Dnešní první náčrt textu o tomto tématu budou spíše jen teze, které by měly nést podtitulek: „Budoucnost podle liberální demokracie a podle Asiatů“.

Začnu nejprve slovem globalismus. Jak jsem již několikrát psal jde o určitou, konkrétní formu tak zvané globalizace, jež je v mém chápání příliš širokým, a tedy nic naříkajícím pojmem. Proto od určité doby hovořím o globalismu, což je zmíněná globalizace realizovaná pod taktovkou Západní liberální demokracie.

Současný stav liberální demokracie má na Západě stále více totalitních projevů. Jde v prvé řadě o volební manipulace, ba až neomalené volební podvody. To však není jediný deficit demokratismu. Dalším je stále méně skrývaná diktatura byrokracie, jejímž klasickým příkladem je chování Evropské komise. Dále se zvyšuje samotná diktatura politické moci. Projevuje se zneužíváním objektivní situace od covidu přes válku na Ukrajině po klimatické změny. Vlády se díky nim uchylují k mimořádným opatřením od cenzury po vyhlašování nouzového stavu a jiných omezování veřejných činností občanů. Atmosféra v politickém prostoru veřejného života se díky frustraci obyvatel stává agresivnější. Díky médiím je pak společnost polarizovaná až rozdělená na nesmiřitelné skupiny. Není výjimkou volání po domobraně a jiných ozbrojených aktivitách, především v USA. To všechno jsou obecné charakteristiky fašismu. Přidáme-li k tomu volání po charismatických vůdcích politických stran, a především nadvládu soukromého sektoru nad státem, ba dokonce vlivovou sílu korporací větší, než je moc států, pak už nemusíme pochybovat, že současný stav liberální demokracie v předních státech Západu je neoddiskutovatelnou novou formou fašismu. Jelikož má nesporné globálně hegemonistické tužby, pak jej oprávněně pojmenovávám jako globalismus, což je nejen vyšší stádium kapitalismu a imperialismu, ale především zatím nejvyšší forma fašismu.

A nyní k oné planetizaci. Poprvé jsem tento pojem zaregistroval u francouzského filosofa a jezuity Peirre Teilhard de Chardin. U něj šlo o fázi evoluce, kterou chápal jako komplexitu, jež s výskytem homo sapiens dosahuje pak konkrétní formy, kterou nazýval později a pro něj definitivně noogenezí. V jeho pojetí skrze člověka si tak vesmír začíná uvědomovat sám sebe, a tak vzniká i další vrstva, noosféra. A právě pro ni na počátku svých úvah použil termín planetizace. Ten se mi líbil natolik, že jej od té doby používám, i když v naprosto jiném smyslu slova. Takže se nyní pokusím své pojetí trochu vysvětlit.

Planetizace tvora Homo sapiens je proces, jímž se tento rod čeledi hominidi rozšířil po celé planetě. Takže její první fází bylo, když ze své Africké kolébky, pokud vůbec má tento rod jediný původ, dosáhl Ohňové země na Americkém kontinentě a Nového Zélandu v Oceánii. Za druhou fázi považuji její „okupaci“ bílým mužem. Ta spočívala v tom, že při tak zvaných zámořských objevech zástupce bílé rasy každý kousek pevniny prohlásil za majetek svého panovníka. Tato fáze byla dokončena někdy v devatenáctém století, kdy veškerá pevnina Zeměkoule měla svého vlastníka. Třetí fází v mém pojetí bylo vytváření koloniálních říší, z nichž největší, Britská měla takovou rozlohu, že byla první, nad níž slunce skutečně nikdy nezapadalo. Tato fáze byla ukončena unipolární dominancí USA, která se v průběhu začátku tohoto století definitivně hroutí.

Jaká bude čtvrtá fáze? Těžko se to dá odhadnout, ale s nejvyšší pravděpodobností půjde o fázi všelidské spolupráce, tedy teprve tehdy opravdové planetizace rodu Homo sapiens. Každá jiná alternativa by totiž vedla ke konečnému zániku tohoto rodu, který si dokonce dneska „pyšně“ přisvojuje označení Homo sapiens sapiens.

Při rozhodování o speciální operaci Ruské vedení nepochybně počítalo s rozsáhlými sankcemi a dalšími formami ekonomické války mezi Západem a Ruskem. Je to zřejmé i z toho, že se na zmíněné protitahy Západu celkem dobře připravilo.

Západ však zvedl Ruskou rukavici v mnohem širším pojetí. Když zaregistroval poměrně slušný ozbrojený odpor Ukrajinské armády, rozhodl se pro opotřebovávající až vyčerpávající válku proti Rusku. Tím regionální, až „bratranecký“ konflikt povýšil na skutečnou válku, válku mezi Ruskem a Západem alias USA. Evropa se chytila do této pasti, do které ji „spojenec“, přesněji absolutní hegemon, rozkázal zalézt. Unii Americké to vyhovuje. Bojuje se, jako vždycky na území Evropy, takže případná eskalace v prvé řadě opět postihne onen nesourodý kontinent válčící stejně po celá staletí. Podle reakcí, které Ruské vedení na takovou eskalaci jí iniciovaného konfliktu předvádí, mi naznačuje, že si ji Rusko sice připouštělo, ale nemělo všechny její nuance namodelované.

Ovšem ukazuje se, že Ruské politické vedení nebylo dostatečně připravené na další rys konfliktu. Nacisté, a fašisté totiž také zvedli rukavici Ruské denacifikace a pomalu, leč jistě ji eskalují ve válku světového fašismu s Ruským duchem, čímž myslí jeho vlastenectví, náboženskou víru, kulturní tradicionalismus a konzervativní vnímání všech těch podivných změn současného Západního světa. Prozatímní vývoj tohoto konfliktu nedává přesnou odpověď na otázku, jakou roli v něm hraje politické vedení USA. Stále více se ale ukazuje, že i ono se stalo pouhou loutkou ve hře opravdových hráčů o nadvládu nad světem.

Ti totiž pochopili, že mají šanci k získání nebývalého stupně ovládání všeho lidstva, především toho Západního. Poměrně nicotné válčení Ruska s Ukrajinou se jim velmi lehce podařilo vystupňovat ve válku Západu proti Rusku, vedenou rukama Ukrajinců, na kterém viditelně vysoce profituje USA.  Ovšem válka fašistů proti Rusku, to už je jiný rozměr. V ní totiž pro zájmy nejmocnějších tohoto světa budou bojovat nejfanatičtější, nejzvrácenější, a především naprosto antihumánní síly celého Západu proti Rusku a možná následně i proti zbytku světa.

Od samého počátku ozbrojené akce Rusů tvrdím, že konflikt neukončí ani Rusko, ani USA, potažmo Západ. Ale že ho musí rozhodnout ostatní svět. Představitelé oněch šesti a půl miliardy prozatímních diváků. Ti musí pochopit, že Rusko bojem se světovým fašismem teď bojuje nejen za sebe, ale především za ně všechny. Pokud to nepochopí, stanou se znova zotročenými bioroboty fašismu, té nejzhovadilejší ideologie lidstva, pod jejíž falangou Evropané vládnou světu už nejméně půl tisíciletí. Hm, Evropané? Spíše ti, co nyní z pozadí vše zdařile manipulují až možná přímo řídí, a především financují. Ženou všechny zmíněnou manipulací ochočené do rádoby konečné války, za svou nadvládu nad vším lidstvem.

Takže malá rekapitulace.

V první fázi ozbrojený konflikt Ruska a Ukrajiny.

V druhé fázi válka USA a Ruska.

Třetí fází je už válka spojeného Západu, tedy včetně Japonska a Austrálie proti Rusku.

Čtvrtou fází válčení celozápadního fašismu s Ruskem.

Pátou fází by pak měl být doslova „třídní“ boj celého světa proti neoliberálnímu globalismu, oné konkrétní podobě fašismu řízeného největšími financiéry světa.

Pochybuji, že Ruské vedení vidělo až tak daleko, i když si ale myslím, že politické vedení ČLR naopak právě s touto variantou vývoje přece jenom počítalo. Pokud se mýlím, pak vidím další vývoj světa velice černými brýlemi.

Napsal jsem ho v brzkých ranních hodinách, aniž jsem ještě věděl, že Zelenskyj právě ten den vydá rozkaz na zásahy proti všem projevům odporu proti jeho vládě, protože jej tajné služby údajně varovaly před možným politickým převratem. Nepovedlo se mi tuto informaci ověřit, ale zdá se mi celkem logická, zvláště po posledních velkých neúspěších v bojích.

Dnešní příspěvek by spíš měl znít „Dvě vyprávěnky o Hadím ostrově“. Ostrově?! Spíše ostrůvečečku, doslova zrnku pevniny ležícího asi 30 km východně od ústí Dunaje. Od dávných dob je přesto tento trojúhelníček souše s největším rozměrem menším jak sedm stovek metrů, považován za strategicky významné území pro tu část pobřeží Černého moře, včetně důležitého přístavu Oděsa. Byl proto obsazen Sovětským svazem, takže do nedávna byl pod kontrolou Ukrajiny.

Vyprávěnka první. Ruská armáda, vědoma si zmíněného vojenského významu Hadího, někdy též Zmijího ostrova, provedla na něj hned v první fázi speciální operace výsadek. Prý celá akce probíhala tak, že k ostrovu připluly Ruské lodě a vyzvaly obránce, aby se vzdali jinak že budou bombardováni dělostřelectvem. Odpovědí prý bylo několik vulgarit. Takže Rusové začali pálit z děl. Obránci asi poznali marnost svého odporu a vzdali se. Jenže. Rusové před tím znemožnili elektronickou komunikaci v oblasti, takže Ukrajinské velení vůbec nevědělo, co se s jejich vojáky stalo. Zelenskyj, zvyklý na práci s médii oznámil, že všichni padli v boji, prohlásil je za hrdiny, a jako vzory vlastenectví je okamžitě vyznamenal. Jeho show však neměla dlouhého trvání, jelikož Rusové za několik dní světu dokázali, že naopak se všichni vzdali a jsou v Ruském zajetí živí, zdraví a prý i spokojení.

Vyprávěnka druhá. Na oslavy konce války byla na Ukrajině naplánována návštěva Britského „šoumena“, pardon, premiéra Borise Johnsona. Britští poradci Zelenského proto přesvědčili připravit na výročí dne dávného Ruského vítězství spektákl o jeho současné porážce. Jako bojiště vybrali právě Hadí ostrov. Ukrajinci na něj zaútočili dva dny před plánovaným představením, na něž prý měli jak Johnson, tak Zelenskyj už přichystány oslavné projevy. Hned v prvním výsadku se na ostrov chtěli dostat americký podplukovník námořnictva a britský major. Výsadek byl samozřejmě odražen, jenže oba zahraniční důstojníci se nevrátili. Dva další dny pak marně Ukrajinci bojovali, aby je osvobodili, nebo alespoň našli jejich mrtvá těla, jak hlásila sama Ukrajinská média. Přišli při tom o dva bombardéry, skoro desítku helikoptér, což sami přiznali, dále pak padesát mužů a třicet dronů, jak doplnilo Ruské zpravodajství. Pikantní na té vyprávěnce je, a proto o ní tak zdlouhavě píšu, že generální štáb Ukrajinské armády byl od počátku zásadně proti této operaci a označoval ji za doslova sebevražednou.

Takže mě napadá. Možná není ani zapotřebí převratu, či dokonce vojenského puče, aby Ukrajinci válku ukončili. Stačí ještě několik takových doslova idiotských, z propagačních důvodů iniciovaných bojů a Zelenskému se začnou vojáci bouřit. Podle mě v jejich řadách stejně musí každým dnem růst pocit frustrace jednak z beznaděje, ale také z pocitu viny za ničení své vlasti.

     Tato instituce, či organizace, ale přesněji řečeno Aliance států Západu, vznikla v roce 1949. Proklamovaným smyslem tohoto sdružení byla vzájemná pomoc, pokud by byl některý člen vojensky napaden. Samozřejmě se předpokládalo že ze strany SSSR a jeho satelitů.

Pravý důvod však byl poněkud jiný. Řečeno sloganem diplomacie USA, cituji: „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Západ a Německo při zemi“. Konec citace.

Hned za „Korejské války“ se ale ukázalo, že jedním z hlavních smyslů je podřídit Evropu zájmům USA, a dokonce její armády Americkému velení. Proti tomu se následně vzepřel Charles de Gaulle a Francie v roce 1956 vystoupila z vojenských struktur NATO.

Nejskrývanějším smyslem vytvoření NATO ale od samého počátku bylo konečné zničení Ruska, což se začalo veřejně projevovat hned od počátku tohoto století. Srbský filmař Emir Kusturica o tom nedávno řekl, cituji: „V roce 1947 měli [bývalý britský premiér Winston] Churchill a [33. americký prezident Harry] Truman plán, byl pod různými kódy, a podle tohoto plánu měli v úmyslu srovnat Sovětský svaz se zemí. A to za účasti NATO, s použitím německých válečných zajatců, organizováním jaderných úderů a v důsledku toho zničit Rusko.“ Konec citace.

     NATO se zatím se na válce Ruska s USA rukama Ukrajinců podílí pouze zprostředkovaně jelikož si ve své pýše myslí, že i tak Rusko porazí, načež se ono zničí samo vnitřním pnutím. Pokud mu jeho předpoklady nebudou vycházet, a nakonec se rozhodne zúčastnit se bojů nezprostředkovaně, půjde definitivně Rusku o existenci a pak svět neochrání ani všichni bohové, které lidstvo vzývá.