TVRDÁ PRAVDA

Líbil se mi názor, který jsem dneska našel na netu a který zkráceně zní. Nenadávejte pořád na nekvalitní potraviny, třeba s tím koňským masem z dovozu. Začněte zase vyrábět potraviny doma a nebudete muset nadávat na dovážené.

DALŠÍ VYROVNÁVÁNÍ SE S MINULOSTÍ

Současná vrchnost v Praze se rozhodla, že nechá na Staroměstském náměstí znovu postavit mariánský sloup. Ten původní, byl „vztyčen na poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV“. V uvozovkách je záměrně citována česká Wikipedia, z níž je víc jak patrné, že šlo o symbol konečného vítězství Habsburků nad vzdorovitou šlechtou Českého království a událost byla „státnickou“ oslavou vítězné římsko-katolické církve. Teprve totiž vítězství nad Švédy bylo konečným krokem k porobě husitsko-protestantských a českobratrských Čechů. Sloup byl povalen lidovou akcí zorganizovanou Haškovým kolegou Frantou Habánem ze Žižkova, vlastním jménem Franta Sauer dne 3. listopadu 1918. Jako obvykle opožděně „hrdinní“ Pražáci se tím aktem živelného hněvu zbavili symbolu třistaleté poroby a státního, zotročujícího náboženství. Současní, demokratičtí  novomocnáři, poklonkující všem bohatcům a tedy i superbohaté církví, opilé navíc nedávným majetkovým vítězstvím, svým rozhodnutím opět zvýšili vlnu vzájemné nenávisti v naší, pomalu do deprese upadající společnosti. Měl bych proto kompromisní návrh. Na Staroměstském náměstí ať se postaví nový mariánský sloup, ten starý, který je v několika kusech doposud v lapidáriu, ať je položen vedle něho a toto „sousoší“ ať je doplněno vysvětlujícím historickým textem. Nový sloup, jak píše na netu jeden můj oblíbenec, coby každý jiný sloup, bude tradičně představovat falický symbol, takže může sloužit určitým lidem k tanci u tyče a ten rozbitý pak bude zrcadlem současného státnického vlivu římskokatolické církve v ČR. Takovýto komplex bude rovněž dostatečnou protiváhou Husovu pomníku, který, podle uměleckého arbitra Knížáka, by prý měl být odstraněn, aby na tak malém náměstí nečinil zmíněný sloup bezvýznamným.

MOJE INTERPRETACE POSLEDNÍ SVĚTOVÉ „HORKÉ“ VÁLKY

I když jsem o to vůbec nestál, přece jenom jsem, docela proti své vůli, vyslechl včera v česky mluvených televizích několik poznámek k II. světové válce. Již jsem ve svém blogu kdysi konstatoval, že když poslouchám prozápadní, počeštěné interpretace dějů té doby, tak upřímně lituji, že Hitler nezvítězil. V takovém případě by dneska nikdo z těch chytrolínů vůbec neexistoval a pokud několik málo z nich ano, tak by určitě nemluvili a nepsali česky nadtož ještě něco o Češích věděli. Hitler zaslepený antibolševismem měl přece jenom pochopit, že se lze se Stalinem dohodnout a on pak dokáže držet slovo dokonce i když je to pro něj nevýhodné. Hitler se Stalinem si proto měli rozdělit Evropu a Britské koloniální impérium a navzájem se nechat na pokoji. Zvlášť když Hitler kromě Británie již okupoval skoro celý zbytek Evropy. Padesát let jsem s vnitřním prožitkem oslavoval dne 9. května konec války. Skoro dvacet let mi vnucené datum 8. května fakticky nic neříká. Přesněji říká mně a jistě všem, co válku ještě pamatují, že v těch posledních dvaceti letech se český pohled na Druhou světovou válku „pozápadnil“. V našich médiích stále častěji sledujeme interpretaci druhé světové války v podání nejen Britů, Američanů, ale dokonce Německých „veteránů“. Interpretace Ruské pak jen sporadicky a České…fakticky vůbec ne. Ony totiž žádné ryze české interpretace dějů druhé světové války vůbec neexistují. Prostě proto, že dneska, ani tehdy, vůbec neexistovaly nějaké ryze české zájmy. Část našich lidí bojovala na straně Západu, část na Východě a pořádně ani nevěděli proč právě tam…jakoby i již tehdy mnozí vycítili, že druhá světová válka je prvou válkou celého světa proti komunismu. Vždyť také bezprostředně, na zaznění polnice alkoholika Churchilla, pokračovala už jako neskrývaný boj se vším socialistickým, komunistickým, ba jakýmkoliv antiindividualistickým. Sovětský svaz pak půl století „bojoval“ za mír a socialismus a Západ zase za svobodu a demokracii. Tehdy je ani nenapadlo, že jedno bez druhého nemůže existovat, k čemuž Evropané až nyní pomalu přicházejí, lež přitroublí Amíci nikdy nepochopí a raději v boji za své národní zájmy zničí celý svět.

