k výkonu poslaneckého mandátu tak, aby nebyla narušena činnost zákonodárného sboru, a ne něco, co umožňuje poslancům páchat na půdě sněmovny trestnou činnost, protože jsou vyňati z působnosti orgánů činných v trestním řízení, na rozdíl od běžných občanů.

Výklad Ústavy Nejvyšším soudem je nejen nesprávný, ale je nebezpečný z hlediska parlamentní demokracie, protože nepřijatelně posiluje výsady, které v demokratickém právním státě musí být vždy co nejmenší a vykládány restriktivně, protože v opačném případě podlamují důvěru veřejnosti ve vládu práva. Nejvyšší soud při výkladu čl. 27 odst. 2 Ústavy úplně opomenul zohlednit úmysl zákonodárců, porušuje zásadu rovnosti občanů před zákonem a jde proti smyslu Ústavy.

Ukazuje zároveň vadu trestní ho řádu, protože v ostatních případech podle stávající úpravy má soud právo, má-li pochybnosti o souladnosti právního předpisu s ústavním pořádkem, obrátit se na Ústavní soud. Zde tomu tak není a NS může vykládat Ústavu sám, takže orgán ochrany ústavnosti Ústavní soud, který je jediný oprávněn vykládat Ústavu, je z takového rozhodování fakticky vyřazen, pokud Nejvyšší soud sám Ústavu vyloží ve prospěch stíhaných poslanců.

Vyřazení ÚS z posuzování rozsahu imunity poslanců podle Ústavy ukazuje vadu trestního řádu, který platí od roku 1961, a přes upozornění mnoha odborníků nebyl v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku schválen rovněž nový procesní předpis.

Nejvyšší soud tak situaci neuklidnil, spíše ji ještě více zhoršil a vytvořil právní chaos. Navíc vyvolal ducha revanše vůči orgánům činným v trestním řízení (volání po kárných řízeních, odstoupení z funkcí) a zdevastoval již tak nízké právní vědomí veřejnosti a její důvěru v justici.

Je proto na místě, aby se k věci vyjádřilo trestní kolegium nebo plénum Nejvyššího soudu, protože jde o zcela zásadní otázku do budoucnosti. Přitom by měl NS naprosto vážně zohlednit úmysl ústavodárce a nevykládat Ústavu způsobem, který odporu je textu i duchu Ústavy, tak jak byla schválena.

Co je ale na celé věci to úplně nejhorší, že se v důsledku rozhodnutí NS veřejnost nikdy nedozví v rámci řádného kontradiktorního řízení před obecnými soudy, jaká byla pravda a zda se bývalí poslanci skutečně dopustili trestného činu.

Hana MARVANOVÁ, Miroslav ČAPEK (Autorka je advokátka, autor soudce a bývalý advokát) PRÁVO 20.7.13

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že stejně jako v minulém režimu, tak i v dnešním, jsou soudy služkou mocných. Nikdy jsem také nevěřil ve velkohubá hesla prohlašující demokracii za vládu lidu pro lid. A už vůbec ne, že v nich je lid zdrojem veškeré moci. Ovšem tak cynické chování Nejvyššího soudu (NS), jaké projevil ve věci exposlanců, je pro mne důkazem, že současná moc se již tak upevnil a je si tak jista svou nadvládou, že už nemusí skutečně nic skrývat. Podle výroku NS se může poslanec na půdě sněmovny dopustit jakéhokoliv zločinu a nemůže být pro něj vyšetřován. Nejen prezident si čte zákony, ba dokonce Ústavu, po svém. Nyní už i NS si čte zákony po svém, tedy bez ohledu na celkový kontext. Jak asi dlouho se bude ještě lid této země nečinně dívat, jak je okrádán o svou moc?!! Jsem přesvědčen, že tak zvaná revoluční situace rychlým tempem nazrává. Nejen politici, ale i soudy by si měly uvědomit, že lid je skutečně jediným pramenem moci. A zatím vždy, když mu došla trpělivost, to dokázal, husity počínaje.

