Prvku levicového paradigmatu

Druhé slovo z hesla Francouzské revoluce, egalité, působilo a dodnes působí na všechny druhy liberálů jako pověstný červený hadr na býka. Aby se s problémem rovnosti lehounce vyrovnali, tak jej licoměrně zaměňují za stejnost a pak lacině tvrdí, že lidé nejsou stejní, což samozřejmě nikdo nikdy nepopíral. Jenže oni pak z toho vyvozují, že si nestejní lidé nemohou být rovni, protože mají minimálně různé schopnosti, způsobující různé výsledky činnosti každého jedince. Pro jejich přesvědčení z toho logicky plyne, že nerovnost je v lidské společnosti daná samou, přírodou vytvořenou, nestejností. Nejprůkazněji to totiž je od počátku věků vidět na rozdílnosti žen a mužů.

Civilizace, čili vydělování se člověka z přírodnosti, poměrně brzy konfrontovala už původní lidské tlupy s problémem statusu a role jedinců ve skupině. S procesem sebeuvědomování někteří jedinci v přirozeném soužití své tlupy již tehdy pociťovali nadvládu jiných a vzpírali se proti ní. Což byl zárodek touhy po konkrétní, ač mnohdy nespecifikované rovnosti. Legendy o vzpourách žen, ba dokonce válkách s muži, když nic jiného, tak reflektují, že problematika rovnosti je velmi starým, ne-li odvěkým sociálním problémem naší civilizace.

Přeskočme nyní celý dlouhý proces vývoje četných lidských kultur, jako základních prvků všelidské civilizace. Prakticky všechna složitější společenstva v problému rovnosti lidí nejdříve dospěla k přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem, či bohy. Jenže až na věčnosti, což bylo poněkud licoměrné tvrzení z úst vládnoucích. Tady na zemi se poměrně brzy proto prosadila rovnost před zákonem. Což byla jen o něco menší licoměrnost od mocných, protože zákony kodifikovali právě a jenom oni, čili ve vlastním zájmu. Takže problém rovnosti byl stále stejně bolestivý a doslova žhavý.

Novým, v mých očích nadějným náznakem řešení problému rovnosti bylo naznačeno v Deklaraci nezávislosti ze 4. 7. 1776, která se stala fakticky Ústavou dosud nejoslavovanějšího liberálního státu, Unie států Amerických. Hned ve svém druhém odstavci začíná slovy, cituji: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní…“, konec citace. Z toho tvrzení totiž jednoznačně plyne, že pokud jsou všichni lidé stvořeni jako sobě rovni, pak je to jen a jenom vinou lidské společnosti, že v samotném životě jsou pak tak různí, ba až obludně nerovní.

Velká Francouzská revoluce z let 1789 a 1799, tedy jen o několik let později, přinesla druhý pohled na rovnost mezi lidmi. Naznačila, že volnost, osvobození, svoboda člověka nemůže existovat bez rovnosti. Stejně tak jako rovnost bez svobody. Jasně tedy konstatovala, že rovnost lidí není možná bez jejich osvobození od nadvlády jiných lidí.

Vrátím se nyní k citátu z Deklarace. Ten totiž pokračuje dál takto, cituji: „…a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Konec citace. Pro mne je totiž naprosto nejdůležitější, že mezi nezcizitelná práva autoři Deklarace nezařadili právo na vlastnění majetku. Vyvozuji z toho naprosto jednoznačně, že právo na vlastnění se stalo jen a pouze prvkem ideologie liberálů, kteří si z něj vytvořili nedotknutelnou mantru.

Podle mne je totiž zákonem garantované právo na, dokonce neomezené, hromadění majetku, bohatství, ba až kapitálu, naprosto fundamentálním zdrojem všech nerovností. První věta Deklarace do dnešních dnů rozkošatěla do spousty dalších deklarací a dokumentů, až se vytvořila celá, nová ideologie lidských práv, či spíše lidských nároků a občanských svobod. Doposud se ale globální civilizace nedokázala shodnout, který z nároků povýší na právo, čili zákony garantovaný nárok, ba dokonce na nezcizitelné právo, čili trestuhodné chování každého, kdo je někomu upírá. Zatím je tedy lidská civilizace ve stavu, kdy reálně není schopná prosazovat dodržování všech deklarovaných „práv“, přesněji nároků lidského jedince na svou existenci. Pokouší se o to jednotlivé státy, ba až soustátí, ale celkově neexistuje ani globálně uznávaný soupis lidských práv a občanských svobod.

Navíc v politických bojích byla liberály vytvořena jakási jim absolutně nepřátelská ideologie, kterou nazývají rovnostářstvím, nebo rovnostářskou ideologií. Tvrdí o ní, že prosazuje ideu, že by se se všemi lidmi mělo zacházet jako se stejně rovnými. Podle zastánců této ideologie by se ke všem jedincům mělo přistupovat stejně, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, genderovou identitu, sexuální orientaci, rasu, etnicitu, náboženské vyznání, třídní postavení a další diference. Opět liberálové užívají to scestné až obludné slůvko stejně, aby mohli mást celou veřejnost. Navíc tvrdí, bez jakýchkoliv důkazů, že rovnost pokleslá na takto pojaté rovnostářství, je součástí levicové ideologie. Při čemž nic není ideově tak vzdáleno levici, jako takto uboze pojatá rovnost. Levicová ideologie rovnosti lidských jedinců nemá vůbec nic společného s rovnostářstvím, vykonstruovaným lokaji liberálních mocipánů.

Liberálové jednoznačně odmítají rovnost jako politickou hodnotu. Absolutizují svobodu, dokonce ve všech oblastech lidského konání a bez limitů. Jejich zkratkovité tvrzení, že svoboda každého jedince končí tam, kde začíná svoboda jiných, je ubohým bonmotem, který dokazuje pouze to, že i hloupost se dá říct krátce.

Levicové pojetí rovnost je tak odpovědná regulace svobod, že s jistotou zajišťuje co nejširší lidské nároky každému jednici. Je v dnešních složitých společenstvích naprosto nutné, aby ony nároky byly postupně kodifikovány zákony, aby byly i vymahatelné.

ZPRÁVA Z TISKU. Podle společného prohlášení Hospodářské komise pro Afriku, která existuje pod křídly OSN, požadují afričtí ministři financí od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské unie podporu pro odpuštění či zmírnění dluhů.

Když jsem si dneska přečetl uvedené, nedalo mi to, abych si zde nevyvěsil čtyři poznámky o dluhové ekonomice.

První. Je tomu již víc než půl století, co jsem četl noticku přibližně tohoto obsahu. Kdyby si v roce narození Ježíše někdo uložil do banky minci nejnižší hodnoty na běžný úrok, tak by ke konci dvacátého století měl bohatství představující tři a půl zeměkoule celé ze zlata. Autor tím chtěl dokázat, že půjčování na úrok, a především vklady na úrok, mohou fungovat jenom krátkodobé. Proto již v biblickém věku Židé měli zajímavý rok. Říkali mu, pokud se nemýlím, „šabatem odpočinutí pro zem“. Pátá kniha Mojžíšova o něm, mimo jiné říká, cituji: „…(v tomto roce) každý věřitel, který půjčil svému druhu, upustí od vymáhání dluhu na svém bližním a na svém příbuzném.“  Konec citace.

Druhá. Když se zhroutil koloniální systém, tak „osvobozené státy“ si na další svou existenci musely půjčovat od zemí bývalých uzurpátorů. Jejich banky jim velice rády půjčovaly. Nasadily jim takový úrok, že novokolonie byly ročně schopné splácet akorát úrok a to v lepším případě. Mnohdy si i na ten musely vzít novou půjčku. Takže jistinu nikdy nesplatily. Obvykle za deset a více let, když zemičky na úrocích zaplatily až několikanásobně svůj původní dluh, mu jej věřitelská banka milostivě odepsala.

