DÉLKA MINULÉ HO STOLETÍ.

Historikové hlavního proudu se dneska vesměs shodují na tom, že dvacáté století bylo velmi krátké, prakticky totiž trvalo jen tři čtvrtiny století. Do tohoto zkráceného století totiž řadí události od zahájení první světové války po rozpad SSSR. Hranicemi minulého století tedy jsou letopočty 1914 a 1991. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991. Velká válka, později pojmenovaná jako První světová, byla zahájena 28. července 1914, kdy císařství Rakousko-Uherské vyhlásilo válku království Srbskému. O den později císařské loďstvo na Dunaji začalo ostřelovat Bělehrad. Za následující čtyři roky se prakticky místní spor rozrostl v celoevropský až celosvětový konflikt Především se ale transformoval z války států, na válku vysoce sociální. Tvrdím, že konflikt z let 1914 – 1918 nebyl světovou válkou, ale politicko-sociální revolucí. Šlo o poslední evropskou válkou aristokracie s měšťanstvem, feudálů s buržoasií, tedy vlastníků půdy s průmyslníky a obchodníky, ergo kapitalisty. Podle této teze pak byla Druhá světová válka teprve první válkou kapitalistů se zbytkem lidstva. Zdůrazňuji ono slovo teprve, protože i válka kapitalistů s feudály měla několik kol.

JSOU INVESTOŘI TŘÍDOU?

V Evropě prý žije jen 766 dolarových miliardářů s celkovým bohatstvím 2,12 bilionu. V celém světě je těchto bohatých lidí (průměrně vlastní tři miliardy) pouhých 2170 a úhrnem disponují 6,5 biliony dolarů. Pro ilustraci: zhruba desetkrát méně lidí, než má Jindřichův Hradec obyvatel, disponuje majetkem představujícím hodnotu, kterou celá česká stávající ekonomika vytvoří za 32 dlouhých let. Egon Bondy o těchto lidech asi před patnácti lety řekl, že tak malé množství lidí nemůže být třídou, ale mafií. Pokud je to pravda, tak to jenom dokazuje, že ačkoliv byl vzdělán jako marxista, nepochopil Marxe. Podle zmíněného klasika jsou lidé se stejným vztahem k produkčním prostředkům společenskou třídou. Zmínění miliardáři patří prakticky všichni k „profesi“ investorů, čili vlastníků finančního kapitálu. Stejný vztah ke kapitálu, jako uvedení miliardáři, mají rovněž dolaroví sto a desetimilionáři. A těch je už velké, ba až nespočetné množství. I když všichni z nich samozřejmě nejsou čistými investory, ale třeba jen rentiéry, či produkčními kapitalisty, mají k finančnímu kapitálu stejný vztah a z toho plynoucí zájmy. Jsou tedy jednotnou třídou, ať chtějí, či ne, ba dokonce i když to popírají, protože v sociálních vztazích se budou vždy chovat podle svého zásadního zájmu, plynoucího z jejich dominantního vlastnictví. V mých očích tato třída je v současnosti jedinou, skutečně vládnoucí – a poprvé v dějinách konečně globální, společenskou vrstvou.

REVOLUCIONÁŘSKÝ PRÁVNÍK

Jiří Přibáň, profesor na Univesity of Wales, je v posledních dvaceti letech jedním z nejznámějších teoretických právníků u nás. V den mých posledních narozenin s ním publikoval deník Právo tradiční, sobotní, celostránkový rozhovor. Na všechny otázky odpovídal neotřele. Mimo jiné kritizoval Ústavní soud za výroky o Klausově „velkoamnestii“, Nejvyšší soud za rozhodnutí o superširoké poslanecké imunitě, Zemana za jeho snahu o posun výkladu svých ústavních pravomocí. Přibáň tvrdí, že Zeman se snaží textu Ústavy vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklé. Nejvíc mne však zaujal názorem na Zemanovy snahy zasahovat do tvorby vlády, což je  v současnosti nejakutnější problém. Přibáň nevidí momentální a především potřebně rychlé řešení jmenování vlády ani v kompetenčním sporu, ani v ústavní žalobě. Nátlak prezidenta na politiky, kteří sestavují vládu, navrhuje řešit originálněji. Cituji: „ Pokud by se však prodlužoval a měl přerůst v ústavní konflikt mezi prezidentem a parlamentními stranami, tak Sněmovna může pro změnu například ekonomicky paralyzovat fungování prezidentského úřadu“, konec citace. Vnímám to také jako podstatně jiný výklad Ústavy. Sněmovna by vůči Hradu vystoupila jako jednoznačně nadřazený ústavní orgán, tak jako tomu v parlamentní demokracii má být.

