Poněkud mne překvapuje, že „princip“ politické korektnosti se začal propírat v médiích jako jakýsi úplně nový politický fenomén v naší zemi. Nějak se pozapomnělo, že fakticky od začátků polistopadového období se u nás užívá termínů z dílny politické korektnosti.

Nikdo v listopadu 1989 na Letné neřekl ani slovíčko o restauraci předválečných politických a především vlastnických poměrů v naší zemi, nadtož o návratu až do éry dickensovského kapitalismu.

Od samého počátku se hovořilo o revoluci, potažmo sametové, ačkoliv o revoluci ze samotného principu jit nemohlo, ale pouze o kontrarevoluci. Revolucí, tedy něčím novým, co v dějinách našich zemí do té doby nebylo, bylo vyvlastnění soukromého vlastnictví produkčních prostředků.

V oblasti národohospodářské se neustále hovořilo jen o ekonomické reformě, později o transformaci či dokonce tranzici, ačkoliv šlo pouze a jenom o prostou krádež veřejného vlastnictví do rukou soukromých vlastníků.

V prvém roce se všichni nově nastupující mocní doslova úzkostlivě vyhýbali slovu kapitalismus a cudně pořád hovořili o zavádění tržní ekonomiky, či tržního hospodářství. Na jednom zasedání tripartity prezident komory podnikatelů Baránek řekl, cituji: „…už si to řekněme pěkně na rovinu, my obnovujeme kapitalismus, ne že ne“, konec citace. Mezi zástupci vlády bylo vidět doslova zděšení z takové otevřenosti.

Za celou dobu vládnutí ODS, ba dokonce i ČSSD a samozřejmě úřednických vlád se nikdy nikdo ani slůvkem nezmínil o tom, že politika této země je realizována podle tak zvaného Washingtonského konsenzu, což byl ideologický manuál tak zvaného neoliberalismu, vypracovaný v roce 1989 jako „příručka“ realizace převodu národních ekonomik pod nadvládu globálních institucí a korporací.

Vždycky se hovořilo o privatizaci majetku, nikdy ne o tom, že je výsledek čtyřiceti let práce a snažení všech občanů předáván za „babku“ až zadarmo do vlastnictví soukromých osob.

Stejně tak se pokrytecky hovořilo o návratu „toho, co bylo ukradeno“, ačkoliv nešlo o nic jiného než o revanšistickou pomstu.

Pokrytecky se po celou dobu hovořilo o zavádění politické demokracie. Leč pravdou bylo, že privatizace vytvořila úzkou politickou třídu oligarchů, kterým bohatství zajišťovalo reálnou nadvládu nad veškerou tou „demokracií“, čili vládou lidu. Volby nevolby.

Mohl bych takto pokračovat dál a dál. Ovšem to dokáže jistě každý, jen trochu přemýšlivý čtenář. Smysl mého textu spočívá pouze v tvrzení, že slovník politické korektnosti je vlastní nové, tedy polistopadové, moci od samého jejího počátku.

Pokud někdo je dokonce důslednější, tak většinu tehdejších tvrzení našich čelných politiků může oprávněně hodnotit jako „fake news“ té které konkrétní doby.

Stanislav A.Hošek

Expozé.

Ubodali těhotnou, která žila sama, aby viděli smrt člověka na vlastní oči

     Chtěli vidět něčí smrt. Nějaké náhodně vybrané oběti. Na mušku se jim dostala 18letá dívka v severním Německu. Žila sama a byla tak snadnou kořistí. O tom, že je těhotná, nejméně jeden z vrahů dobře věděl.

     Svůj zrůdný čin provedli v březnu dva mladíci ve věku 19 a 21 let, kteří si povídali o tom, jaké by to mohlo být někoho zabít. Teoretizování jim nestačilo, začali hledat vhodnou oběť. Volba padla na dívku na ostrově Usedom v Baltském moři.

„Mluvili jsme o tom, jaké by to bylo někoho zabít,“ řekl mladší z mužů podle webu týdeníku Focus v úterý u soudu, aniž projevil větší emoce. Tedy až na vztyčený prostředníček novinářům, kteří ho fotili a filmovali před zahájením líčení.

V rámci rozhovoru mezi oběma muži pak padla věta: „Udělejme to dnes.“ Navrhoval jména z okruhu svých známých. Marii nakonec vybrali jako oběť, protože to „bylo snazší“. Byla to přítelkyně družky mladšího z pachatelů. Žena se na dítě hodně těšila.

Devatenáctiletý muž, který měl problémy se sehnáním zaměstnání, také řekl, že oběť nejprve bodl do krku. Žena vyděšeně vykřikla, aby toho nechal. Povalil ji na zem, zasedl ji a dál bodal do krku a hlavy. Patolog napočítal 19 bodných ran.

Poté jí sebrali mobilní telefon, který později zahodili do moře společně i s nožem, kterým ji zavraždili. Pachatele zadržela policie měsíc po činu.

Tento týden začal s oběma muži soud v severoněmeckém Stralsundu proces. Staršímu z pachatelů hrozí doživotní vězení. Mladšímu deset až 15 let. Možná ale bude také umístěn v psychiatrické léčebně, protože podle všeho trpí duševní poruchou.

21.8.19 https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy?utm_source=Maileon&utm_medium=email&utm_campaign=vecerni-41236+20190822-175955&utm_content=https%3A%2F%2Fwww.idnes.cz%2Fzpravy%2Fzahranicni%2Fnemecko-vrazda-zena-tehotna-soud-dozivoti.A190821_145505_zahranicni_remy

