Archiv pro měsíc: Květen 2015

OTEVŘENÝ DOPIS K OTEVŘENÉMU DOPISU

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Dne 4. 5. 2015 byl na webu http://czechfreepress.cz/vase-free-zona/otevreny-dopis-karel-schwarzenberg-predseda-top-09.html zveřejněn skoro půl roku starý dopis pana Jan Boučka z Nečic. Autor v něm žádal poslance Schwarzenberga, aby nechal na své náklady zbourat vepřín v Letech. Od té doby uplynula již dostatečné dlouhá doba, v níž mohlo být na jeho iniciativu reagováno. Jelikož jsem nic takového nezaznamenal, obrátil jsem se dneska svým vlastním dopisem hned ke kovářovi, místo různých kovaříčků.

Tady je tedy text mého otevřeného dopisu předsedovi vlády České republiky:

Dobrý den pane předsedo vlády České republiky.

Na počátku letošního roku pan Jan Bouček z Nečic zveřejnil otevřený dopis, adresovaný panu poslanci Karlu Schwarzenberkovi. V něm ho žádá, aby na své vlastní náklady zboural vepřín v Letech, protože na tom místě byl za druhé světové války, právě na žádost rodiny Schwarzenbegů, zřízen tábor pracovní a koncentrační, pro zajištění dostatečného množství otrockých nádeníků pro jejich latifundie. Záměrně v druhé větě píši německé znění jména zmíněné rodiny, když ve větě před tím jsem užil rádoby počeštěné verze, kterou někdy pan poslanec propaguje.

Pane Mgr. Bohuslave Sobotko. O iniciativě našeho společného spoluobčana jsem se dověděl teprve 4. 5. 2015 z webu http://czechfreepress.cz/vase-free-zona/otevreny-dopis-karel-schwarzenberg-predseda-top-09.html . Jelikož jsem nezaznamenal žádnou reakci na zveřejněnou žádost řadového občana, dovoluji si obrátit se s ní přímo na Vás. Nejenže se tímto otevřeným dopisem připojuji k iniciativnímu návrhu pana Jana Boučka z Nečic, ale ještě jej rozšiřuji. Navrhuji, aby rodina pana poslance Schwarzenberka financovala a zajistila i stavbu památníku, který musí být zřízen na místě zlikvidovaného vepřína k uctění obětí, které v táboře zahynuly, protože i na jejich smrti spočívá vina jmenované „otrokářsko-feudální“ rodiny.

Žádám Vás proto, abyste osobně inicioval prošetření informace o tom, že tábor byl zřízen na přímou žádost, či alespoň za spolupodílení jmenované rodiny. Pokud ano, pak trvám na tom abyste, opět osobně, inicioval vládní návrh zákona o financování zbourání vepřína a postavení pomníku obětem. Když restituce, tak tedy skutečně restituce, i ty ztrátové, ne jenom ziskové. Zasloužil byste se mimo jiné možná o to, aby se kupříkladu i k dalším restitucím, stát i jednotliví občané mohli postavit konkrétněji.

Stanislav A. Hošek

Český Těšín

14.5.15

DEN VÍTĚZSTVÍ

Publikováno | Autor:
Odpovědět

. Včerejší den je pro mne prakticky po celý můj život opravdovým Dnem vítězství. Válka pro mne v Hulíně skončila sice o dva dny dříve, ale teprve 9. května jsme se z rozhlasu dověděli, že je opravdu všemu konec. V našem městečku jsme si totiž ještě při osvobozování prožili dramatické chvíle. Do Hulína jako první pronikli od jihu, tedy od Otrokovic a Hulínu nejbližších Záhlinic, rumunští vojáci 2. Ukrajinského frontu, už ráno 6. května. Své pozice ale neudrželi a v městečku zavládla panika strachu z návratu Němců, kteří byli zakopaní za městem směrem na Přerov a nám nejbližší vesnici Břest. Větší sousední města jako Kroměříž a Holešov byla již osvobozena, ale u Hulína, jako významného železničního uzlu se ještě pořád Němci bránili. Takže byl definitivně dobyt až 7. května vojáky třetí československé samostatné brigády, jež byla součástí 4. Ukrajinského frontu. Ti táhli od východu, od Holešova a bližších Pravčic. Boje však nedaleko Hulína, směrem k hlavnímu železničnímu uzlu v Přerově, pokračovaly až do 8. května a padlo v nich ještě dost vojáků. Na katastru Hulína to byli právě čeští vojáci, jichž zahynulo osm a byli pohřbeni na místním hřbitově za veliké účasti obyvatel až 9. května. To byl teprve konec války pro nás, Hulíňáky. A byl jím až do doby, než „bonmotář“ Zeman, v dobách zpupnosti ve válce poražených, prosadil ahistorický zákon o změně data konce války. Včera jsem se hodinu a půl díval na vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, konanou jako oslavu 70ti let vítězství nad hitlerismem, Putin aktualizovaně řekl nacismem. Chci věřit, že pro Rusko ten den bude Dňom pabjedy opravdu „navždy“, nejméně do doby, dokud bude Ruský národ existovat. Což bude určitě déle, než Zemanovští pohrobci.

