ZEMAN – BABIŠ – HAMÁČEK? Nikoliv To tvůrci Ústavy ČR.

Upozorňuji předem, že se nehodlám zapojovat do debaty veřejnosti, novinářů, či právníků, nadtož dokonce specialistů na obor státu a práva na dovolenkové téma, jež jsem si pojmenoval: „Jak nakládá prezident Zeman s Ústavou ČR“. Nedovoluji se ani zapojovat do diskusí, zda se Zeman liknavostí v odvolávání Stańka choval neústavně a v odmítnutí jmenovat Šmardu dokonce protiústavně. A už vůbec bych si nedovolil tvrdit, že prezidentovo současné chování je pokusem zavádět jakýsi, podle mne  nedefinovaný až pofiderní poloprezidentský, mocensko-politický systém v naší, globálně bezvýznamné zemičce. Ta totiž, alespoň podle některých zahraničních odborníků na státnost, stát a státoprávnost, díky nízkému počtu svých obyvatel, prakticky v jejich očích ani plnohodnotným státem není.

Jsem si totiž v prvé řadě víc jak naprosto jistý, že jakékoliv debaty na všechna mnou uvedená témata jsou naprosto nekonečné, nejen mezi třeba i poučenými laiky, tak ale především mezi „super“ odborníky s tituly před i za příjmením“.

Za druhé pak proto, že tvrdím již od samého vzniku Ústavy ČR až do svého posledního textu na http://www.novarepublika.cz/2019/07/selhani-zakladatelu-ceske-republiky.html z minulého měsíce, že problémem naší demokracie je samotná Ústava ČR a ne její realizátoři. Ústava, která vznikla bez demokratické diskuse veřejnosti, ba dokonce i odborníků a byla navíc občanům země nadeklarována náhodnou sestavou politiků, kteří k tomu jednoznačně neměli od veřejnosti zplnomocnění. Taková ústava nemůže být vůbec zakládajícím dokumentem státu, který by se měl považovat za demokratický.

Jsem od vyhlášení našeho státu na sklonku roku 1992 nekompromisně přesvědčen o tom, že Česká republika musí mít novou, skutečně demokratickou ústavu. Co nejdemokratičtější metodou vytvořenou a kodifikující co možná nejprecizněji co demokratičtější politický systém.

Ač pouze poučený laik, troufám si tvrdit, že současná Ústava ČR je velice nepovedeným dílkem, jehož „dokonalost“ mohou chválit pouze ti, kdo se na jeho vytvoření alespoň částečně podíleli. Dále tvrdím, že je jakýmsi odvarem Ústavní listiny prvorepublikového Československa, takže je reálně hodně postmonarchistická, čti, nedostatečně republikánská. Vím od dvou z tvůrců Ústavy ČR, že se navíc, alespoň oni dva, ji snažili šít na míru prvnímu prezidentu České republiky. Takže mu chtěli záměrně vytvořit málo limitů a ponechat po politickém převratu v roce 1989 co největší prostor k prosazování jeho vůle.

Pro ilustraci uvedu jen jediný příklad, který mne opravňuje k proneseným tvrzením. Je jím právě kodifikace odvolávání a jmenování ministrů. Ústava ČR v této oblasti totiž zakotvuje takovou dvojkolejnost výkonné moci, že tím zakládá možnost k tolika výkladům, kolik je požádáno právníků o interpretaci ústavního textu. Při tom se tvrdí, že Ústava ČR je kodifikací parlamentní demokracie. Ani náhodo ne, tvrdím já. Je poněkud nepovedenou kopií monarchistického systému, v němž tehdejší dědičný suverén je, poněkud obskurně, nahrazen jakousi rádoby „vyšší morální autoritou“, která, mimo jiné  milostivě schvaluje a odvolává premiérem navržené ministry.

V parlamentní demokracii je nejvyšší schvalovací instancí činů výkonné moci parlament, tedy třeba i obě jeho komory společně. V takové demokracii se sněmovna po svém zvolení dohodne na vládě včetně premiéra a ten požádá o důvěru k ní, buďto jednu, nebo obě komory. Vůli prezidenta k tomu vůbec není zapotřebí. Copak v obcích, či vyšších územních celcích nějaká „vyšší autorita“ je potřebná?!. Jednotlivé ministry pak odvolává, či jmenuje opět jenom parlament prostou většinou třeba ze všech poslanců, aby to bylo významnějším aktem.

Uvedeným příkladem netvrdím, že by budoucí ústava měla zrušit funkci prezidenta. I když se přiznám, že osobně jsem ji vždycky považoval za nadbytečnou a jen částečně v republikovém systému ospravedlnitelnou, pokud parlament je, jako třeba na Slovensku, tvořen pouze jednou komorou.

Od počátku existence ČR jsem přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné zrušit buďto prezidenta jako samostatnou výkonnou funkci, nebo Senát. Pokud by byl v nové ústavě zrušen senát, tak je nutné velice pečlivě vypracovat pravidla pro výkonnou moc, nebo dokonce prezidenta kodifikovat ne jako součást moci výkonné, ať se nevytváří podmínky pro dvojkolejnost výkonné moci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „ZEMAN – BABIŠ – HAMÁČEK? Nikoliv To tvůrci Ústavy ČR.

  1. S tou ústavou a Zemanem je to takhle: Ústava předpokládá demokratické poměry, ve kterých prezident, vláda a parlament tvoří tým. Dohodnou se na člověku, přijatelném pro všechny, Vládní strana ho navrhne, premiér a prezident schválí.
    Naproti tomu ti, kteří řvou o porušení ústavy předpokládají systém pán – otrok. Vládní strana nařídí, ostatní poslechnou. Už to, že slovo navrhne čtou jako nařídí ukazuje, že z demokracie znají jen to slovo a nepřijímají, že by mělo mít nějaký smysl.

    • Ústava nic nepředpokládá. Ani nesmí. Ona především celým svým textem je konkrétní definicí politické demokracie v naší zem. Mimo jiné definuje i demokratickou soutěž o politickou moc. A kde je soutěž, není týmové spolupráce soutěžících prvků. To je poněkud idealistická, ba až utopická představa. Ústavní instituce politické moci nejsou tedy týmem. A už vůbec ne spolupracujícím týmem. Přece teorie o pilířích politické moci v demokratických systémech hovoří o jakémsi vyvažování až vybalancovávání jejich moci.
      Máte ale pravdu, že slovo navrhuje neznamená nařizuje. I to je ale chyba Ústavy, protože když jeden navrhuje, druhý opravdu nemusí návrhu vyhovět. Jinak by byl pouhou figurkou s podpisovým právem. Ovšem musí mít pro odmítnutí návrhu Ústavou jasně definované podmínky, čili to nemůže být z nějakých osobních důvodů, byť by byly sebepádnější.
      Jsem odpůrcem Ústavy ČR od jejího vzniku, protože je to v mých očích naprosto diletantský text, který umožňuje ve velkém počtu svých článků mnohočetné výklady. Jsem dokonce, ze zkušeností kdy jsem se v “branži” ústavních činitel nějaký čas pohyboval, přesvědčen, že mnohdy šlo o záměr tvůrců i schvalovatelů, protože si uvědomovali, že tím vytváří mnoho příležitostí k politickému boji až po vládní a ústavní krize, jako jeho metody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *