TŘI NEJVĚTŠÍ LOUPEŽE V DĚJINÁCH PROVEDENÉ POD PRAPOREM SVOBODY.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *