Naléhavé návrhy na řešení současné krize, o nichž jsem psal včera, mi většinou připadají naiviní. A ony skutečně naivní jsou. Pokud si někdo myslí, že se něco dá změnit ve volbách, tak je vyloženě mimo mísu. V současnosti jde o zásadnější dějinný zlom. Vyčerpává se totiž celý jeden společnostní režim, a ne jenom politický systém. Jedinou známou alternativou k němu byl, „ať si kdo chce co chce říká“, jak se v jeho době zpívalo v jedné budovatelské pásni, kupříkladu minulý režim reálného socialismu. To že padl ještě neznamená, že byl špatný, nebo neúčinný. Ovšem v žádném případě nelze předpokládat jeho obnovu. Svět přece jenom pokročil hodně dál. Jestli si ale kdokoliv dělá naděje, že současný společnostní řád bude poražen tak lehce, jako vláda komunistických a jim podobných stran, tak se už nebezpečně, ba sebevražedně mýlí. Komunisté totiž ve skutečnosti nebyli poraženi, tedy jejich ideová základna. Oni jenom dokázali, že jsou skutečnými demokraty. Když bylo zřejmé, že lidé už nechtějí jejich vládu, tak se jí vzdali. Lehce vzdali. Jejich moc totiž nebyla založena na soukromém vlastnictví majetku, bohatství a kapitálu, leč pouze na ideologii. Vzdali se moci, zvláště když věděli, že se jí vzdávají ve prospěch systému, ve kterém se moc odvíjí od soukromého vlastnictví. Věděli totiž, že právě oni mají největší znalosti o společnosti, vzájemné styky, a především řídící zkušenosti, aby to všechno získali. Vládnoucí moc dnešní se tak lehce svého privilegia nevzdá. Protože si je vědoma, že ta příští je zbaví základu moci současného režimu a tím je právě soukromé vlastnictví. Proto změna režimu bude krvavá, bezohledná a především dlouhá. Kdo si myslí že ne, a není na dlouhý boj připraven, bude zničen.