MŮJ KOMENT. Odpůrci multi-kulti a většina národoveckých konzervativců dneska často hovoří o sebevraždě západní civilizace, v mém pojetí kultury. Zdůvodňují to chováním politických špiček EU k migrantům z jihu i východu, tedy k černochům i arabům. Podle mne sebevražda začala už mnohem dříve. Jedním z prvků, které to naznačovaly, byl kupříkladu pseudohumánní zákaz trestu smrti. Nikdy jsem ho neuznával, protože jsem tvrdil, že si jej nejmocnější prosadili proto a jenom proto, aby nemohli skončit jak hitlerovci po Norimberském procesu. Rovněž kategoricky nesouhlasím, aby naprosto zjevní teroristé, jakým byl třeba Nor Anders Behring Berevik, dneska „slyšící na jméno“ Fjotolf Hansen, dostávali pouze doživotí. Takoví si nezasluhují nic jiného, než popravu, jakou uměli provádět kati čínského císaře. To by nebyla žádná pomsta, leč pouze výkon přirozené spravedlnosti. Zdůrazňuji to slůvko přirozené, ne oné rádoby polidštěné. Nehledě na to, že společnost nemá naprosto žádnou povinnost vydržovat si vrahy svých příslušníků. Dokonce jsem proti tomu, aby nebyl popraven tehdy a jenom tehdy, když by takovému zhovadilci odpustili naprosto všichni příbuzní obětí. Pořád odmítám, aby si taková zrůda bezpracně žila mnohdy i většinu svého života. Bush mladší ve funkci prezidenta USA vyhlásil celosvětovou válku s terorismem. Pokud vím, tak ji nikdo dosud neodvolal. Ve válce se nepřítel zabíjí, když je ozbrojen, tak naprosto bez výjimky. Jestliže dneska do letadla si nesmíte vzít ani skleněnou láhev, nadtož kapesní nožík, tak každý terorista je ve skutečnosti ozbrojený, pokud má v ruce jakýkoliv předmět, kterým může způsobit škodu na zdraví. My kdo jsme ve válce s terorismem, máme válečné právo se nejen účinně bránit, ale zaútočit na ozbrojence jako první. Nečekat až on nás napadne. V mém pojetí je navíc každý, kdo plánuje vraždu teroristou. Takže oni dva mladíci nejsou jen vrazi, oni jsou teroristy proti lidskosti. Měli je policajti zastřelit při zatýkání. Komunita soudců nesmyslně obhajuje zákaz trestů smrti, že prý by se mohli zmýlit. Přitrouble tím zpochybňují celou svou profesi, miliony rozsudků ročně, které vynesou. Ať si zvykají, že se mýlit nesmí. Jsou přece i jiné profese, které se zmýlit nesmí. Na druhé straně policista smí zastřelit člověka, kterého v několika vteřinách svého rozhodování uzná za nebezpečného, což se stalo před lety v Londýnském metru a soudce, který má na vyšetřování celé měsíce se hájí, že se může zmýlit?!! Větší paradox, ba až absurditu neznám.

Upozorňuji předem, že se nehodlám zapojovat do debaty veřejnosti, novinářů, či právníků, nadtož dokonce specialistů na obor státu a práva na dovolenkové téma, jež jsem si pojmenoval: „Jak nakládá prezident Zeman s Ústavou ČR“. Nedovoluji se ani zapojovat do diskusí, zda se Zeman liknavostí v odvolávání Stańka choval neústavně a v odmítnutí jmenovat Šmardu dokonce protiústavně. A už vůbec bych si nedovolil tvrdit, že prezidentovo současné chování je pokusem zavádět jakýsi, podle mne  nedefinovaný až pofiderní poloprezidentský, mocensko-politický systém v naší, globálně bezvýznamné zemičce. Ta totiž, alespoň podle některých zahraničních odborníků na státnost, stát a státoprávnost, díky nízkému počtu svých obyvatel, prakticky v jejich očích ani plnohodnotným státem není.

Jsem si totiž v prvé řadě víc jak naprosto jistý, že jakékoliv debaty na všechna mnou uvedená témata jsou naprosto nekonečné, nejen mezi třeba i poučenými laiky, tak ale především mezi „super“ odborníky s tituly před i za příjmením“.

Za druhé pak proto, že tvrdím již od samého vzniku Ústavy ČR až do svého posledního textu na http://www.novarepublika.cz/2019/07/selhani-zakladatelu-ceske-republiky.html z minulého měsíce, že problémem naší demokracie je samotná Ústava ČR a ne její realizátoři. Ústava, která vznikla bez demokratické diskuse veřejnosti, ba dokonce i odborníků a byla navíc občanům země nadeklarována náhodnou sestavou politiků, kteří k tomu jednoznačně neměli od veřejnosti zplnomocnění. Taková ústava nemůže být vůbec zakládajícím dokumentem státu, který by se měl považovat za demokratický.

Jsem od vyhlášení našeho státu na sklonku roku 1992 nekompromisně přesvědčen o tom, že Česká republika musí mít novou, skutečně demokratickou ústavu. Co nejdemokratičtější metodou vytvořenou a kodifikující co možná nejprecizněji co demokratičtější politický systém.

Ač pouze poučený laik, troufám si tvrdit, že současná Ústava ČR je velice nepovedeným dílkem, jehož „dokonalost“ mohou chválit pouze ti, kdo se na jeho vytvoření alespoň částečně podíleli. Dále tvrdím, že je jakýmsi odvarem Ústavní listiny prvorepublikového Československa, takže je reálně hodně postmonarchistická, čti, nedostatečně republikánská. Vím od dvou z tvůrců Ústavy ČR, že se navíc, alespoň oni dva, ji snažili šít na míru prvnímu prezidentu České republiky. Takže mu chtěli záměrně vytvořit málo limitů a ponechat po politickém převratu v roce 1989 co největší prostor k prosazování jeho vůle.

Pro ilustraci uvedu jen jediný příklad, který mne opravňuje k proneseným tvrzením. Je jím právě kodifikace odvolávání a jmenování ministrů. Ústava ČR v této oblasti totiž zakotvuje takovou dvojkolejnost výkonné moci, že tím zakládá možnost k tolika výkladům, kolik je požádáno právníků o interpretaci ústavního textu. Při tom se tvrdí, že Ústava ČR je kodifikací parlamentní demokracie. Ani náhodo ne, tvrdím já. Je poněkud nepovedenou kopií monarchistického systému, v němž tehdejší dědičný suverén je, poněkud obskurně, nahrazen jakousi rádoby „vyšší morální autoritou“, která, mimo jiné  milostivě schvaluje a odvolává premiérem navržené ministry.

V parlamentní demokracii je nejvyšší schvalovací instancí činů výkonné moci parlament, tedy třeba i obě jeho komory společně. V takové demokracii se sněmovna po svém zvolení dohodne na vládě včetně premiéra a ten požádá o důvěru k ní, buďto jednu, nebo obě komory. Vůli prezidenta k tomu vůbec není zapotřebí. Copak v obcích, či vyšších územních celcích nějaká „vyšší autorita“ je potřebná?!. Jednotlivé ministry pak odvolává, či jmenuje opět jenom parlament prostou většinou třeba ze všech poslanců, aby to bylo významnějším aktem.

Uvedeným příkladem netvrdím, že by budoucí ústava měla zrušit funkci prezidenta. I když se přiznám, že osobně jsem ji vždycky považoval za nadbytečnou a jen částečně v republikovém systému ospravedlnitelnou, pokud parlament je, jako třeba na Slovensku, tvořen pouze jednou komorou.

Od počátku existence ČR jsem přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné zrušit buďto prezidenta jako samostatnou výkonnou funkci, nebo Senát. Pokud by byl v nové ústavě zrušen senát, tak je nutné velice pečlivě vypracovat pravidla pro výkonnou moc, nebo dokonce prezidenta kodifikovat ne jako součást moci výkonné, ať se nevytváří podmínky pro dvojkolejnost výkonné moci.

Motto:

Ústava státu není uměleckým dílem, abychom se nad ní zamýšleli s otázkou:  Co tím chtěl básník říci?

Úvodem.

Ne, Zeman není vinen tím, jak si v současnosti vykládá Ústavu ČR. Podobně se chovali i oba předešlí prezidenti a vždycky byli za to opozičními politiky a médii kritizováni a sympatizanti jejich chování naopak podporovali rádoby odbornými interpretacemi textu našeho základního zákona. Myslím, ba dokonce jsem si jist, že za třicet let existence našeho státu máme již dostatek zkušeností k tomu, abychom vypracovali podstatně dokonalejší fundament právní řádu naše země

Poznámky ke vzniku současné Ústavy ČR.