Bylo mi hned podezřelé, že zátah na poslance, Nagyovou a další úředníky, vede státní zastupitelství kdesi z periferie země. Dneska už jsou politici na koni, protože soud, nepochybně nezávislý, zastavil nejen vyšetřování vězněných poslanců, ale nařídil jejich okamžité propuštěni z vazby. Skuteční vládci země tímto způsobem zajistili, aby proti pražské politickobyznysové mafii se znemožnilo státní zastupitelství tohoto státu jako instituce. Čímž se v prvé řadě definitivně, minimálně na velmi dlouhou dobu, zavře šance stíhání všech zbohatlíků. Podstatnější, nikoliv druhořadé ovšem je, že si vrstva bohatých vládců zajistila rovněž nedotknutelnost svým sluhům, pardon, příslušníkům obslužné elity z řad zákonodárců. Jak jsem dneska jen tak letmo poslouchal především politiky vládní koalice, tak to vypadá dokonce tak, že poslanec může kupříkladu svého soka v lásce, či libovolného občana zabít a nesmí být vyšetřován, neb má imunitu. Tak cynicky drzí nebyli ani komunisté, jako naši političtí pohlaváři.

Při příležitosti jmenování své vlády odpověděl Zeman deníku Právo mimo jiné i na dotaz, kritizující toto jmenování jako porušování ústavních zvyklostí. I na jeho prostohubost byla Zemanova odpověď nebývale razantní a díky tomu proto stupidnější, než jindy. Řekl doslova, cituji: „Pojem ústavní zvyklosti je naprosto idiotský, protože kdyby to byly opravdu ústavní zvyklosti, tak by nějakým způsobem byly zakotveny v ústavě. Jsou to jenom zvyklosti. Prezident, byť přímo zvolený, nemůže měnit ústavu, ale má samozřejmě svaté právo měnit zvyklosti, které nejsou zakotveny v ústavě,“ konec citace. Uvedené souvětí je dokonce nejen stupidní, ale vladařsky domýšlivé, ba až diktátorsky nebezpečné. V prvé řadě je jasné, že Zeman lže. Jako dlouhodobý ústavní činitel musí líp než kdokoliv jiný dobře vědět, že do žádného zákona, nadtož do Ústavy, nikdy nejde napsat všechno, takže v každém případě se účastníci řídí zvykovým právem, zkráceně zvyklostmi. Zvykové právo je od dob počátků právních pravidel v lidských kulturách po celém světě stejně důležité, jako psané, či jinak kodifikované právo. Zvykové právo bylo právem v prvních lidských komunitách už na úsvitu civilizačních dějin, před vznikem prvních kodexů. Zvykové právo není idiotismem, ale je idiotem a já tvrdím, že potenciálním zločincem každý, kdo ho nerespektuje. Pokud ho dokonce popírá, pak jde o určitý typ revoluce, o revoltující proces, kterým dotyčný hodlá platné zvykové právo změnit. Zeman tedy jasně říká, že chce v zemi nastolit nové ústavní zvyklosti. Při své pýše si vůbec neuvědomuje, že podle jeho pojetí půjde ale pořád jenom o zvyklosti, takže každý jiný je opět nemusí dodržovat a pokračovat tak v nastoleném chaosu, až bezpráví. Četl jsem si nedávno rozklad jednoho ústavního právníka, dokonce profesora v tomto oboru. Ten Zemana rovněž kritizuje, leč říká, že Zeman se nechová protiústavně, leč jenom neústavně. Nejsme toho názoru. Součástí Ústavy jsou i ústavní zvyklosti, čili ústavní zvykové právo a chovat se proti ústavním zvyklostem je chováním protiústavním – a basta.

Dvě věty úvodem. Soud znemožnil Rathovi účast na schůzi sněmovny, kde se má hlasovat o jejím rozpuštění, ačkoliv ještě není pravomocně odsouzen. Pekárek se stal poslancem jenom proto, aby pomohl Nečasově komandatuře prosadit církevní restituce a změnu daní, ačkoliv už byl pravomocně odsouzen. A co z těch dvou vět následně plyne? Něco tady pro oči laika hned na první pohled není v pořádku. A není to pouze fakt, že vyšší soudy nevytváří podmínky pro sjednocování jejich rozhodování. Svědčí to mimo jiné o političnosti soudců. V tom vidím problém soudů coby tak zvaného třetího pilíře moci. Soudy v demokratickém politickém režimu mají být nezávislé, nepolitické a samozřejmě spravedlivé co nejvíce je možné v rámci zákonů své doby. Nikdy takové nebudou, pokud soudí lidé. Především nikdy nebudou apolitické, protože každý člověk má své politické přesvědčení. Takže třetí pilíř moci je veskrze politický, jako ty zbývající dva. Nejenže neskýtá šanci korigovat mocenské turbulence politiků, ale sám je může podporovat a posilovat.

