Celá historie současného lidského druhu homo sapiens sapiens, je civilizací samců, čti mužskou. Nejdelší úsek svého vývoje totiž žilo lidstvo v izolovaných tlupách, jakýchsi velkých rodinách, v nichž se přirozeně vyvinula nadvláda samců nad samicemi a to z jediného důvodu. Samci byli vždycky silnější a svou nadvládu si tedy mohli vynutit. Ženy totiž poměrně v brzkém věku začínaly rodit, takže většina jejich tělesných sil byla odevzdávána plodu, zatímco muži navíc svou sílu stále trénovali lovem a bojem s jinými tlupami. Prazáklad této nadvlády se civilizoval, ba až ritualizoval, a přetrval tak v přijímané podobě až do dnešních dnů. Dneska už je tak složitý, že původní nadvláda mužů se jeví jako jedna z přirozeností člověčenstva. Mužská přirozenost naší civilizace má jeden z dalších neblahých civilizačních důsledků, především pak ta Abendlandská, zakořeněná mimo jiné v judaismu. Z něho vyklíčená západní náboženství lidské pýchy, která tvrdí že Bůh stvořil člověka ku obrazu svému a jako nejmilejšímu stvoření mu dokonce dal vládu nad ostatními tvory, ve své zvrácenosti vypěstovalo v člověčenstvu přesvědčení o člověku jako vrcholu potravinového řetězce, čili nejvyšším predátorovi. Celá naše civilizace je tedy mravně civilizací predátorskou. Není bez zajímavosti, že slovo predátor obecná čeština ještě v šedesátých letech minulého století vůbec neznala a dneska se bez něho neobejde prakticky žádný přírodopisný, ale mnohdy i sociologický dokument. Podvědomě je tak veřejnosti vštěpována morálky dravců.

Napsal jsem včera, že levice potřebuje novou politickou filosofii. Ona ale potřebuje ještě něco hlubšího, novou morálku. Řekněme dokonce náboženství. Liberalismus založil své učení, jinak tomu nelze totiž říkat, na přesvědčení, že soutěživost, individuální boj o přežití, konkurence a tedy i touha po úspěchu, jsou nejhlubší lidskou přirozeností. Takže všechna z toho plynoucí dogmata liberální ideologie pouze podporují jeho vrozené předpoklady, nedeformují jeho svobodu a nechávají uplatňovat jeho nejvnitřnější pohnutky. Vždycky jsem tvrdil a mnohokrát veřejně prohlašoval, že jde o záměrnou lež. Liberály zdůrazňovaná přirozenost není lidskou přirozeností, ale pozůstatkem zvířeckosti, přírodnosti v člověku. Opravdová civilizace pak začala tím, že člověk své zvířectví začal překonávat. Ne nadarmo se tomu procesu říká humanizace. To ne někteří ekologičtí fanatici chtějí lidi vrátit na stromy. Prakticky je tam už vrací současní liberálové. Postrkují lidstvo zpět do stavu zvířecího, dehumanizují společnost. Vlastně pro ně žádné společnost neexistuje, protože je to jen skrumáž jedinců, bojujících každý s každým už nejen o úspěch, ale o pouhé místo na slunci. Současný liberalismus, nazývaný většinově neoliberalismem, je civilizačně obratem zpět. Antihumanistickou kontrarevolucí. Zdivočením člověka a zchaotizováním lidstva.

