SELHÁNÍ ZAKLADATELŮ ČESKÉ REPUBLIKY

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *