„Bílí lidé udělali maximum, aby se zničili v první a druhé světové válce. Ve třetí světové válce se jim to už podaří“. Zapomněl jsem si bohužel poznačit, kdo to dal na síť.

V textu o nacismus a nacionalismu jsem nezmínil některé termíny, které se někdy používají v souvislosti s národem. V prvé řadě je to patriotismus. Sice se nejčastěji hovoří o národním, či státním patriotismu, ale ve velké míře též v souvislosti s menšími i většími regiony. Já jsem kupříkladu patriotem Moravského Slovácka, ale stejně tak Slovanstva. Ovšem jsem také patriotem svého povolání, horničiny, havířství, nebo spíš havířiny, hornictví.

Dalším pojmem je vlastenectví. Užívá se k popisu příslušnosti k dané zemi, většinou pak státu. Neznám příklad, že by se hovořilo o vlastenectví v souvislosti s jiným cítěním. Při tom ale sám jsem často říkával že vlastí je pro mě rodný kraj, ale za něj bych přesto nešel bojovat, když už tam nikdo z mých blízkých nebydlí. Takže za svou celoživotní vlast považuji Slezsko, Moravské Slezsko, kde se usídlil můj rod.

Včera jsem se nezmínil rovněž o termínu šovinismus. Považuji jej totiž v souvislosti s národem za synonymum nacionalismu i nacismu. Šovinismus se podle mě lépe hodí k popisu kupříkladu povýšenectví mužů nad ženami, tedy mužský šovinismus, nebo šíření nenávisti mezi generacemi, či elitářů vůči chudým a podobně.

Na závěr dnešního textu bych se zmínil o pojmu rasismus, který ve včerejším textu je. Když jsem nad ním začal přemýšlet, tak jsem si uvědomil, že „čistý“ rasismus vlastně neznám. S výjimkou Amerického Ku-klux-klanu. Militantního a samozřejmě tajného spolku bílých mužů, trpících „Freudovským“ komplexem. Bílý otrokář se cítil ponížen negrem svým otrokem, který je pro ženy atraktivnější pro svůj větší penis. Každý jiný projev rasismu od židovských pogromů po genocidu indiánů má totiž v sobě kromě rasového důvodu nějaký jiný společnostní důvod.

VÝZVA NĚMECKÝCH LEVICOVÝCH INTELEKTUÁLÚ, kterou uveřejnil týdeník Die Zeit: „Zahájení rokování není ospravedlněním válečných zločinů. Sdílíme tužbu po spravedlivosti. Vyjednávání jsou však nevyhnutným prostředkem, jak zabránit utrpení zúčastněných a následkům války na celém světě. Vzhledem na hrozbu humanitárních katastrof a zjevné riziko eskalace je potřebné co nejrychleji nalézt východisko pro obnoveni stability. Čas a příležitost na to poskytne jen přerušeni bojů. Důležitost tohoto cíle si vyžaduje, abychom se k němu postavili čelem a udělali všechno pro to, aby bylo možné rychlé přiměří, a zahájení mírových jednání – a zdrželi se všeho, co by tomuto cíli stálo v cestě.“

Jak je vidět i v Německu jsou ještě rozumní lidé, nejen „scholzovští“.

Při současných debatách o Ukrajině dochází pro můj způsob myšlení k zmatení pojmů. Především mě zaujalo, že se v kulturním okruhu Západu hovoří o jakémsi kladném a negativním nacionalismu. V mých očích ale dosud byl nacionalismus pouze záporným společnostním jevem, i když odstupňovaným. Od vyvyšování svého národa přes nenávist k jiným národům až po snahou jiné zabíjet.

Jsou autoři, kteří kupříkladu národní obrození vydávají za kladný nacionalismus. Jiné zase protikoloniální hnutí chápou jako kladný projev nacionalismu. Obojí je podle mě mylné pojetí. Nejde o nacionalismus, ale pouze národní sebeuvědomován, či národovectví. Pokud takové hnutí ale muselo užít násilí, tak vždycky jen a pouze proto, že dynastičtí vládci, či třeba ti kolonialisté bránili osvobozovacím tendencím společenství, které se začínalo sebeuvědomovat jako národ a na základě mezinárodně deklarovaného právního nároku na sebeurčení se chtělo osamostatnit.