JEDNA POZNÁMKA KE VZTAHU MERKELOVÉ A UKRAJINY

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Děkuji redakci webu Nová republika za upozornění na nedávný článek v novinách Deutsche Wirtschaftes Nachrichten (DWN), vyvěšený na webové stránce http://deutsche-wirtschafts-nachrichten.de/2015/05/03/mit-deutschen-steuergeldern-adenauer-stiftung-mischt-in-der-ukraine-kraeftig-mit/ . Stalo se tak publikováním textu http://www.novarepublika.cz/2015/05/majdan-v-kyjeve-organizovala-angela.html , který byl redakcí Nové republiky zvýrazněn symbolem „zásadní“. A on opravdu zásadní je. V tomto mém textu si jenom dovoluji upozornit na souvislost, která by neměla být v této věci opomenuta.

Dílem náhody jsem prakticky v tomtéž dni pozorně znova pročetl projev Reinharda Heydricha ze dne 2. 10. 1941 v pražském Černínském paláci. Je celý v českém jazyce publikován mimo jiné v knize muže, který je již dlouho pro mne příkladem minimálně svým způsobem myšlení a obrovskou pílí. Jde o pana MUDr. Františka Koukolíka a jeho novou publikaci „Češi, proč jsme kdo jsme – a jak dál“. Z ní si dovolím ocitovat delší pasáž ze jmenovaného projevu, v němž jsem se až dosud vždy věnoval především částem týkající se Čechů. Nyní jsem si naopak všiml pasáže týkající se Ukrajiny. Cituji:     „Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat. Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit“. Konec citace.

Předpokládám, že pro čtenáře, kteří znají zmíněný text v DWN, není třeba žádného dalšího komentáře. Pro ty, kdo jej neznají říkám bezohledně, že současná vláda Německa, konkrétně její kancléřka, jakož minimálně i řídící pracovníci Nadace Konrada Adenauera, jsou zdatnými a doslova přímými pokračovateli politiky Adolfa Hitlera. Abych byl poctivý, pak alespoň ve sféře využití skrytého nacismus v myslích mnoha Ukrajinců k odtržení od jejich „ruských rasových bratrů“, řečeno v nacistické terminologií.

K tomu za sebe pouze přidávám, že kdo by chtěl, tak v činnosti vlády pod vedením exkomsomolky Merkelové, především v její snaze o dominanci v EU, najde dokonce prvky známé z politiky „Drang nach Osten“. Ale o tom snad někdy později.