Třetí. Nejméně třicet let sleduji, že většina států, především těch ekonomicky nejsilnějších, je nejen stále více zadlužená, ale vesele každým rokem již v rozpočtu svůj dluh zvyšuje. Dneska dluží všichni a nejvíce světový hegemon. Sleduji, že se jejich veřejnost vůbec neptá, u koho se vlastně zadlužuje a kdy a především jak chce dluh splatit. Každého rozumného člověka musí napadnout, že všechny ty státy počítají s tím, že je nesplatí nikdy.

Čtvrtá. Poslední velká krize na konci první dekády tohoto tisíciletí, která nebyla nikdy překonána, pouze odsunuta, naznačila cestu, jak z dluhů ven. Metoda byla nazvána kvantitativním uvolňováním, čti pumpování peněz, nepeněz do ekonomiky. V tomto textu není místo na odborné a tím příliš dlouhé popisování procesu. Odpustím si tedy používání pojmů jako monetarizace, fiskální ekonomika či dokonce austerita a použiji kupeckého vyjadřování. Dluh státu, ale i toxická aktiva jeho bank jednoduše odkoupí centrální banka. Za jejich nesplatitelné dluhopisy jim vydá „reálné“ peníze, které přece ona sama a jediná tiskne. Přesněji, vhodí do kybernetického prostoru jako chumelenici nul a jedniček binárního počítačového kódu klidně i biliony dolarů, jako kupříkladu teď při koronavirové pandemii. Centrální banka, je nejen svrchovanou a na státu nezávislou institucí a tak může u sebe shromažďovat prakticky jakýkoliv dluh po velmi dlouhou dobu. Japonská kupříkladu doslova sedí jako kvočna na dluhu ve výši víc jak dvou ročních HDP své země a pořád se nic neděje. A dít nebude. Dokud …co?

Dokud se prostě dluh neodepíše! Já si už jenom dovolím otázku. Kdypak je, podle židovského kalendáře, nejbližší rok odpouštění dluhů, který pro příbuzné platil každých sedm let a pro všechny pak každých 49 let?

Vlastnictví je stěžejním pojmem Marxovu učení a samozřejmě každého na něj navazujícího. Marx začal svou analýzu etapy hospodářství své éry analýzou vlastnictví. Jednoznačně odhalil, že soukromé vlastnictví kapitálu je fundamentálním základem nadvlády člověka nad člověkem v rodícím se kapitalismu. V prvé řadě poznal, že je to základ pro vykořisťování člověka člověkem. Důležitější ale bylo, že se dopracoval až k důkazům, že soukromé vlastnictví kapitálu vede vždy ke zvyšování jeho koncentrace v rukou stále menšího počtu osob. V konečném důsledku je proto podstatou veškeré moci ve společnosti, včetně politické a tedy nadvlády minorit nad celým zbytkem společnosti.

Nemíním se dále problémem obírat, stejně bych v té oblasti nic nového nevykoumal. Stěžejní dílo Marxe, Kapitál, bych si nedovolilo ničím doplňovat.

Chtěl bych pouze upozornit na jeden aspekt, na nějž se zapomíná. Marx se necítil být prorokem a už v žádném případě ne nějakým konstruktérem dějin budoucnosti. Proto nikde nepsal o znárodnění, ba velice opatrně o zespolečenšťování. V žádném případě nevypracoval jakýkoliv konkrétní návod na vytváření alternativy ke kapitalismu, jen konstatoval že je dějinně nevyhnutelná.

Marx ve své podstatě nekritizoval soukromé vlastnictví, ale sám princip vlastnění, společnostní nemoc mít. Zespolečenštění u něj totiž znamenalo totální negaci vlastnického vztahu. Což prakticky nikdo z jeho soudobých myslitelů ani nepostřehl. Psát o takové teorii nyní, v dobách vrcholného liberalismu, čti jeho globální dominanci, může být příznakem duševní vyšinutosti. Ale jenom zdánlivě. Marx ještě zažil, kdy chudí v Anglii vyháněli své ovce na obecní louky, které fakticky nikomu nepatřily, čistě formálně byly součástí obce. A také věděl, jakým procesem se stejné louky staly později majetkem jen někoho a ostatní neměli své ovce kde pást.

