PRAZDROJ SOUČASNÉ NENÁVISTI V POLITICKÉM PROSTORU

Je absurdní, že po celou dobu světového třídního boje nebylo v politické části veřejného prostoru tolik nenávisti, jako za současnosti. Což platí nejen pro naši zem, ale fakticky pro celý Západní svět. Je to dáno tím, že třídní boj byl jevem kolektivistickým, tedy vůči jedincům anonymní. To za prvé. Za druhé třídním nepřítelem se nemusel stát ani největší buržoust, či jiný vlastník výrobních prostředků. Jestliže je věnoval společnosti a sám se zapojil do „budování socialismu“, nebyl nejen pronásledován, ale měl dokonce možnost kariérního postupu. Tím se zásadně lišil „komunismus“, od fašismu, nacismu a hitlerismu. Židem se totiž člověk narodí a nic s tím neudělá. Stejně tak neárijcem, či bědným. Snad jenom ti supertalentovaní se dokáží z bědnosti vysekat i ve fašistické společnosti, což je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Ale zpět k tomu třídnímu boji. Za třetí. Třídní boj nikdy ze samé své podstaty neznamenal likvidaci lidí, ale pouze jejich rolí, čili postavení ve společnosti. Jenom ten, kdo se protivil nové moci, se stal nepřítelem ze své vlastní vůle a záleželo pouze na pevnosti a sebevěpomí nové moci, zda jej mohla tolerantně nechat žít a dokonce působit, nebo je musela ve vlastním zájmu nějakým způsobem eliminovat, čili uvěznit, až popravit. Za čtvrté. Třídními nepříteli se stala pouze malá, až menší než malá hrstka občanů, takže jejich odpor vůči moci byl nevyhnutelně již předem odsouzen k neúspěchu, takže nebyl pro společnost toxický. Za páté, v socialistické společnosti byl boj o moc s konečnou platností vyřešen a i nejvyšší političtí představitelé byli pouze správci státu, služebníky společnosti a kdykoliv vyměnitelní. Alespoň do doby, než se celý systém zabetonoval v diktaturou byrokratiátu.

Naprosto jinak je tomu dneska, čili v liberálních demokraciích. V nich se může, třeba i za schopného vykonávat funkci prezidenta, považovat každý ambiciózní zaslepenec z řad cirkusových šašků.  Boj o politickou moc je tak prostorem individuální války každého proti všem. V takové situaci zákonitě musí růst agresivita soupeření, takže se stupňuje nenávist, vulgarita až jiné, měkké formy násilí, jakým je kupříkladu trestní oznámení na rivala, o závisti ani nemluvě. Především ale ona část veřejného prostoru, kterou chápeme jako politika, je svou bezohledností vůči soupeřům prezentovaná veřejně, čímž prakticky „kazí“ zbytek společnosti. Bezbřehý liberalismus, který v sobě nese, mimo jiné, maršálskou hůl pro každého mocichtivce, je společensky patologický. Scestné sebevědomí i těch nejneschopnějších a dokonce těch naprosto nekompetentních, je nejen zrůdné, ale ve své absurdnosti pro celou společnost sebezničující. Boj o moc v liberálních demokraciích je ve skutečnosti rovněž vyřešen, jako v tom socialismu. Jenže za socialismu i nejvyšší představitelé, vyjma rozhodovací pravomoci, nějaké absurdně vyšší požitky neměli. Jinak je tomu dneska, kdo získá určitý stupeň politické moci, získá tím šanci k příslušnosti ve vrstvě absolutních vládců. Pokud se jim nevzepře, dosáhne pro něj do té doby nedostižného majetku, bohatství a dokonce kapitálu, čti práva na bezmezné rozhodování o osudu jiných. A to je takové lákadlo, že v boji o zmíněné posty je prakticky dovoleno vše. Kolbiště o nejvyšší politické funkce je proto tím nejhnusnějším sociálním prostředím a protože se musí odehrávat před zraky všech, mravně degraduje celou společnost.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *