Po prvé jsem ho osobně viděl jako ministra financí Čalfovy vlády, který si se svou příznačnou drzostí prosadil setkání se všemi předsedy odborových svazů jejich nově se rodící celostátní instituce. To už jsem byl předsedou Federálního odborového svazu pracovníků v hornictví, geologie a naftového průmyslu. Za neskutečně drzé jsem tehdy považoval, že nás přišel přesvědčovat, aby odbory po nových mocnářích nežádaly zvyšování mezd a platů. Podle něj by to totiž bylo pro zaměstnance kontraproduktivní, protože bychom se svou aktivitou zvyšovali nezaměstnanost. Na předsedy neekonomy velmi zapůsobil, když jim prezentoval teoretickou závislost mezi těma dvěma společnostními a zprostředkovaně ekonomickými jevy na primitivní rovinné křivce.
Jako vzdělanému ekonomovi mi bylo hned jasné, že jde z jeho strany o podvodnou demagogickou aktivitu, protože jako ministru financí mu šlo především o to, aby se v zemi nezvyšovala inflace, která rovněž díky tlaku na vyšší mzdy roste.
Tehdy jsem ještě nic nevěděl o celé jeho ekonomická reformě, jak bohulibě svou transformaci z plánovaného na tržní hospodářství nazýval. Během měsíců dubna a května roku 1990 jsem ale už o ní a o něm měl jasno. Mnohokrát jsem se totiž s ním zúčastnil jednání ať již federální vlády, tripartitní komise, různých porad celostátních institucí, včetně třeba bankovní rady, jejímž byl předsedou. Navíc jsem se s ním několikrát dostal do přímého rozhovoru a jednou dokonce jsme se setkali v rozhlasovém studiu. O čemž snad ještě napíšu, pokud to nezapomenu, protože tím dokreslím jeho další dominantní rys povahy.
Poznal jsem bezpečně, že o skutečném národohospodářství tehdy nevěděl vůbec nic. O moc lepší to nebylo ani v ekonomice čili podmnožině národohospodářských nauk. O té kapitalistické měl jenom teoretické znalosti a o socialistické žádné z osobní praxe. Vždyť do té doby neměl nikdy nijakou vedoucí, jak se dneska s oblibou říká, manažerskou funkci. Ovšem do dneska jej považuji za člověka, který byl nejlepším znalcem dějin ekonomických teorií, s jakým jsem se kdy setkal. V minulém režimu pracoval v bankovnictví, což je obor, který moc neovládám, takže se k této jeho odbornosti vyjádřit nehodlám.
Působil na mě od počátku dojmem domýšlivého fracka, který se choval, jako by se v něm zarazila puberta. Že jde o nějakou poruchu osobnosti se ukázalo velmi brzy. Svými sportovními aktivitami například dokazoval, že jeho hlavě ještě nedošlo, že tělo na ty kousky už nemá. Jen za mého působení v Praze měl tří vážné sportovní úrazy včetně zlomené nohy.
Naprosto dominantním rysem jeho povahy byla doslova bezbřehá arogance vůči každému. Proti oponentům se tato zhůvěřilost pak projevovala coby absolutní ignorance. Cizí názory k němu vůbec nedospěly. Každému totiž ihned naznačil, že ho ve skutečnosti ani neposlouchá, aby ho náhodou nějak přece jenom neovlivnily. Diskutovat dokázal pouze a jen s těmi, kdo bezvýhradně přijímali jeho přesvědčení, tedy jen o drobných úpravách jeho záměrů. Nejhnusnější na jeho chování bylo, že využil dobové atmosféry panující v celé společnosti a každý jiný názor okamžitě prohlašoval za snahy o návrat minulého režimu, oponenta označil za starou strukturu, nebo ještě horší nálepkou. Všechno „neklausiánské“ prostě bylo veřejně dehonestováno jako komunistické, socialismus a později, jakmile se ten termín ve veřejnosti zažil, tak totalita. Pamatuji si, že na lidi, kteří s ním spolupracovali mu stačilo jen povýšenecky „zvednout obočí“ a ti okamžitě ztichli.
Vždycky jsem proto obdivoval, ale i litoval lidi, kteří s ním dokázali pracovat déle jak týden. Osobně bych to nedokázal ani „jednu šichtu“. U něj byly asi pocity vůči mně stejné. Poprvé jsme se střetli hned na prvním zasedání tripartity, což bylo jednání zástupců vlády, podnikatelů a odborů. Tam za nepřítomnosti místopředseda federální vlády Komárka ho neomaleně kritizoval za to, že podlehl nátlaku hornických odborů a spolu s ministrem sociálních věcí Petrem Millerem horníkům zajistili neúměrné výhody. Více méně jsem mu na to jenom odsekl, že hornictví je také povolání nesrovnatelné s jinými.
Druhý střet byl ostřejší. Před jednáním federální vlády mě zastavil skoro ve dveřích se slovy: „Doneslo se mi, že máte připomínky k mé ekonomické reformě“
„Ano, při jednání o ní je uslyšíte“.
„To přece není možné, jak si to můžete dovolit?!“
„My na odborech máme také své odborníky…
Skočil mi do řeči: „Jaké odborníky, tomu přece rozumíme jenom my…“
Dál jsme nemohli pokračovat, protože Čalfa již zahajoval zasedání federální vlády.