Každý, kdo si neumí představit lidské společenství bez vlastnických vztahů, ať si pro představu uvědomí, že oceány nikdo nevlastní a přece v nich každý loví ryby a od pradávna těží sůl. V poslední době dokonce těží ropu a plyn.

Jakmile každý duševně zdravý člověk bude vědět, že společnost je tak bohatá, že je schopná plně pokrýt jeho potřeby, tak nebude mít žádanou tužbu něco vlastnit. Jen si představme kupříkladu, že zdokonalené dnešní 3D tiskárny budou schopna vytisknout třeba obraz Mony Lisy naprosto nerozeznatelný od originálu. Jaká pak asi duševní porucha by rozumného člověka vedla k tomu, aby ji vlastnil koupí ve výši stovek milionů dolarů?!

Ano. Mrhání výsledky prace jiných lidí jen proto, aby si nějaký snob koupil originál od Picassa, či zpanštělý herec dokonce ostrov v Pacifiku je už dneska něco víc jak protispolečenským jevem. Je to důsledek chorobné závislosti. Jde o stejnou pokleslost, jakou je nezvladatelné fetování či alkoholismus, ovšem nesrovnatelně horší tím, že škodí obrovskému počtu lidí. Jde už dneska, při mizejících zdrojích, jednoznačně o zločin proti lidskosti. O zločinné plýtvání zdroji na planetě, která jich nemá nekonečné množství. Jasný a prokazatelný zločin loupeže těchto zdrojů všem, kteří mají hlad, nedostatek léčiv a dalších bezpodmínečných potřeb pro svou existenci. Je to zločin skryté genocidy.

Neměl jsem původně v úmyslu dneska o tomto pohledu Karla Marxe psát. Ovšem před několika hodinami jsem si přečetl krátkou noticku, cituji: „Trump podepsal výnos o právu občanů USA na zdroje na Měsíci. V Dokumentu se píše, že USA neuznávají Dohodu o činnosti států na oběžnici Země“. Konec citace.  Kdybych byl křesťanem, tak bych takový čin označil za vrchol kacířského rouhání. Tak to pouze považuji za chorobnou hypertrofii nejhnusnější nemoci lidské civilizace, nemoci bezohledného hromadění majetku, nepotřebného bohatství a zločinné koncentrace kapitálu. Raději na tomto místě ten absolutní úpadek lidstva v provedení mocipánů Unie Amerických Států nekomentuji. Ale jednou se k projevu té zvrácené pýchy určitě vrátím.

Již v prvé polovině roku 1990 jsem napsal. Marx v druhé etapě svého aktivismu vytyčil základní heslo komunismu: „Proletáři všech zemí spojte se“. Byl to hned dvojí omyl. Jeho výzvy zneužili kapitalisté, kteří měli od samého počátku ke světovému sjednocení nesporně lepší podmínky. Je jich tak malý počet, že se lehce dokáží zorganizovat v účinnou sílu. Naopak široké až bezbřehé hnutí proletářů je nesjednotitelné. Marx tuto výzvu také v pozdějším věku už neopakoval. Mimo jiné proto, že dospěl k názoru, že ani sjednocení proletáři celého světa komunismus vybudovat nemohou. Komunismus, čti jakýkoliv režim, jenž bude alternativou ke kapitalismu, musí logicky vybudovat kapitalisté samotní. Budou tak dlouho vládnout nad společností, až ta dospěje do stavu, že to už dál stejným způsobem nepůjde. Režim se zhroutí jak domek z karet. Ovšem ani tehdy to nemusí ještě znamenat, že bude lidstvo konečně zbaveno své celodějinné knuty, nadvlády malinkaté menšiny nad všemi ostatními. Bude to záviset na skutečných levicových politicích budoucnosti, jestli najdou platformu, jak zmíněné prokletí lidské civilizace konečně změnit.