Před volbami poslanců v tehdejší České a Slovenské Federativní republice, které se uskutečnily v polovině roku 1992, neměla žádná česká politická strana ve svém programu rozdělení československého státu. Takže na vznik samostatného státu se politicky, nadtož odborně nepřipravovala.

Na rozdělení se ihned po volbách dohodly dvě vítězné politické strany, jedna slovenská a druhá česká a postavily tak všechny politiky a především celou veřejnost před úkol, za půl roku ukončit existenci Československa. Nechci v tomto textu dokazovat, že na takový čin neměli, především poslanci Federálního shromáždění, absolutně žádnou legitimitu odvozenou od zájmu veřejnosti. Zatímco na Slovensku se již dávno připravovala určitá skupina odborníků na samostatný stát, v Česku se tak nedělo.

Ústava ČR proto vznikala v časové tísni, ba až stresu. Neprodělala potřebnou, tedy dlouhodobou veřejnou diskusi odborníků nad státoprávním uspořádáním nového státu, ani zásadní debatu nad formální podobou a rozsahem ústavy. Vůbec se před její tvorbu politicky nerozhodovalo ani o podobě našeho státu, druzích ústavních institucích, nadtož o zásadních jejich kompetencích. Což je první důvod skutečnosti, že dneska samotná Ústava ČR působí mnoho problémů, způsobuje vládní krize a především dovoluje celou škálu interpretací, čímž jenom rozmnožuje politická pnutí v zemi.

Druhým problémem byl mechanismus jejího vyhlášení. Jsou autoři, kteří dokonce tvrdí, že jde o tak unikátní způsob, jaký v Evropě nikde neexistuje. Neznám procedury přijímání Ústavy všech států v Evropě, a přiznám se, že mne to ani nezajímá. Tvrdím však naprosto odpovědně, že přijetí dosud platné Ústavy ČR bylo diktátem v provedení poslanců, kteří k tomu neměli kompetenci. Již v době jejího přijetí jsem ji proto prohlašoval za novodobou „oktrojírku“.

instituce, která naší zemi nadiktovala Ústavu.

Ústava ČR byla uzákoněna institucí, jejíž členové nebyli zvoleni jako zastupitelé samostatného státu, nadtož s celospolečenským pověřením takový stát ustavit. Bylo-li rozdělení Československa pseudorevolučním činem první generace českých a slovenských politických představitelů, vygenerované polistopadovými událostmi, pak způsob ustavení státu s názvem Česká republika byl stejně pseudorevoluční, čili de jure nelegitimní.

Poslanci České národní rady, České a Slovenské Federativní republiky, zvolení v roce 1992, neměli legitimní oprávnění vyhlašovat Ústavu České republiky. Pokud by byli skutečně odpovědnými politiky, demokratického smýšlení a chování, měli pouze vyhlásit prozatímní ustavující zákon nového státu. Měli se k tomu navíc usnést na termínu a mechanismu přijetí skutečné Ústavy našeho nového státu. Jelikož nic takového neudělali, považuji jejich chování za neodpustitelné selhání jejich konání coby zakladatelské instituce České republiky.

Plénum České národní rady 16. 12. 1992 přijalo dokument, který vyhlásilo za Ústavu státu, který tehdy ještě vůbec neexistoval. A aby těch zmatení nebylo dost, tak předsednictvo zmíněné rady v tentýž den přijalo usnesení o vyhlášení „Listiny základních práv a svobod“ jako součást ústavního pořádku tehdy ještě neexistující České republiky.  Takže „lidu“ této země byly, zástupci k tomu nepovařenými alias nekompetentními, do vínku české samostatnosti „darovány“ hned dva dokumenty ustavující nový stát.

Není předmětem tohoto textu hodnotit nekompatibilnost a formální různorodost jmenovaných dokumentů, jen si troufám zdůraznit, že vznikly prakticky živelně, bez dlouhodobé odborné debaty a samozřejmě absolutně bez podílku veřejnosti na jejich tvorbě, konečné kodifikaci a především vyhlášení.

K dalšímu vývoji ústavního pořádku v ČR.

Naprostá většina předních ústavních činitelů nového státu si byla dobře vědoma toho, jak Ústava vznikala. Pokud by cítili skutečnou odpovědnost státníků, vynaložili by již dávno potřebnou snahu dát zemi zodpovědně vytvořený, právně co nejperfektnější a především co nejdemokratičtější metodou vyhlášený, zákon té nejvyšší právní síly v zemi.

Za celých 28 let se nic podobného nejen nestalo, ale neobjevil se ani náznak snahy o vytvoření nové Ústavy ČR. Místo toho trpěli a já se domnívám, že se mnozí dokonce doslova s chutí „vyžívali“ v řešení různých vládních, ba až ústavních krizí, způsobovaných rozličnými interpretacemi naší Ústavy. Nejvíc mně vadí, že ani Ústavní soud nepodnikl v tom směru patřičnou iniciativu, ač trpěl zahlceností stovkami, ba tisícovkami tak zvaných, možná naprosto zbytečných, ústavních stížností.

Za prezidentství Havla, Klause i Zemana ukázala Ústava ČR nadbytek nedostatků, které již dávno volaly po mnohé změně, ba dokonce po vypracování úplně nového, celého textu. Kdyby byli poslanci sněmovny a senátu opravdu odpovědnými politiky, již dávno by zadali úkol vypracovat novou Ústavu a usnesli se na zákoně stanovujícím mechanismus jejího přijetí. V neposlední řadě, podle mého názoru, to měl především iniciovat Ústavní soud, což ještě jednou zdůrazňuji.

Jak jsem se již zmínil. Není tedy za současnou situaci vinen Zeman, ale všichni politici, kteří v historii našeho současného státu byli v ústavních funkcích. Jeho zakladatelé v časové tísni tehdy selhali, ale jejich pokračovatelé měli dostatek času na nápravu, kterou dodneška nejenže neprovedli, ale ani je to snad nenapadlo.

Myslím si, ba jsem o tom výsostně přesvědčen, že nejlepším uctěním blížícího se výročí listopadových událostí r. 1989 by bylo, kdyby současný Parlament ČR, tedy obě jeho komory společně, se usnesl na termínu vypracování nové Ústavy našeho státu a metodě jejího vyhlášení.

K tomu jen poznamenávám, že by bylo dokonce dobré otevřít veřejnou debatu o stávajícím státoprávním uspořádání ČR. Taková by totiž měla předcházet odpovědné tvorbě každé nové ústavy. Vynucuje si to mimo zmíněné důvody i rychlost změn v dnešním, poněkud nestabilním světě, jakož, mimo jiné i skutečnost, že jsme součástí rodícího se soustátí.