FINANCIÉRSKÁ NADSTAVBA

Publikováno | Autor:
1

Bohužel, už si nepamatuji, odkud jsem si stáhl dneska prezentovaný text. Považuji jej ale za velice přesně vystihující současný stav „ekonomiky“ světa. Omlouvám se proto autorovi, ale považuji jej za tak srozumitelný, že jej vyvěšuji na svůj blog. Dodávám jenom k němu, že i tento problém analyzoval již Marx ve svém Kapitálu. Když psal o akumulaci kapitálu, tak dospěl k názoru, že i dluh se může jevit jako akumulace kapitálu, jenomže to je už vrcholová forma deformace celého úvěrového systému. Přiznávám se, že mne v současné krizi už jenom zajímá, zda finanční globální vrchnost objeví ještě něco, co tu nebylo a nikdo ani nepředpověděl. Protože pouze v takovém objevu vidím možnost vyhnout se velké válce. Takže tady je ten text: „V pravidelných cyklech 60–80 let dochází ke zhroucení pyramidového systému mocenských elit založených na nadvládě peněžního kapitálu a dluhů. A restart systému je možný pouze buď po odpuštění dluhů, nebo díky zničující válce, ve které bankéři v pozadí financují obě válčící strany.
Finanční a bankovní krize jsou produktem dluhového emisního peněžního a úrokového systému. Moderní bankéři přišli na to, že daleko zajímavější pro jejich byznys je poskytovat úvěry vládám než jednotlivcům nebo firmám, kde hrozí vždy nějaké riziko. Státy mají však nástroje, jak lidi vyždímat až na pokraj zhroucení jejich existence. Česko je exemplárním případem, jak exekutorská mafie dohání lidi k sebevraždám. Další ukázkou je Řecko a země jižní eurozóny.
Dopracovali jsme se do jedinečného momentu finanční krize v dějinách. Poprvé se jedná o krizi globální a krizi konce jednoho impéria, které si osobuje nadřazenost a právo vládnout nad celým lidstvem. A říká se, že když kůň chcípá, tak také kolem sebe dost kope. Mezi roky 1970–2007 proběhlo dle informací Mezinárodního měnového fondu 124 bankovních krizí, 326 měnových a 64 dluhových krizí států. Ale od roku 2008 už jde o jev plně globální.
Asi 200 tisíc mladých mužů nabitých testosteronem ve věku 25–40 let sedí dennodenně u počítačů vybavených vysokorychlostními tradingovými programy a realizují každý den na tzv. finančních trzích derivátové obchody v objemu 4,5 bilionu dolarů. Tento turbo systém představuje jedinečný omyl v historii ekonomie díky vysokofrekvenčnímu obchodování, tzv. High Frequency Trading (HTF). Tyto „obchody“ mají z národohospodářského hlediska nulový efekt. Jde o spekulace a cílené žraločí útoky na „oběti“. Těmi jsou jednotlivé měny, jako například švýcarský frank nebo aktuálně rubl“. Konec citace. Já jako marxista pouze dodávám, že jde o důkaz, že i v samotné „základně“ existuje nadstavba. Není tedy pouze jedna nadstavba, ta nad ekonomickou základnou, ale mnohem vlivnější, ta financiérská.

DESÍTKY MILIONŮ „PALESTINCŮ“

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Víc jak půl století byli prakticky jedinými Arabskými obyvateli, vyhnanými ze svých domovů, Palestinci. Jejich exodus do nicoty, čti vynucená emigrace, dal mimo jiné vzniknout nejen mnohagenerační vrstvě vyděděnců, ale především společenství frustrovaných mladých lidí, pro něž je síla a nespravedlnost jedno a totéž. Úrodné to prostředí pro jakýkoliv terorismus, jakoukoliv ideologii násilí a hlavně pomsty. Hloupí politici Evropy za celou tu předlouhou dobu nedokázali tento jev, který jejich předchůdci zavinili, účinně řešit. S potěšením pouze sledovali, jak ho řeší USA ke svému prospěchu, konkrétně v zájmu své vlivné židovské komunity. Mocenské kruhy USA ale promyšleně, leč skrytě a dlouhodobě, Evropě připravovaly pomstu za její nechuť řešit kardinální problém, který brzy po světové válce ve světě vyprodukovala. Jakmile se naskytla příležitost, Američané rozdmýchali v Arabském světě tolik sporů a konfliktů, že většinu arabského světa přeměnili na „Palestinu“. Dneska tak utíká z Iráku, Libye, Sýrie a i dalších zemí takové množství obyvatel, že pomalu, leč jistě dosahuje až desetinásobku kdysi vyhnaných Palestinců. Ti všichni teď míří do Evropy, regionu, který položil základy všem současným problémům v Arabském světě. Američané přece nikdy žádnou Arabskou zem v minulých stoletích nekolonializovali. Jen nyní, možná nechtěně, nutí Evropu, aby se konečně postavila čelem k řešení problému, jehož je dlouhodobým a jediným strůjcem.