Nejsem sám, komu je poněkud podezřelé, že expremiér a neúspěšný kandidát na prezidenta Fischer, měl ještě minulý týden přes čtyři miliony dluhů za prezidentskou kampaň. Při čemž už prošla lhůta jeho splatnosti. A hele, sotva Rusnok oznámil, že Fischer bude ministrem financí, ihned se našlo pět dárců, kteří dluh za pana ministra zaplatili. Patřím k těm, kdo nevěří, že za to nebudou nic chtít. A nepochybuji o tom, že takových nás je v této zemi naprostá většina. Kdyby se bohatcům jejich dar neměl přeměnit na „investici“, pak by jej věnovali kupříkladu na charitu. Vůbec se nedivím, že se v médiích našlo dost lidí, kteří popírají, že jde o „úplatek“. Vždyť ono ani nemůže přece jít o úplatek, pouze o předplacení si budoucí pozornosti. Není to ale v mých očích příliš dobrý vklad do budoucí činnosti nově jmenovaného kabinetu.

Rusnokova ekipa má poměrně vysoké šance na získání důvěry ve sněmovně. Předčasné volby jsou totiž výhodné pouze pro ČSSD a trošinku pro TOP09. Vládu ČSSD si v této zemi ale nepřála, nepřeje a nikdy nebude přát jediná opravdově vlivná část našeho občanstva, která má dost finančních prostředků na to, aby si politiky doslova vydržovala. Zaplatí si jejich výběr, pomocí PR agentur prosadí jejich zvolení a pak si pohlídá jejich konání v ústavních korytech. Toť přece sama podstata zastupitelské demokracie. Vlády lidu zastoupeného těmi, které mu vyberou opravdoví mocipáni. Jinak by volby ani nepovolili. Všichni odpůrci vládnutí ČSSD mají dostatek důvodů k tomu, aby ve sněmovně pro Rusnokův kabinet zajistili důvěru. ODS na pozdějších volbách může pouze vydělat, TOP 09 za tu dobu moc neztratí, KSČM je prakticky všechno jedno, ta má své jisté. Jenom ČSSD bude ztrácet. Vládě dají jistě důvěru všichni poslanci, kteří nemají šanci po příštích volbách sedět v zákonodárných lavách. Sečteno a podtrženo, je to dost, aby Rusnokův kabinet vládl až do května příštího roku, ba ještě déle. Sice bude vládnout spíše jen jako, protože sněmovna mu neschválí žádný podstatný zákon, snad jedině rozpočet. Ale ani tím si nejsem tak jist. Při handrkování o něj může totiž někomu z těch, kdo vodí politiky na nitkách, konečně dojít trpělivost. A konečně, při promyšlené hře může příliš sebevědomý Zeman u „lidu“ ztratit, protože jeho poněkud neústavní krok mohou jeho odpůrci zvrtnout tak, že občanům dolních dvou třetin majetnosti, to přijde zatraceně draho.

No…vládu…spíše prezidentský kabinet. Důsledek to celkové stupidity Ústavy ČR. Podle ní máme vždycky na nějaký čas dva premiéry, čti předsedy vlády. Jeden vládne, ač již podal demisi a druhý nevládne, ba dokonce ani nemá ministry, později už vládne, ač nemá důvěru sněmovny, kterou ale má o ni povinně požádat do třiceti dnů od obdržení jmenovacích dekretů od prezidenta a…nakonec se třeba poroučí, aniž ho bylo vůbec zapotřebí, protože důvěru sněmovny nedostane a nemůže tedy realizovat prakticky žádné politické rozhodnutí. Každý rozumný tvůrce ústavy, ba jen trochu logicky myslící občan, by nechal premiéra v demisi vládnout do doby, než nová vláda získá důvěru sněmovny. Na ni by nová vláda neměla čekat měsíc, ale tak maximálně tři dny. Prezident by měl pověřit vítěze voleb sestavením vlády. Tento politik by měl nejen vládu sestavit, ale získat hned pro ni důvěru sněmovny a teprve pak by měl prezident jejím členům rozdat patřičné dekrety. Samozřejmě ne tak se děje v Česku. My musíme mít vždycky jakési extravagance. Ale teď alespoň několik slov o Rusnokově prezidentském kabinetu. Podle naší Ústavy je vláda prakticky v pozici klientů prezidenta. Jenže navíc, podle téže Ústavy je prezident za své činy neodpovědný. Za jeho i nesvéprávné činy odpovídá vláda. Takže Rusnokův kabinet je navíc rukojmím Zemana, postavy představující v politice spíše neřízenou střelu, než osobnosti s plnou odpovědností. Nezávidím Rusnokovi jeho manskou pozici a jen mu přeji ať na jeho otrockost všichni příliš nedoplatíme.