Osobně si myslím, že je o státoprávním systému našeho státu zapotřebí kupříkladu prodebatovat další setrvání pozůstatků monarchismu v naší Ústavě a zdůraznit její republikový charakter. Konečně skončit částečnou dualitu výkonné moci. Za diskusi stojí rovněž smysl dvou komor našeho Parlamentu a především jejich kompetencí, aby si vysloveně neházely klacky pod nohy. Ústavu by bylo vhodné demokratizovat jednak pravidly pro povinný plebiscit a konečně přijmout pravidla obecných referend. Také odvolatelnost politiků v dnešní chaotické době zasluhuje nepředpojatou diskusi. Nebojím se dokonce tvrdit, že zásadní změnou by měly projít kodifikace dneska Ústavou ČR pojednané instituce, jako je Ústavní soud, ČNB a NKÚ.

Naši politici i zainteresovaná veřejnost by dokonce mohla prodebatovat celý systém tří pilířů politické moci v době zesilující se polyarchie, která se skrývá pod rouškou zastupitelské demokracie.

Stanislav A. Hošek

Situace v současnosti je taková, že všichni poslanci věděli, jak dopadne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Opozice věděla, že k svržení vlády nemá sil a ostatní věděli to mnohem důležitější, a sice že Babiš je tím menším zlem. Vláda se tedy udržela ne pro Babišovy kvality, ale jen a jenom proto, že antibabišovci jsou v očích většiny mnohem horší, než Babiš sám.

Klausova polistopadová činnost vytvořila v naší zemi nepočetnou vrstvičku, doslova kastu superboháčů. Část z nich se nějak proflákla, čímž se stala veřejnosti příliš známou a tím bez vlivu, takže dokonce museli zmizet, viz Kožený, Krejčíř, ale například i Šrejbr a Stehlík. Jiní se od počátku znatelně, ale méně viditelně angažovali na straně vůdců převratu a i přes trestnou činnost stále mají dostatečný vliv na vrstvu profesionálních politiků viz Bakala, Tykač, Křetínský, Komárek a další. Ti nejchytřejší sice konají v naprosté anonymitě, ale také lze o nich mluvit jako o kastě oligarchů, protože ovlivňují volené veřejné činitele. Mají na ně takový vliv, že jsou ve skutečnosti loutkovodiči i těch nejvyšších politiků, včetně prezidenta.

Babiš se ale rozhodl vystoupit z jejich řady a vstoupit do politiky přímo. Je sice druhým nejbohatším z oligarchů, ale jeho bohatství je pouhou čtvrtinou toho nejbohatšího a je srovnatelné s vlastnictvím dalších tří příslušníků zmíněné kasty. Měl od počátku tak skvělý marketing, že se mu to opravdu povedlo, dokonce rychleji, než čekal. Tím získal jistou komparativní výhodu oproti svým kolegům/konkurentům, čili příslušníkům karty oligarchů. Babišovi političtí protihráči, čili viditelné marionety z vrstvy profesionálních politiků se rozdělili na dvě skupiny. Na viditelné antibabišovce a na ty kteří vidí, že Babišova vláda je menším zlem, než všechny ty, které jí předcházely. Pozůstalí po bývalých politických vládcích vytvořili ve sněmovně tak zvaný „Demokratický blok“. Jeho poslancům pořád ještě nedošlo, že oni nikdy nebudou silou, která Babiše zbaví politického křesla. To provedou jen a jenom příslušníci jeho vlastní kasty, jakmile jim už nebude schopen vytvářet podmínky k vyšším ziskům. A dle mého pohledu na ekonomickou situaci se ta doba nezadržitelně blíží. Konjunktura trvá již příliš dlouho.

Všechno začalo tím, že na sociální síti jakýsi Martin Lang, radní za ODS v Jesenici u Prahy dovolil napsat následující:

Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini.

Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá a proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní, senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho třeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata, včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou.            

Samozřejmě, že se z toho stal skandál. Prý to šetřila i policie. O výsledku se ovšem veřejnost nedověděla. Fialenka Fiala, takto boss ODS, v prvé dny tvrdě odsoudil uvedený duchovní blijanec a slíbil potrestání.

Ještě 20. května pan radní ovšem v rozhovoru pro Deník, Blesk a další média tvrdil, že si za svými výroky stojí. Takže nešlo o náhlé pominutí smyslů, opilost, zfetovanou, či jiný úlet, ale o vyhřeznutí té nejhlubší zášti plynoucí z celoživotního přesvědčení.

Se zájmem jsem čekal, jak se nakonec ODS s případem vyrovná. Skvěle. Včera jsem se dočetl, že pan Lang se omluvil, sice určitě ne osobně Zemanovi, či dokonce velké části sněmovny, ale na jakémsi sezení místního sdružení ODS v obci. Vzdal se jeho předsednictví, leč dále zůstává radním. Jak jinak, kde by se tak dobře uživil. Fialová, vlastně ještě pořád prý modrá Udženija k tomu pouze dodala, cituji: „Pokud se pan Lang omluvil a ještě k tomu rezignoval na post předsedy, tak ani není co komentovat. Každý někdy udělá chybu a je dobře, když si ji uvědomí a omluví se“. Takže já jsem následně vyzval k podřezání Schwarzenberga, který mi již delší dobu pije krev. Hned se za to omlouvám a vzdávám se funkce předsedy samosprávy našeho domu. Nebo jsem jenom zase něco nepochopil?!!

Na základní otázku, proč lidé v poslední době tak často demonstrují je velice jednoduchá a jedině pravdivá odpověď, která zní: Protože mohou. V každé společnosti je vždycky určité procento kverulantů, věčných nespokojenců, frustrovaných, lidí zásadně jiného myšlení a názorů, než vláda a moc vůbec a dalších všemožných aktivistů, včetně menšinových. Řečeno jasnou řečí, je v ní dostatek materie, kterou mohou odpůrci moci, ale i pouzí odpůrci současné politické moci, využít pro své zájmy. Nepochybuji o tom, že každé demonstrace se účastní i určité množství lidí, kterým jde opravdu o řešení problému samotného.

V tomto textu se nehodlám zabývat demonstracemi „za Jágra“, či „proti Jágrovi“, za svobodu Tibetu, či proti bombardování Srbska, čti těmi, jejichž účastníkům jde o jeden jediný, konkrétní problém. Chci se zevrubněji podívat pouze a jenom na demonstrace, organizované občanským spolkem „Milion chvilek za demokracii“. A co je podstatné, chci se na ně podívat tak, jak jsem zvyklý, tedy pod jiným zorným úhlem, než se všeobecně prezentuje.

Demonstrace za nezávislost justice.

Jmenovaný spolek od prvopočátku svolával lidi na náměstí proto, že jeho viditelní organizátoři tvrdili, že vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM, ohrožují nezávislost justice.