V Západním myšlenkovým okruhu se za nacismus považuje jen jeden ojedinělý čili fakticky konkrétní historický jev. Samotný název se vnímá jako zkratka pro hnutí a jeho ideologii s názvem „národní socialismus“. Jde však o označení, které se takto samo pojmenovalo už na svých začátcích. Jenže v průběhu času se zásadně proměňovalo až nakonec bylo poněkud jiným společnostním jevem než na svém počátku. Přesto všechno ale v mém způsobu myšlení je nacismus konkrétním projevem nacionalismu, který je pro mě obecným pojmem. Vyskytoval se pouze a jenom v Německu v třicátých letech minulého století a formálně skončil rokem 1945.

Při sledování událostí na Ukrajině od jejího osamostatnění, a především od roku 2014 mě mátlo, že ho Rusové hodnotí jako nacismus. A při své vojenské intervenci na území Ukrajiny jeden z jejího cíle deklarovali jako denacifikaci čili zničení nacismu na Ukrajině. A tady začíná v mé hlavě zmatek. Pokud je nacismus konkrétní a ojedinělý jev, který se vyskytoval pouze v Německu v minulém století, tak přece situaci na Ukrajině v tomto století nelze vydávat za nacismus.

Když jsem si jevy pojmově analyzoval, tak jsem nakonec dospěl k názoru, že budu užívat novou klasifikaci projevů národního chování. Ponechám národovectví beze změny. Nacionalismus pro mne nebude jen negativním jevem, ale naopak pouze pozitivním vědomím, či chováním národa až do stupně, kdy národní vědomí začne vykazovat nenávist k jiným a chování začne obsahovat zabíjení jiných. Jakmile národní vědomí ovládne nenávist, tak budě už pro mě nacismem. A tento termín se stane pro mě obecným pojmem. Jeho konkrétní projev v Německu zmíněného období pro mne pak je hitlerismem a ten Ukrajinský třeba banderismem. Ony se od sebe totiž liší. Kupříkladu holocaustem.

Jako vyznavač filosofie konkrétního ale tvrdím, že neexistuje nějaký obecný nacismus. Projevuje se totiž vždy jen a pouze v jeho konkrétní formě. Třeba hitlerismus byl kombinací antisemitismu, antislovanství, (to především v úzkém smyslu antirusismu), anticiganismu a navíc antibolševismu, či antikomunismu. Navíc v sobě obsahoval jeden konkrétní prvek rasismu, totiž nadřazenost árijců nad jiné rasy.

Naléhavé návrhy na řešení současné krize, o nichž jsem psal včera, mi většinou připadají naiviní. A ony skutečně naivní jsou. Pokud si někdo myslí, že se něco dá změnit ve volbách, tak je vyloženě mimo mísu. V současnosti jde o zásadnější dějinný zlom. Vyčerpává se totiž celý jeden společnostní režim, a ne jenom politický systém. Jedinou známou alternativou k němu byl, „ať si kdo chce co chce říká“, jak se v jeho době zpívalo v jedné budovatelské pásni, kupříkladu minulý režim reálného socialismu. To že padl ještě neznamená, že byl špatný, nebo neúčinný. Ovšem v žádném případě nelze předpokládat jeho obnovu. Svět přece jenom pokročil hodně dál. Jestli si ale kdokoliv dělá naděje, že současný společnostní řád bude poražen tak lehce, jako vláda komunistických a jim podobných stran, tak se už nebezpečně, ba sebevražedně mýlí. Komunisté totiž ve skutečnosti nebyli poraženi, tedy jejich ideová základna. Oni jenom dokázali, že jsou skutečnými demokraty. Když bylo zřejmé, že lidé už nechtějí jejich vládu, tak se jí vzdali. Lehce vzdali. Jejich moc totiž nebyla založena na soukromém vlastnictví majetku, bohatství a kapitálu, leč pouze na ideologii. Vzdali se moci, zvláště když věděli, že se jí vzdávají ve prospěch systému, ve kterém se moc odvíjí od soukromého vlastnictví. Věděli totiž, že právě oni mají největší znalosti o společnosti, vzájemné styky, a především řídící zkušenosti, aby to všechno získali. Vládnoucí moc dnešní se tak lehce svého privilegia nevzdá. Protože si je vědoma, že ta příští je zbaví základu moci současného režimu a tím je právě soukromé vlastnictví. Proto změna režimu bude krvavá, bezohledná a především dlouhá. Kdo si myslí že ne, a není na dlouhý boj připraven, bude zničen.