TAKTIKA VATIKÁNU V GLOBALIZUJÍCÍM SE SVĚTĚ

Katolická církev je nepochybně po dvě tisíciletí vlivným činitelem globalizace lidské civilizace, už kupříkladu jen svou snahou o universalismus. Ovšem nejvíc prospěla globalismu, čti dočasné nadvládě světa finančníků, až ve dvacátém století a to volbou nesmiřitelného antikomunisty Karola Vojtly za papeže. Jan Pavel II. skvěle zapadl do klanu neoliberálních světalídrů od Reagana přes Thatcherovou po Bushe, kteří dokončili zničení prvního pokusu o zrušení nadvlády bohatých nad globalizujícím se lidstvem. Totálním zničením světa odporu vůči celoplanetárnímu kapitalismu, se však všichni současní vládci dostali do těžce řešitelného problému. Všesvětoví predátoři, pro něž je komunismus existenčním nebezpečím, totiž přerostli přes hlavu politickým reprezentantům všech zemí a vážně tak ohrozili sociální klid a dokonce celospolečenskou stabilitu na planetě. Do tohoto stavu přichází Vatikán opět s volbou „politicky“ determinovaného papeže. Papeže, velebícího chudobu. Zatím se František vyhnul původní katolické verzi této dogmatiky, podle níž chudí „projdou uchem jehly“ do království nebeského, čili té směšné vidině věčné blaženosti pro trpící zde na Zemi. Ovšem rovněž tak zatím nenašel lepší koncepci, než vyzývat všechny bohaté ke střídmosti, solidaritě s chudými a k ostatním obligátním moralitám údajné solidarity, dobročinnosti až odpovědnosti za pouze „svěřený“ majetek. Dokonce i osobní vzdání se některých honosností, jako zlatého prstenu, purpurového roucha a jiných znaků papeže, ještě neznamená ze strany papeže nic nově převratného. Uvítal bych spíše první kroky na jistě dlouhé cestě k chudé církvi, ba dokonce k organizační koncepci prvotních křesťanských společenství. Tedy nejen vzdání se nesmírného bohatství včetně uměleckých pokladů, ale především od nich odvozené centralizované moci papežství. Když se kdysi Jan Pavel II. zeptal „Matky Terezy“, co pro ni může udělat, tak prý mu řekla, aby pro chudé světa otevřel poklady Vatikánu…a hned bylo mezi ní a Vatikánem „vymalováno“. Sice se stala po své smrti blahoslavenou ještě z moci Jana Pavla II., leč to bylo tak všechno, jak se Vatikán s jejím přáním vypořádal. František stojí před velkým dilematem nejen svým, ale celé „své“ církve. Lidstvo se ze spárů civilizačních predátorů totiž dostane tehdy a jenom tehdy, když je podřídí opravdové celospolečenské moci a nebude se neustále doprošovat jen a pouze jejich humanity.

NOVOTA NOVÉHO ROKU

. Letošní první den začínajícího roku byl po mnoho desetiletí ve veřejnoprávní televizi neobyčejným. Nevysílal se totiž projev prezidenta republiky. Zeman ve své zoufalé snaze odlišovat se od všech svých předchůdců, se pokouší zavést jinou zvyklost. Promlouvá k obyvatelstvu země již na Vánoce. Zase tím ale šlápl vedle. Takovým aktem totiž v praxi preferuje jedno náboženství, jednu ideologii a jedno přesvědčení. Což je fakticky protiústavním činem, protože fakticky odporuje hned prvnímu odstavci Čl. 2 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí Ústavy ČR a který zní: „ Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Konec citace. Zeman již mnohokrát dokázal, že stále ještě patří do zanikající doby. Zatímco v pokrokových zemích globalizujícího se světa se státní moc snaží být co nejméně neutrální vůči ideologiím a náboženství, tak u nás se asi budeme vracet k nadvládě katolicismu, jako se to děje v Polsku a jiných konzervativních společenstvích. Osobně se přikláním k chování těch zemí, které ruší kupříkladu kříže na veřejných místech, jako jsou vrcholy hor.