PONĚKUD PŘEDČASNÉ VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Teprve dneska vyvěšuji text, který byl sepsán už 29. dubna. Na webových stránkách Federal Bussines Opportunitties https://www.fbo.gov/index?s=opportunity&pageID se 5. září 2013 objevilo zajímavé výběrové řízení, které zadávala instituce amerického námořnictva, přijímající nabídky do konce října onoho roku. Šlo o rekonstrukci budovy školy č. 5 v Sevastopolu na Krymu, v níž byla v té době ubytovna ruských vojáků. Rekonstrukce měla probíhat pod inženýrským dohledem námořnictva USA. Zadavatelem byl úřad námořnictva Naval Facilities Engineering Command (NAVFAC). Tento úřad amerického námořnictva, disponující ročním rozpočtem kolem čtyř miliard dolarů na zajišťování infrastruktur „maríny“, určitě neměl v oné době zájem „bratrsky“ pomáhat ruské armádě, jež tehdy měla od Ukrajiny smluvně pronajatý přístav v Sevastopolu do roku 2042, s možností prodloužení do roku 2047. Z uvedeného plyne jediné, již v roce 2013 si byly, alespoň některé, vládní organizace USA jisty, že budou v dohledné době mít rozhodující vliv na Krymu. Jenže se to nějak zvrtlo. Přitroublá pučistická vláda v Kyjevě, vzniklá z Majdanu, až příliš okatě tlačila na pilu, takže Rusko obsadilo nejen Sevastopol, ale hned pro jistotu raději celý Krym. A provedlo to dokonce „legitimněji“, než Západ obvykle realizuje své okupace, tedy přes všelidové referendum. Zuřivost amerických investorů, kteří již do politického převratu na Ukrajině nalili přes pět miliard dolarů, od té doby nezná mezí. Jejich vztek pak zprostředkovává světové veřejnosti mafie presstitutů, produkující již víc jak rok všemožné lži, aniž by její prodejní příslušníci respektovali alespoň základní pravidla mediálního provozu, jímž je užívání pro popis reality adekvátních pojmů. Směle lze proto tvrdit, že pravdou je všechno to, co je opakem výplodů jejich zvrácených mozků. Oni, spolu s ještě prodejnějšími politiky, navíc vtahují Evropu do války s Ruskem, která je jenom a pouze zájmem mocenských struktur USA a nikoho jiného. Taková válka by byla totiž jstou sebelikvidací Evropy a lze ji proto již dneska označit za největší zločin lidských dějin, protože podle křesťanské dogmatiky je hříchem nejen uskutečnění činu, ale již i jeho příprava. Podle mne jakékoliv chování kohokoliv, vedoucí k válce Evropy s Ruskem, je již dneska vlastizradou Evropy a velezradou jejích jednotlivých států. Veřejnost by se k jejich aktérům proto měla adekvátně chovat, čti, zatknout je a postavit před soud. A to minimálně.

DĚJINNÝ PŘELOM

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Několikrát jsem již napsal, dokonce i v tomto blogu, že naše generace žila s vysokou pravděpodobností v nejpříjemnější etapě lidské historie. Tak dobré, že jsme bohužel nepostřehli, že mezi tím v ní světovládci vykopali všemu lidstvu hrob. Zatím jenom jámu, ale docela dobře umístěnou. Autor textu, který jsem si dovolil včera vyvěsit na své stránky, vidí tři základní scénáře budoucnosti a tvrdí, že doba, kdy se už rozhodne, ke které se lidstvo vydá, není příliš daleko. Spíše, že je velice blízko. Autor není takový primitiv, aby předpokládal, že lidstvo půjde jenom po jedné z nich. S vysokou pravděpodobností předpokládá, že půjde o jejich kombinaci, ve které dojde i na jevy, které nepředpokládal. Ty trajektorie vývoje, které popisuje, jsou spíše limitní, okrajové. Přesto pokud bych je hodnotil, dávám nejnižší pravděpodobnost jakési revoluci zdola. Obrovská většina lidstva se nikdy nezformuje k účinnému odporu proti dosud vševládné až všemocné superminoritě. Typoval bych, že všechno spíše začne „reformou shora“ a dokonce ve formě diktatury. Proto se přikláním k verzi, že změny začnou fašismem, s jehož pomocí si bude chtít dosavadní vládnoucí vrstva udržet svou nadvládu, nebo alespoň výrazná privilegia. Teprve v této fázi všeobecného útlaku je šance na tak vysoké uvědomění rozhodné části ovládané populace, že může dojít k ochromení a později k likvidaci současné vládnoucí vrchnosti a tedy k vytvoření zásadně nového typu společenství. Tuším, že celý proces si vyžádá obrovské lidské oběti. A mám obavy, že v předsmrtné křeči se mohou dnešní supermocní rozhodnout k nějakému riskantnímu řešení, od něhož si budou slibovat, že oni se nějak zachrání. Vyhlídky současného lidstva proto nevidím v jasných barvách, ale to je možná dáno mým vysokým stářím.

