PÝCHA KOMEDIANTSKÉ KASTY

Kritici Havla i Klause byli především kritiky režimu, který byl v zemi po listopadu pod jejich komandem zaváděn. Jen doslova pár jedinců, kteří Havla osobně znali, jej kritizovalo a kritizuje jako člověka, obvykle sporného charakteru, čili lžidivadelníka, ať již špatného herce, nebo záludného režiséra kabinetní, přednostně personální politiky. Zeman je oproti tomu od samého počátku své prezidentské funkce vehementně napadán a ne kritizován, pouze jako osoba a především nepolitickými aktivisty s laickým, naivním až idealistickým přístupem k politickému dění. Ve jmenovaném shluku osob je pak nejvíce slyšet celebrity z herecké a příbuzných branží. Zvrhle si o sobě myslí, že jsou natolik významnými osobnostmi, že mají jakýsi vliv na veřejnost nejen coby komedianti, ale dokonce jako jacísi „buditelé“, podobní národně obrozeneckým umělcům, především z řad tehdejších spisovatelů, dnes již klasiků. V mých očích nikdy nebyla naprostá většina současné rádoby umělecké fronty, tvořené především herci, prakticky ničím jiným, než pokračováním komediantské šmíry předminulých století. Velkohubě se dneska sice považují za profesionály, při čemž nejsou nic jiného než celoživotními parazity na společnosti lidí produkujících opravdové životní nezbytnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že naše společenství by se mělo vrátit ke kořenům rozumně spravované země, čímž by byli komedianti opět postaveni do pozic, kam jedině patří. Zrušil bych za tím účelem jakoukoliv finanční podporu všem divadelním scénám v zemi a ponechal jen jednu opravdu Národní. Tím by se tak cháska komediantů musela vrátit ke svým skutečným kořenům a být pouhými prosebníky o existenční žvanec. Zrušil bych koncesionářské poplatky, protože všichni obyvatelé této země si musí na sebe přece vydělat, tak jakápak privilegia v podporování činností patřících spíše ke koníčkům. Zrušil bych rovněž státní podporu všem profesionálním umělcům a naopak bych zásadně rozšířil podporu lidové amatérské tvorby a hlavně pak všeobecného vzdělání obyvatel v kultuře a umění. Právě ono širší vzdělání v kultuře a umění by pomohlo veřejnosti lépe oddělovat zrno od plev, poznat skutečné umělce a šmíru. Veškerá jmenovaná opatření by pomohla zásadním způsobem zbavit naši společnost celoživotních parazitů, kteří mají tu sprostou drzost jediným skutečným tvůrcům existenčních hodno radit, ba dokonce neurvale diktovat, co si mají myslet a jak mají žít. Tím bychom se obloukem vrátili ke kořenům kdysi rozumně řízené společnosti, preferující především činnost produkující věci nezbytné pro život a odkazující ostatní činnosti tam, kam skutečně patří. Ty nejméně potřebné pak na okraj slušné společnosti a ne absurdně do jejího středu. Obzvláště když se v současnosti z rádoby umělců stala galérka hulvátství, sprostoty, pokleslých mravů ba až sexuální zvrhlosti. Viz znásilňování muslimky Kristem na divadelní scéně.