ZEMANOVSKÁ SPEKUALCE, ALE TUZE MALINKATÁ

Bylo pro mne záhadou, proč trpí Zeman tak silným antiislámismem, který se blíží doslova fobii. Vyloučil jsem ihned nějaký náboženský důvod, protože Zeman je intelektuálem, kterého až příliš silně vyagregovalo pozdní osvícenství. Při jeho návštěvě Izraele na první dojem asi skoro každého napadlo, že nemá rád muslimy pro terorismus, který je s některými jejich skupinami spojován. Při jeho inteligenci a živelnému odporu ke sdělovacím prostředkům, jsem tento důvod vyloučil. V takovém případě by alespoň připustil, že není muslim jako muslim a že skutečně jsou nějaké fanatické a především nepočetné skupinky islamistů, které se uchylují ke zločinům terorismu, leč ty nejsou zdaleka v celém náboženském světě islámu vlivné. Odmítl jsem i hypotézu, že Zeman nemá rád muslimy pro jejich poměr k ženám. Především proto, že on sám se k ženám nechová nějak podstatně lépe.  Postupně jsem zavrhl i domněnku, že Zemanovi na mohamedánech vadí jejich zdánlivá „lenost“. Musím z vlastní zkušenosti totiž tvrdit, že to je asi věc, která mu na muslimech může vadit nejméně, protože on sám je ze samotné podstaty programově líný. Zbylo mi jediné. Zemanova závislost na alkoholu. Je si ji dobře vědom, stejně jako toho, že moslimové se dovedou bez alkoholu celý život obejít. Takže si v prvé řadě uvědomuje, že fakticky každý muslim je v tomto punktu lepší, čti, povahově silnější než on. Podvědomě se jich za druhé dokonce bojí. Kdyby se totiž ve světě ujal životní styl odmítající užívání alkoholu v tak silné míře, jak dneska vítězí kampaně proti kouření tabáku, tak by to Zeman musel považovat za ohrožení své existence. On by totiž bez alkoholu dlouho nepřežil.

PONĚKUD OPOŽDĚNÉ HRDINSTVÍ

Včera se v ČT objevila informace o Pražském povstání trvajícím od 5. 5. do 9. 5. 1945, které bylo naším parlamentem, jenž je už od listopadu 1989 nejvyšší institucí historické pravdy, povýšeno dokonce na České povstání. Po celý život jsem povstání v Praze z května 1945 považoval za typický projev českého „připosrání“. Ne nadarmo jsme kupříkladu byli také poslední zemí sovětského bloku, kde došlo k výměně mocnářů. Vždycky jsme totiž velkými hrdiny, až už je dávno všechno rozhodnuto. Ale zpět ke včerejšímu zpravodajství ČT. Veřejnost se z něho dověděla, že za ony čtyři dny zahynulo v Praze na dva tisíce lidí, včetně dětí. Cudně se při tom nehovořilo, kolik bylo vlastně pobito Němců. Ještě zajímavější informací, alespoň pro mne bylo, že v metropoli je 1 116 pamětních tabulek a pomníčků se jmény padlých. A že městské samosprávy na péči o ně vydávají skoro deset milionů ročně. Nevím, proč mi při tom vadilo, že ve zprávě nebyla ani věta o tak zvané „Pražské operaci“, která byla poslední ofenzivou Rudé armády na východní frontě v celé II. světové válce. Ta operace byla iniciována poněkud zbytečným „hrdinstvím“ Pražanů, mnohdy snad i kolaborantů s německou mocí, zahájena pak už v noci 6. května a ukončena až 11. máje a padlo v ní 11 997 a raněno bylo 40 501 vojáků. Převážně Rusů, což tehdy byli v německé představě podlidé a v naší dodneška jen jacísi „rusáci-davaj časy“. Boje na našem území a tedy všechny ty válečné strasti a strachy pro naše lidi v Čechách ve skutečnosti skončily až 11. května. Z této perspektivy ještě výrazněji plyne idiotství současného prezidenta, jednoho z novodobých revizorů dějin, na jehož návrh si v Polistopadové době připomínáme konec války už 8. května, tedy ne v den skutečného konce utrpení českých obyvatel, ba dokonce ne ani v den osvobození Prahy. Pokud opravdu ta Pražská epizodka v poslední vteřiny největší války v dosavadních dějinách dostane pro historii pojmenování „České povstání“, pak nejlépe před celým světem dokážeme svou ubohost. Vždyť co si o nás právem budou myslet Slováci, nebo dokonce Jihoslované, kteří s hitlerovci partyzánsky bojovali celé měsíce, ba roky.

