Ministr Staněk odvolal ředitele kulturní instituce pro špatné hospodaření. Umělci, napojení na finanční toky této instituce rychle vytvořili atmosféru občanského odporu. Protože bylo před volbami do EP, Hamáček se zalekl o výsledek a prosazoval odvolání ministra své strany. Prezidentovi se uspěchanost a neopodstatněnost odvolání nelíbila a začal se stavět na zadní. Opřel se o neprůstřelný názor, že nelze ztrestat ministra za to, že vyvozuje závěry z kontroly hospodaření. Navíc měl za sebou výklady Ústavy ČR od prestižních ústavních právníků, kteří jeho jednání nehodnotili dokonce ani za vládní, nadtož pak ústavní krizi. Hamáček, místo toho aby hledal kompromis, okamžitě na uvolněné ministerstvo navrhl velice kontroverzní osobu, která zdaleka není tak schopná, jako odvolávaný ministr. Vedení ČSSD pojalo celou situaci opět jako souboj s prezidentem a od počátku vyhrožovala, že pokud Zeman nepovolí, její ministři odejdou z vlády. Spor trvá už několik měsíců, což je dost dlouho, aby se voliči zamysleli alespoň nad dvěma otázkami. Copak je ministerstvo kultury tak významné, aby se kolem něho rozhořela bitka o existenci současné vlády? Copak už ČSSD klesla tak hluboko, že je ochotna odhodit zájmy voličů jež může ve vládě hájit a raději z ní odejít jenom proto, že trpí protizemanovským komplexem? Tím by jenom potvrdila současný trend, že se stává nevolitelnou.