Jestliže kapitalisté Marxovu výzvu k proletářům celého světa chytře využili ve svůj prospěch, tak i druhou jeho myšlenku již nejméně půl století realizují a po rozpadu SSSR ji prosazují natolik vehementně, že ji pomalu začíná chápat čím dál tím větší počet obyvatel světa. Marx o proletářích řekl, že nemají vlast, čili že v jakékoliv zemi na planetě jsou a budou stále vykořisťováni a ovládáni kapitálem. Nebudu to dále rozebírat. Jen tvrdím, že vznik současných globálních korporací, které, mimo jiné, své výroby přesouvají do zemí s nižší životní úrovní ukazuje, že to kapitalisté nemají vlast.

Leč všeho do času. Proletáři minulosti neměli technické možnosti se po celém světě zorganizovat v jednolitou sílu. Ovšem to se pozvolna mění. A v takovém prostředí se může ukázat, že nemít vlast nemusí být zas až tak moc rozhodující.

Český filosof Ransdorf publikoval dva díly svého pojetí Marxova myšlení. Nazval ho „Nové čtení Marxe“. Dílo zůstalo nedokončeno a tak ve skutečnosti nevím, jak chtěl náš nejtalentovanější marxista celou obsáhlou práci vyústit. Sám si ale vůbec netroufám nějak nově interpretovat rozsáhlé a především nesystematické Marxovo dílo.

Nepatřím ke znalcům Marxových textů a jelikož neumím německy tak, abych si troufal číst originál, nikdy jsem se ani nepokoušel přečíst všechno, co mám doma v češtině. Navíc vím, že když se v bývalé Německé demokratické republice pokoušeli o úplné vydání Marxových spisů, tak naši překladatelé v několika případech uváděli originální text a následně za ním až tři jeho různé „překlady“, čti, interpretace.

Prvním, kdo interpretoval Marxovy texty, byl Engels. On fakticky z Marxových náčrtů a poznámek dopsal i jeho nejobsáhlejší dílo Kapitál. Podle mého přesvědčení byl Enels skutečným zakladatelem ideologie zvané marxismus. Tak jako křesťanské vize Ježíšovy rozšířil po světě a poněkud voIně interpretoval Pavel, tak Engels byl prvním vykladačem Marxe. Interpretační volnost dala v průběhu času vzniknout poměrně rozsáhlé a ucelené ideologii, kterou v dějinách levicového hnutí dopracoval Lenin. V Sovětském svaz, ba v celém svazku zemí s konečným označením země reálného socialismu, se poměrně široká a komplexní ideologie prezentovala jako marx-leninismus.

Za dlouhé období jednoho a půl století vyrostlo z původních Marxových textů mnoho dalších ideologií a programů politických subjektů. Všechny jsou podle mne zatíženy několika základními interpretačními chybami. Několikrát jsem četl, že prý Marx ke konci svého života řekl, cituji: „Já jsem Marx, ale nejsem marxista“, konec citace. V originále jsem tento citát neviděl, takže jej nemám ověřený. Ovšem právě on mne inspiroval k tomu, abych se nad některými Marxovými tezemi zamyslel a zkusil je přečíst jinak.

Marx byl respektovaným učencem i mezi svými odpůrci. Různorodí odmítačí a především tvůrci polemizující s Marxovými idejemi se podivně shodují v tom, že vyzvedávají texty, které napsal v mladším věku a doslova zavrhují texty pozdější, především pak „Komunistický manifest“. Zásadní poznatek mého tvrzení o jiném čtení Marxe je odlišný. Dělím si Marxovy texty do tří období.

První období je dobou teoretického filosofování a revolucionářského odporu k prvním levicovým teoretikům a praktikům. Vyústí v Manifest komunistické strany, který již považuji za text druhého období, etapy to Marxovy politické angažovanosti. Měla silné revoluční tóny. Z nichž učenec vystřízlivěl krutým ukončením existence Pařížské komuny. Ta byla prvním reálným pokusem o vládu lidu. Byla proto prakticky vyhlazena za dva měsíce. Tím začalo Marxovo třetí období. Éra vystřízlivění, životního realizmu. Marx pochopil, že alternativa ke kapitalismu nevznikne za jeho života a že bude trvat ještě dlouho, než se v praktické politice zrodí realizační programy pro komunistickou politiku vzdálené budoucnosti samotného kapitalismu, kterou ani nelze předvídat.