Jestliže jsem včera tvrdil, že odpor proti Nečasově vládě je naprosto bezzubý, protože nemá vedení, nadtož velení, pak pro odpor vůči současné, globální kontrarevoluci liberálů, chybí jejímu protivníkovi celý komplex štábní kultury. Levice po pádu bipolárního světa katastroficky ztratila tempo, jak se říká v šachu. Nechala se tím zatáhnout do diskursu, jehož pojmosloví a celou myšlenkovou soustavu určují dogmata tak zvaného neoliberalismu, který diktuje myšlení především ve sféře národohospodářské. Aby levice obnovila svou vitalitu, potřebuje v prvé řadě novou politickou filozofii, třeba i úplně odlišnou od myšlenek tvůrce prasocialismu Marxe. Následně potřebuje praktickou aplikaci oné filosofie do ideologie pro dlouhodobou strategii dalšího ovlivňování lidského společenství.  Dále nezbytně potřebuje nosná hesla mobilizující veřejnost k bezprostřednímu vedení sociálního a politického soupeření s již dobře zorganizovaným a mocensky usazeným soupeřem. A konečně potřebuje pro svou organizovanost generální štáb, silnější, vlivnější, minimálně pak mocnější, než jsou MMF a SB dohromady. Jeho reálná moc může kupříkladu spočívat právě ve facebookové organizaci. Má-li být sociální síť takovým štábem třeba již existujícího světového hnutí dolních 99ti procent, musí se kupříkladu stát nezničitelným a zároveň nepolapitelným. Musí mít organizační formu jakési tisícihlavé saně, které po useknutí jedné hlavy vyroste několik nových. I když jednotlivé hlavy budou vyžadovat různou potravu, měly by mít alespoň jedno společné. Měly by všechny vědět, koho mají sežrat.

Jeden z aktivistů občanského sdružení Hnutí za přímou demokracii, sestavil koncem minulého roku seznam protivládních iniciativ. Ve své pečlivosti jich napočítal 55. Prakticky v tentýž den, kdy jsem od něj seznam obdržel, zaznamenal jsem na netu další iniciativu, vyzývající k odporu vůči Nečasově kabinetu. Nepochybuji proto, že dneska rodina občanských iniciativ zaměřených na protivládní aktivity se utěšeně blíží stovce. Paradoxně se ale dá říci, čím víc, tím pro vládu líp. Některé iniciativy jsou doslova jednorozměrné, čili jde jim pouze o nápravu jediné věci, jiné jsou zase nekonkrétně všeobsáhlé a celkem všechny fakticky bezzubé. Není dokonce žádným kladem pro věc samotnou, několik z nich se těší pozornosti médií, či že jejich mluvčími jsou populární a velmi vzdělané osobnosti. Vláda si ve svém opevnění může dál v poklidu provádět své pikle vůči oněm populárním 99 procentům veřejnosti. Všechen ten odpor má totiž obrovskou vadu. Nemá nejen jednotící ideu, ale nemá především velení. A v každém boji, včetně toho politického, bez velení, není vedení. Nemá-li kdo zvolat hurá na zteč, nic se nestane. Facebooková organizovanost je sice rychlá a laciná, leč od samého počátku je konstruována pouze k přátelskému požvanění, při nejlepším ke komunikaci, nikoliv k sebeorganizaci, nadtož k velení.

