Sympatický samorost, vzděláním sociolog Petr Hampl napsal ve svém glosáři už 26 června následující, cituji: „Zradil západ Ukrajinu? Dává ji málo zbraní? Je to ještě jinak. Sami nemáme dost. Západní sklady se postupně vyprazdňují a vlastní výrobní podniky jsme už dávno zlikvidovali, protože nepřinášely dost velké finanční zisky. A pokud snad ty fabriky ještě fungují, jsou stejně závislé na vstupech z jiných částí světa. Rusko-čínský průmyslový komplex naopak jede hladce. Když třeba Marian Kechlibar popisuje americký raketomet HIMARS, dá se s ním souhlasit, že to je impozantní válečnický stroj. Jenže k otočení války by Ukrajina potřebovala stovky takových strojů a ty Západ nemůže dodat, i kdyby chtěl.

Dodávky zbraní tak nesměřují ke změně poměrů na bojišti, ale k prodlužování utrpení. Ukrajinská strana tak po mobilizaci šestnáctiletých možná stihne mobilizovat ještě čtrnáctileté a nevím ještě koho. To je jediný výsledek naší „pomoci“.

     ZÁPAD ZRADIL UKRAJINCE JEŠTĚ V NĚČEM JINÉM, A SICE V NÁTLAKU NA UKRAJINSKOU VLÁDU, ABY SE NEDOHODLA S RUSKEM. Přitom Ukrajinci sami na té válce nemají žádný zájem. Proč by měli poskytovat své území jako předpolí pro útok proti Rusku? Zvýší jim to bezpečnost nebo životní úroveň? Ani náhodou. Proč by neměli nechat na pokoji lidi na Donbase? Když chtějí autonomii, proč jim tu autonomii nedat? Z pohledu ukrajinských lidí ta válka nedává žádný smysl.

Jenže když západní vlády neberou ohled ani na své vlastní obyvatele, proč by brali ohled na nějaké divné Rusy? Budiž to poučením pro všechny, kdo si dělají iluze, že by brali ohledy na špinavé a líné Čechy.“ Konec citace.

Tento poměrně dlouhý text doplňuji ještě jednou poznámkou, která dokresluje zhovadilé chování Západu. Ten si je dobře vědom toho, že část zbraní Ukrajinců nakonec skončí v rukou Ruské armády. Proto je záměrně nevybavují nejnovějším digitálním řízením palby. Takže Ukrajině dodávají vědomě „zmetky“ jen a jenom proto, aby Ukrajina dodávala světu více mrtvol, jako výhodný argument pro protiruské štvaní veřejného mínění světa.

Americký politolog, filosof a teoretik realistické teorie mezinárodních vztahů, univerzitní profesor John Joseph Mearsheimer se dívá na svou vlast, mimo jiné následovně, cituji: „OD KONCE STUDENÉ VÁLKY ZAHÁJILY USA SEDM VÁLEK. Z KAŽDÝCH TŘÍ LET BYLY DVA ROKY VE VÁLCE. Takhle probíhalo 30 let. Pro srovnání připomínám, že první světová válka trvala čtyři roky a druhá světová válka šest let. Když jste desítky let téměř neustále ve válce, stane se z vás válečný stát. Válčení začne být normální, život v míru začne být divný. Už nemluvíte o válečných poměrech nebo válečné ekonomice, protože válečné je všechno pořád. Válce je přizpůsobena sociální struktura, finanční systém, morální normy… je vlastně jasné, že po státech typu Afghánistánu a Libye museli Američané narazit na silnějšího soupeře. Ono už těch malých a slabých moc nezbývalo…Je to vlastně historicky normální stádium vývoje impérií. Římská říše také musela od určitého bodu válčit neustále, protože její ekonomika byla plně závislá na přísunu čerstvých otroků. Rok bez nových otroků a impérium by se zhroutilo…Ze země, která pomáhala zachránit svobodu, se stalo monstrum, které ohrožuje celý svět…USA je něco jako Godzilla. Pokud je dnes na světě někdo, kdo svou rolí připomíná Hitlerovo Německo, tak to v první řadě není Rusko…V zájmu všech svobodomyslných lidí na celém světě je teď naprosto nuzná radikální vnitřní reforma USA nebo jejich zhroucení. Zhroucení banánové republiky s obrovským jaderným arzenálem by ale přineslo větší rizika…A nemá smysl rozlišovat mezi konzervativci a neomarxistickou levicí. Z hlediska válečnické agresivity mezi nimi není rozdílu…Naopak Rusko si nechalo líbit za tu dobu všechny provokace, útoky a ohrožování své bezpečnosti. Je pak logické, že mu jednou musela dojít trpělivost“. Konec citací, ke kterým nemám další komentář.

Mocichtivost je nejrizikovější psychická nemoc. Bohužel ne pro toho, koho postihne, ale pro jeho nejbližší až nejširší okolí. Samotná touha podílet se na rozhodování o věcech společných čili touha po moci není nebezpečná. Chorobou se stává, když dotyčný touhu po moci staví nad svou existenci. Řečeno přesněji, když touha po moci je vyšší než pud sebezáchovy. V dřevních dobách právě takoví muži se stávali vojevůdci až vládci.

V současnosti by tak silná touha po moci měla být už diagnostikována jako závislost a dotyčný by měl být v izolaci z ní léčen, jako z každé jiné závislosti. Při stávajícím přelidnění je v dnešní době touha po moci chorobnou mnohem dříve. Jedním z indikátorů je kupříkladu ideologický radikalismus až fanatismus, projevující se především bezbřehým přesvědčení pacienta o výlučnosti svých názorů, ba celého ideového přesvědčení. Odmítá o nich diskutovat, protože je považuje za jedině oprávněné, jelikož jsou nespornou pravdou.

Od toho stupně choroby by měl být postižený již léčen. Dokud se z tohoto stavu nevyléčí, nemělo by mu být dovoleno kandidovat do jakýchkoliv funkcí. Je totiž příliš pozdě léčit postiženého chorobnou mocichtivostí až tehdy, když z titulu své moci násilně potlačuje nejen jiné názory, ale především jiné alternativy řešení problémů.

Za účelem totálního oslabení Ruska dodává Západ zbraně a Ukrajina mrtvoly.