DĚLAT POLITICKÝ PŘEVRAT SE MUSÍ UMĚT, TAK JAKO VŠCHNO JINÉ

Každá revolta je iniciována menšinou a má šanci zvítězit, či alespoň prosadit své záměry jen pokud dokáže získat rozhodující část veřejnosti. Politickou revoluci provádí jen dlouhodobě zkonsolidovaná, na určité soustavě novátorských idejí, až komplexní nové ideologii zkonstituovaná, početná skupina veřejně činných osob, která odůvodněně spoléhá na rozhodující podporu veřejnosti. Jde o proces, který se může uskutečnit tak jednou za dvě století, či ještě méně. Všechny ostatní politické zvraty, jsou obvykle více, či méně živelné projevy touhy po převzetí politické moci. Jejich škála je široká, ale zmíním jen dvě poněkud přesněji definované. Nejkrajnější je puč, obvykle vojenský, což je v každém státě fakticky jediná reálná síla. Zásadním jeho znakem bývá, že je od svého zahájení proklamován jako dočasný, který má zastavit údajný či opravdový chaos v zemi a nastolit nějakou osvědčenou formu vlády, nadvlády, či alespoň politické moci. Na druhé straně spektra je všeobecný politický převrat. Zdánlivě připomíná revoluci, především tím, že je ilegální, čili protiprávní, protože je jeho cílem změna politického systému, tedy i vytvoření nového práva. K provedení takové změny je třeba znát technologii moci, techniku správy, čili politické moci a metody propagandy, čili získání podpory většiny. Odpovědně mohu tvrdit, že ani jedno z toho neovládali představitelé listopadového převratu. Přesněji ti nejviditelnější. Pouze členové KSČ, odstavení od moci normalizátory, měli praktické zkušenosti potřebné nejen pro zahájení převratu, ale pro jeho trvalejší průběh a konečné výsledky. Přední činitelé převratu halasně účinkujíc na Letenské pláni, na všemožných náměstích a na jiných velkých shromážděních, byli naprostými laiky nejen na správu země, ale vesměs i na samotnou politiku. Ještě horší to bylo se všemi těmi samozvanými mobilizátory z řad umělců a studentů. Ti všichni instinktivně uměli bořit, ale o praktické tvorbě nové moci nevěděli zhola nic. Jakási živelně zformovaná reprezentace ještě živelněji se tvořícího hnutí pod hlavičkou Občanského fóra, neměla v první fázi absolutně žádný zájem převzít politickou moc. Někteří její členové měli doslova strach z takového postavení. Teprve urychlený návrat matadorů české politiky ještě z doby před rokem 1948 a především všemožných poradců ze Západu, dal šanci oněm laikům a neumětelům reálně zvednout symboly moci, které KSČ zahodila. Zahraniční elementy pak do převratu definitivně vnesly antikomunismus, čili zvrátily možnosti obrody socialismu, všeobecně veřejností očekávané. Závěrem lze oprávněně tvrdit, že disidentská parta kolem Havla, ale i ty ostatní, nebyly schopné bez zahraniční pomoci ani převzít politickou moc, nadtož ji dále provozovat.

IDEJE VZNIKU SOUČASNÉ ČR

. V roce třicátého výročí politické změny, zahájené v listopadu 1989, mám záměr pokusit se o pár zásadních poznámek, především k přelomovým dějům, jichž jsem byl velmi blízkým, i když nechtěným svědkem. Nemusím jistě opakovat, že bez rozkladu v komunistické straně Sovětského svazu, by se u nás žádný politický zvrat neuskutečnil. Což považuji za absolutně pravdivé tvrzení. Nyní se pokusím o jiné, jehož pravdivost považuji za vysoce pravděpodobnou. Nevím, kdo byl iniciátorem názvu listopadové změny režimu, ale vím, že jej rád používal pro veřejnost usilovně zviditelňovaný vedoucí představitel nové moci. Slogan o sametové revoluci byl typickým příkladem jeho absurdního způsobu pojímání reality. V žádném případě totiž nešlo o revoluci, nadtož sametovou. Základním znakem revoluce, odlišující ji od převratu a dalších revolt, je totiž přinášeni něčeho, co tu ještě nebylo. Převrat v roce 1948 to byla skutečně revoluce. Přinesla společenské jevy, které se do té doby v naší zemi, ale nejen v ní, nevyskytovaly. Viditelní aktéři v listopadu 1989 naopak hovořili jen o návratu. Především do Evropy, cudně ale zamlčovali, že do Západní Evropy. Navraceli komunistickou stranou zavedené plánované hospodářství v překotně zaváděnou tržní ekonomiku, což byl mystifikační slogan zakrývající ničím neomezenou svobodu hromadění majetku, bohatství i kapitálu. V politickém systému se vraceli k demokratickým volbám zastupitelů, což je po dvě staletí neustále zdokonalovaný mechanismus, zajišťující nadvládu nad celou společností ekonomickými elitami a jejich elitami obslužnými, jako jsou politici, novináři, umělci a další bytostní sluhové, ochotní parazitovat na jakékoliv moci. Sumárně řečeno, listopadový převrat nebyl revolucí, ale kontrarevolucí. Jakmile nově nastupující mocní zjistili, že už je minulá moc nemůže ztrestat, velice rychle se celý proces zvrátil z jakéhosi nejsme jako oni, čili propagačně zvrhlého sametu, ve velmi ostrou revanšisticky nenávistnou pomstu. Ta zmítá mnohé, bohužel značně vlivné, mozky dodneška. Politik, kterého považujeme za zakladatele obnovené české státnosti prý řekl, že každý stát se udržuje  idejemi svého vzniku, či nějak tak podobně. Jestli je tomu opravdu tak, potom současná, polistopadová moc se udržuje na ideách velkého podvodu vůči lidu. Podvodu zamlčování, či alespoň mlžení o mnohačetném návratu. O návratu do kolonialistické, světapanské Evropy, do darwinovského kapitalismu devatenáctého století. Návratu do politického systému zajišťujícího neprůhlednou nadvládu mikroskopické menšiny se svými lokaji, nad vším životem obrovské většiny obyvatel.