DALŠÍ DÍVADLO PRO SPROSTNÝ LID

K jedněm z nejprimitivnějších, ale o to účinnějších manipulačních metod je odvedení pozornosti od závažného problému na vedlejší kolej. Je-li personifikovanější, tím lépe. Nejnovější spektákl toho typu nám připravují naši mocnáři kolem Klausovy amnestie na rozloučenou. Předscénu zahrál Hradní kancléř, když sev dlouhém rozhovoru v deníku Právo chlubil, že vypátral „tvůrce amnestie“, za něž to gentlemansky vzal Klaus pouze na sebe. Mynář sice nemá inteligenci svého vůdce, ale i mnohem větší primitiv musel vědě, že potrefení se ozvou, čti, že na sebe prozradí to, co dosud mafie kolem Zemana neví. Stalo se. Ozvali se všichni, někteří ihned, jiní trochu později a…zapletli do amnestie dokonce ministerstvo spravedlnosti. No a komedie je na světě. Klausův právník Hasenkopf vyhrožuje, že prozradí ještě víc, ministr se napřed dušuje, že jeho mančaft v tom nejede, aby na druhý den už „zvažoval soudní kroky“.  Včera dokonce formálnímu premiérovi ruply nervy a opět na adresu svých protivníků vytáhl svou primitivní munici o tom, že jsou kandidáty psychiatrie. Jak je vidno, i jemu chudákovi soukromé problémy v manželství zřejmě přerůstají přes hlavu, jinak by se vyjadřoval jako státník a ne jako podváděný manžílek. Účastníci se vzájemně napadají, plebs mající rád hry se baví a nějak úplně se vytratil hlavní problém celé amnestie, kterým je zastavení soudních procesů, ba i policejního vyšetřování mnoha obrovských tunelů, osvobození mnoha mafiánů a stranických kmotrů a zametení pod koberec mnoha kauz z doby právního šera Klausovy privatizace, čti, největší loupeže v naší zemi za celou její historii. A to přece od samého počátku jde. Současné osobní spory, předváděné veřejnosti daleko za hranou slušnosti, leč přece jenom soudně těžce stíhatelné, se jako dosud vždy ani před soudy nedostanou, nějaký čas budou čeřit veřejný prostor, aby se na ně po čase nejen zapomnělo, ale jejich aktéři si spolu za nějaký čas klidně zajdou na pivo. Hlavní zadání bude splněno. Nakradený majetek novým bohatcům zůstane.

OBČANÉ NEVĚDÍ, CO CHTĚJÍ

Na Islandu vyhrály volby dvě strany, které vládly zemi od roku 1995 do roku 2007 a přivedly ji ke krachu. Veřejnost pak doslova vládu vyhnala, zvolila novou a připravila ke schválení tak zvanou „občanskou ústavu“. Levicová vláda, která vládla od roku 2008, musela provádět úspornou politiku, aby dostala půjčky, takže zemi neměla čas vyvést k prosperitě. Na to dojela. Ztratila doslova polovinu voličské přízně. Opětné zvolení pravicové vlády dokazuje jednak ztrátu paměti voličů, ale především soudnosti. Veřejnost si může nechat zajít chuť na schválení nové ústavy, proti níž byly od samého počátku obě pravicové strany. Takže ze všech těch revolučních snah o zvýšení demokratičnosti zbudou jen a jenom silácké řeči. Nechci se mýlit, ale jsem přesvědčen, že občané – a to nejen na Islandu – jsou sami k sobě neodpovědní, nebo se chovají jako hysterka, která neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.