Při současných debatách o Ukrajině dochází pro můj způsob myšlení k zmatení pojmů. Především mě zaujalo, že se v kulturním okruhu Západu hovoří o jakémsi kladném a negativním nacionalismu. V mých očích ale dosud byl nacionalismus pouze záporným společnostním jevem, i když odstupňovaným. Od vyvyšování svého národa přes nenávist k jiným národům až po snahou jiné zabíjet.

Jsou autoři, kteří kupříkladu národní obrození vydávají za kladný nacionalismus. Jiné zase protikoloniální hnutí chápou jako kladný projev nacionalismu. Obojí je podle mě mylné pojetí. Nejde o nacionalismus, ale pouze národní sebeuvědomován, či národovectví. Pokud takové hnutí ale muselo užít násilí, tak vždycky jen a pouze proto, že dynastičtí vládci, či třeba ti kolonialisté bránili osvobozovacím tendencím společenství, které se začínalo sebeuvědomovat jako národ a na základě mezinárodně deklarovaného právního nároku na sebeurčení se chtělo osamostatnit.

V Západním myšlenkovým okruhu se za nacismus považuje jen jeden ojedinělý čili fakticky konkrétní historický jev. Samotný název se vnímá jako zkratka pro hnutí a jeho ideologii s názvem „národní socialismus“. Jde však o označení, které se takto samo pojmenovalo už na svých začátcích. Jenže v průběhu času se zásadně proměňovalo až nakonec bylo poněkud jiným společnostním jevem než na svém počátku. Přesto všechno ale v mém způsobu myšlení je nacismus konkrétním projevem nacionalismu, který je pro mě obecným pojmem. Vyskytoval se pouze a jenom v Německu v třicátých letech minulého století a formálně skončil rokem 1945.

Při sledování událostí na Ukrajině od jejího osamostatnění, a především od roku 2014 mě mátlo, že ho Rusové hodnotí jako nacismus. A při své vojenské intervenci na území Ukrajiny jeden z jejího cíle deklarovali jako denacifikaci čili zničení nacismu na Ukrajině. A tady začíná v mé hlavě zmatek. Pokud je nacismus konkrétní a ojedinělý jev, který se vyskytoval pouze v Německu v minulém století, tak přece situaci na Ukrajině v tomto století nelze vydávat za nacismus.

Když jsem si jevy pojmově analyzoval, tak jsem nakonec dospěl k názoru, že budu užívat novou klasifikaci projevů národního chování. Ponechám národovectví beze změny. Nacionalismus pro mne nebude jen negativním jevem, ale naopak pouze pozitivním vědomím, či chováním národa až do stupně, kdy národní vědomí začne vykazovat nenávist k jiným a chování začne obsahovat zabíjení jiných. Jakmile národní vědomí ovládne nenávist, tak budě už pro mě nacismem. A tento termín se stane pro mě obecným pojmem. Jeho konkrétní projev v Německu zmíněného období pro mne pak je hitlerismem a ten Ukrajinský třeba banderismem. Ony se od sebe totiž liší. Kupříkladu holocaustem.

Jako vyznavač filosofie konkrétního ale tvrdím, že neexistuje nějaký obecný nacismus. Projevuje se totiž vždy jen a pouze v jeho konkrétní formě. Třeba hitlerismus byl kombinací antisemitismu, antislovanství, (to především v úzkém smyslu antirusismu), anticiganismu a navíc antibolševismu, či antikomunismu. Navíc v sobě obsahoval jeden konkrétní prvek rasismu, totiž nadřazenost árijců nad jiné rasy.