NEJLEPŠÍ POPIS SOUČASNÉ SITUACE LIDTSVA A NEJVĚTŠÍ RIZIKO JEHO DALŠÍHO VÝVOJE

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Včera jsem opomenul vyvěsit na tento blog text, který jsem napsal v noci z 29. na 30. dubna. Ten ale dneska nevyvěšuji, protože dnešní den je pro mne vysoce symbolický. Oslava práce, jako tvůrkyně všech hodnot lidského společenství je v mých očích oslavou samotného kardinálního rozměru lidskosti. Jelikož od roku2008 vnímám existenci stále se rozrůstající strukturální krize globálního světa, jako riziko samotné existence lidstva, vyvěšuji si zde dneska nejlepší text o této krizi, jaký jsem zatím četl. Jde na velice malé ploše nejen o co nejkoncentrovanější charakterizování zmíněné krize, ale o i charakteristické, ba až definiční rysy současné vývojové fáze kapitalismu. Tvůrcem textu publikovaného 22. 4. 2015 na webu http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1107/william-i-robinson-rozmery-krize-rizika-fasismu je Williama I. Robinson, jemuž se tímto doslova klaním a na webu s puncem nehoráznosti si jej dovoluji publikovat s tím, že je ode mne nehorázností tak seriozní text tady otisknout.

Takže tady je celý text:

WILLIAM I. ROBINSON: ROZMĚRY KRIZE, RIZIKA FAŠISMU

Hrozí nám znovu fúze, jíž podá kapitál ruku lúze?

„Světový kapitalistický systém prochází nejhorší krizí za 500 let své historie.“ Tím přesněji třeba dešifrovat její konstanty a proměnné, píše William I. Robinson, profesor University of California v Santa Barbaře.