Pozoruji, že se doslova roztrhl pytel s návrhy na řešení současné krize. Krize světové, Západu a samozřejmě ČR. Na Západě jsou jako řešení krize převážně předkládána řešení v rámci existující dominantní ideologie a z ní odvozované praxe. Tedy jakési kosmetické úpravy tak zvané liberální demokracie. Což je v mém pohledu více či méně početná polyarchie, jejíž skuteční vládci svou privilegovanost kryjí alespoň minimem demokratických prvků, především tak zvanými všeobecnými, přímými a rovnými volbami. Hloubka dnešní krize ale spočívá v nemnožnosti dalšího pokračování nadvlády Západu nad zbytkem světa, tedy v neslučitelnosti jeho ideologického základu s další existencí všelidské civilizace.

Volá se proto o systémové alternativě. Její krédo nedávno vyslovil prezident Venezuely Nicolas Maduro. Podle něj budoucí svět musí být světem, cituji: „…bez hegemonických říší, kde jsou vztahy mezi zeměmi budovány na základě rovnosti a respektu… kterému dominuje spolupráce, solidarita a sdílená odpovědnost“. Konec citace.

     Krištof Kolumbus před 530 roky neobjevil Ameriku, ale kolonialismus. Ve svých denících psal o původních obyvatelích tohoto kontinentu, na které narazil, jako o lidu bez kultury. Nevnímal jejich vlastní jazyk (domníval se, že ho vůbec nemají), jejich skromné oblečeni považoval za nedostatek civilizovanosti a jiný životní styl za absenci kultury. On rovněž stojí na počátku veškeré krutosti, které se západní svět dopustil. A západní mocnosti dodnes jednají podle tohoto vzorce. Při tom na individuální úrovni nám kladou na srdce, že musíme tolerovat každého Afričana, Číňana, muslima či hinduistu, ale o moc se s jejich státy nemíní dělit.

Tento dlouhý citát jsem si včera večer opsal z textu mě neznámého autora jen a pouze proto, že se mi líbí jeho první věta.

Nechápu, proč Západ provokoval jadernou mocnost. Zda to byla naivita, bláhová pýcha, nebo jenom jeho političtí reprezentanti předpokládali, že je Putin pouhým mluvkou, jako oni, čili špatně odhadli jeho vůdcovský charakter. Asi všechno dohromady a možná ještě něco navíc. Realitou ale je, že Západ obkličoval Rusko svými vojenskými základnami. Vyzbrojoval v sousedství Ruska již tak obrovsky silnou, ba dokonce druhou nejsilnější armádu Evropy. Nejenže cvičil vojáky Ukrajinské armády, ale podporoval v padesáti milionové zemi již léta zakořeněný nacismus ve formě antirusismu. Žádnou struna nelze napínat do nekonečna. Každá taková jednou praskne.

Putin je válečník, což ukázal již v době, kdy ještě nebyl prezidentem. Při tom navíc tehdy v Čečně dokázal z tohoto chaosem zmítaného regionu vytvořit pevnou součást své vlasti. Putin a jeho Rusko si velmi dlouho si nechali doslova kálet na hlavu. Což si také nikdo nenechá věčně.

Rusko pod velením svého skutečného vojevůdce vyhodnotilo situaci jako ohrožení své bezpečnosti. Jelikož se mu ani po dlouhých osm let nepovedlo o tom přesvědčit pyšný Západ, tak udeřilo. Za svůj názor se rozhodlo intervenovat silou armády. Západ si ani v duchu nepřipouštěl, že se něčeho takového Putin odváží. Je to vidět podle živelného, chaotického a mnohdy sebepoškozujícího reagování na „Speciální akci Ruské armády na území Ukrajiny“. Západ se tedy dopustil špatného odhadu, jako kdysi Gorbačov špatně odhadl Západ.

Západ svým nepromyšleným chováním následně jednoznačně povýšil regionální konflikt Ruska s Ukrajinou na válku Ruska se Západem. Vytvořil si tak nepřekonatelnou past. Musí buďto z konfliktu odstoupit, nebo se nechat porazit. Pokud by se mu totiž i podařilo dostat Rusko do situace, kterou Putin a jeho štáb vyhodnotí jako ohrožení své existence, tak si může být každý jist, že Putin opět provede to, co řekl. Použije jaderné zbraně. O tom by Západ neměl v žádném případě pochybovat a dopustit se tak další gorbačovské chyby.

„I myslící, gramotný člověk, který je v davu, je nucený akceptovat názor toho davu. I když ten názor odporuje jeho závěrům. Říkám tomu „opičí efekt“, řekl nedávno v souvislostí s Ukrajinskou krizí Izraelský vojenský historik Martin van Creveld na adresu mnohých evropských politiků.