Brzy potom, co jsem byl v roce 1967 přijat do KSČ, oslovil mne předseda jejího Celozávodního výboru s tím, že mne navrhují do „druhé ligy“. Na můj nechápavý pohled doplnil, že mne navrhují do Závodního výboru odborů. Vzpomněl jsem si na onu stupnici mocenského žebříčku včera, když jsem se dověděl informaci o tom, že ministrem průmyslu a obchodu v Rusnokově, pardon, Zemanově vládě bude Jiří Cienciala, exředitel Třineckých železáren. Podíval jsem se pak i na ostatní osoby, které zatím Rusnokovu nabídku neodmítly, jako to udělal například JUDr. Šimerka. A dovoluji si tvrdit, že to není ani druhá, ale s velkým sebezapřením třetí liga, spíše pak ale jenom divize. Dokonce tak trochu Moravskoslezská. Rusnokovi k tíži bude možná u Pražáků i to, že jmenovaný exředitel svou kariéru začal za nejtvrdší normalizace jako krajský funkcionář Socialistického svazu mládeže.

Zeman svou vládu označil za vládu odborníků. Je to jedna z jeho manter, kterou údajně odvozuje od jiné své umanutosti, potřeby vzdělanostní společnosti. Jako ironik by si měl uvědomit, že odborník je velice široké slovo. Může tedy jeho vláda odborníků sestávat z odborníkú na zmatení veřejnosti, až dokonce na politické podvody. Kdyby Zeman opravdu věřil v nutnost odborného řízení ministerstev, tak by již dávno, snad již v prvním polistopadovém parlamentu, navrhoval a se svou vehemencí i prosazoval zřízení vysoké školy státní správy, jakou mají kupříkladu ve Francii. Ta mohla vychovávat skutečně fundované státní úředníky, ze kterých by dnes již byly vyspělé persony. Za druhé měl dost času, třeba jako premiér na to, aby jako například na Slovensku zavedl na ministerstvech funkci státního tajemníka, tedy skutečného vedoucího manažera ministerstva. Ten, i když samozřejmě není schopen být apolitický, ani nezatížený svým životním přesvědčením, přece jen s vysokou pravděpodobností dokáže uchránit ministerstva od ryzí ideologičnosti, až stupidního stranického vlivu, protože ve své funkci přežívá všechny vlády. Z mého úhlu pohledu nějací čistí odborníci státní správy neexistují, ba ani nemohou existovat, protože nelze nalézt osoby bez politického smýšlení. Hovořit o vládě odborníků je minimálně dvojnásobnou lží. Vláda je buďto politická, nebo úřednická. Hovořit tedy o jakési vládě odbornické je lží. Každý odborník má své politické zatížení, takže za druhé hovořit o odbornících v postavách ministrů je mystifikací veřejnosti. No a za třetí Rusnokova konkrétní vláda je už podle prvních oznámených osob vládou Zemanových přátel až dokonce fandů, z nichž většinou budou s vysokou pravděpodobností lídři krajských kandidátek za SPOZ. „Martin Pecina, který se již vyjádřil, že přijal nabídku na funkci ministra vnitra, má být volebním lídrem SPOZ v Moravskoslezském kraji. Jan Kohout, o němž Rusnok hovoří jako o ministrovi zahraničí, má vést kandidátku SPOZ v Praze a potenciální ministryně spravedlnosti Benešová ve středních Čechách…“, řekl předseda ČSSD Sobotka už 26.6.13. Navíc je pro Zemana nová vláda šancí dosadit své lidi i na velvyslanecké posty. A jaký by tedy měl být onen občanský protest proti Zemanovu působení? Do Rusnokovy vlády by měly odmítat vstoupit opravdu všeobecně respektovaní odborníci. Takže by nakonec sestavil tým druhořadý, až třetiřadý, viditelně odborně pochybný.