Když Marx vytýčil před budoucí světovládce heslo proletáři všech zemí spojte se, dal jim tím jasný návod. Jako velice vzdělaný člověk věděl líp jak kdo jiný, že proletariát v počtech miliard se nikdy nemůže spojit. Zato velice úspěšně se mohou ke společné akci spojit ti, kdo stáli proti proletariátu a vždy ho ovládali, ovládají a ještě dlouho ovládat budou. Těch je totiž jen pár stovek tisíc a možná i nějaký ten milion. Když se Leninovi a jeho zaníceným vyznavačům povedlo skoro nemožné, totiž že se zdárně pokusili o realizaci Marxovy rady, museli jejich smrtelní nepřátelé k realizaci světovlády vymyslet novou strategii. Leninští pseudomarxisté, doslova opilí svým úspěchem, přestali podrobně analyzovat činy svých existenčních soků, a navíc nedokázali studovat ani dopady vlastní moci. Ztratili tím tempo, jak se říká v šachu. Nechali protihráčům dostatek času na to, aby dokonce vytvořili celou novou strategii. Konkrétně tedy celou politickou filosofii, jí odpovídající a především ideologicky svůdná hesla pro prostý lid a taktické prostředky pro jejich realizaci. V provedení vlády USA dostala celá strategie označení politika zadržování komunismu. Svět dneska ví, jak to dopadlo. Jenže hrstka stojící proti miliardám příliš dobře ví, že nemá vyhráno. Pro státy poraženého kolektivistického režimu byla proto už dávno před rokem 1990 vypracována a v Chile pak ověřena, doktrína washingtonského konsenzu, jakési nadvlády uzounké finanční oligarchie nad děním všeho lidstva. Jeho tvůrci a realizátoři se jmenují MMF, SB  a ministerstvo financí USA. To jejich konstruktéři pochopili správně Marxův apel. Byla to největší Marxova chyba, jako proroka, či moderně řečeno prognostika. Ať to myslel, jak chtěl, praxe dokázala, že každé proroctví je scestné. Dává totiž návody a tím fakticky manipuluje s budoucností. To se vymstilo obrovské většině lidstva, která již byla před branami opravdových lidských dějin. Díky tomu, že se však hrstka nejmocnějších dokázala rychleji adaptovat, než zbytek lidstva, se spokojený život většiny strašlivě oddálil. Je sice pravda, že komunismus šlo jen zadržovat a nikoliv zničit, ale je zadržen na velmi dlouho. Civilizace rovnosti lidí jednou naprosto určitě vystřídá desetitisíciletou cestu dosavadní historie lidstva nadvlády jedněch nad jinými. Jenže lidstvo bude muset přežít ještě velice krutou část této své předdějinné historie. Současná praxe světovládců je totiž záměrně tak asociální, aby vyprovokovala celosvětový chaos, ba možná bouře, kdy týraný a trpící lid bude volat po pevné ruce a tím dá šanci vytvořit svět globální, finančně-vojenské diktatury. Prodlouží agonii předdějinného stavu této civilizace nerovnosti, konstitující se od poslední doby ledové.

Oskar Krejčí, podle mne nejinformovanější český znalec mezinárodní politiky, již v září loňského roku napsal, cituji: Největším úspěchem NATO v souvislosti s bombardováním Libye je bezesporu ovládnutí informačního prostoru většiny Evropy. Z hlavních sdělovacích prostředků zmizely jakékoliv pochybnosti o legitimnosti této války, jakékoliv zmínky o porušování rezolucí Rady bezpečnosti týkající se ochrany civilního obyvatelstva a embarga na dodávky zbraní. Z neznámých rebelů se stala spřátelená vláda, letadla NATO nezabíjela lidi, ale spojence či věrné Kaddafiho… Názor druhé strany byl automaticky embargován jako oficiální, tedy lživý. Skvělé cvičení pro mediální krytí budoucích válek. Konec citace. Tento úryvek z jeho glosy určitě nepotřebuje komentáře. Snad jen upozornění, že autor mimo jiné napsal loni poměrně dlouhou stať o vysoké pravděpodobnosti světového válečného konfliktu. Tolik první myšlenka o Libyi. Nyní k té druhé. K sousedům země, jejíž název byl pro staré Řeky fakticky názvem pro celou Afriku, patří mimo jiné Alžír. Země, kde od roku 2006 dochází k reprivatizaci. Ta byla zahájena opětným znárodněním ropy a plynu. Pokračovala v roce 2009 přijetím zákona o veřejných financích, který zajišťoval obnovu ekonomické svrchovanosti země, mimo jiné tím, že v zahraničních podnicích musí minimálně 51 procent akcií vlastnit stát a většinu zisku musí cizí firmy investovat v Alžíru. V roce 2010 tento socializační proces zatím vyvrcholil obrovskými investicemi do ekonomického oživení, růstu mezd a sociálních výdajů. Tedy všechno aktivity zásadně odmítající nátlak MMF, SB a fakticky celé současné, antisociální kontrarevoluce globálních mocnářů. V první dekádě prosince proběhla v Alžíru, na pozvání jeho odborů a Strany pracujících Alžíru, mezinárodní konference odborových funkcionářů, levicových politiků, právníků a intelektuálů z 36ti zemí nějakým způsobem spjatých s Alžírem. Na konferenci promluvila rovněž první žena, která kandidovala v Alžíru na funkci prezidenta, předsedkyně jmenované strany, Louisa Hanoune. Ta v projevu jasně řekla, že Alžír považuje převrat v Libyi za záměrný akt NATO sledující budoucí okupaci Alžíru. Já k tomu jenom dodávám, že motivem pro chování NATO je největší zločin současnosti, který představuje každá socializace.