Nezávislost justice je v obecně ideologickém pojímání velice chytlavý slogan, jako vše ideální, co v reálu vůbec neexistuje. V liberální demokracii, ale nejen v ní, totiž ve skutečnosti justice nikdy nikde nezávislá nejenže nebyla, není a nebude. Ale, co je nejhorší, ze své podstaty ani být nemůže. Justice totiž musí bezpodmínečně dodržovat zákony, které vydává moc zákonodárná. Ta je ale vždy ideologická, což znamená, že vydává zákony, které jsou výrazem zájmů určité skupiny obyvatel země. Justiční orgány tedy nehledají žádnou obecnou spravedlnost, jak se snaží titíž ideologové moci tvrdit, ale jen a jenom právo, právo kodifikované jimi vyznávanou mocí. Tolik obecně o údajné nezávislosti justice.

V konkrétním případě iniciátoři, organizátoři a v neposlední řadě sponzoři demonstrací pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ tvrdili, že výměna ministra spravedlnosti v momentě, kdy policie konečně zveřejnila obvinění v kauze Čapí hnízdo, je právě tím případem ohrožením nezávislosti justice.

Od té doby odborníci na právo, od ústavního po trestní jasně ukázali, že je to nesmyslná obava. Nebudu zde jejich argumenty opakovat. Jak jsem slíbil, podívám se na problém z jiného úhlu. Nikdo z odpůrců současné vlády si totiž nedovolil tvrdit, že ve jmenovaném problému vláda porušila nějaký zákon, nebo dokonce Ústavu. Jinými slovy, vládní moc dodržela až dosud všechny právní normy, které byly kodifikovány za vlád a parlamentů, z dob kdy vládly politické síly soupeřící s tou současnou.

Mně z toho vyplývají dva možné závěry. V prvé řadě ten, že minulé vládnoucí skupiny byly natolik neschopné, že kodifikovaly zákony, které vytvářejí riziko zneužití moci exekutivní k omezení nezávislosti justice. Druhou možností pak podle mne je, že to v době svého vládnutí neudělaly z hlouposti, ale záměrně, pro svůj prospěch. Že je, ve své pýše vítězů, tenkrát ani nenapadlo, že se karta může obrátit a oni nebudou vládnout, tedy mít šanci omezit nezávislost justice. Jelikož vím, jak obrovsky početné týmy zahraničních poradců na ministerstvech a jinde se po listopadu 1989 vyskytovaly, tak ta první možnost je, alespoň v mých očích, málo pravděpodobná. Ostatní nechávám na posouzení čtenářů. Závěrům k této části si troufám ale tvrdit, že současné demonstrace „Milionu chvilek…“ pláčou na nesprávném hrobě. To za prvé a za druhé pouze dokazují, že to není tato vládní moc, která prvoplánově ohrožuje nezávislost justice.

Demonstrace za demokracii.

Druhou velkolepou ideou, za kterou prý bojují demonstranti „Chvilek…“, je demokracie. Jestli je v liberální demokracii spornou ideou nezávislost justice, tak demokracie je již ze samé podstaty liberalismu, čti všestranné svobody, naprosto neuchopitelným pojmem, protože si každý ve svobodné společnosti pod ním může představovat to, co chce.

Asi proto musel nedostudovaný politický aktivista, který se stal mluvčím demonstrantů, naší veřejnosti poněkud ujasnit, že alespoň mu samotnému jde konkrétně o „zdravou“ demokracii, jak prohlásil po poslední demonstraci. Přiznám se, že pro mne je to přídavné jméno, které jsem ve spojení s demokracií zatím neslyšel, takže mi bez bližší charakteristiky nic neříká. Vnímám ho jen jako jakýsi výraz poetického a ne politického jazyka.

V představách klasiků je demokracie především debata o každém problému. Zdravá demokracie podle pana Mináře je ovšem, jak lze vidět, pouliční show a v té se diskutovat opravdu, „docela skutečně“, jak zpívával Werich a Voskovec, nedá.

Že by tedy onou zdravou demokracií pana Mináře byla jakási nová aplikace „přímé demokracie“? To by si jistě pan mnohonásobně otitulovaný akademik Fiala určitě, ale určitě nepřál. Dokonce předpokládám, že by si to nepřál ani sám mág přímé demokracie v ČR, pan Okamura.

Demokracie se skutečně nedělá na ulici, žádná. Zdravá, či přímá, prostě žádná. Všechny ty moderní „Street…“ akce nejsou žádným projevem demokracie, ale pouze prezentací svobody, až někdy bezbřehé, čili anarchii se blížícího pojetí občanské svobody.

Demonstrace jako projev občanské společnosti.

     Většina novinářů a dalších veřejně činných osob, které obhajují jmenované demonstrace, se shoduje na tom, že jde o projev občanskosti. Pan Honzejk kupříkladu tvrdí, cituji: „…že občanská společnost už svůj hlas pozvedla a teď je na demokratických politicích, aby…“, konec citace.

Neexistuje, neexistoval a asi nikdy nebude existovat průzkum motivace k účasti jednotlivců na demonstracích. Naprostá většina by totiž ten nejhlubší důvod neuvedla. Tvrdit proto že jmenované demonstrace jsou projevem občanské společnosti je stejně pravděpodobné, jako tvrdit ku příkladu, že jde o zmanipulování lidí příliš plochého názoru, od těch věčně až idealisticky naivně věřících v politiky, až po fanatické zastánce jednostranné pravdy.

Jestliže se vzedme nebývalá občanské síla odporu vůči stávající politické moci, může to být ovšem i signalizaci nezdravé společnosti. A v nezdravé společnosti asi těžko může existovat jakási nedefinovatelná, zdravá demokracie.

Preventivní demokracie.

     Jenom trochu přemýšlející obhájci jmenovaných demonstrací si byli a jsou dobře vědomi, že jejich zdůvodňování stojí na vodě. Demonstrovat totiž proti něčemu, co se ještě nestalo je až příliš imaginární, lehce zneužitelné a v podstatě komické, jak na až „kouzelných“ příkladech ilustroval nejeden oponent demonstrací z dílny „Milion chvilek…“.

Proto si asi pan Jandourek vymyslel jakýsi nový druh demonstrací. Preventivní demonstrace. Je-li každá demonstrace pouze projevem občanské svobody, ale ne už demokracie, neboť jde o určitou formu nátlaku ulice, čili nedemokratického prvku v chování občana, pak ona prapodivná preventivní demonstrace má v sobě navíc prvek zastrašování, až vydírání. Což už není pouze nedemokratický projev, ale jednoznačně násilný prvek signalizující možná až nastupující jiný systém politické moci. V mých očích možné totalitní moci.

Zastánci preventivních demonstrací si ve své umanutosti ani neuvědomují, že každá hůl má dva konce. Tedy že až budou vládnout politici jejich „krevní skupiny“, tak se proti nim může zvednout dokonce mnohem větší vlna „preventivních občanských akcí“.

Několik vět na závěr.

Demonstrace organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“, jsou náznakem, že dosud platné zákony, vytvořené polistopadovými vládami, jsou rizikové, jakoby jejich tvůrci vůbec nepočítali s tím, že jednou oni nebudou u moci. V mých očích nastolují určité pochybnosti, že naše zem je právním státem.