Na tomto místě se sluší vysvětlit, proč právě já jsem za odbory chodil na zasedání vlády. V prvé řadě proto, že Čalfa v té demokracií opilé době lehce prosadil, že na zasedání vlády budou chodit představitelé tripartitních institucí. Za ČS KOS tam měl chodit její prezident PhDr. Igor Pleskot. Ten se ovšem vyžíval v cestování po národních odborových centrálách celého Západu, takže neměl obvykle na dobu zasedání vlády volno a za druhé neměl ani čas na prostudování stohů materiálů vlády, a ještě k tomu názorů odborníků naší odborářské centrály. Jemu osobně jsem se zdál být ideální pro jednání ve vládě už proto, že jsem měl už za dva měsíce své činnosti čilé styky s jejím místopředsedou Valtrem Komárkem a se třemi dalšími ministry, vzpomínaným Millerem, ale také Vladimírem Dlouhým a ministry hornictví. V té funkci se za mého působení vystřídali hned tři.
S Dlouhým jsme se potkávali dokonce na různých místech naší republiky. Dostával jsem totiž echo vždycky, když odjel do některé hornické oblasti jednat, řečnit, a prosazovat názory rodící se moci, takže jsem se tam obvykle objevil v tutéž dobu jako on. Nakonec o mě veřejně hovořil jako o svém „úhlavním příteli“.
Ale zpět k onomu vzpomínanému zasedání vlády. Když došlo k projednávání materiálu Zásady ekonomické reformy, nebo jak to předkládající ministr financí Klaus nazval, došlo samozřejmě k bohaté diskusi. Bylo zvykem, že se napřed vymluvili všichni z ministrů, kteří chtěli k věci něco říct. Jako úplně poslední dostali slovo zástupci odborových konfederací, které tehdy byly dvě. Jakási nicotná Federace uměleckých svazů, která neměla ani setinu členů naší Konfederace. Jejich organizace neměla sil k tomu, aby mohla být nějakým vlivným partnerem vlády. Jelikož já jsem měl možnost vyslechnout všechny připomínky těch přede mnou, tak jsem se asi ke čtyřem hned vyjádřil, abych nakonec oddeklamoval názor naší instituce. Když jsem skončil, nastalo na několik vteřin ticho, které ukončil Komárek a řekl: „Vyslechli jste, jak vás ten odborář školil v ekonomice“. Čalfa pak k materiálu rychle nadiktoval nic neříkající usnesení. Do té doby mě Klaus prostě jen neposlouchal, až ignoroval, ovšem od té doby jsem začal být jeho osobním nepřítelem, i když to veřejně neprezentoval, protože mě zas za tak významného soupeře nepovažoval. Což se trochu změnilo teprve potom, co jsem byl poslancem.
Na tomto místě tedy uvedu vzpomínku, kterou jsem již naznačil. V rámci předvolební kampaně jsem se zúčastnil nějaké relace v rozhlase. Byli jsme tam tři, když do studia přišel Klaus. Se zdviženým obočím se podíval na nás a na moderátorku vyštěkl, já myslel, že jde o rozhovor jenom se mnou. Na debaty já nemám čas. Aniž řekl víc, tak se sebral a odešel.
V dětství bych řekl o takovém člověku, že je náfuka. U Klause to ale byla porucha osobnosti. Byl stejně jako Havel chorobně ambiciózní. Havel ovšem k té kariéře byl dotlačen, ba dalo by se říct, že si ho západní rozvědky vychovávaly ba doslova vypěstovaly. Pokud jsem dovře informován, tak ho za vůdce československých disidentů doporučil Izraelský Mosad, především prý proto, že neměl děti, které by trpěly jeho uvězňováním. Tuto informaci mám pouze z jednoho zdroje, takže není zrovna moc ověřená. Havel svůj vzlet z trestance na prezidenta bral jako paradox dějin, kterému z počátku nechtěl ani uvěřit.
Klaus, to byl jiný případ. Ten se o polistopadový post ve špičce politiky doslova rval. Hned v prvních polistopadových dnech navštívil jako zástupce Prognostického ústavu nepřítomného Komárka na oficiální návštěvě velvyslanectví USA v Praze. Tam z vlastní iniciativy podepsal memorandum, ve kterém prohlásil, že ví jak lze převést ČSSR z plánovací ekonomiky, tedy z vlivu SSSR na tržní, čili spjatou se Západem. Především se ale zavázal, že to také politicky zajistí. Což byl takový trumf, že se stal ministrem financí i přes jednoznačný Havlův odpor. Pokud vím, tak zmíněné memorandum nikdy nebylo celé zveřejněno. Takže jeho tajná část je někde v archivech USA. Viděno objektivníma očima nezaslepenýma antikomunistickým radikalismem šlo o jasnou vlastizradu.
O celé jeho tak zvané ekonomické reformě píšu podrobněji jinde. Tady si jenom dovolím jediné konstatování. Zlotřile v první fázi okradl všechny střádaly tím, že provedl ze první rok trojnásobnou devalvaci koruny. Snížil tím všeobecnou životní úrovně obyvatelstva o jednu třetinu. Především ale dosáhl stavu, kdy v následné privatizaci si každý německý řezník mohl koupit českou či slovenskou továrnu. Celou tranzici v ČR nelze nazvat jinak než rozkradení do té doby veškerého veřejného majetku. Realizaci jeho podlé reformy mu umožnila doslova nekonečná popřevratová trpělivost občanů věřících sladkým slibům mocenské kamarily, naivita opozičních politiků a poklonkování služebníčků fascinovaných jeho nekonečnou arogancí.
Po svém odchodu z politiky jsem o něm již v polovině devadesátých let několikrát napsal, že je to kmotr všech mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Což pak definitivně potvrdil svou amnestií při odchodu z postu prezidenta.
O několik let později jsem pak ještě dodával, že v každé slušné zemi Západu by už nevyšel z kriminálu a v těch, co jsou mnohem rozumnější, by byl oprávněně popraven.