Měl sice v plánu provést komplexní analýzu společnostního systému své doby. Leč, něco takového bylo a je tím více dneska, nad síly sebegeniálnějšího jedince. Jelikož již od počátků svého sociologického studia pochopil co je základním pilířem každé společnosti, tak svou analýzu započal studiem hospodářství. A ani tento prostor nedokázal do konce svého života zhodnotit v celé šíři. Kapitál je sice torzem, ale tak dokonalým, že poznamenal lidské vědění do konce časů.

Necítím se natolik fundovaný, abych hodnotil situaci v Maďarsku a následně posuzoval, zda zákon o suspendování činnosti parlamentu za mimořádných okolností, který si v Maďarku schválili, ohrožuje demokracii. Silně pochybuji, že funkcionáři institucí EU jsou na tom natolik lépe, že tak intenzivně kňučí cosi o ohrožení demokracie. Z jejich úst to zní víc jak paradoxně, protože některé instituce EU jsou doslova příkladem nerespektování demokratických principů vládnutí. Ovšem s jistotou vím, že mnozí naši opoziční politici jsou na tom dokonce hůř, než já. Proto mne velice irituje jejich výzva, dokonce k ozbrojenému odporu proti vládě v doně, kdy se dověděli, že zákon pro mimořádní situace se připravuje i u nás.

Nepřekvapuje mne chování notorika Kalouska, ale v opozičních stranách jsou přece i lidé rozumu, kteří nemusí hned dělat z komára vola, jak říkávala moje babička.

Dosavadní chování bezprogramové opozice, čti pouze protibabišovské, bylo už v minulém volebním období moudré veřejnosti k smíchu, protože bylo jednoznačně kontraproduktivní. Preference hnutí ANO se držely, nebo dokonce rostly. Zaznamenal jsem, že v probíhajícím volebním období i rozumně uvažujícím občanům, kteří třeba ANO ani nevolili, začíná být chování reprezentantů protibabišovců poněkud nepřijatelné. Ovšem činnost opozice, včetně celého Senátu, v současné mimořádné situaci, začíná už být čím dál, tím více trestuhodné.

A to nejenom pro samotné chování v nynější mimořádné situaci. Je trestuhodné i, nebo dokonce především, z pohledu na její minulou činnost.

Současná opozice, to jsou fakticky strany, které v naší zemi dlouhodobě vládly. Je jen a pouze jejich vinou, že v našem státě nemáme fundovaný zákon pro jeho řízení v mimořádných situacích. Jestliže považujeme 1. leden 1993 za den vzniku naší státnosti, tak obrazně řečeno nejpozději do 31. 12. téhož roku jsme měli mít fundované zákony pro zajištění bezpečnosti státu, tedy mimo jiné i jeho řízení v dobách abnormálně kritických. V mých očích všichni ústavní činitelé, kteří byli osobně zainteresováni v otázkách bezpečnosti, tedy i poslanci ve výborech toho zaměření, se měli postarat o to, aby odborníci z ministerstev obrany, vnitra a dalších předložili sumu návrhů zákonů, které pro takové příhody jsou nezbytné. Pokud tak neudělali, pak každý jedinec z nich prokázal svou nekompetentnost k vedení naší země.

V mých očích je současná koronavirová krize něco jako ostré cvičení komplexního chování všech občanů a hlavně odpovědných funkcionářů a služeb, jako příprava na mnohem horší až děsivé mimořádnosti, které mohou a asi opravdu přijdou. Jakmile tato mimořádnost skončí, bude povinností všech kompetentních osob, aby „cvičení“ vyhodnotili. Vláda s parlamentem budou mít výsostnou povinnost co nejrychleji udělat vše, aby naše legislativa, i na ty nejhorší představitelné katastrofy, byla dostatečně připravena.