Tyto demonstrace nejenže nejsou výrazem demokratičnosti jejich iniciátorů, organizátorů, sponzorů, ale především účastníků. Jsou spíše akcemi vyznavačů silových řešení od nátlaku ulice, po „preventivní“ zastrašování a vyhrožování.

Nejsou v žádném případě projevem demokratičnosti v naší společnosti, ale pouze až bezbřehého pojímání svobody.

Pokud demonstrace mají být dokonce jenom nějakým testem chování vlády vůči občanským protestům, pak si troufám tvrdit, že jde o uskutečňování neúměrného rizika v dobách všech těch barevných revolucí, „majdanů“ a jiných společnostních perverzit dnešní doby.

Zneužívání deviantů jako údajně veřejností projevovaná demokracie.

V pondělí třináctého se opět na náměstích některých měst demonstrovalo. Skutečnými svolavatelem je fakticky Česká televize a viditelným organizátorem občanský spolek „Milion chvilek…“ na protivládní aktivity. Ne oni se tak samozřejmě nepojmenovali, oni se prý, alespoň podle vlastních představ, aktivizují „…pro demokracii“. Jenže je to demokracie pouze podle jejich, poněkud bizarních představ. Konkrétně o jakousi formu „demokracii zdola“, přesněji nátlak zmanipulované ulice. Že by šlo o nějakou novou metodu uskutečňování liberály tak nenáviděné přímé demokracie?! Bohužel je to rovněž naprosto viditelně aktivita namířená proti výsledkům voleb. Takže hlavními iniciátory, kteří se pouze skrývají za projevy veřejnosti, div ne „lidu“, jsou pouze a jenom ti, kteří prohráli poslední volby do sněmovny. Nejenže prohráli volby, ale ani ve sněmovně samotné se jim následnými kabinetními fígly, na něž jsou zvyklí, nepovedlo zabránit, aby vládu sestavil vítěz voleb, který je porazil o tři koňské délky. Iniciátoři spolu s organizátory rádoby vzpoury veřejnosti proti vládě zneužívají jednoho obecného společnostního jevu. Oni dobře ví, že v každé komunitě je určité procento lidí s negativním přístupem ke světu. Ti představují celou škálu duševních indispozicí. Jednou z nich je i jev nazývaný permanentní protestovatel. Jde o jakýsi druh kverulantství, aktivity věčných nespokojenců, stěžovatelů a tedy i protestovatelů. Proč vlastně demonstrují? Protože mohou. Celé půl století nemohli, tak teď si to asi vynahrazují. Jandourek, jeden z jejich obdivovatelů, možná asi aktivistů, je v těchto dnech dokonce nabádal, aby přešli na vyšší kvalitu protestních demonstrací. Aby demonstrovali preventivně. Což, přeloženo do češtiny znamená, aby vytvářeli nátlak, čti, aby tak vlastně předem zastrašovali, až následně odradili každého, koho chce vládní mocí pověřit veřejnou funkcí. Tou vládní mocí, která je prakticky jediným demokratickým vykonavatelem politické moci v zemi. Takže lze jasně a nezpochybnitelně tvrdit, že veškeré počínání pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ je nejen vysoce nedemokratickým chováním, ale jedním z rysů fašizace naší politické scény. Působení na city až temné pudy, využívání obecné frustrace k davovým akcím ulice, to vše jsou jednoznačné rysy každé totality. Tím, že je někdo označuje jako metodu boje za demokracii, tak nejenže sám sebe obelhává, ale vytváří klíma, které se mu jednou vrátí. Když náhodou jednou vyhraje volby, tak se proti němu ulice vzbouří. A jelikož dnešní protestující viditelně hájí zájmy menšiny, pak se proti nim zvedne většina a to by mohlo být pro ně mnohem děsivější. Takže si nelžeme do vlastního hnízda.

Jsme ve válce s Ruskem a ne, že ne.

Jeden příliš aktivistický hoteliér odmítl ubytovávat občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s připojením Krymu k jejich státu. Veřejnost by si zmíněného aktu vůbec nevšimla, pokud by se případ nedostal až k Ústavnímu soudu ČR. Ten k úděsu většiny veřejnosti, jak ukazují průzkumy, dal za pravdu hoteliérovi. Okamžitě se případ stal událostí, ke které se vyjadřovali právníci, političtí odborníci a jiní experti. Vůbec mne pro tento text nezajímají jejich argumenty, nadtož závěry. Chci si všimnout podstaty problému.

Tvrdím totiž, že nejméně od vstupu Ruska do občanské války v Sýrii jsme s Ruskem ve válce. Argumentů k takovému tvrzení je tolik, že necítím ani potřebu je zmiňovat. Je jenom zapotřebí si vyjasnit, v jaké válce.

Zásadně odmítám všeobecná tvrzení, že jde o Studenou válku dvě. Stav světa v druhé půli minulého století byl pojmenován Studenou válkou totiž lživě. Ono označení mu daly politické elity Západu a Evropy, což byl pouhopouhý výraz západocentrismu, čti, pýchy bílého muže, který v prostoru Evropy a USA ve velkém nestřílel a nezabíjel. Ve zbytku světa se ale intenzivněji, či méně silně válčilo po celou jmenovanou dobu, takže globálně šlo o opravdovou, čili „horkou válku“. A navíc byla opravdu celosvětová, neboť místní války byly plodem celosvětové konfrontace SSSR s NATO, coby výkonné složky branné moci USA. Nebylo-li studené války jedna, nemůže být ani studená válka dvě. To je můj jednoznačný závěr.

Vztah Ruska k Západu je nejméně od napadení Srbska horkou válkou. Vztah NATO, potažmo USA k Rusku je nejpozději od Sýrie už rovněž horkou válkou. ČR jako jednoznačný spojenec USA nemůže proto být s Ruskem v jiném, než válečném vztahu, v horké válce.

V současné degeneraci mezinárodního práva na „oprávnění“ libovůle silnějšího, to má jednoznačné důsledky. Vůči Rusku se nemůžeme chovat jinak než k nepříteli. Proto se podílíme na všech aktech tohoto nepřátelství, propagací nenávisti počínaje přes sankce všeho druhu až po účast na vojenských cvičeních u hranic Ruské federace. Což jsou nesporné aktivity přípravné fáze horké války. A ne že ne!!