Zaměřit se – ve shodě s Marxem – na samu „vnitřní dynamiku kapitalismu“, jež krizi generuje, její „kvalitativní změny v posledních desetiletích“. Především na vše, co s sebou přináší „vzestup kapitálu po všech stránkách nadnárodního“, „nové globální produkce a finančního systému, do nějž byly, přímo či nepřímo, integrovány všechny země a většina lidstva“. Na posun od „světové ekonomiky, v níž země a regiony propojoval obchod a finanční toky“ k „integrovanému mezinárodnímu trhu, globální ekonomice, v níž jsou země navzájem spjaty organickou transnacionalizací výrobních procesů, financí a akumulace kapitálu“. A tedy do stadia, kdy se od „globální ekonomiky či průniku společenské, politické a kulturní infrastruktury globálního kapitalismu nedokáže izolovat jediný stát“.
Chce to tak analyzovat i roli, již hraje „nadnárodní kapitalistická třída“, „třídní skupina sestávající ze svých kontingentů ve většině zemí světa, Severu i Jihu“. „Hegemonistická frakce světového kapitálu“, „aspirující na pozici globální vládnoucí třídy“.
A detailně zmapovat i úlohu „aparátu nadnárodního státu“, který si vytváří „coby volnou síť nadnárodních organizací vedle národních států“, aby „nadnárodní akumulaci kapitálu organizovala adekvátní podmínky“. A „prostřednictvím aparátu nadnárodního státu výkon své třídní moci institucionalizovala“.
Čtvrtým definičním rysem dnešního kapitalismu je „nové stadium, jejž v globální společnosti dosáhly nerovnost, nadvláda a exploatace“, „transnacionální sociální a třídní polarizace“, násobící hlavně „nerovnosti mezi Severem a Jihem“.
Dnešní krize není zdaleka jen o tom, co obnažila „Velká recese“ od roku 2008. „Kauzální zdroje globální krize tkví v nadměrné akumulaci a rozporech státní moci.“ Ve „vnitřních rozporech samotného kapitalistického systému“, který si šlape po štěstí právě tím, že „zbavuje značnou část lidstva možnosti produktivní participace“, „sráží v globálním měřítku mzdy i lidovou spotřebu“, „polarizuje příjmy“ a tím vším „zmenšuje potenci světového trhu absorbovat světový produkt“.
Vzniklá „konfigurace sociálních a třídních sil“ – a jejich „celosvětový vzájemný poměr“ – umožňují „tvrdý tlak na národní státy, aby regulovaly nadnárodní akumulaci kapitálu“ a „nesly následky explozivních rozporů, zabudovaných do systému“.
Nastala „cyklická, strukturální nebo systémová krize? Cyklické krize se kapitalismu vracejí zhruba co deset let a zahrnují recese, působící jako korigující mechanismus, aniž by systém zásadněji restrukturalizovaly. Recese z počátku 80. let, počátku 90. let a roku 2001 byly cyklickými krizemi. Naproti tomu krize z roku 2008 byla signálem propadu do strukturální krize. Strukturální krize obrážejí hlubší rozpory a lze je řešit jen hlubší restrukturalizací systému.“
„Řešením strukturální krize ze 70. let byla kapitalistická globalizace.“ „Strukturální krizi ze 30. let vyřešilo zformování nového modelu redistributivního kapitalismu.“ „Vyústěním strukturální krize ze 70. let 19. století byl vývoj korporátního kapitalismu.“
„Atributem systémové krize je nahrazení stávajícího systému systémem zcela novým či jeho otevřený kolaps.“ Spěje-li ovšem vývoj skutečně k systémové krizi – a „k tomu, že kapitalismus bude buď nahrazen jiným systémem, nebo se globální civilizace zhroutí“ – konečný „výsledek předem dán není a závisí plně na tom, jak na krizi a historické alternativy zareagují společenské a politické síly“. Právě v takových vteřinách dějin nastává „extrémní nejistota, v níž jsou reakce různých sociálních a třídních sil ve velkém pohybu“.
„Moje koncepce globální krize je mnohem širší, než jen finanční.“ Má „celou řadu a navíc i navzájem spjatých dimenzí – ekonomickou, sociální, politickou, ideologickou i kulturní“. Je to „krize sociální polarizace“, a ergo i „sociální reprodukce“. Systémové impotence „uspokojit potřeby, ba zajistit přežití miliónů lidí, dost možná většiny všeho lidstva“. „Krize státní legitimity a politické moci“, „hegemonie a nadvlády“. „Krize legitimity národních států“, které už nejsou s to „čelit sociální degradaci pracujících a dalších neprivilegovaných vrstev, narůstající nezaměstnanosti, existenční nejistotě a útrapám“.
Dnešní systém ztrácí legitimitu v očích „miliónů, ba miliard lidí napříč světem“. Je konfrontován „sílícím odporem proti své hegemonii“. „Globální elity této erozi důvěry nejsou s to čelit.“ Souběžně narůstá hrozba „ekologického holocaustu, který už fakticky započal“. Nachází výraz ve „změně klimatu i kolapsu centralizovaných zemědělských systémů v řadě regionů“.