ZEMANOVI SE VRACÍ JEHO CHYBA V MNOHANÁSOBNÉM ZESÍLENÍ

Redaktor Reflexu Bohumil Pečínka v něm uveřejnil text, který přináší jiný pohled na spor prezidenta s nejvyššími představiteli, ba podle mne spolupodílníky na vzniku justiční mafie. Nečetl jsem ho, jelikož nemám přístup na Reflex, ale byl v dostatečné míře publikován na webu https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rychetsky-s-Baxou-si-vymysleli-rosadu-ale-prezident-jim-ji-zatrhl-Informace-ktere-stavi-soudcovskou-aferu-do-zcela-jineho-svetla-568922 . Pečínka vystupuje v Reflexu jako zásadní kritik Zemana a tak je vysoká pravděpodobnost, že jeho informace jsou vysoce spolehlivé. Osobně znám Zemana a trochu i Rychetského. Zeman nikdy ve svém životě nevykonával praxi manažera a tak jeho největší slabinou jako politického lídra vždycky byla jeho personální politika. Přesněji řečeno, neznal mechanismy výběru „kádrů“, takže své spolupracovníky neuměl hledat odborně. Navíc byl celý život solitérem, individualistou a tedy osamělým „dubiskem“. Neměl proto kolem sebe tlupu spoluhráčů, která je pro úspěch v politice nezbytnou. Naproti tomu Rychetský, to je od dítko žijící v prostředí politicko-justiční atmosféry. Práva vystudoval a už na Univerzitě Karlově vstoupil do KSČ, takže po kratičkém statování na Městském soudu v Praze se stal asistentem na své alma mater. Jeho ambice doslova zhasly po roce 1969. Normalizační komunisté totiž velice dobře uměli vyčichat přehnaně ambiciózní a sobě proto velice nebezpečné figurky. Můj pohled na Rychetského je velice složitý a něco málo jsem vyvěsil v diskusi pod článkem v Parlamentních listech. Protože se tam diskuse udržuje jen 48 hodin, vyvěšuji jej i tady, cituji:: „Rychetský je fakticky diletant na problematiku státu a ústavního práva. Nevím o tom, že by o něčem z této oblasti napsal nějakou odbornou publikaci, nadtož že by o nich vyučoval na univerzitě. Je to pořád po odborné stránce právnický disident, který odborně dosáhl pouze na to, aby byl komerčním právníkem jednoho družstva. Po politickém převratu byl především politikem a pokud vůbec učil na VŠ, tak politologii, čili jenom určitou pozměněnou formu politické propagandy a ne právo. Na to by si totiž nikdy nemohl troufnout, protože by nebyl schopen ani habilitace na docenta, nadtož profesora. Z éry svého členství v KSČ se zabydlel v kádrováckém způsobu myšlení a chování a z disidentské pak uvízl v kabinetním piklování v personálních otázkách. Je to fakticky totalitářky myslící a diktátorsky jednající človíček, který v žádném případě nedorostl do funkce, v níž se zrodila veškerá jeho pýcha. V postavení generálního prokurátora a později místopředsedy vlády. Z hlediska lidové moudrosti učebnicový příklad „pána, kterému ještě trčí sláma z bot“, jak říkala moje babička“. Jak je vidět, Zemanovi se jeho manažerská nedostatečnost mnohonásobně vrátila.

RUSKO A SSSR

Je tomu již dávno, co jsem prohlásil o Michailu Sergejeviči Gorbačovovi, že to byl nejneúspěšnější politik dvacátého století. Tehdy jsem také konstatoval údiv nad tím, že jej Rusové nepostavili před soud za velezradu. Že je jmenovaný dokonce méně úspěšný než Hitler, jsem usoudil z toho, že Hitler svou zemi nepřivedl k naprostému zániku, zatím co Gorbačov toho dosáhl kombinací politické tuposti a chorobné ješitností. O mnoho let později o sobě prohlašoval, že bylo jeho záměrem zrušit nadvládu komunistické strany, takže doslova se přiznal k velezradě nejen státu, ale i ke zradě politického přesvědčení, v němž byl vychován. Jsem si dodnes jist, že oním prohlášením jenom zakrýval fakt, že se stal největším politickým blbcem minulého století. Raději tedy chce být pro historii zrádcem svého státu, lidu, národů, než idiotem. V mých očích ovšem marná to snaha. Proč jej ale ani tehdy Rusové nepostavili před soud!!? Odpověď jsem pochopil teprve nedávno. Rusko z mezinárodního hlediska nechce být považováno za dědice Sovětského svazu. Ani nemůže. Jeho politická moc se vrátila ke kapitalismu, k úzkému sepětí s církví a k roli prezidenta velmi podobné ústavní úloze carů. Tím, že ignoruje Gorbačova, dává světu najevo, že se absolutně distancuje od éry SSSR.