Nějak podezřele roste počet lidí, kteří nejsou spokojeni s tím, kdo chodí k volbám. Unikátní názor nedávno projevil Mnislav Zelený Atapana, bývalý velvyslanec ČR v Kolumbii. Podpořil režisérku Olgu Sommerovou, která prohlásila veřejně, že volby jsou nebezpečným nástrojem, protože, cituji: „…volí i lidé, kteří se nezajímají o politiku a skočí na populistické nabídky“, konec citace. Jmenovaný etnolog problém široce rozvíjí. Cituji: „S paní Olgou Sommerovou zcela a zásadně… souhlasím všemi deseti. Mimochodem si jí velmi vážím a touto cestou ji i srdečně pozdravuji a děkuji jí, že měla odvahu něco podobného veřejně medializovat. Ano, to je obrovská vada naší demokracie, že může volit s odpuštěním každý…no, nechci se nikoho dotknout, tak to nedopovím. Je to jedna z cest k naší zkáze. Když se zamyslíme, kdo jak je kulturně vzdělaný, jak čte knihy, tak kolik to je procent? Jestli dvacet třicet, tak je to hodně. I kdyby čtyřicet! A tomu zbytku je všechno jedno. Ať už je to vzhledem ke spotřebě, o níž jsme hovořili, tak i vzhledem k volbám. Jsou ochotni zvolit kohokoli, když něco dostanou, když se nechají oblbnout nějakými sliby, které čtou na billboardech. Propadnou tomu, protože kvůli svému malému rozhledu uvěří každé hovadině našich politiků…V dobách tak slavných mužů, jako byli Santander a Bolívar, zakladatelé republiky Kolumbie, měl volební právo jen ten, kdo uměl číst a psát, což bylo pět procent lidí. Ale je to logické, protože ten zbytek, ať už je to číkoli chyba, je ovladatelný. Pouze ten, kdo je trošičku na úrovni, může rozhodnout s určitou znalostí. Já bych se přikláněl za nějaké takové řešení. Je to samozřejmě úděsné, je to narušení demokracie, to chápu, ale jak všichni víme a neustále o tom hovoříme, tak demokracie je na tom čím dál tím hůř a neslouží nám k tomu, co jsme od ní původně očekávali. Ano, zažila svá slavná léta, ale už je načase s tím něco udělat…Pochopitelně jakákoli dělicí čára mezi těmi, kteří by mohli a jež by nemohli volit, je něco šíleného. Ale mělo by to být něco, z čeho by bylo patrné, kdo se o tuto zemi nebo své město nějakým způsobem zasloužil. Říkáme, že jsme Homo sapiens, člověk moudrý nebo rozumný. Ale jsme všichni Homo sapiens? Já bych navrhoval, kdo není Homo sapiens, tedy ten člověk rozumný, ať nevolí. Nehledě na to, že volit chce stále méně lidí, protože vidí, že je to stejně jedno. Takže to nakonec vypadá tak, že ten skutečný Homo sapiens nevolí a volí jen ti druzí. Což je však ještě ta horší verze.

Pan přechytřelý se odkopal až v posledních větách. Rozumní vidí, že volby jsou zbytečné, říká. To je jediná pravda z celého jeho cintátu. A o ní by měl přemýšlet a hledat z ní řešení. Místo toho se utápí v marastu rádoby vědeckých argumentů. Na nich mne proto zaujalo už jeho tvrzení o tvorech čeledi Hominidae. Nevím totiž, koho myslel těmi Homo Sapiens. Oni totiž i neandertálci byli homo sapiens. Ovšem přesněji Homo sapiens neanderthalensis. Jako současný člověk je zase Homo sapiens sapiens, čili člověk nejen rozumný, ale moudrý. Což by měl kovaný etnolog přece vědět a rozlišovat. Takže by mne velice zajímalo, kdo jsou podle něj v současnosti „ti druzí“, kteří, alespoň podle pana exvelvyslance, jediní chodí k volbám. Jsou to podle něj homo kdo?? Že by pan etnolog byl rasistou? Ale jistě že ne, jen patří do vrstvičky exovládajících, kteří jsou zoufalí z toho, že konečně ti po věky ovládaní se už nenechávají oblbnout jenom od nich, ale třeba i někým jiným.

Jinak každou úvahu o jakémsi „omezení volebního práva“, jsem již dávno odbýval jedinou poznámkou. Zvyšujte občanskou odpovědnost už od základních škol. Přece se na nich v slušných společnostech vyučovala občanská výchova. Ten předmět je ale bezpodmínečně nutné oprostit od jakékoliv ideologické propagandy a tím se s vysokou pravděpodobností podaří vychovávat z Homo sapiens sapiens žádoucího Homo sapiens politicus, čti člověka občansky znalého a tím možná i odpovědného.

Musím se přiznat, že bych o tématu nepsal, pokud by mne k tomu nevyprovokovala nová kampaň, kterou globální „Deep State“ odvádí pozornost nepřemýšlejících od skutečně existenčních problémů současného světa.

Úvodem

Když se ve zpravodajství objevily první obrázky švédské puberťačky, kterak místo vyučování údajně demonstruje za ochranu klimatu, předpokládal jsem, stejně jako asi většina normálně myslících lidí, že jde o obyčejné záškoláctví. A proto jsem očekával, že její jednání bude takto pojmenováno a ohodnoceno sníženou „známkou z chování“, jak to bylo v rozumně řízených školách kdysi zvykem.

Když se individuální akt rozrostl v hnutí, dokonce mezinárodní, připomenul jsem si, že školáci vždy a všude jsou rádi, když se mohou „ulít“ z vyučování. Ovšem důvodně jsem předpokládal, že zvolení správci států se začnou intenzivně zajímat o to, kdože jim to „fušuje do řemesla“, čti, manipuluje se společenstvím jež řídí.

Jakmile ale Greta Thunbergová dostala možnost hovořit k účastníkům rádoby světových vládců v Davosu, definitivně jsem začal nad situací přemýšlet jinak. Od té chvíle tvrdím, že. „údajná ekologická aktivistka je novodobou Bernadettou Soubirousovou módního, zeleného náboženství. Je stejně naivní, stejně fanatická, a stejně zneužívaná skrytými vládci, coby postavička sloužící k manipulaci s davy a odvádění pozornosti lidstva od jeho mnohem podstatnějších problémů“. A hledal jsem od jakých.

Změny klimatu a vliv lidstva na ně.

Na naší planetě ke změně klimatu docházelo, dochází a bude vždycky docházet, což je odvozeno od několika faktorů, na něž lidská činnost neměla, nemá a asi nikdy nebude mít vliv, jako je třeba vzdálenost Země od Slunce. Naprostá většina všech změn, tedy nejen klimatických, je charakteristická tím, že probíhají skokově. Vždyť každý sám na sobě může pozorovat, že projevy stárnutí pociťuje ve skocích a ne pozvolna v průběhu svého života. Jde o jakési nepozorované změny, které se pak v poměrně krátkém období překlopí do úplně nové kvality. Pořád jste dítě a najednou jste, prakticky v jediném dni ženou. U klimatu je to o to horší, že jednotlivé změny neprobíhají jednosměrně, ale oscilují, takže je nutné sledovat dlouhodobý trend. Ovšem ono překlopení do nové kvality pak se uskuteční relativně rychle. Jakmile kupříkladu v jednom roce sníh neroztaje, ochlazení se pak rychle změní v zalednění doslova v několika letech. Dovoluji si tedy tvrdit, že změny klimatu jsou na Zeměkouli nevyhnutelné a zvrátí se do nové kvality poměrně v krátkém období.

