O Schwarzenbergovi jsem již nejméně jednou napsal, že ještě pořád slouží především své jediné vlasti, Habsburskému trůnu. Dneska, alespoň podle česky píšících, čti málo důvěryhodných, médií, dokonce asi pro tuto vazalskou tradici k císaři úplně zapomněl, že je ústavním činitelem v demokratickém státě. Sám sebe totiž pasoval na persónu nadřazenou právnímu systému naší vlasti. S perverzností Havlova povyšování vlastního svědomí nad zákony až ústavu údajně prohlásil, že souhlasí s návratem Čunka do vlády, pokud předseda lidovců jeho výsost přesvědčí o své nevině. Když před nedávnem exšlechtic bez protřelosti politika nekompromisně prohlásil, že ještě nehodlá spáchat sebevraždu, čili že nebude sedět v jedné vládě s Čunkem, z politicky myslících lidí tomu samozřejmě nikdo nevěřil a jen každý z nich očekával, jak z toho exkníže vybruslí. Předvádí to, alespoň doposud, tím nejprimitivnějším způsobem. Návratem do hlubokého středověku, kdy názor feudála v jeho panství byl zákonem. Pan ministr, jak je vidět, se zapomněl, chuděra, stará, unavená a momentálně i nemocná. Ušlo mu, že je jenom ministrem a ne absolutistickým vládcem svého územního vlastnictví, že je pouhým občanem rovným se všemi jinými před zákonem a ne soudcem nad jinými, že je politikem se vším všudy, co dnešního politika dehonostuje a ne etalonem, či dokonce arbitrem mravnosti. Skutečnost, že se dokonce snaží vytvářet v zemi novou tradici, podle níž jeden politik je garantem bezúhonnosti jiného politika, že člen vlády vyjadřuje důvěru jinému členu vlády, to už bych mu, s nonšalancí osoby minorum gentium, odpustil.