Hitem posledních dnů, v podání naší lumpenvlády, jsou církevní restituce. Klaus při svém rozhazování národního majetku jeho velkou většinu nacpal do chřtánu zahraničním koncernům, aby nyní jako prezident, v lidu rozkradené země hrál na falešnou vlasteneckou strunu. Takový postup je dvojnásobnou velezradou. Poprvé zem okradl o její bohatství a nyní ji chce dostat do totální izolace v Evropě. Jeho Nečasovští pokračovatelé zdárně postupují v obou druzích velezrady. Majetek, který chtějí vrátit církvi, bude totiž opět v cizineckých rukách, protože všechen majetek katolické církve je podle kanonického práva vlastnictvím Vatikánu, jakési celosvětové akciové společnosti, bez jakéhokoliv ručení. Rovněž vztah této vlády k EU zatím zakládá přesvědčení o cestě do izolace. Najde se konečně právní kancelář, která podá podnět ke stíhání jmenovaných ústavních institucí za dvojí velezradu?!

Nečas se nevyčistí bez bouře

Japonské přísloví

ÚSTAVNÍ SBORE ANTISOCIÁLNÍCH ZBĚSILCŮ

Patřím ke generaci, jejíž dětství bylo poznamenáno válkou. Ta v nás upevňovala mravní zásady předků žijících v těžkých časech, které u nich vypěstovaly vlastnosti charakterizované především ochranou bezbranných, pomocí potřebným a starostí o bezmocné. Snad právě proto jsme jako děti neznaly šikanu, nedovolovaly jsme, aby v naší přítomnosti silnější týral, či jinak poškozoval slabší, či dokonce aby je zneužíval ve svůj prospěch. Tak v nás byla vypěstována morálka společenské soudržnosti, odporující současné individualistické sobeckosti, považované za základní cestu k úspěchu. Ani dneska, na konci své životní pouti nepropadáme ve své většině bezohledné soutěživosti, protože již v našich dětských hrách jsme soutěžily pouze se sobě rovnými a pokud byl někdo opravdu slabší, dostával od nás i ve sportovních kláních náskok. Soutěžení s podstatně slabšími by nás prostě nejen nebavilo, ale považovaly bychom ho za nerytířské, čili za hluboce nemravné.

Dosavadní působení vládní koalice vytváří privilegia vlivným, zaměstnavatelům, bohatým či úspěšným. Vládní moc podle své sobecké ideologie ztěžuje životní podmínky zaměstnancům, ovládaným, nemajetným a faktické většině občanů. Lidsky naprosto nepřijatelné je pak vládní chování vůči bezbranným, nemohoucím a dokonce postiženým. Násilí, ale i jakákoliv bezohlednost, nadtož vyložené okrádání slabších, je pro mnohé příslušníky mé generace hrubě neetické. Realizátory této praxe považujeme minimálně za jedince pokleslých mravů. Kterákoliv forma podobného chování vůči bezbranným, či bezmocným je i pro naše, vesměs katolické vychování, dokonce naprosto neodpustitelná.

Vaše vládnutí je poznamenáno nejen podporováním, ale dokonce privilegováním silných, čímž je v mých očích, a pokud vím tak nejen v mých, odpudivě nemravné.