Celá desetiletí se moudře i demagogicky, odborně i laicky, diskutuje o vlivu člověka, vlastně lidstva na změnu klimatu. Lidstvo vždycky ovlivňovalo klima na planetě, leč do posledního století vesměs jen na omezených a vesměs malých územích. V posledním století ovšem je jeho vliv, nejen klimatický, nesporně celoplanetární. Již víc jak před půl stoletím prokázal kupříkladu dobrodružný cestovatel Heyerdahl znečistění celých oceánů ropnými produkty.

Kvantitativní, nadtož kvalitativní vliv lidstva na celoplanetární klíma se však dodnes nikomu nepovedlo přesvědčivě, čti, nevyvratitelně dokázat. Ovšem naprostá většina lidí si je vědoma, že lidstvo celkově určitý vliv na změnu klímatu má. Nelze ho ovšem ani v nejmenším kvantifikovat, nadtož namodelovat, jak se jeho projevy dají skutečně ovlivnit. Všechna dosavadní opatření na ovlivňování klimatu jsou pouhými dílčími krůčky, o nichž víme pouze to, že probíhající změnu pravděpodobně nezhorší. Ovšem všechna zatím používaná opatření jsou natolik nákladná, že je sporné jejich celkové vyznění vůči faktu, že změna klimatu je neodvratná i bez lidského přičinění. Stojí za to poznamenat na tomto místě, že se zatím nesplnily, naštěstí, žádné skeptické předpovědi od těch apokalyptických po mírnější.

Pro laika, jako jsem já a naprostá většina lidí, je vrcholem chaosu v debatách odborníků o klimatu tvrzení, že se sice planeta otepluje, leč že jsme na druhé straně v době meziledové, po níž musí následovat nová doba ledová. Z toho všeho mi vyplývá jediný závěr. Ke klimatické změně určitě dojde. Ať už k oteplení, nebo k novému částečnému zalednění. Změna bude probíhat sice pomalu, ale nahromadění malých změn přivodí poměrně rychle na delší období nezvratitelnou zásadní změnu.

Co tedy dělat?

     Ať už přijde oteplení, či ochlazení, vynutí si to obrovskou migraci dokonce nejen lidí. Dneska migrují statisíce a je nám z toho v Evropě špatně. Při čemž migrují i ti, co nemusejí. Ovšem když se zmíněné změny projeví zvýšením hladin oceánů, vznikem dalších pouští, nebo naopak zaledňováním od severu, dojde k migraci stovek milionů lidí, až miliard, kteří budou muset migrovat, jen aby si zachránili holé životy. Řešit takový problém půjde jen opravdovým a dalekosáhlým „sociálním inženýrstvím“, které je dneska zesměšňováno, a já tvrdím, že dokonce vědomě odsuzováno, s nekalými záměry.

Jenže aby mohlo lidstvo reagovat na tak obrovský problém, musí dosáhnout zásadní společnostní přeměny sama sebe. Jestliže do zmíněné éry lidstvo neprocitne z dosud přežívající zvířecí přirozenosti v každém z nás, čti, ze současné predátorské společnosti, pak se zákonitě vyvraždí. Dneska totiž jednotlivé „civilizace“, v mém pohledu pouze jednotlivé kulturní typy všelidské civilizace, k tomu disponují nadbytkem prostředků, čti zbraní hromadného zničení. Opravdová humanizace lidského rodu nás tedy teprve čeká. Nebude k tomu stačit pouhá „kulturní revoluce“, jakou by bylo kupříkladu postavení rovnosti všech bytostí na roveň dnes zrůdně preferované osobní svobody. Je nutné doslova přepsat lidský genom. Je bezpodmínečně nutné dosáhnout stavu, kdy se společnost soutěže transformuje ve společnost nezáludné spolupráce. Myslím si, že existence lidstva za pokus o takovou, či podobnou proměnu sebe sama, opravdu stojí. To je veškeré jádro alternativy k současnému dění.

Takže.

Největším problémem, který čeká současné lidstvo není změna klimatu, ale připravenost všelidské komunity na řešení své adaptace na vysoce pravděpodobné klimatické změny.

Necítím se povolán radit, ovšem celoživotní zkušenost mi říká, že společnost založená na individualismu, s jedinou motivací aktivity spočívající v konkurenci a výsledně ve ždímání co nejvyššího zisku, tak obrovskému problému není schopná čelit. Globální lidstvo bude muset totiž bezpodmínečně kooperovat, což v praxi bude znamenat osobní svobodu každého jednotlivce uplatňovat pouze v rámci rovných práv dokonce všech bytostí, tedy nejen lidských. A to nejen na pouhé přežití, ale až na slušný život. Na takovou adaptaci bude lidstvo potřebovat nejen obrovské zdroje, ale bude muset vynaložit dosud těžko představitelné náklady a úsilí.

Z toho mi vychází jediný závěr. Komu opravdu leží na srdci přežití lidstva, ten se musí v prvé řadě ze všech svých sil angažovat za to, aby se na světě řešily všechny problémy s absolutním vyloučením válek, čili aby si lidstvo na Zemi vytvořilo mechanismy zajišťující v jakékoliv situaci trvalý mír na celé planetě. Z toho logicky vyplývá v prvé řadě, pro jistotu, zničit všechny zbraně hromadného zničení.

Z ohledu na uvedenou vysoce pravděpodobnou budoucnost je dále naprosto nepřípustné plýtvat zdroji, které budou možná existenčně pro lidstvo naprosto nezbytné. Což podle mne znamená snižovat na minimum i ostatní zbrojení, až po jeho naprosté vyloučení. A nejen to. Lidstvo bude muset nastoupit cestu „úspor“ na budoucí časy a opustit hýřivou konzumní současnost. Každý, kdo toto minimum dneska prohlásí za utopii je v mých očích potenciálně trestuhodným nepřítelem svých dětí.

Těch dětí, které ve své nezralosti dneska odhodlaně demonstrují proti lidskému vlivu na klimatické změny, zatímco by měly demonstrovat za mír, svět bez zbraní a plýtvání zdroji všeho duhu, tedy i lidskými, potažmo svými.

Ke klimatickým změnám nesporně dojde a lidstvo je povinno se na ně připravovat. Musí se ale změnit především ono samo. Musí. Protože mu hrozí i další rizika, na které by měla být přece jen připravena všelidská společnost, ať již se jedná o střet s jiným značně velkým vesmírným tělesem, výbuchem supervulkánu či jiného přírodního ohrožení. Což je jak soudím, jediná opravdově potřebná globalizace. Žádné elity mezi námi by si neměly ani ve snách připouštět, že pro své přežití zbytek lidstva zničí.

Pokud se někdy objeví vizionář, či vizionářka uvedeného kalibru, která zahájí demonstrace za uvedené, nebo podobné ideály, tak by se všichni lidé měli připojit. Pak bych byl ochoten třeba i já takovým záškolákům pomáhat demonstrace organizovat. Demonstrovat pouze za klima je totiž v mých očích nonsens, kterým kdosi záměrně ohlupuje celosvětovou komunitu.