ZMÍRŇOVÁNÍ NAPĚTÍ PŘED GORBAČOVEM Aneb Skutečná hloubka prohry Sovětského svazu.

Následující text jsem si nedávno stáhl z nějaké delší statě, aniž jsem si zapsal zdroj, ba ani autora jsem si nezapamatoval. Považuji jej však za příhodné velkopáteční čtení při současném růstu mezinárodního napětí. Ježíš se sice za nás obětoval, ale z mého pohledu měl raději lidstvo učit „přátelství“ každého ke všem. Především ale chci ukázat, abychom si uvědomili, jak je dneska svět mnohem blíž sebeskáze, než byl za tak zvané Studené války. A aby ti, co dospěli až po listopadu viděli i jiný pohled na tehdejší svět.

„…nejprve bych se chtěl zmínit o jednom dopise, který přetiskly snad všechny noviny světa, ale poté se na něj úplně zapomnělo. Bylo to psaní tehdy desetileté americké školačky Samanthy Smithové, který napsala na podzim 1982 z vlastního popudu tehdejšímu komunistickému vůdci SSSR Juriji Andropovovi.

Jak k tomu vůbec došlo? V roce 1982 se opět zostřila mezinárodní situace. Sověti rozmístili v zemích svých satelitů rakety středního doletu SS-20, Američané v západní Evropě rakety s plochou dráhou letu a balistické středního doletu Pershing 2. V té době nastoupil v Kremlu nový vůdce Jurij Andropov, o němž se vzhledem k jeho minulosti vyslovovaly velké pochyby, zda bude možné s ním vůbec jednat. Americký týdeník Time přinesl v listopadu na titulní straně jeho fotografii s textem v tomto duchu. Když ten časopis malá Samantha uviděla doma na stole, zeptala se své matky s pravou dětskou naivitou: „Když se ho všichni tak bojí, proč mu někdo prostě nenapíše a nezeptá se ho, jestli válku opravdu chce, nebo ne?“ Matka jí odpověděla, aby ji spíš odbyla: „A proč to neuděláš ty?“ Jenže Samantha to vzala vážně a skutečně dopis prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy poslala.

Když na něj nedostala odpověď, napsala znovu. A Andropov jí odpověděl – svůj dopis začal větou: Tvoje otázka patří k těm nejdůležitějším, jaké si může myslící člověk klást. A také ji i s rodiči na čtrnáct dní pozval do SSSR. Všichni tam skutečně odjeli, navštívili Moskvu, Leningrad, Artěk s dětským pionýrským táborem, byli nadšeni. Stejně jako novináři, kteří je provázeli – Samantha se stala světovou hvězdou.

Tak zdánlivě pouhý dětský impuls – a jak rozvířil světové veřejné mínění. Ještě větší úspěch mělo, když dva přední komentátoři obou zemí americký Phil Donahue, jehož každodenní show přebíralo na 200 amerických televizních společností, a Rus Vladimír Pozněr, významný sovětský televizní a rozhlasový publicista, který až do svých 17 let v USA žil, se rozhodli vytvořit mezi USA a SSSR telemosty. Měly skromný začátek, když se letovisko San Bernardino u Los Angeles, kde se konal hudební festival, spojilo s moskevským televizním studiem. Zprvu to nebyl dialog, jen výměna hudebních programů. Ale poté už následovaly programy zaměřené na jednotlivá témata, jako filmy, medicína a podobně… A nakonec přímá diskuse občanů, zastavených reportéry s mikrofonem v ruce na amerických a sovětských ulicích, kteří se vzájemně mohli ptát, na co chtěli, bez jakékoliv cenzury. A za dozoru druhé strany, aby to skutečně byli náhodní chodci, nikoliv za chodce se vydávající politici či novináři. Úspěch těchto pořadů byl nečekaný – sledovanost dosáhla na obou stranách 180 milionů!

Připomínám to, protože mi to v současnosti chybí, byť technické prostředky pro to jsou podstatně dokonalejší. Bylo by to důležité zejména pro mladou generaci, aby se mohly osobně blíže poznat – podstatně lépe a více, než to třeba umožňuje jen chatování na internetu“.

     Tady úryvek končí a já k němu opravdu už nemám co dodat. Jen že se moc omlouvám autorovi, pokud jej náhodou bude číst.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *