Dnešní první náčrt textu o tomto tématu budou spíše jen teze, které by měly nést podtitulek: „Budoucnost podle liberální demokracie a podle Asiatů“.

Začnu nejprve slovem globalismus. Jak jsem již několikrát psal jde o určitou, konkrétní formu tak zvané globalizace, jež je v mém chápání příliš širokým, a tedy nic naříkajícím pojmem. Proto od určité doby hovořím o globalismu, což je zmíněná globalizace realizovaná pod taktovkou Západní liberální demokracie.

Současný stav liberální demokracie má na Západě stále více totalitních projevů. Jde v prvé řadě o volební manipulace, ba až neomalené volební podvody. To však není jediný deficit demokratismu. Dalším je stále méně skrývaná diktatura byrokracie, jejímž klasickým příkladem je chování Evropské komise. Dále se zvyšuje samotná diktatura politické moci. Projevuje se zneužíváním objektivní situace od covidu přes válku na Ukrajině po klimatické změny. Vlády se díky nim uchylují k mimořádným opatřením od cenzury po vyhlašování nouzového stavu a jiných omezování veřejných činností občanů. Atmosféra v politickém prostoru veřejného života se díky frustraci obyvatel stává agresivnější. Díky médiím je pak společnost polarizovaná až rozdělená na nesmiřitelné skupiny. Není výjimkou volání po domobraně a jiných ozbrojených aktivitách, především v USA. To všechno jsou obecné charakteristiky fašismu. Přidáme-li k tomu volání po charismatických vůdcích politických stran, a především nadvládu soukromého sektoru nad státem, ba dokonce vlivovou sílu korporací větší, než je moc států, pak už nemusíme pochybovat, že současný stav liberální demokracie v předních státech Západu je neoddiskutovatelnou novou formou fašismu. Jelikož má nesporné globálně hegemonistické tužby, pak jej oprávněně pojmenovávám jako globalismus, což je nejen vyšší stádium kapitalismu a imperialismu, ale především zatím nejvyšší forma fašismu.

A nyní k oné planetizaci. Poprvé jsem tento pojem zaregistroval u francouzského filosofa a jezuity Peirre Teilhard de Chardin. U něj šlo o fázi evoluce, kterou chápal jako komplexitu, jež s výskytem homo sapiens dosahuje pak konkrétní formy, kterou nazýval později a pro něj definitivně noogenezí. V jeho pojetí skrze člověka si tak vesmír začíná uvědomovat sám sebe, a tak vzniká i další vrstva, noosféra. A právě pro ni na počátku svých úvah použil termín planetizace. Ten se mi líbil natolik, že jej od té doby používám, i když v naprosto jiném smyslu slova. Takže se nyní pokusím své pojetí trochu vysvětlit.

Planetizace tvora Homo sapiens je proces, jímž se tento rod čeledi hominidi rozšířil po celé planetě. Takže její první fází bylo, když ze své Africké kolébky, pokud vůbec má tento rod jediný původ, dosáhl Ohňové země na Americkém kontinentě a Nového Zélandu v Oceánii. Za druhou fázi považuji její „okupaci“ bílým mužem. Ta spočívala v tom, že při tak zvaných zámořských objevech zástupce bílé rasy každý kousek pevniny prohlásil za majetek svého panovníka. Tato fáze byla dokončena někdy v devatenáctém století, kdy veškerá pevnina Zeměkoule měla svého vlastníka. Třetí fází v mém pojetí bylo vytváření koloniálních říší, z nichž největší, Britská měla takovou rozlohu, že byla první, nad níž slunce skutečně nikdy nezapadalo. Tato fáze byla ukončena unipolární dominancí USA, která se v průběhu začátku tohoto století definitivně hroutí.

Jaká bude čtvrtá fáze? Těžko se to dá odhadnout, ale s nejvyšší pravděpodobností půjde o fázi všelidské spolupráce, tedy teprve tehdy opravdové planetizace rodu Homo sapiens. Každá jiná alternativa by totiž vedla ke konečnému zániku tohoto rodu, který si dokonce dneska „pyšně“ přisvojuje označení Homo sapiens sapiens.