Ze všech rozborů rozhodnutí tří soudců NS je v mých očích daleko nejlepší text z deníku PRÁVO ze dne 20.7.2013. Především svým návrhem na opravu stávajícího rozhodnutí i díky navrhované legislativní změně aby se něco podobného nemohlo opakovat. Tlak veřejnosti by se skutečně měl zaměřit na to, aby plénum NS stupiditu svých tří „kolegů“ napravilo. Zveřejňuji proto celý text bývalých poslanců ČBR, kteří Ústavu schvalovali:
VÝKLAD NEJVYŠŠÍHO SOUDU ODPORUJE SMYSLU ÚSTAVY
Rozhodnutí soudů je sice nutno v právním státě respektovat, ale to neznamená, že nemůže být podrobeno kritice jak odborné, tak laické veřejnosti. I přes důvody uvedené v usnesení soudců Nejvyššího soudu Vladimíra Jurky, Petra Šabaty a Pavla Šilhaveckého, nic z toho v něm uvedené nemůže změnit na názoru autorů tohoto článku v tom, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR.
Autoři tohoto článku se připojují k celé řadě právníků, odborníků na ústavní právo, ale i bývalých ústavodárných poslanců, kteří výrok NS kritizují. Mimo chodem ještě nikdy jsme se ne setkali s tak většinovým názorem o nesprávném výkladu úmyslu zákonodárce, jak se to povedlo Nejvyššímu soudu.
Autoři tohoto článku jsou bývalými poslanci, kteří schvalovali v prosinci 1992 Ústavu ČR. Považuje-li senát NS za projev poslance chráněný imunitou jakékoli jeho jednání v souvislosti s politickou činností učiněné na, půdě sněmovny, pak vykládá Ústavu v naprostém rozporu s úmyslem ústavodárce, kterým byla Česká národní rada.
Jednou z metod výkladu zákona je výklad z hlediska úmyslu zákonodárce. Pokud by si soudci NS přečetli zápisy z jednání vládní a parlamentní komise pro přípravu Ústavy, V ústavně-právním výboru a celé řadě dalších orgánů České národní rady, čerpali z literatury a komentářů a pečlivě se zabývali rozpravou při schvalování Ústavy na plénu, nikdy by nemohli provést takto vadný výklad, který za projev poslance považuje jakékoli jeho jednání při výkonu politické funkce.
Oba autoři ubezpečují senát Nejvyššího soudu, že při hlasování pro Ústavu, jejíž součásti je i diskutovaný čl. 27 odst. 2, bylo jejich úmyslem imunitou chránit projevy poslanců ve smyslu verbálních výroků, proslovů a vyjadřování politických názorů učiněných na plénu sněmovny a v jejích orgánech, ve výborech, komisích a na obdobných oficiálních jednáních. Smysl této imunity byl absolutně chránit svobodu slova, svobodu projevu poslance při vyjadřování a prosazování jeho politických názorů, aby poslanci nemohli být za své proslovy ve sněmovně persekvováni.
V žádném případě nebylo úmyslem ČNR krýt imunitou jiná jednání poslanců učiněná třeba i na půdě sněmovny, v kuloárech či kdekoli jinde, pokud by naplnila znaky trestného činu, například přijetí úplatku, podplacení, zneužití pravomoci úřední osoby či další trestné činy. To by odporovalo nejen principům tradičních ústav, ale bylo by to vnímáno jako naprosto neobhajitelné porušení základních demokratických principů, zejména rovnosti občanů před zákonem.
Imunita má být pouze výjimečným opatřením sloužícím k výkonu poslaneckého mandátu tak, aby nebyla narušena činnost zákonodárného sboru, a ne něco, co umožňuje poslancům páchat na půdě sněmovny trestnou činnost, protože jsou vyňati z působnosti orgánů činných v trestním řízení, na rozdíl od běžných občanů.
Výklad Ústavy Nejvyšším soudem je nejen nesprávný, ale je nebezpečný z hlediska parlamentní demokracie, protože nepřijatelně posiluje výsady, které v demokratickém právním státě musí být vždy co nejmenší a vykládány restriktivně, protože v opačném případě podlamují důvěru veřejnosti ve vládu práva. Nejvyšší soud při výkladu čl. 27 odst. 2 Ústavy úplně opomenul zohlednit úmysl zákonodárců, porušuje zásadu rovnosti občanů před zákonem a jde proti smyslu Ústavy.
Ukazuje zároveň vadu trestní ho řádu, protože v ostatních případech podle stávající úpravy má soud právo, má-li pochybnosti o souladnosti právního předpisu s ústavním pořádkem, obrátit se na Ústavní soud. Zde tomu tak není a NS může vykládat Ústavu sám, takže orgán ochrany ústavnosti Ústavní soud, který je jediný oprávněn vykládat Ústavu, je z takového rozhodování fakticky vyřazen, pokud Nejvyšší soud sám Ústavu vyloží ve prospěch stíhaných poslanců.
Vyřazení ÚS z posuzování rozsahu imunity poslanců podle Ústavy ukazuje vadu trestního řádu, který platí od roku 1961, a přes upozornění mnoha odborníků nebyl v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku schválen rovněž nový procesní předpis.
Nejvyšší soud tak situaci neuklidnil, spíše ji ještě více zhoršil a vytvořil právní chaos. Navíc vyvolal ducha revanše vůči orgánům činným v trestním řízení (volání po kárných řízeních, odstoupení z funkcí) a zdevastoval již tak nízké právní vědomí veřejnosti a její důvěru v justici.
Je proto na místě, aby se k věci vyjádřilo trestní kolegium nebo plénum Nejvyššího soudu, protože jde o zcela zásadní otázku do budoucnosti. Přitom by měl NS naprosto vážně zohlednit úmysl ústavodárce a nevykládat Ústavu způsobem, který odporu je textu i duchu Ústavy, tak jak byla schválena.
Co je ale na celé věci to úplně nejhorší, že se v důsledku rozhodnutí NS veřejnost nikdy nedozví v rámci řádného kontradiktorního řízení před obecnými soudy, jaká byla pravda a zda se bývalí poslanci skutečně dopustili trestného činu.
Hana MARVANOVÁ, Miroslav ČAPEK (Autorka je advokátka, autor soudce a bývalý advokát) PRÁVO 20.7.13