Pokud současná opozice chce konečně ukázat, že jejím hlavním zájmem jsou opravdu občasné této země a ne její politické ambice, tak by se kupříkladu měla zapojit do tvorby zákona, který se připravuje na ministerstvu obrany, či dalších souvisejících zákonů pro mimořádné situace až po ty, kdy bude bezpodmínečně nutné suspendovat činnost nejen parlamentu. Takovou práci by totiž opozice dělala i pro sebe, protože zákonitě jednou bude v pozici dnešní vlády. A není vyloučeno, že jednou bude nutné zvládat mimořádnosti takového rozsahu a nebo za tak stižených komunikačních možností, že bude nezbytné přistoupit k diktatuře malé skupinky nejodpovědnějších, aby byla co nejefektivněji zvládnuta.

Opozice by měla okamžitě ukončit svou trestuhodnou činnost a nedělat humbuk jenom proto, aby jen a jenom štvala proti Babišovi a současné vládě. Ve vlastním zájmu by měla rovněž skončit to věčné tajtrlíkování, jež ji zesměšňuje, činí nevolitelnou a nerozumnou. Měla by začít konečně ukazovat veřejnosti, že je skutečně schopná vládnout, o čemž zatím prakticky nikoho nepřesvědčuje.

Od rozpadu Sovětského svazu se stále intenzivněji šíří teze, že rozdělení politického prostoru na levici a pravici už ztratilo smysl. Takovéto hodnocení je v praxi totožné s názorem o konci dějin, čti politických dějin. Většinou se tvrdívá, že bývalý rozpor mezi levicí a pravicí je přehlušen rozporem mezi globalisty a nacionalisty. V mých očích jde o pouhé matení veřejnosti. Spor globalistů s nacionalisty je sporem kasty globálních kapitalistů se skupinami národních kapitalistů, takže vůbec neřeší naprosto zásadní rozpor celé historie lidstva, čti, starý tak dlouho, jako lidstvo samo. Problém útlaku ovládaných, vykořisťování námezdně pracujících, válečné agrese silnějších, ekonomické kolonizace hospodářsky vyspělejších, zneužívání politické moci ve prospěch nejbohatších a všech dalších představitelných forem útisku. Ten začal už na úsvitu dějin

Chci-li se zamýšlet nad levicí, je podle mne dobré si problém rozdělit. Rozhodl jsem se pro samostatné pasáže především o levicovém světonázoru, levicové reálné politice a levicových politicích. Záměrně se hodlám vyhnout dějinám levicového myšlení, chování a levicovým politikům minulosti.

K dějinám levice si proto dovolím pouze jedinou poznámku, týkající se spíše současnosti. Po rozpadu socialistického tábora bylo jakékoliv levicové myšlení společensky dehonostováno. Jeho bývalí nositelé se, podle svého charakteru, většinově přidali ke svým bývalým nepřátelům, nebo se doslova zakopali. Jen ojedinělé persony se dál netajily svým hodnocením minulosti, ale už i nastupující reality. Levicoví myslitelé byli dokonale zmateni a většinově doslova paralyzováni, takže byli neschopní analyzovat nastupující skutečnost. Politici, kteří sami sebe považovali za levicově orientované, se nedokázali, jako obvykle, shodnout nejen na účinném odporu, ale ani na principech, které by měly být v novém režimu uchráněny ve prospěch většinové společnosti.

Jedním z rysů zmatenosti osobností levicové orientace bylo a stále pokračuje, i samotné pojmenovávání svého přesvědčení. Nejčastěji hovoří o skutečné levici, opravdové, autentické, či dokonce nové. Při čemž konkrétně termín „nová levice“ je už dneska přesným pojmem z dějin levicového myšlení. Proto se já při osobní definici svého levicového přesvědčení uchyluji k mírné obezličce. Označuji ho za jednu politickou hypotézu levicového původu. To všechno, co hodlám v nastávajících textech psát, chci brát jednak jako příspěvek do pomalu se rozmáhající diskuse o levicové politice, ale především jako pokus, kterým si chci konečně uspořádat své celoživotní přesvědčení, svůj vlastní, vypracovaný světonázor.