Nejedno vaše opatření z minulého roku patří dokonce do sféry okrádání, útlaku či násilí na bezmocných a bezbranných, takže je v mých očích navíc chováním nezasluhujícím odpuštění. V řeči politické jste tedy tvůrci zločinného systému. Jako ústavní instituce rozhodující ve sboru, jste proto sborem zlotřilým (myšleno ve stylu Bushe mladšího), každý jednotlivec zavrženíhodným a nejaktivnější antisociálové z vašich řad pak doslova politickými zločinci.

Po burzovním krachu v roce 1929 se v USA na základě Glass-Steagalova zákona oddělilo, v zájmu ochrany vkladatelů, komerční a investiční bankovnictví. V roce 1999 USA tento zákon zrušily, protože podle podlé ideologie liberálů dneška, se ono oddělení stalo překážkou pro, cituji jednoho světového finančníka: konkurenceschopnost a efektivnost ve finančním sektoru. Globální finanční hráči, současná to světovládná elita, jsou všechno vyznavači dogmatu o absolutní svobodě trhu. Jsou, jako všichni fanatici, tou lidstvu nejnebezpečnější sortou. Řekněme si to jasně, vojensko-průmyslový komplex, který ovládl svět po druhé světové válce, se po rozpadu bipolárního světa transformoval ve finančně-armádní elitu, nejkrutější to totalitu lidských dějin. Právě ta zorganizovala současnou krizi, aby mohla dokončit svou antisociální kontrarevoluci.

Havlovo celoživotní přesvědčení bylo formováno dvěma zásadními prožitky a začalo to už v dětství. Jeho rodiče byli příslušníky nejbohatší Pražské sorty. On byl bohužel nevzhledný, obtloustlý, zrzavý chlapeček, s nímž si nikdo nechtěl hrát i když měl nejlepší balon. Získal tím komplex, z něhož vykrystalizovala až nenávistná touha dokázat jim všem, že to oni za ním jednou sami přilezou. Ta se v něm přetavila až v podrazácky manipulativní kabinetní pletichaření. Viz odstavení Bartončíka před volbami prezidenta. A to nemluvím o likvidaci svých soků v disentu, o němž se zatím ví jen velice málo. Havel byl navíc bez nadání, málo pracovitý a životem ve výjimečném prostředí nepřipravený na reálné uplatnění ve světě. Koncem dětství si vysnil dráhu nezávislého umělce. Jenže pak přišla rozhodující rána osudu, nástup moci komunistů a Havlovi se rozplynul sen o zajištěném rentiérovi, který si bude pohrávat se svou představou u umění. Jeho odpor ke komunismu v něm proto zakotvil natrvalo a rozvíjel se až v absolutní odpor ke všemu kolektivistickému. Komplexem buzenou touhu po výjimečnosti nakonec přeměnil na zrůdné povýšení svého svědomí na jakousi obdobu božského sdělení, což upevňoval v sobě tak dokonale, že své přesvědčení o právu, spravedlivosti a sociálnu povyšoval nad zákony a to nejen jako disident, ale dokonce i jako prezident. Tím se stal zvráceným politikem, samolibým hlasatelem absurdních poloesoterických myšlenek, vydávaných za svou filosofii. Před dvěma dny jsem si z netu přehrál jeho poslední vystoupení v televizi, pořad Dvojí výslech, kde si notoval s Dukou. Byl to pro mne děsivý zážitek. Plně se potvrdila Havlova totální neschopnost. Dostal od osudu ojedinělou šanci. Víc jak dvacet let se stýkal s elitou nejen naší země, ale dokonce prakticky celého světa. A já s hrůzou pozoroval, že za to skoro čtvrt století se ten ubožák fakticky nic nenaučil. Prostě neměl nato, aby dokázal pozvednout sám sebe. Kdesi na netu proběhla debata, jak by se levice měla zachovat k Havlově působení. Jsem naprosto bez pochybování přesvědčen, že opravdová levice by měla celý život a veškeré jeho veřejné působení ignorovat a postupně vymazat z dějin.