Václav Havel své angažmá v pseudorevoluční frašce listopadu 1989 zahájil sloganem o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Hned na počátku své veřejně politické aktivity tím prokázal, že je pro politickou praxi nepoužitelný. Celé, rádoby politické heslo jednoznačně dokazovalo, že Havel není s chopen zpracovávat informace z politické části veřejného prostoru a tak se ho snaží uchopit emotivně, aniž vůbec ví, jak se v něm pohybovat, co od něho požadovat a především jak dosahovat jeho změny. Minulosti přisoudil atributy lži a nenávisti. On, který celý život živelně nenáviděl všechno kolektivistické, sociální, nadtož komunistické, se v hloubi duše styděl za svou nenávist a proto se jí chtěl takto alespoň symbolicky zbavit. On, který od prvních svých veřejných projevů věděl, že lže, si tímto bonmotem na pomyslný prapor napsal odpor proti lži, aby ve skutečnosti sám sebe obelhal. To červené srdíčko k logu OF a později dokonce jako dodatek ke svému podpisu, to už byl kýčovitý doplněk celé té komplexní stupidity. Stupidity ne jako nadávky, či jiné pejorativity, ale coby medicínského ohodnocení reálné Havlovy psychiky.

Když jsem přemýšlel o tom, které Havlovy hlášky by neměly být zapomenuty, tak jsem si jako na jednu z nich vzpomněl na výrok pronesený při letu helikoptérou nad Prahou. Tehdy čerstvý prezident ohodnotil panelové domy pojmenováním králíkárny. Člověk, který od dětství žil v luxusu paláců a obrovských vil, který i za nadvlády KSČ si užíval vysoce nadstandardního bytu, ba dokonce v kriminále měl luxusní celu, nikdy neviděl, jak žili lidé v době předkomunistické. Nevěděl, že dělníci tehdy žili dokonce ve vagonech, v bytech vytesaných do skály, v lepším případě v koloniích domků, které měly jednu studnu pro celou ulici. Nikdy se nedověděl, že na vesnicích žily kupříkladu dvě rodiny v jedné dřevěnici o dvou místnostech. Že několik rodin podruhů u velkých sedláků žilo v jedné místnosti, že pacholci dokonce spávali s koňmi v maštali a děvečky na půdě, někdy s pantátovou noční návštěvou. Havel si nepřipouštěl, že dokonce i střední třída, učitelé a podobní měšťané, žili v pavlačových domech s jedním záchodem a jedním kohoutkem studené vody na patře. A to nemluvím už vůbec o tom, že víc jak desetina rodin žila bez elektřiny a naopak jen deset procent mělo v bytě plyn. Pro ty všechny je byt v panelovém domě, i když jde o nejnižší stupeň bytového komfortu, opravdovým luxusem. Panelový dům považují ještě dneska doslova za přepych všichni, kdo před tím dlouho žili v soukromých domcích se studnou i záchodem na dvorku, bez centrálního vytápění a teplé vody. Panelové domy nejsou charakteristikou pouze socialistické výstavby, sloužily k vyřešení nedostatku bytů i na Západě. Já ve vzpomínaném slově nevidím ani tak ohodnocení bytového komfortu, ale Havlovo pohrdání lidmi, kteří v panelácích spokojeně žijí, kteří nesahají jeho výjimečnosti ani po kliku skutečného králičoku. 

Sousloví mafiánský kapitalismus jsem poprvé slyšel v prezidentském projevu Václava Havla, proneseném v Rudolfinu k poslancům obou komor Parlamentu ČR dne 9.12.1997. Nezajímá mne v tomto textu, zda byl jeho autorem, nebo toto pejorativní označení tehdejšího stavu politiky v naší zemi od někoho převzal. Vzpomínám si jen, že již tehdy jsem se upřímně zasmál. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že Václav Havel, ač neprošel školením VUMLu, využil v ní vyučovaného zvulgarizovaného pojetí kapitalismu coby komplexního, společnostně – politicko – ekonomického systému, pro nějž marxisté reálného socialismu užívali termín společensko-ekonomická formace. Za druhé pak proto, že se tímto, spíše urážlivě pokleslým termínem, v podstatě skrytě veřejnosti omlouval. Jakoby říkal: V polistopadových dnech jsem se neodvažoval hovořit o kapitalismu, protože za nadvlády KSČ byl tento pojem vydáván za původ všeho zla. Já ale kapitalismus od počátku svého antikomunistického přesvědčení vždycky chtěl, leč nikoliv takový, jaký se u nás nyní vyvinul. V mých očích nebyl zmíněný projev pouze útokem na Klause, ale v prvé radě ubožáckou výmluvu zbabělého slabocha. Po celou dobu Klausova privatizačního řádění byl přece Havel prezidentem, tedy v prvé řadě nejvyšším ústavním činitelem. Měl tedy minimálně spoluodpovědnost za útěk klausijánů před právníky. Mohl minimálně jejich zákony vetovat, ale především bylo jeho nejvyšší občanskou povinností využít své morální váhy k odporu, když s lumpárnami nesouhlasil. Měl kupříkladu prosadit fundovanou debatu o změnách, ba dokonce plebiscit o jejich klíčových záměrech. Rudolfinský projev byl proto pro mne pouhým vysoce pokryteckým činem, projevem pokleslosti přičinlivého školáčka, který byl přistižen při nepravosti. Kapitalismus, jako produkční systém ze své podstaty není mafiánským, ač v dějinách způsobil mnohé, dokonce horší zločiny. Mafiánskými mohou být pouze jeho realizátoři. A ti naši byli dokonce světovou extratřídou.

Václavu Havlovi se již nepodaří od své osoby odpárat slogan humanitární bombardování. Za svého života se sice několikrát ohradil proti tomu, že by někdy použil uvedené sousloví, leč v českém povědomí je s oním dvouslovným pojmem již nerozlučně spjat. Jak jsem si nedávno ověřil, tak i ve světě je tento, původem dramatik absurdnosti, zcela logicky spojován s bojem za lidská práva prostřednictvím bombardování. Dneska jsem se dověděl, že MICHAL David, samozřejmě že ne ten adept Zlatého slavíka, vyhlásil občanskou iniciativu s názvem Válka s Českým státem, za kterou už byl vyslechnut policií v Chomutově. Nebyl uvězněn, ale po protokolu o výslechu propuštěn dokonce s jistou dávkou sympatií. Osobně jsem také pro válku, i když nikoliv se státem, ale s touto vládní klikou. Jelikož zásadním způsobem ohrožuje naše lidská práva, pak doporučuji užít nějaké formy humanitárního bombardování. Eventuální kolaterální ztráty z řad nejvyšších ústavních činitelů, bych vřele přivítal.