Nynější krize má „systémové rozměry“. „Ohrožuje samo přežití miliard lidí.“ „Kolapsem světové civilizace“ – a její „degenerací do nového ´temna´“. Vedle všeho, v čem se s dřívějšími otřesy shoduje, má však dnešní systémová krize i řadu specifických rysů:
Předně to, jak rychle míří k „ekologickým mezím reprodukce lidského rodu“. Z „devíti planetárních limitů, nezbytných pro přežití lidstva“, definovaných „špičkami environmentální vědy“, se „nevratně překračují“ už čtyři.
Bezprecedentní je i „kvantum prostředků násilí a sociální kontroly“. „Koncentrace prostředků globální komunikace a symbolické produkce v rukou hrstky mocných skupin.“ „Proměna podoby války“ v cosi „normálního“ – a zároveň izolovaného od světa režisérů agresí. Obdoby nemá ani „panoptikum společnosti špehování“ a „kontroly myšlení těmi, kdo mají pod kontrolou globální toky komunikace“. „Svět Edwarda Snowdena je světem George Orwella; rok 1984 je tady.“
Novum tkví také v tom, že území, volná pro kapitálovou expanzi, už na Zemi nejsou k mání. Tím „intenzívněji expanduje do dosud nevídané hloubky“. Nahradit „extenzivní expanzi“ to však s to není. „Kapitalismus musí expandovat nonstop, jinak zkolabuje. Jak či kam ale bude expandovat teď?“
Srovnání nemá ani masa „přebytečné populace, obývající ´planetu slumů´, vytlačená z produktivní ekonomiky, vržená na samý okraj a podřízená sofistikovanému systému sociálního dozoru a destrukce“. „Letálnímu koloběhu vydědění-vykořisťování-vyloučení“, „zahrnujícímu vězeňsko-promyslový a imigračně-separační komplexy, všudypřítomnou policii, privátní ozbrojené síly atd.“
Do rekordního úhlu se rozevřely nůžky mezi „globalizovanou ekonomikou a politickou mocí národního státu“. Řada funkcí, jež plnil při „organizaci a stabilizaci systému“, je však nad síly „nadnárodního státního aparátu“. Provází-li to „šíření zbraní hromadného ničení“ – a celkově „nevídaná militarizace společenského života“ – „stabilní politickou moc, garantující reprodukci systému, si lze představit jen velice těžko“.
Tím víc bude záležet na tom, jak na „krizi, ústící z rychlé politické polarizace globální společnosti“, zareagují rozhodující „společenské a politické síly“. Ze situace, kdy se aktivizují zprava i zleva, vidí profesor tři možné scénáře dalšího vývoje:
Prvý spatřuje v „reformismu shora“. „Reformismu elit, zaměřeném na stabilizaci systému, jeho záchranu před sebou samým a radikálnějšími reakcemi zdola.“ Soudě dle jejich „reakce na kolaps globálního finančního systému v roce 2008 se však nezdá, že by tito reformátoři byli s to (měli v úmyslu) nabýt nad nadnárodním finančním kapitálem vrchu“.
Druhou z představitelných variant je „lidový, levicový odpor zdola“. Oč víc „sociální a politický konflikt eskaluje napříč světem“, tím spíš může jít o „globální revoltu“. Doposud se však jednotlivými „zeměmi a regiony šíří jen velmi nerovnoměrně a naráží na řadu problémů i překážek“.
Krize však může vyústit i ve „fašismus 21. století“. V novou „fúzi reakčních politických sil s nadnárodním kapitálem“, jejíž „masovou základnou budou historicky privilegované sektory globální dělnické třídy – typu bílých dělníků Severu a středních vrstev z Jihu – na něž teď doléhá narůstající nejistota a přízrak sestupné mobility“. Programem perverzního holportu vítězů a poražených by se pak zřejmě staly „militarismus, extrémní maskulinizace, homofobie, rasismus a rasistická mobilizace, hon na obětní beránky typu zahraničních dělníků či na Západě také muslimů“.
„Fašismus 21. století evokuje mystifikující ideologie, nezřídka i ty, co v zajetí idealizované a mytizované minulosti hlásají rasovou či kulturní nadřazenost a xenofobii.“ „´Kultura´ neofašismu normalizuje a vynáší do nebes války a sociální násilí.“ „Fascinaci nadvládou, pasovanou na hrdinství.“
„Jsme svědky přechodu od sociálního státu ke státu sociální kontroly napříč světem.“ Stupeň, jejž dosáhla „strukturální nerovnost, se však konsensuálním mechanismem sociální kontroly už hned tak nezvládne“. A právě to kypří živnou půdu „projektům fašismu 21. století“ – „poptávka dominantních skupin napříč světem po zajištění širokospektrální, organizované masové sociální kontroly přebytečné světové populace a sil, kladoucích odpor zdola“.
„Jediným průchodným řešením krize globálního kapitalismu je masivní redistribuce bohatství a moci.“ V „duchu demokratického socialismu 21. století, ve kterém lidstvo už nebude ve válce se sebou samým ani s přírodou“.